Vzpomínka na stadion

Na tělocvik chodíme občas na stadion Kotlářka, poblíž naší školy. Na tom by ještě nebylo nic tak divného, ale pro mě má to místo neobyčejné kouzlo. Pamatuju když na něm ještě nebyl tartan a taky si vzpomínám, jak jsme se na něj (na ten tartan) všichni těšili. Jak otevřeli nafukovací halu, přišel starosta a my se cítili strašně důležitě. Moje máma pracovala jako trenérka atletiky a tak jsme se po tom místě potloukali, i když nás atletika až tak nebrala. Ale nechci odbíhat, chci mluvit o stadionu. Je obklopený skalami, a plný borovic (ano borovic). Všechny budovy jsou temné, opotřebované a jsou uvnitř cítit chlorem. Většina lidí má chlor spojený s návštěvou bazénu, ale když ucítím chlor já, vybaví se mi čekání v šatně (nebudete tomu věřit, ale bývala jsem tam mezi prvními). Protože mě atletika nebavila a neměla jsem pro ní na rozdíl od sestry a bratra talent, většinu času jsem nedělala nic a jen pozorovala nebe. Vzpomínám si, jak jsem se zavřenýma očima ležela na trávě a pojídala sedmikrásky a když jsem je otevřela, viděla jsem svou (tehdy asi tříletou) sestru běžet po běžecké dráze. Nikdy na ten výjev nezapomenu, byla tak malá a měla na sobě letní šaty a obrovský slamák, který jí spadl na startovní číslici dvě. Na tom stadionu jsem potkávala všechny kamarády, příbuzné, sousedy, prostě všechny. Měl tak výraznou atmosféru, kterou jste mohli cítit na každém kroku, že to asi popsat ani nejde. Dnes, když vidím ty desetileté atlety a atletky, jak na sebe ječí „každá setina se do****** počítá“, nemůžu uvěřit, že mi bylo taky deset. Když je vidím, jak mezi jednotlivými starty píší sms, nebo přes iphone dělají testy na facebooku, cítím se za svoje dětství trochu trapně. Když mi sestra řekla, že bude radši trénovat na Dukle, protože na Kotlářce je špatný tartan, došlo mi, že se toho za těch pár let změnilo tak moc, že už se to nikdy nevrátí. A tohle všechno jsem si uvědomila, když jsem si šla v pátek natočit na tělocviku vodu. Jasně, není pitná, ale je cítit chlorem.