Sunny a spol. - kapitola šestá

Probudí mě divná bolest v podbřišku. Je mi jasné, co mě potkalo. Asi Martina potěším! Od té příhody jsme se o tom vůbec nebavili. Prostě jen čekáme, jak všechno dopadne. Teda ne, že bychom se bavili o něčem jiném. Jenže já teď nevím, jestli mám být šťastná, nebo smutná. Těch pár dní jsem se jaksi připravovala na to, co bude. Každý večer jsem si před zrcadlem v koupelně představovala, jak mi roste bříško. Nadechla jsem se, co to šlo a vyvalila ty svoje špeky.
A nebyla to vůbec špatná představa! Jen Martin celou dobu chodí jako tělo bez duše. Tenkrát se omluvil a to bylo asi tak všechno. Po pravdě - docela mě to štve. Netušila jsem, že mít rodinu je mu tak proti mysli.
Ale co, stejně je to teď jedno. Otočím se na něj. Ještě spí a já radši vstanu, ať nemusím všechno prát. Zabolí to, a tak se trošku schoulím. Než dojdu do koupelny, je mi ještě hůř. Tohle jsem nezažila už strašně dlouho! Poslední dobou jsem nemívala takové potíže.
Nachystám si termofon a jdu si zase lehnout. Vím, že teplo mi pomůže.
Zvedne hlavu. „Co se děje?“
„Nic.“
„Je ti špatně?“
„Ne! Jen mě bolí břicho...“
„Snědlas něco špatnýho?“ Panebože, ať už přestane!!! Proč se mě pořád vyptává? Co si tak asi myslí, že mu řeknu? Miláčku, všechno je v pořádku, těhotná nejsem, nemusíš mít strach! To sotva!!! Vím, že se mu uleví, ale mně ne! Je pravda, že by teď miminko nepřišlo zrovna vhod, jenže nemůžu zapřít, že jsem normální ženská! A taky už mám nějaké roky.
„Ne!“
„Tak proč tě bolí břicho?“
„Proč asi!!!“ vyhrabu se z postele. Nemíním se s ním o tom bavit! To radši půjdu nakoupit a nachystám něco k snídani.
Proč se poslední dobou všechno tak kazí? Napřed když se vrátil, neměli jsme skoro ani čas to oslavit, užít si jeden druhého. Potom přišel večírek ve 4Stars, který nám Fielding nemůže pořád zapomenout! A já na něj taky nikdy nezapomenu. Ještě je tu slečna Bo, která mi dává pořádně zabrat! A k tomu všemu tichá domácnost! Vypadá to, že mě štěstí opustilo!!!
Přišourá se za mnou jen v trenýrkách. Musím uznat, že mu to vážně sluší.
„Sunny! Co se stalo?“ Pokouší se mě obejmout, ale vytrhnu se mu. Jsem na něj hrozně naštvaná! Na něj?! Na sebe!! Nedokážu pochopit, že mi je všechno tak líto! Přece nejsem tak naivní, abych si myslela, že se to nutně podaří napoprvé. „Tak mi to přece řekni...,“ žadoní.
„To si stojíš na vedení, nebo co?!?!“ vyjedu. Proč na něj?
Zadívá se mi na břicho. „Tys to....???“
„Jo!!! Nemusíš už mít obavy, všechno se vyřešilo!“ sesunu se na židli. On napouští vodu do konvice, asi bude k snídani čaj, doufám že aspoň slazený.
„To je škoda...“
Nechápavě se na něj podívám. Co to mele?! Vždyť on z toho byl totálně mimo, tak co na mě zkouší? „Ještě dělej, že je ti to líto!“
„A tobě?“
„Ne!!!“ zalžu.
„Tak proč brečíš?“ Jo... proč brečím? Bez komentáře! „Sunny, co si to o mně myslíš? Prostě by tu s náma byl ještě jeden človíček. A co? Zvládli bysme to, ne?“
Mám chuť se ho zeptat, proč se teda celou dobu tvářil tak nešťastně.
„Já jen měl strach, co na to řekneš ty. Rozjíždí se vám kariéra a ty bys teď měla z toho vlaku vyskočit. Popravdě - byla to moje chyba. Já si měl vzpomenout!“ Je on vůbec skutečnej???
Nechce se mi o tom mluvit. Zabolí mě to zas, a tak si jdu lehnout. Doufám, že si teď nebude chtít všechno vynahradit. Moc jsem ho k sobě nepouštěla...
„Můžu ti nějak pomoct?“
Zavrtím hlavou, nechce se mi vůbec, ale vůbec mluvit. Slyším, jak v kuchyni cinká nádobí. Jsem zvědavá, co to bude. Teda jestli budu mít příležitost ochutnat. No jo, i přes můj fyzický a hlavně psychický stav mi zakručí v žaludku.
Ozve se zazvonění. Přesně vím, kdo jde. Je zajímavé, jak každý člověk zvoní po svém.
„Moment!“ ozve se z pokoje. Zahlédnu Martina, jak na sebe natahuje kalhoty. Nechápu, proč se před Lisou stydí. Dělá, jako bychom se nikdy navzájem ve spodním prádle neviděli. Nakonec… je to jeho věc.
„Nazdárek, Sunny,“ strčí kamarádka hlavu do dveří. Kývnutím hlavou mi dá najevo, že nechápe, proč ještě ležím. Nadzvednu peřinu a ukážu jí termofon. „Aha!“ pochopí na první pokus. „Tak si to užij, holka!“ Zazubím se na ni, jako že jí pěkně děkuju. „No… já zase poběžím. Chtěla jsem tě vytáhnout ven.“
Martin se přiřítí s hrnkem horkého čaje a beze slova mi ho podává. Neodvážím se nepřijmout. Lisa se na nás chvilku dívá a potom s jednoduchým ahoj a nechápavým výrazem odchází.
„Skočím pro něco do pekárny!“ oznamuje mi miláček ve dveřích a už jen slyším zabouchnutí dveří. Já podle svého zvyku, že každá bolest se dá zaspat, usínám během několika vteřin.

Zatímco spím…
Martin vyběhne před dům a v poslední chvíli se mu podaří zahlédnout Lisu, jak odbočuje za roh. Vydá se za ní.
„Liso?“ bere ji za rameno.
„Ježíš, to jsem se lekla!!!“ odfrkne si. „Co vyvádíš?“
„Já… mohli bychom si promluvit?“
„A copak? U vás je nějaká hustá nálada, co?“ Jdou pomalým krokem po chodníku. Martin chvilku neví, jak začít.
„Je to moje vina!“ vypadne z něj nakonec. „Víš, před pár dny…. No… nedával jsem si pozor!“
Lisa se pousměje. Jako kdyby to neznala! Tonymu se to už taky podařilo…
„Asi ti to Sunny neřekla, ale všechno je v pořádku,“ uklidňuje ho.
„No…. Jak se to vezme…“
„Počkej….,“ začíná Lise docházet. „Vy jste chtěli…?“
„Zatím ne. Ale podle toho, co jsem na Sunny za tu dobu viděl… asi by se jí to i líbilo.“
„A tobě?“
„Nepopírám, že to bylo příjemný pomyšlení…“
„A tak v čem je problém?“
„Prostě v tom, že se mnou nemluví!“ nešťastně kopne do kamínku na chodníku.
„A ty s ní mluvíš?“ uhodí Lisa hřebíček na hlavičku.
„Hm… moc ne…,“ pokračuje se svým soukromým fotbalem.
„A proč?“
„Jo, to kdybych věděl… Musím přiznat, že jsem se dost styděl. Tak první nemluvení bylo asi ode mě. Ale dnes to bylo hodně od Sunny. Vůbec se v tom nevyznám. Navíc mi pořád utíká a ani moje osvědčený metody usmiřování nezabírají. Ještě bych mohl zkusit kytku.“
„No to bys to mu dal!“ reaguje hned na jeho hloupý nápad. „Bylo by to jako Zlatíčko, to je skvělý, že nejsi v tom!!! Nemyslím, že by ji to potěšilo!“
„Tak mi poraď…,“ udělá psí oči. „Jste přece kamarádky.“
„To sice jsme, ale já nevím, co na ni platí. Jestli jí to vysvětlit, nebo něčím uplatit,“ zasměje se. Tony ji často uplácí. Hlavně čokoládovýma tyčinkama.
„A jsem tam, kde jsem byl. Ale dík,“ letmo ji políbí na tvář a jde si po svém. Domů ale ne.


Když se vzbudím, v bytě je ticho. Cítím, že je mi líp. Žaludek se zase ozve, a tak se zvednu. V kuchyni ale není vůbec nic, ani pečivo z pekárny. To by mě zajímalo, kde se zapomněl.
