Kuchyňská revue

Bylo to odpoledne a mohlo mi být tak jedenáct. Seděli jsme ve třídě pana učitele Žižky a poslouchali Kuchyňskou revue od Martinů. Představovala jsem si, že se už nikdy nedostanu ven, že jsem tam navždycky. Trhala jsem stránky notového sešitu, usmyslela si, že Martinů byl génius a byla ráda, že tam je Miki, pořád pro mě tolik znamenal, víc než já kdy pro něj. Byl to starý dům v Bubenči, který dneska chátrá, naproti čínské ambasádě. Cítila jsem se jako ve filmu, kde se snaží předělat děti hudbou a ty děti jim na to nejsou vůbec zvedavé. Gramofon byl hypnotizující, venku pršelo a otevřeným oknem k nám proudil nádherný vlhký vzduch. Nějak jsem nevnímala okolí, představovala jsem si vidličky tančící po kuchyňské lince. Byl to střed světa, nechybělo nám vlastně nic. Vlastně se ptám, proč jsem tak často brečela? Přesycení štěstím?