Ze skříňky vyhrabu zapomenutý balíček sušenek a zaplním se aspoň tím. Najednou se mi tu nechce čekat. Třeba budou kluci v Dark Rocku.
U dveří se rozhlédnu, ale nikde nikdo. Ani Danny tu dnes není. Se servírkama se sice znám, ale moc se s nima povídat nedá. Pořád lítají sem a tam a nemají čas. Tak zase vypadnu ven, co bych tady asi tak dělala sama?
Instinktivně zamířím k Royovi. S ním se mi vždycky povídalo nejlíp. Sice od té doby, co mě tak překvapil u nás doma, to bylo horší, ale věřím, že se zase všechno obrátí k lepšímu. Mám štěstí, protože je v bytě sám. Patřičně si to užívá, hudba je slyšet až na chodník. Když klepu bez odezvy už potřetí, odvážím se vzít za kliku. Nemusel mě slyšet. Sedí na židli s nohama na stole a zpívá si. Stoupnu si těsně za něj a položím mu ruku na rameno.
„Panebože, Sunny!“ vyráží ze sebe, když se mu podaří najít zase rovnováhu. „Já se tak lekl! To musíš chodit jako duch?“
„Já nechodím jako duch! Třikrát jsem klepala, jenže ty to máš tak nahlas puštěný, že neslyšíš!!!“ řvu na něj, aby mi rozuměl. Dojde mu to a jde muziku ztlumit.
„Co tě ke mně přivádí?“
„Přišla jsem na pokec. Snad tě neruším?“ optám se pro jistotu, ale on jen zavrtí hlavou. „Martin se někam ztratil, Lisa je určitě s Tonym a bůhví, kde lítá Joe. Z Dark Rocku to sem není zase tak daleko.“
„Tak se u nás posaď. Jeremy je taky pryč,“ oznamuje mi, i když bych si všimla, kdyby se tu někde nacházel. „Dáš si něco k pití?“
„Ráda,“ přijmu. „Ale nealko, jestli se na něco podobnýho u vás dá narazit.“
„Sunny?“
„Hm….?“
„Nejsi náhodou…. v tom?“ vypadne z něj. Trošku zrudnu, ale to nemůže vidět, protože stojím k němu zády.
„Jak jsi na to přišel, prosím tě?“
„Aspoň občas sis s náma něco dala, ale poslední dobou….“
„Ne, buď v klidu, nejsem!“ chci tuto konverzaci ukončit. Štve mě, že jsem byla tak průhledná.
„Ne že bych byl nepřející, ale mírně by nám to život zkomplikovalo, co? Představa, že bys kojila ve studiu u mikrofonu….,“ směje se. No jo, má pravdu. Rozesměju se taky. Najednou mi celá ta epizoda přijde hrozně malicherná. Evidentně jsem vůbec nepomyslela, jak bych všechno skloubila dohromady. Nerada bych teď přestala zpívat, tím míň koncertovat. A taky, jak bych mohla nechat ty tři samotné? I když mě to v hloubi duše ještě pořád trápí, dojde mi, že není všechno jenom černobílé. Z návalu radosti Roye obejmu.
Jenže v tu chvíli se rozletí dveře a do bytu vpadne Jeremy s Martinem v závěsu.
„Ale… nerušíme?“ rýpne si Jeremy a mně nemůže ujít Martinův výraz. Nejradši bych se zavrtala pod zem!
„Vůbec ne,“ odpoví celkem zbytečně Roy. Chvilku tam na sebe hledíme jako spadlí z višně. Jeremymu vidím na očích, že pil a Martin ho v tom určitě nenechal samotného.
„Stejně už jsem na odchodu,“ radši se zvedám. Nechci tenhle trapný moment ještě prodlužovat. Je mi jaksi jedno, jestli Martin půjde se mnou, nebo ne, ale spíš to neočekávám. Takže mě překvapí, když se ke mně beze slova přidá. Promluví až doma.
„Takže jsme si to vysvětlili, co?“ pronese hned za dveřmi.
„Nerozumím ti,“ odpovím po pravdě.
„Já vůl si pořád říkal, proč jsi taková skleslá. Mělo mi to dojít dřív…!“
„A co jako?“ ježím se už taky.
„Ono by ti to zkřížilo plány, že? Kdybys byla těhotná se mnou, těžko by sis mohla začít s Royem. Nebo by to překousnul? Takže jsi mu hned za čerstva běžela říct, že je všechno v pořádku…!“ Zírám na něj s otevřenou pusou, protože vůbec netuším, jak na tohle mohl přijít. „No jenom se nedělej!!! Já to viděl na vlastní oči, jak jste se objímali!“
„Co tě to popadlo?“ bráním se. „Copak ty ses nikdy neobjal s Lisou?“ Až pozdě mi dojde, že jsem si toho vlastně nikdy nevšimla.
„Ne!!! Já se neobjímám na potkání! Pro mě je to něco víc, chápeš?“ docela na mě křičí a to se mi vůbec nelíbí. Vždyť já přece nic neprovedla!
„Panebože, Martine! Co to tady vytahuješ? Prostě jsem měla radost, tak jsem Roye objala!“ křičím taky, abych si nepřipadla tak zaskočená.
„Jo, celejch čtrnáct dní jsem na tobě nepozoroval ani náznak radosti, natož dneska ráno. Ale jakmile se objeví Roy, už jsi radostí celá bez sebe!!!“
Je tak nespravedlivej! Ani trošku ho nezajímá, co se se mnou děje, jak se cítím. Akorát mi dokáže vyčítat, že jsem se v sobě aspoň maloučko konečně vyznala.
„Stará láska nerezaví, co?“ dodá ještě posměšně. A to mě dorazí úplně.
„Ty seš….,“ nedořeknu. Na jeho CO? odpovím prásknutím dveří.

Špatně jsem si vybrala. Zavřená v koupelně moc dlouho nevydržím. Je to dost nepohodlné. Na druhou stranu mám všechno, co potřebuju. Jen nevím, kde budu spát, ve vaničce sprchového koutu to asi moc nepůjde. Rozhodně nemám v úmyslu vyjít! Ať se sám třeba po…. Je mi to totálně ukradené!!! Vlastně zase až tak není, ale co mám teď dělat? Pláč mi sice uleví, ale určitě situaci nepomůže.
Slyším ho, jak chodí po bytě. Chvilku neposedí, a tak přemýšlím, co asi dělá. Doufám, že si nebalí věci! Panebože, to NE!!! Ne, klid, Sunny, kdyby si balil věci, slyšela bys to. Do ložnice nešel. Ale co když? Takhle to přece skončit nemůže!!!
Vyjdu tedy ven. Teď zrovna stojí u okna s rukama v kapsách a zírá ven. Když mě uslyší za sebou, jenom lehce pootočí hlavu.
„Tak mi řekni, jak to mezi váma je!“
„Nijak! Řekla jsem ti už dřív, že jsme jenom kamarádi. To, že jsem byla u něj, bylo jenom proto, že jsem nikoho z vás nenašla v Dark Rocku. Tam jsem byla nejdřív, klidně se můžeš holek zeptat. Potřebovala jsem si s někým popovídat. A taky… vždyť Roy bydlí s Jeremym. Myslíš, že kdybych měla o něho zájem, lezla bych právě tam?“
„A co to objetí?“
„Jestli sis nevšiml, tak já občas lidi kolem sebe objímám. A tohle bylo jen proto… jaksi jsem tam pochopila, že všechno zlý je k něčemu dobrý a když nebudeme mít miminko teď, klidně ho můžeme mít někdy jindy. Teď máme před sebou spoustu práce, školu, novou desku, koncerty. Asi bych si nikdy neodpustila, kdybych hned na začátku klukům zatla tipec! Chápeš?“
„Takže ti bylo líto, že…?“ Proč to ti chlapi neumí říct?
„Jo, ráno mi bylo líto, když jsem zjistila, že těhotná nejsem. Na druhou stranu jsem ale byla ráda, když jsem viděla, jak se tu ploužíš jako tělo bez duše. Tobě to udělalo radost, ne?“
„Ani ne… taky jsem se těšil. Ale máš pravdu, teď na to není vhodná doba.“
„Že by další zbytečná hádka?“ pokusím se usmát. On neodpoví, jen si mě přitáhne k sobě. Ráda se schoulím u něj v náručí.
Zase se ozve ten můj zatrápený žaludek. Vlastně jsem kromě těch pár sušenek neměla dnes vůbec nic.
„Dala by sis pizzu?“ Místo mluvení kývnu. Dala bych si cokoli, jenže...
„Žampiónovou, jo? Nechci salám...“ Zasměje se. Docela ho baví moje averze vůči čemukoli tučnému. A protože nevím, co v tom salámu je, radši ho nejím. Zato on se cpe čímkoli. Má jednoznačně kachní žaludek. Ale jsem ráda, že se zase směje. Chybělo mi to, to nemůžu popřít.
Když se vrátí, je mi zase špatně. Výjimečně mám tedy nárok na večeři do postele. Jinak většinou chce, abychom jedli u stolu, nemá rád drobky v posteli.
Jenže mi je čím dál hůř. Když už mám pocit, že to nejde vydržet a Martin vyděšeně běhá kolem, je mi jasné, že nastal poslední krok. Nezbývá mi nic jiného, než si strčit prst do krku a zamávat té výborné pizze na rozloučenou.
Neděli přejmenujeme na usmiřovací den a nehneme se z postele. A dodržujeme to tak svědomitě, že odoláme i pozvání Joea do Dark Rocku a Lisy do kavárny. Jen škoda, že jaksi nemůžeme.... Martin by si dal říct, ale já absolutně nemám chuť. A tak se musí smířit s málem. Však si to brzo vynahradíme.

„Dobrý den,“ slušně pozdravím. Slečna Bo zase sedí ve svém křesle. Nikdy jsem ji jinak nepoznala. Jenom oblečení má pokaždé jiné a taky šperky. Někdy se neozdobí ničím, jindy je ověšená zlatem od hlavy až po paty. Dnes vypadá moc krásně a taky střídmě.
„Dobrý den, drahoušku,“ odpoví mi tím svým stylem. Nevím, kdo chytil ty drahoušky od koho, jestli Freddie od slečny Bo, nebo slečna Bo od Freddieho. Mimochodem - na něj vzpomínám dost často. Samozřejmě už jsem se ani s jedním z nich neviděla od toho večírku, ale Freddie mi zůstal v paměti a v srdci zarytý nejhlouběji. Pořád ještě cítím, jak mě objímal kolem pasu a slyším, jak se mnou zpíval. Dívala jsem se na něj úplně z blízka a pamatuju si jeho oči. Bože můj, snad jsem se nezamilovala! Napadne mě to a musím se zasmát.
Mého úsměvu si všimne i slečna Bo. Má to ale šílené jméno, vůbec nevím, jak jí mám říkat. A tak se tomu všemožně vyhýbám a radši ji nijak neoslovuju. Jen jednou jsem musela, a tak jsem jako slušně vychované děvče použila madam.
„Copak vás tak pobavilo?“ zajímá se.
„Jen jsem si na něco vzpomněla,“ vymluvím se.
„A na copak, drahoušku? Ráda bych se taky zasmála.“
„To není nic zvláštního. Jen mě napadlo, že existuje v mém životě člověk, ke kterému cítím ohromnou úctu a obdiv. Až je to podobné lásce, kterou chovám ke svému příteli,“ vysvětlím a použiju při tom podobný styl mluvy jako ona. Nevím proč, jaksi mě to nutí.
„Nemáte pravdu, že na tom není nic zvláštního. Pokud vás potkalo takové štěstí a vy jste potkala člověka, který pro vás znamená tak mnoho, je třeba si toho vážit. Vždycky se budete mít kam vracet, ke komu upínat, když vám bude nejhůř.“
„To těžko, toho člověka už nikdy neuvidím.“
„Jakpak to?“
„Je ode mě na hony vzdálený. Ne tedy co do kilometrů, ale spíš tak nějak...,“ nedokážu to vyjádřit. Ona se ve svém křesle zavrtí a já mám pocit, že místo cvičení mého hlasu má chuť povídat si. Navnadím ji tedy otázkou, která mi už dlouho vrtá v hlavě. I když znám odpověď, ráda bych se dozvěděla i nějaké podrobnosti. „Jak jste se vlastně o mně dozvěděla?“
„Ale to je jednoduché, drahoušku,“ začne švitořit. „Freddie mi o vás vyprávěl. Je to můj brouček, chodívá sem za mnou občas na návštěvu. Právě on mi zatelefonoval, že poznal jednu mladou okouzlující a hlavně výbornou zpěvačku, které by se hodily moje zkušenosti. A když to řekl on, mohla jsem si být jistá, že vy taková jste!“
Začervenám se. Tohle jsem nečekala. Věděla jsem, že se o mně musel zmínit, ale takovým způsobem....
„To nám utíká čas... tak honem, drahoušku, honem. Začněte s cvičením pro výšky!“ změní najednou náladu.
Zase mi pěkně prohrábla hlasivky, pomyslím si, když scházím dolů ze schodů. Ale je to vlastně paráda, naučila jsem se spoustu věcí. Vidím Bernarda, sluhu, jak jde proti mně a s ním...!!! Srdce se mi zastaví a nohy odmítnou jít dál. Stojím tam jako tvrdý y.
„Ahoj, darling!“ prohodí s úsměvem, když kolem mě prochází. Je mi jedno, že si mě víc nevšímá, tohle mi naprosto stačí. Totiž, značí to, že si mě pamatuje!!! Až už ho skoro nevidím, vysypu ze sebe ‚Dobrý den‘. Jsem totální idiot! Totálně šťastnej idiot!

Kluci už sedí ve studiu a čekají jen na mě. První zvedne hlavu Tony.
„Asi tě moc nepotěšíme, Sun!“ No jo, jak by mohli.
„Co se zase děje?“
„Budeš muset přezpívat všechno, co už jsme nahráli!“ baví se Joe. Jemu je to evidentně jedno.
„A to proč?“
„Tak si to všechno poslechni. V těch prvních písničkách máš úplně jinej hlas. Takhle to nemůžeme pustit do světa!“
„Jak jinej hlas?“ nechápu. Přezpívávat se mi to vůbec nechce. Mám pocit, že je to dokonalé.
„No vážně,“ přidá se i Roy. „Jak chodíš na ty nový lekce, je to hrozně poznat!“
„Nemluvte nesmysly,“ nehodlám se nechat přemluvit. „Jak by to mohlo bejt poznat? Přece pořád zpívám já, ne?“
„Když myslíš…,“ pokrčí Tony rameny a pustí ty pásky. Po první písničce nic nepoznám, ale když si poslechneme poslední, dojde mi to. Je to opravdu nebe a dudy. Vůbec by mě nenapadlo, že hodiny zpěvu u slečny Bo budou mít takový účinek.
„Co s tím budeme dělat?“ zjišťuju nakonec zmateně. U kluků to vyvolá jen posměšné úšklebky typu 'my ti to říkali'.
„Ty bys s tím udělala co?“
„Hm… přezpívala…,“ přiznám nakonec. Nic jiného vymyslet nejde. Takže mě zase čekají hodiny ve studiu. Trošku jsme na těchto písničkách zabrali a musíme vrstvit hlasy. U kluků je to jedno, ti svoje sbory předělávat nemusí, ale já ve dvou písničkách zpívám trojhlasy.
Nahrajeme ještě nějaké věci, co nás zrovna napadly. S uspokojením pozoruju Tonyho, jak mu prsty běhají po strunách. Je opravdu mistr! Joe po něm pošilhává trochu závistivě, ale když on si vyhrává svou basovou linku, je to taky zajímavý pohled. A co teprve Roy. Sice na podiu vypadá o hodně líp, ale i takhle to stačí. Vzpomenu si, jak mi Martin po naší poslední hádce řekl, že mu s Royem stejně jednou uteču. Ale už to byl takový smířlivý tón, spíš si ze mě utahoval.
Já prostě pořád nemůžu pochopit, proč na něj tak žárlí. Přitom když jsou spolu, vychází jako kamarádi. Dokonce bych řekla, že k němu má Martin mnohem blíž, než k Joeovi nebo Tonymu. Tolikrát už jsme si to vysvětlovali a on to udělá stejně. Musím připustit, že jsem taky žárlivá, ale ne tak moc. Aspoň se to snažím nedávat na sobě znát a už vůbec bych se kvůli tomu nehádala.
Někdy mám pocit, jakoby se Martin snažil odpudit mě od sebe. Snad si libuje v tom, že se pak může cítit odstrčený a zklamaný. Snad jediná věc, kterou mi žárlivě nevyčetl, byl ten večírek ve 4Stars. A tady bych přiznala, že by měl důvodů podstatně víc. Když si třeba vzpomenu, jak mě Roger ošmatlával. O nějakém osahávání tady nemůže být vůbec řeč, protože byl tak opilý, že to bylo opravdu ošmatlávání. A teprve, jak jsem se s Brianem držela za ruku! Musím uznat, že v tomto případě dostal Martin dost zabrat. Tak nechápu, že tohle přejde mlčením, ale objetí s Royem a vůbec celý vztah mezi námi mu dělá takové problémy. I když... na druhou stranu si myslím, že mu muselo být jasné, že pokud by tam v tom sále k něčemu mohlo dojít, rozhodně bych odmítla. Nerada bych přišla o dojem té krásné aureoly, kterou podle mě všichni čtyři nosí. Vím, jak divoké bývají jejich večírky, co všechno se na nich děje a musím přiznat, že mi to pod nos moc nejde. A tak nad tím vším zavírám oči a dělám si z nich bohy. Proč taky ne? Jak řekla slečna Bo, je vzácné mít se ke komu upínat. Otřepu se rozechvěním při vzpomínce na dnešní setkání. Je to něco... něco...
„Sun?! Kde zase lítáš?“ vyruší mě Joe. „Tohle se ti stát na koncertě, nevím nevím, jak bys to vysvětlovala.“ Mávnu rukou.
No jo, je pravda, že poslední dobou zaměstnávám svůj mozek přemýšlením a sněním víc, než je zdrávo. Jestli je to znovu přicházejícím létem, nebo vědomím, že za pár dnů oslavíme s Martinem roční výroční, nevím.
Zatím jsem nepřišla na nic světoborného, co bych mu k výročí mohla dát. S výběrem dárků jsem měla vždycky problém. A tak pokud je to něco, co se neustále opakuje, jako výročí, narozeniny, Vánoce, mám vždycky s blížícím se datem husí kůži.
Nemůžu popřít, že jsem dost zvědavá, jestli si Martin vzpomene. Rozhodně se nemíním ztrapňovat a dávat mu dárek první. Co kdyby zapomněl? Jo jo, tohle mě zajímá, ale měla bych se taky rozkoukat a něco mu koupit, abych potom třeba nestála jak hňup s prázdnýma rukama. Zasměju se nápadu dát mu samu sebe. No při nejhorším... Jsem si jistá, že tím by byl potěšený stejně. Snad na něco přijdu, na přemýšlení mám ještě skoro čtrnáct dní.

Mám pocit, jako bych se celé dva týdny ze studia ani nehnula. Dalo mi dost práce soustředit se na nové nazpívání všech písniček. Po domluvě se Simonem jsem na čas přerušila lekce u slečny Bo, protože mi všichni tvrdí, že každá hodina je na mém hlasu poznat. Ovšem přistoupila jsem na to nerada. Pořád doufám, že ho v tom přepychovém domě ještě potkám. Až mi z toho pomyšlení brní i konečky prstů na nohou! Trochu dost si připadám, jako bych Martina podváděla, protože jsem mu o mém setkání s ním nikdy neřekla. Uklidňuju se myšlenkou na jeho pobyt v Irsku. Přece nevím, co všechno tam prováděl...
No tak na tohle radši myslet nebudu! Prostě si svoje myšlenky nechám pro sebe! Byla bych naivní, kdybych si myslela, že Martin přede mnou nemá žádné tajemství... DOST!!! O tomhle už nebudu přemýšlet! Je to cesta do pekla!!
Včera jsem koupila Martinovi dárek k výročí. Trapný řetízek s ještě trapnějším přívěskem ve tvaru srdíčka. Nic blbějšího mě opravdu nenapadlo! Teď ještě musím vymyslet, jak mu ho dát. Při představě, jak mu předávám malou sametovou krvavě rudou krabičku, on ji otevírá a se šťastným úsměvem tu hrůzu vytahuje na světlo, se válím smíchy a červenám studem. Ještě bych to mohla naaranžovat do kytky. Až si přivoní, najde to. Nebo to dám pod hrnek s kávou a jak se napije... Taky bych to mohla schovat do zákusku a jak si kousne.... vylomí si zub! Ha hááááá!! Jsem já to ale filuta!
Měla bych se sebou něco udělat. Kdybych se tak vyznala v těch jeho technických věcech, mohla bych mu koupit něco, co by ho opravdu zajímalo. Ptala jsem se Roye, Joea i Tonyho, ale taky tomu moc nerozumí. Všichni tři jsou přes umění, však se taky znají z jedné umělecké školy. A Lisa mi v tomhle asi moc nepomůže. V záloze jsem měla už jen Jeremyho, jenže ten mi řekl, že v tomhle směru sice má nějaké znalosti, ale vůbec se nemůže s Martinem absolutně srovnávat, protože tak akorát rozezná pilku od vrtačky. Kam se poděli všichni chlapi?!?!
„Tak jo, zlato! Pro dnešek nám padla!“ mluví na mě od mixu Simon. S úlevou sundám sluchátka. Sejdeme se na chodbě. „Nedala by sis někde něco k pití?“ Nemůžu říct, že ne, a tak ráda přijmu. Stejně půjdeme do Dark Rocku a klidně tam můžeme narazit na ostatní. S Lisou jsem nemluvila už strašně dlouho a docela mi to chybí.
Vždycky probereme spoustu věcí. Jak ti naši chlapi vyvádějí, jaké mají zlozvyky, čím nás naštvali. Jsme si navzájem zpovědní vrby a zároveň rádkyně. Jsme každá jiná a to nám pomáhá. Co Lisa hodí za hlavu, mě šíleně vytáčí a naopak. Takže se uklidňujeme a podporujeme.
No jasně, sedí tu Jeremy, Joe a Tony s Lisou.
„Kde je Martin a Roy?“ zeptám se, když se všichni přivítáme. Každý mi odpoví jen pokrčením ramen. Že zrovna ti dva??? No nic, přece je nepoběžím shánět po Londýně.
Zábava je v plném proudu, když dorazí Roy. Na parketu se už tančí, a tak se všichni přidáme. Jeremy se sice chvilku zdráhá, ale já a Lisa ho vezmeme každá za jednu ruku a prostě ho tam dotáhneme. Je pravda, že moc odporu už neklade. Gin ho asi trošku utlumil. To, co předvádí na parketu ale dokonale rozproudí nás. Není to ani tak tanec, jako nacvičování baseballového nadhazovače. Nejenom my mu dáme prostor pro jeho exhibici.
Někdo mě bere kolem pasu. „Ahoj, srdíčko,“ slyším. Než se stačím vzpamatovat, mám jeho ruku pod tričkem. „Co kdyby sis sundala podprsenku,“ šeptá.
„Ne!!! Blázníš?“
„Prosím....,“ dělá psí oči a při tom se na mě zubí tím svým způsobem.
„Cos pil?“ zasměju se taky. Jaksi mi to nevadí. V neděli to bude rok, co jsme spolu, tak bych mu ráda něco málo dopřála.
„Já???“ zatváří se nevinně. „Nic....!“ No jo, jak by mohl.... Ale hodím to za hlavu a začneme spolu tancovat. Tak strašně parádně se cítím v jeho náručí. Zase mi šeptá do ucha nesmysly a já se jen šťastně usmívám. Nakonec si jdeme k baru pro pití. Martin mě zvedne a posadí na tu blbou stoličku. Ví, jak nesnáším škrábat se na ni.
„No nazdárek, Sun!“ ozve se za mnou. Ten hlas bych poznala i za padesát let! Nechci se otočit! Tak strašně se nechci otočit!!! Martin už na něj zírá a vidím na něm, že usilovně přemýšlí, jestli ho už někde viděl. „Koukám, že sis našla náhradu!“
„Na tebe bych rozhodně nečekala, Peteře!“ syknu. Martinovi se v očích zableskne. Ale dřív, než stačí cokoli říct nebo udělat, Roy, Tony a Joe strkají Petera před sebou ven. Martin aby se k nim nepřidal!!!
„Co se děje, Sunny?“ přiběhne Lisa. Nevěřícně kouká za Tonym, který ji nejspíš opustil bez slůvka vysvětlení.
„Myslím, že nic dobrýho,“ odtuším. Strašně ráda bych běžela za nimi a rozmluvila jim to, co podle mě chtějí udělat, jenže stejně ráda tu zůstanu a radši nebudu na nic myslet. Těch deset minut, co jsou pryč mi připadá jako věčnost. Hučí mi v hlavě a vůbec neslyším, co mi Lisa říká. Pořád se nemůžu vzpamatovat, že po tak dlouhé době jsem zase potkala Petera. Londýn je opravdu veliký a co jsem ho opustila, neměla jsem zatím to potěšení. Potěšení – nenávidím ho!!! Nenávidím ho za to, co mi udělal, jak mě ponižoval! A to všechno mu teď ti moji kluci chtějí vrátit. Myslím. Jestli ho náhodou nehodlají pozvat na skleničku.
Cítím, jak se třesu. Je to všechno vzpomínkami na roční vztah, který vyústil v to, že jsem skončila u Roye. A jsme zase u něho! Ne, tohle je jiné. Teď se jedná o Petera, který měl ještě tolik drzosti, že mě oslovil! Navíc si ještě dovolí se mi posmívat!
„Tak, Sunny!“ dožaduje se mé pozornosti Lisa. „Kdo to byl? Ten, co s ním šli ven?“
„Můj bývalý…!“
„Ten?!?! Asi si za rámeček nedá, co mu teď kluci provedou… Jen doufám, že nemá někde kamarády…,“ rozhlíží se, jestli nezahlédne nějaký podezřelý pohyb.
„Hele, už jdou!“ ukáže směrem ke dveřím. No jo, čtyřka se vrací z trestné výpravy. Všichni mají úsměv od ucha k uchu. Netušila jsem, že se při tom dokážou tak dobře pobavit. Asi jsem se hodně spletla! Je ale na nich vidět, že mela byla. Jsou rozcuchaní a mají pomuchlané oblečení.
„Tak, Sunny, myslím, že už se nikdy neodváží jenom se na tebe podívat!“ oznamuje mi vesele Joe.
„Co jste mu provedli?“ vyzvídá Lisa. Nejradši bych to nevěděla, protože ať tak či onak, stejně mi ho je trošku líto.
„No, napřed jsme mu vrátili všechno za Sunny a potom…,“ udělá Roy významnou pomlku, „… Joe dostal docela dobrej nápad!“
Obě se na ně podíváme, jako že by nám to tedy měli říct.
„No prostě jsme mu stáhli kalhoty i spoďáry! Ať si jde po Londýně jen tak…,“ vysvětlí Joe a všichni se válí smíchy. Na důkaz štítivě odhodí Dannymu do koše svou kořist.
„Zase to bude v pořádku, zlatíčko,“ obejme mě Martin. Když se otočím, stojí už přede mnou sklenička vodky. Mám na ni hroznou chuť. Snad mi nikdo nebude mít za zlé, když to dnes trošku přeženu.

Ráno se probudím s mírnou bolestí hlavy. Kupodivu mi není špatně, i když jsem toho podle všeho včera vypila dost. Potichoučku vstanu, abych Martina nevzbudila. Chci jít do sprchy nechat vodu smýt ze sebe úplně všechno, i starosti. Hlavně vím, že na tu bolest mi vlažná voda pomůže.
Nepamatuju si skoro nic, poslední záblesk jsou Peterovy kalhoty v koši. Tím jakoby pro mě večer skončil. V pokoji zahlédnu na gauči prostěradlo – asi u nás někdo spal, ale už je pryč. Zajímalo by mě, kdo to byl, protože gauč je totálně zválený. Jak někdo takhle může spát, nechápu.
Vlezu si pod sprchu a spokojeně tam stojím… ani nevím jak dlouho. Když se osuším, rozhodnu se udělat něco k snídani. Do obchodu se mi ale běžet nechce, radši posbírám nějaké zásoby. V lednici najdu med a marmeládu a ve skříňce kousek chleba. Takže snídaně bude sladká!
Zase mě napadne, jestli si Martin na naše zítřejší výročí vzpomene. Zatím to vypadá, že ne a to mě docela mrzí. Čekala jsem aspoň pozvání na večeři, nebo tak něco. Nebo romantickou procházku parkem. No uvidíme, třeba ještě překvapení přijde.
Kouknu na hodiny… hm… skoro jedenáct a on si ještě vychrupuje. Asi jsme museli přijít hodně pozdě. Nebo spíš hodně brzo. Doufám, že moji včerejší kondici nebude nijak komentovat, tohle nemám ráda. Když jsem se probrala tenkrát po večírku s Queen, řádně se mi všichni smáli. A já jim, protože to taky stálo za to.
Cpu se zrovna chlebem s marmeládou, když slyším něčí zaklepání na dveře. To bude Joe. Se snídaní v ruce jdu otevřít.
„Ahoj! Nevěděl jsem, jak jste na tom, tak jsem vás radši nechtěl týrat zvonkem.“
„Pojď dál,“ pozvu ho bez pozdravu. Poslední dobou se k němu nechovám zrovna přívětivě a rozhodnu se to napravit. „Nechceš taky?“ zamávám mu svou snídaní před očima.
„Jo! Jasně!!“ hrne se do kuchyně.
„Nech tam aspoň dva krajíce pro Martina, jo?“ pokouším se za ním zavolat, ale potichu, abych miláčka neprobudila. Snad slyšel. Sama si jdu do ložnice pro nějaké oblečení, abych tu nepobíhala jen v županu. Našlapuju na špičky, ale Martin zrovna tak chrápe, že by ho určitě neprobudilo, i kdybych mu střílela u hlavy z děla.
Než se vrátím, má Joe svou porci už v sobě. Opravdu tam pro Martina zbyly jen dva krajíce.
„Ty, Sun.... co budeš dělat teď?“ zjišťuje.
„Víš, že ani nevím? Dokud Martin spí, asi si pustím televizi, nebo tak něco.“
„Tak pojď ke mně. Co ty na to? Pustíme si nějakou muziku a ten tvůj chlap se aspoň prospí. Mně je tam samotnýmu smutno...,“ žadoní i očima.
Vlastně je to docela dobrý nápad. Co tady budu sedět a čekat, až se probere. A taky chápu Joeovo rozpoložení. Sice má svůj vlastní byt, ale je mu tam teď smutno, jako když já bydlela sama. Taky jsem vyhledávala jejich společnost a bývala jsem v jejich bytě častým hostem.
Cestou se stavíme u paní Grafové na oběd. Je příjemné znovu posedět v důvěrně známém prostředí. Servírky už jsou tu jiné a mimořádně tu nepotkáme ani paní Grafovou. Škoda.
„Jak jste vlastně s Martinem spolu dlouho?“ vyptává se u salátu.
„Zítra to bude rok,“ usměju se.
„Tý jo, rok? Tak to je rekord, co? U nás teda jo. Akorát Tony vás dohání,“ řehní se. To je celý on. Je mi jasné, že vlastní byt si sehnal akorát proto, aby si do něj mohl nerušeně vodit holky. Když bydleli tři v jedné místnosti, bylo to skoro nemožné. „A jak budete slavit?“
Ježíši Kriste, ten je zvědavej! Co si asi tak myslí, že mu odpovím?
„Co je ti po tom, broučku?“ zakřením se na něj a věřím, že jsem v něm vzbudila dojem, jako bychom měli soukromý program.
„No jo! Už nevyzvídám! Je mi to jasný!“ směje se zase on. „A toho broučka si nechej pro Martina, jo?“
„Proč? Vadí ti to snad?“
„Já jen, že bys potom mohla být samej darling sem, drahoušku tam, jako tenkrát Freddie. Pamatuješ?“Jak bych si nepamatovala! Je to pořád stejně vzrušující vzpomínka. A když si vzpomenu na to naše poslední setkání. Ách... ještě teď mě všechno brní vzrušením.
„To byl večer, co?“ zasněně se zahledím do dálky. Joe přikývne a vidím, že sníme oba.
„Co vy tady tak sami?“ ozve se nám u stolu.
„Ahoj, Jeremy! Jsme tu na obědě. Martin ještě spal, tak jsem ho nechtěla budit...,“ vysvětlím kamarádovi a nabídnu mu, aby si k nám sednul. Samozřejmě neodmítne, taky si dá něco k snědku.
„Co hodláte dělat?“
„Chtěli jsme jít k Joeovi,“ osvětluju mu, „a poslechnout si nějakou muziku. Nevíš, kdy jsme šli včera domů?“ poptám se ještě. Joe si nic nepamatuje, zřejmě v pití držel krok se mnou. Vlastně... co to melu? On je vždycky napřed o víc než pár kroků.
„No víš, Sunny, já jsem si na něco vzpomněl...,“ zvedá se Joe. Je mi jasné, že si vzpomněl na někoho. Nemám mu za zlé, že se chce vypařit, společnost mám, tak co...
Rozloučí se tedy a já se znovu se stejnou otázkou jako předtím obrátím na Jeremyho.
„Když já se naposled díval na hodinky, byly čtyři ráno. Rozhodně jsme byli poslední Dannyho hosti. Už s náma seděl na baru.“
„Tak to se nedivím, že Martin má půlnoc!“
„Vy máte teď někdy výročí seznámení, ne?“ Co to do nich dneska vjelo? Je už druhý, kdo se mě na to ptá! Ale stejně odpovím po pravdě. „Jo, zítra....“
„Aha.... Doufám, že od toho moc nečekáš, Sunny. On Martin nemá moc dobrou paměť na data....“
Ne! Jak bych mohla něco čekat od prvního výročí???
„No tak! Sunny! To bude v klidu. Jen se s tím musíš smířit,“ chlácholí mě a hladí po hřbetu ruky. Rozmýšlím se, jestli mám uhnout, nebo ne. Nakonec s tím přestane sám. A já mám zkaženou náladu na zbytek dne. Asi půjdu domů a zaspím to. Stejně jsem nějaká unavená. Jeremy mi ještě nabízí zmrzlinový pohár se šlehačkou, ovocný zákusek, nebo aspoň kávu, ale odmítnu. Co že je dneska tak štědrý?
Než se zvedneme, přiřítí se Lisa jako velká voda.
„Čau, Sun! Ahoj, Jeremy! Už končíte?“ vyzvídá. Ano, končíme, nechce se mi tu už sedět. „Tak to je dobrý. Půjdem do Soho, Sunny, jo? Mají tam krásný hadříky,“ rozplývá se.
„Ale mě se nikam nechce!“ užívám si svou špatnou náladu.
„Jak .... nechce?“ nechápavě na mě hledí. Pak si mávne rukou před očima a začne jiným tónem. „Jsi přece kámoška, ne? Jako Tony šel k rodičům, tam mě nedostane ani náhodou a já sama doma sedět nechci!“ vysype ze sebe, jako by byla kulomet. Ještě chvilku se nechám přemlouvat a potom kývnu. Najednou mám docela chuť podívat se po něčem novém na sebe. Jak vyjde deska, máme naplánované další turné, tak se musím po něčem poohlédnout. V Dark Rocku nemusím vypadat nijak extra. I když...
Svoje vystupování v našem oblíbeném klubu jsme museli poněkud rozšířit. Chodí na nás čím dál víc lidí, takže hrajeme třikrát do týdne a občas si nás ještě objednají i v nějakém jiném klubu. Párkrát jsme byli dokonce na severu, naše první turné se osvědčilo. Několik kšeftů nám dohodil i Logan. Pořád doufá, že v létě zase vyjedeme po jeho festivalech, ale zatím jsme nic neslíbili. Jednak ho chceme trošku napružit, aby pustil víc peněz a jednak ještě nevíme, jak to s námi dopadne a kdy na turné po druhém albu vyjedeme. Je pravda, že Fielding by byl hodně rád, kdyby deska už byla hotová.
A tak vyrazím s Lisou do Soho procházet butiky. Tohle je náš svět! V několika obchodech se známe s prodavači, kteří nás srdečně vítají. Ne že bychom tu utratily kdovíjaké peníze, spíš chodíme jen okukovat. Prohrabeme se všemi regály, co tu mají a vyzkoušíme spoustu věcí. Je to prostě sen! V jedné výloze zahlédnu něco neuvěřitelně nádherného. Černé širší kalhoty s korzetem z jemné lesklé látky tmavě červené barvy. Podle toho, jak se postavíte, mění barvu až na černou.
„Liso!!! Vidíš to, co já?“ zírám na tu nádheru. Něco takového jsem vždycky chtěla!!!
„Fakt krása! Sunny, dovedeš si představit sebe v tomhle na podiu?!“ Jo, dovedu! I když...
„A kam bych nacpala prsa?“ vyprsknu smíchy, když se podívám, kolik je v korzetu místa. Kamarádka si mě změří pohledem a už kucká taky.
„Ale víš co? Půjdem se tam zeptat, v jakých to mají velikostech. Jenom si to vyzkoušíš, tak co?“
„Je pravda, že mě to láká, ale....,“ netroufám si.
„Ale co? Tak jdem!“ zatáhne mě dovnitř.
Nasoukám se do toho taktak. Kolem pasu je mi to velké, ale vrch nemůžu skoro dopnout. A už vůbec dýchat. Zpívat by se v tom nedalo ani náhodou.
„Počkej....ukaž se!“ komanduje mě Lisa, když na ni zavolám, že mi korzet není. Vylezu tedy z kabinky. „Panebože, Sunny! Ty v tom vypadáš naprosto úžasně!!!“ Obchází si mě kolem dokola a pořád jenom žasne. Nakonec zajde za prodavačem. Na první pohled je to docela příjemný člověk, ale my už ho známe. Je namyšlený až hrůza! Taky víme, že na Lisu zabírá. Chvilku se kolem něho vlní, až zajde dozadu pro krejčovou.
„V pase by se to dalo zabrat a nahoře o kousek povolit,“ prohlíží mě. Všechno bych brala, ale ta cena... A to zase zařídí Lisa. Ten prodavač je totiž syn majitelky, a tak si může dovolit slevit. A taky že slevil! Na polovinu!! Ale i tak je to příliš!
„Sunny! Dovedeš si představit, co by na to řekl Martin?“ zkouší Lisa další svoje finty. Dovedu! Myslím, že by to na mě moc dlouho nevydrželo.
„Liso, ale já tolik peněz nemám, chápeš?“ snažím se jí vysvětlit už potřetí.
„Hele v klidu, jo? Společně to dohromady dáme a vrátíš mi to, až budeš moct, jo? Já budu mít teď něco za doučování, bude to v pohodě. Fakt!!!“
Já ale nechci o žádné půjčce ani slyšet. Takhle to nejde. Sice se smutkem, ale i tak z obchodu odcházíme. Lisa se ještě vrátí, jestli by prodavač neslevil víc. Neslevil! Procházíme Soho dál, ale už na nic podobného nenarazíme.
Je pozdní odpoledne, když na cestě domů potkáme Roye. Už jsem skoro u našeho bytu, ale on nedá jinak, než že s ním musím k němu podívat se na nějaké nové věci, co napsal. Asi se dneska za Martinem nedostanu! Lisa na nás mávne a než bys řekl švec, je v trapu. K Royovi je to od nás kousíček, slabou čtvrt hodinku chůze. V poslední chvíli si stihnu všimnout nějakého hadru, který je v našem okně. Co tam k sakru dělá???
Teda jestli Roy říká třem notám nové věci, jsem asi královna!!! Vůbec nechápu, proč mě sem táhl. Chvilku stojí jen tak uprostřed místnosti a potom pustí rádio.
„Je to divný, že máme volnou sobotu, co?“ snaží se navázat hovor. Přijde mi to směšné.
„Však v úterý se dočkáš. Hrajeme zas!“ připomenu mu a skoro se neudržím, abych se nezačala smát na celé kolo. Je zajímavé sledovat, jak je Roy rozpačitý. Začne vytahovat sbírku svých desek a ke každé mi dá podrobný komentář. Jako bych to neslyšela už nejmíň stokrát! Vydržím ho poslouchat hodinu, ale potom už mám všeho dost a chci jít domů. Vždyť je skoro osm hodin. Začíná se smrákat.
„Já už půjdu domů, Royi, je pozdě!“ omluvím se. Koukne na hodinky a beze slova protestu se zvedne.
„Tak jo, doprovodím tě.“
Vyrazíme, ale Roy nabere jiný směr, než by měl. „Víš co? Ještě se trošku projdeme. Aspoň kolem bloku, jo?“ Trochu mě mrzí, že nezahlédnu, jestli se u nás svítí. Snad Martin zůstal doma a čeká na mě. Aspoň to by mohl, když už si nevzpomene....
Roy se se mnou rozloučí až u dveří. Má při tom takový divný pohled... Takový jsem u něj ještě neviděla. Nedokážu rozpoznat, co v něm je. Snad i trochu smutku. Nevím... Ale rozhodně plamínky šibalství. Asi má něco na jazyku, jenže neřekne vůbec nic. Jenom ahoj.

Chvilku poslouchám za dveřmi, ale zdá se mi, že uvnitř je dokonalé ticho. Jsem hodně zklamaná, opravdu jsem doufala, že tu Martin bude. Vezmu za kliku a vejdu dovnitř. Zůstanu stát mezi dveřmi, protože to, co vidím, je naprosto neuvěřitelné! Všude po podlaze, na stole, u pohovky, na knihovně, na parapetu, prostě všude jsou svíčky a mihotají se desítkami plamínků. Odráží se od stěn a vydávají jemné zlatavé světlo.
Náš jídelní stůl je slavnostně prostřený. V úzké váze stojí jemná žlutá růže. Ubrousky jsou stočené do ruličky a položené vedle talířů. Po ubruse jsou rozházené okvětní lístky růží. Je to naše zamilovaná kytka.
Z kuchyně vyjde Martin. Na sobě má světlou košili, kravatu (!!!) a tmavé kalhoty. Moc dobře ví, jak se má obléknout, aby mě dráždil co nejvíc.
„Ahoj, lásko…,“ neodolatelně se na mě usměje. Mám pocit, že mu musím padnout k nohám. „Večeře bude za chvilku, nechceš se jít zatím převlíct?“ ukáže mi do ložnice. Opatrně, abych neuhasila ani jeden plamínek, tam jdu. A znovu nové překvapení! Na posteli leží přesně ten samý korzet, jaký jsem si odpoledne zkoušela s Lisou!!! Vůbec nemá cenu přemýšlet, jak se to sem dostalo, snad mi někdy někdo na tuhle otázku odpoví. I když jsem pořád jaksi mimo, tahle hra se mi začíná líbit. Rychle se převleču a nakouknu do pokoje, jestli tam Martin je. Naštěstí stojí v kuchyni, a tak rychle proběhnu do koupelny. Tohle chce ještě něco…
Vlasy si stočím do drdolu, aby korzet a moje nahá ramena vynikly. Pořád se na sebe musím dívat do zrcadla. Je mi teď úplně akorát. Lisa by si zasloužila! Jak mě odchytil Roy, určitě běžela zpátky. No jasně!!! Museli být všichni domluvení! Aby měl miláček dost času tohle všechno připravit!
Ještě trošku make-upu, rtěnku, stíny a řasenku. No, holka, vypadáš docela k světu. Teď zase rychle do ložnice pro lodičky. Kalhoty si trošku přišlapuju, ale jak budu mít podpatky, bude všechno v pohodě. Hlavně nesmím zapomenout na příjemnou vůni. Přesně vím, po čem šáhnout, vím, kterou má Martin nejradši. Však i já jsem v koupelně cítila, že se na mě nachystal.
„Srdíčko, už budeš?“ slyším ho. Už jsem… snad! Celá se třesu tím překvapením a žaludek se mi bouří. Je to taková zvláštní tíha, kterou cítím, ale zároveň jsem šťastná, že to takhle dopadlo. I když… ještě se uvidí, jak to dopadne.
Vejdu do pokoje a na stole už stojí talíře, ze kterých se kouří. Je tu příjemné přítmí. A vida, dnes budeme pít šampaňské! Snad dopadnu líp, než včera. Stojím tam uprostřed místnosti a přemýšlím, co dělat dál. Jestli má Martin nějaký plán, nechtěla bych mu ho kazit. Slyším nějaké šustění a on vyjde ke mně. V ruce má nádhernou kytici stejných žlutých růží, jako je ta na stole. Panebože!!! Asi štěstím omdlím!
„Je jich dvanáct,“ vysvětluje. „Za každý měsíc, který jsi se mnou, jedna. A protože se nemá dávat sudý počet, lichou jsem dal zvlášť.“ Slzy mám na krajíčku, jak si to krásně vymyslel. Pobídne mě, ať si sednu, aby nám nevystydlo jídlo. Galantně mi přisune židli a až potom obejde stůl a sedne si sám.
Napřed rozdělá láhev šampaňského, ať si můžeme ťuknout. Bouchne to, špunt se odrazí od stropu a nechá tam po sobě malý důlek. Nemám tušení, kam dopadl, nikde ho není vidět.
Martin napřed nalije do skleničky mně a potom sobě. Moje vyšumí až moc a přeteče přes okraj.
„Že by křtiny?“ zazubí se. Já jaksi nemůžu mluvit, dokonale mě všechno zaskočilo, a tak mu jen pošlu úsměv. Snažím se, aby byl co nejmilejší. Ťukneme si a připijeme. „Moc ti to sluší,“ neodpustí si pohled na můj hrudník a já cítím, jak se mi začíná zvedat čím dál rychleji.
„Tobě taky,“ vrátím mu lichotku. Padne na mě podivná rozpačitost, a tak radši vezmu do ruky vidličku a začnu honit po talíři ty krásně šťavnaté kousky kuřete a zeleniny. „Netušila jsem, že jsi tak výborný kuchař.“
„Však mi taky pomáhali všichni svatí!“ směje se zase. Dnes má vyloženě rozesmátou náladu. „A hlavně Lisa, Tony, Roy, Joe a Jeremy. Bez nich bych tohle nikdy dohromady nedal,“ pohladí mě po ruce. Je mi, jako bych s ním byla na prvním rande. Dokonce se červenám.
Silou se donutím přestat se červenat a vyloudím vlažný pohled: „Takže jste se na mě domluvili?“ Nechci, aby to znělo vyčítavě a snad se mi to tak i podařilo.
„Chtěl jsem tě překvapit a potřeboval jsem, abys byla pryč. A mimochodem – to jídlo je spíš zásluhou Tonyho.“
„Ale Lisa…. říkala, že šel k rodičům!“
„Museli jsme použít všechny finty…,“ směje se už docela nahlas. No jo, zase jedna z mých podařených vět. Měla bych si je zapisovat a jednou vydat paměti. Možná bych tím pár lidí i pobavila.
Po jídle mě překvapí dalším - donese zákusky.
„Tohle má na svědomí Lisa. A taky tu úžasnou věc, co máš na sobě…,“ znovu upíchne pohled na moje prsa. To zase potěší mě, protože je mi jasné, že tímhle ho mám v hrsti. Jak málo stačí, abych chlap ztratil hlavu! „Sunny, já….,“ nahne se přes stůl a políbí mě. Skleničky se jen zakymácí. Miluju to jeho 'Sunny, já...'. Ještě se nestalo, že by tuhle větu dořekl. Tedy dořekl, ale ne ve chvílích, jako je tato.
„Martine...,“ podívám se mu do očí a jsem pevně rozhodnutá nezrudnout. „Miluju tě!“ Chvilku se na mě dívá jako opařený, potom obejde stůl, klekne si k mé židli a zaboří mi hlavu na hrudník. Jeho oblíbená pozice.
„Jsi strašně skvělá! Znamenáš pro mě nejvíc na světě!!“ Dnes nemíním myslet, jestli náhodou nepřehání. Pro mě je taky nejvzácnější. Ani On na něho nemá! Hladím ho po vlasech a bradu jsem si opřela o jeho hlavu. Zase cítím, jak krásně voní. Zavřu oči a pohroužím se do toho nádherného pocitu, že mám u sebe milovaného člověka, kterého můžu objímat. Po chvilce se rozhlédnu kolem. Některé svíčky už pomalu dohořívají. Strašně miluju vůni kouře, který se z nich line, když plamínek uhasíná.
„Ten rok utekl jako voda... Pamatuješ, jak jsme spolu poprvé mluvili?“ zvedne hlavu. Jak bych si na to nepamatovala? Vždycky na to budu vzpomínat. Najednou se napřímí. „Ty se mnou dneska nemluvíš?“
„Já se pořád nemůžu vzpamatovat tady z toho všeho, zlato. Vůbec jsem to nečekala, myslela jsem si, že sis nevzpomněl. I Jeremy mi to říkal!“
Pohladí mě po tváři. „Jak bych na tebe mohl zapomenout, srdíčko?“
„Jsi pořád samý srdíčko, zlatíčko, lásko, miláčku… Tak moc mi všechno dáváš najevo…,“ opravdu mi dnes chybí slova.
„Je to tím, že tě mám opravdu rád! Dřív jsem to nikdy nedělal, nikdy jsem to nikomu neřekl. Já ti tenkrát říkal pravdu… na pláži… vzpomínáš?“ Kývnu. „Opravdu jsem se zamiloval prvně, nikdy dřív do nikoho jako do tebe. Nedovedu si představit, že bych měl být s někým jiným. Proč taky?“ hladí mě a já se mu snažím aspoň pohledem odpovědět, že jsme na tom stejně. Jsem dnes jaksi naměkko. Stačí, když se na něj podívám. Tak hrozně mu to sluší! Rukávy od košile si vyhrnul až k loktům a kravatu shodil, když si ji namočil do talíře. Teď má rozepnuté horní dva knoflíčky. Když se na něj takhle dívám, polije mě horkost. On vstane a jde pustit hudbu. Uslyším první tóny Some Day One Day. Otočí se ke mně a s lehkou teatrálností se zeptá: „Smím prosit, slečno?“ Nečeká na odpověď a za ruku mě zvedne ze židle.
Mohutně mě obejme a já se v jeho náručí úplně ztrácím. „Udělal jsem ti výběr tvých nejoblíbenějších pomalejších od Queen!“ zašeptá mi. Tenhle chlap je vážně úžasnej!!!
Nevím, kolikátá písnička hraje. Pokoj už se skoro celý ponořil do tmy, hoří jen několik svíček. Copak asi chystá dál?
„Strašně ti to sluší!“ odtáhne se trošku, aby si mě mohl prohlédnout od hlavy až k patě. Hned mě zase přitiskne k sobě a pokračujeme v tanci. I jeho ruce tančí. Hladí mě po zádech a za okamžik hledají, co by si ukořistily dalšího. „Fantastický oblečení!“ hledí zase na můj hrudník. Jemně mě pohladí po ňadru. Líbá mě na krku a svoje ruce už má všude. Chtěla bych mu to oplatit, ale objímá mě tak, že se skoro nemůžu hnout. A tak ho jen lehce masíruju dlaněmi na bocích. Jestli nepřestane, brzy bude mít na kalhotech vydřené díry.
„Jak se do toho.... leze?!?!“ otočí si mě dokolečka. Po chvilce narazí na zip na boku. Pomalu, pomaloučku ho rozepne. Slyším zvuk každého jednoho zubu. Stejným způsobem si poradí i s kalhotami. Během vteřiny stojím v pokoji jen v kalhotkách. On si přetáhne košili přes hlavu. Nedočkavě se ke mě vrhne a zase mě vezme do náruče. Cítím se tak krásně! Odnese mě na pohovku a položí. Polibky zasype každičkou část mého těla. V tom nejroztouženějším stavu se zvedne. „Momentík!“ odběhne do ložnice. To mi snad dělá schválně! Brzo zahlédnu, jak se ze dveří line světlo svíček. Zvednu se a jdu se podívat. Dneska se naprosto překonává! Na tohle milování budu vzpomínat celý život!
Když zapálí i poslední plamínek, otočí se se šťastným pohledem ke mně. „Líbí se ti to?“
„Ani nevíš jak,“ hlesnu. Pokusím se o co nejladnější chůzi. Rukama mu přejedu po břichu nahoru, přes ramena na záda a zase dolů k pasu. Potom přejdu zase dopředu a dotknu se ho na nejcitlivějším místě. Poznám mu na očích, co to s ním dělá. Vzdechne. Chceme mě zase přitáhnout, ale uteču mu. Jestli mi někdy odpustí ten můj příšerný dárek, tak teď. Zašmátrám v zásuvce prádelníku. Krabičku najdu hned a řetízek z ní vytáhnu. S rukou za zády se k němu blížím.
„Co to máš?“ vyzvídá.
„Otoč se. Prosím!“ Řetízek mu zezadu zapnu. Připadám si neskutečně trapně! Ale když se otočí, zůstanu stát s otevřenou pusou. Jemu to tak hrozně sluší!!! „Dávám ti svoje srdce!“ vysypu ze sebe dávno vymyšlenou větu.
„Hrozně moc to pro mě znamená! Opravdu!!! Nikdy ho nesundám,“ prohlíží si přívěsek a má při tom zkrabacenou bradu.
„Vážně tě miluju!“ řeknu zas. Musím. Vůbec nevypadá zklamaně. A tak dobrý herec zase není! Myslím, že se mu můj dárek docela líbí. I mně. Na jeho snědé kůži se nádherně vyjímá.
„Myslíš, že jsem na tom jinak?“ zvedne pohled zase ke mně. Rozepne si kalhoty a během dvou kroků mu spadnou na zem. Efektní kousek! Nejradši bych mu teď utíkala, aby se tahle chvilka prodloužila, ale je mi jasné, že by mě chytil téměř okamžitě. Ve tmavých očích se mu odrážejí světýlka svíček a ještě něco... Zase mě zvedne do náruče. Je zajímavé, jak rád se se mnou tahá. Pořád mě nosí. Sotva si to pomyslím, hodí mě na postel. Postaví se nade mě a chvilku se na sebe jen tak díváme. Využiju příležitosti a pořádně si ho prohlédnu. Trochu se za ten rok změnil. Občas si zašel s klukama zacvičit a je to na něm poznat. Hrudník má mohutnější a paže silnější. Mockrát jsem se musela zastavit a pozorovat, jak mu hrají svaly. Možná i trošku přibral, ale to se povedlo i mně. Pravidelná strava dělá divy a Martin se o nás stará poctivě. Sice vaříme jen příležitostně, ale snídaně musí být. A navíc mu to sluší, konečně nevypadá jako větev. Co on by řekl o mně, netuším.
„Pojď ke mně,“ pozvu ho. Mám pocit, že prodlužování bylo dost. Zatáhne za námi ještě moskytiéru a jsme jenom v našem malém světě. Stoupne si mi k nohám a s napnutým tělem se nade mě naklání, až začne padat. V poslední chvíli instinktivně vyjeknou a skrčím se. Cítím, jak dopadl, ale když otevřu oči, vidím ho nad sebou opřeného o ruce.
„Přece bych ti neublížil, srdíčko,“ zašeptá konejšivě.
Rozhodnu se zahrát hrdinku. „Já se nebála!“ Zasměje se a začne mě líbat. Vím, že tady končí veškerá legrace. Líbá mě po celém těle a já se mu to snažím oplatit. Lehne si na záda a zavře oči. Snažím se dát mu všechnu lásku a něžnost, co v sobě mám. Vidím, jak se mu zvedá hrudník. O poznání rychleji, když se rty posunuju čím dál níž.
Otevře oči. „Ty mě sleduješ!“ zasměje se. Má pravdu. Líbí se mi, jak se mu pohybují víčka a cukají koutky úst. Sednu si na něj. Vezme do rukou moje ňadra a je na něm vidět, jak je spokojený. Lehnu si na jeho hrudník a on mě začne hladit po zádech. Za chvilinku se překulí a vyměníme si role. Jenže teď už nejde jen o mazlení. Pokouším se odpovídat mu na jeho pohyby. Moc dlouho mi to nejde, protože se mnou provádí takové věci, že to prostě nedokážu. Jsem schopná vnímat jen jeho a nechat ho, ať si se mnou dělá, co chce. Myslím, že ze začátku se snaží dělat všechno tak, aby to vyhovovalo mně, jenže čím déle to trvá, tím víc se ztrácí i on a ke konci je všechno strašně silné a rychlé. Se zavřenýma očima vyčkává, až ho přejdou poslední zbytky vzrušení. Potom bezvládně spadne vedle mě. Zašmátrá a přitáhne si mě k sobě. Cítím, jak mu ještě teď rychle bije srdce, jsem na tom stejně.
„Bože, Sunny, já netuším, co bylo silnější, jestli to včera, nebo dnes...,“ říká unaveně. Jaksi mi to nedochází.
„Včera? Co bylo včera? To jsme se zase před někým předváděli?“ Vzpomínám si akorát na ten zválený gauč.
„Proč bychom se měli před někým předvádět? Ty jsi byla tak.... rozparáděná!!! Ty si to nepamatuješ?“Pohladí mě po tváři. „Promiň... asi jsme to s Joem přehnali...“
„CO??? S Joem???“ vyskočím. Jestli Joe, Martin a já.... NE!!! Na tohle nechci ani pomyslet!!!
„Hodil jsem ti do vodky půlku prášku na spaní, abys odpadla co nejdřív a mohli jsme jít domů. Potřeboval jsem ráno vstávat, abych mohl všechno připravit, jenže tys vypadala, že bys v Dark Rocku byla nejradši ještě dva dny. Ale na tebe to nemělo vůbec žádnej účinek, spíš naopak. No a tak ti do další skleničky Joe hodil ještě jeden. To tě skolilo, ale jak jsme přišli domů, byla jsi.... no fakt to bylo... ale nebyla jsi to úplně ty.“
„A kde... kde... byl Joe?“ vykoktám ze sebe. Jaksi mi to všechno úplně nedochází...
„To já nevím, určitě někde naháněl nějaký holky.“ Docvakne mu to až teď: „Ty si myslíš, Sunny, že... hahaha... že tu byl Joe s námi? Haha... to néééééé,“ směje se.
„Takže vy jste mě zdrogovali!!!“ Vyletím, když si v duchu přehraju všechno, co mi Martin řekl. Teď se tváří rozpačitě. „Vždyť jste mě mohli....,“ zabít nedořeknu.
„Byly to nějaký slabý prášky a vodku ti Danny zředil. Nechtěli jsme ti ublížit. Byla jsi pod lékařským dozorem. Pamatuješ na George?“
Jo, jak bych mohla zapomenout na tu rozhlednu, co u nás byla o Vánocích. Takže se proti mně spikl snad celý Londýn.
„A....Peter byl taky součástí vašeho plánu?“ nechci, aby to znělo vyčítavě.
„Ne, to ne! Kdyby tam nepřišel, stačily by ti tři vodky bez ničeho a efekt by byl stejný,“ pohladí mě po vlasech. „Je mi líto, žes ho musela potkat.“
Rozhodnu se celou tuhle záležitost nechat plavat. Myslím, že to se mnou mysleli dobře a chtěli mi připravit překvapení. Veřím Martinovi, neublížil by mi. Uvelebím se u něj v náručí a potichoučku zašeptám: „Byl to báječnej nápad a nejlepší večer, jaký jsem zažila. Děkuju, lásko.“
„Já taky děkuju... tvoje srdce mi udělalo ohromnou radost!“ drmolí, protože právě usíná. Během vteřiny už spokojeně oddychuje, ale neodpustí si, aby si ze mně neudělal polštářek. Jen já ještě nemůžu usnout. Musím na všechno myslet. Zase mě dostal!