Sunny a spol. - kapitola pátá

Sedíme ve studiu a probíráme naši druhou desku. Chtělo by to nějaký pořádný hit. Něco, co se ujme v rádiích a samozřejmě taky v žebříčcích. Tony měl jeden nápad, přehrál nám melodii, ale nijak to na nás nezapůsobilo. Asi jsme ještě celí rozdivočelí z noviny, kterou nám přinesl Simon.
Za čtyři týdny totiž pořádá 4Stars velký večírek, na který pozvala i Queen a my na něm máme být hlavní atrakce! Sice je pravda, že nás už vzali na vědomí, ale jsem zvědavá, co z toho vyjde. Pamatuju si, jak jsme sledovali v televizi nějaké jejich interview. Moderátor se jich nakonec ptal, jestli znají kapelu Victory a co si o ní myslí. Brian řekl, že jsme docela dobří a Freddie s úsměvem dodal, že si ale budeme muset chvíli počkat, než oni skončí a my budeme moci získat jejich místo. Roger si k sobě přitáhl mikrofon a se smíchem do něj zahulákal, že hlavně zpěvačka stojí za to. Nebudu předstírat, že mě to nepotěšilo! No a na otázku, zda se nebojí, že jim přebereme fanoušky, John odpověděl, že určitě ne, protože přeci děláme podobnou muziku a můžeme mít i stejné fanoušky.
Takže se teď musíme snažit. Ještě jsme dostali za úkol nazkoušet jednu písničku od Queen, kterou bychom taky předvedli. A my se pořád nemůžeme domluvit, která to bude. Kluci by nejradši dali Liar. Je to opravdová nádhera, ale taky pěkný nášup a já mám strach se do toho pouštět. The Night Comes Down, kterou bych brala já, zase nesedí textem. Vážně nevím! Všichni se chceme předvést, ale na druhou stranu mám obavy, abychom si neustřihli řádnou ostudu. Takže musíme vybírat s rozmyslem, ale taky rychle. Moc času nemáme!
„Tak co, Sun? Co myslíš?“ vytrhne mě z myšlenek Roy.
„Co já vím? Musíme si jejich desky poslechnout ještě jednou, ať vybereme to nejlepší.“
„Co to meleš, Sunny? Já se tě ptal na tuhle melodii! Od té doby, co Martin odjel, jsi totálně mimo. Vzpamatuj se, jinak to s náma špatně dopadne!!!“ utrhuje se na mě. Ale má pravdu. Martin je pryč čtrnáct dní a mě to naprosto vykolejilo. Začalo to tím, když nám přišla upomínka o zaplacení další splátky hypotéky Martinova otce. Jásali jsme předčasně, protože on poslal jen jednu jedinou splátku a dál už se zase o nic nestaral. Nepomohly ani Martinovy časté telefonáty. No a potom jednoho dne přišel domů s tím, že by mohl ve škole dostat stipendium, ale znamenalo by to dát výpověď v práci a na měsíc odjet do Irska, kde sídlí nějaká firma, co by mu školu platila. Navíc by od ní dostával i plat. A po měsíci by se vrátil zase do Londýna a pomáhal v jejich zastoupení tady. Rozhodování nebylo tak těžké, jako loučení. Nechtěla jsem na sobě dát nic znát, ale když se vlak rozjížděl, brečela jsem jako želva.
Teď je náš byt prázdný a tichý. Chybí mi Martinovo neustálé brebentění a laškování. A taky nemůžu zatajit jednu z věcí, která mě trápí nejvíc. Vůbec nechápu, jak Martin může vydržet celé čtyři týdny bez sexu!!! A když nevydrží, tak si tam najde jinou… Je mi z toho zle. To vědomí je něco tak hrozného, občas mívám pocit, že mě to vevnitř úplně roztrhá.
„Sunny, tak věnuješ se nám?“ dotírá zase Roy. Nakonec bezmocně spráskne ruce a zařve: „Tak pro dnešek končíme. Když zpěvačka není schopná soustředit se, nemá absolutně smysl, abychom se tady angažovali!“
„Omlouvám se, kluci,“ snažím se zachránit, co se dá. „Už to bude v pohodě, fakt! Dáme se do toho, pustíme si ty desky a najdeme písničku, kterou tam můžeme zahrát a neutrhnout si ostudu.“
„No jo, Sun, jenže my se tady bavíme o naší nové desce,“ vysvětlí mi Tony. „Ne o Queen!“ Balí si svou kytaru a bez výrazu ve tváři odchází první. Joe ho následuje, ale jemu je evidentně příjemné, že může vypadnout dřív. Poslední dobou je samá holka. Nejradši bych mu je zakázala, ale to já nemůžu. Roy má zase svoje bezsexuální období, a tak je nevrlejší. Skoro stejně jako já. Na pár dní pohrdá všemi ženskými jako spotřebním zbožím. Ale jeho to přejde rychleji, hned jak zahlédne nějakou pohlednou blondýnku v Dark Rocku, kam chodí zapíjet žal.
„Sun?“ promluví ke mně trošku smířlivějším tónem. „Nezajdem si někam na oběd?“ Bez dlouhého rozmýšlení kývnu. Mám hlad a chuť na něco skvělého a chci společnost. Ne hemenex ve ztichlém bytě.
Jdeme pěšky. Zvykli jsme si chodit do jedné restaurace malinkatý kousek od studia. Skvěle tam vaří a obsluha je taky příjemná. Dám si svoje oblíbené kuře a Roy samozřejmě pořádný kus hovězího.
„Tak co si myslíš o tom večírku ve 4Stars?“ začne, když si objednáme. „Pořád se zaobíráš, co vybereme od Queen?“
„No jasně! Nechci to podcenit. Chci udělat dojem, ale nepokazit to. Víš, taková zlatá střední cesta.“
„Ono je to těžký. Chceme se blejsknout všichni. Vem si třeba Tonyho, ten by nejradši Brighton Rock. Jenže dovedeš si představit, kdyby se mu to, nedej bože, nepodařilo a všichni čtyři by tam stáli a smáli se mu do očí? Nebo ještě něco horšího…“
A tak diskutujeme o stošest, probíráme jednu písničku za druhou a snažíme se najít ten pravý kompromis. Po jídle sedíme ještě hodně dlouho, popíjíme víno, ale ne a ne přijít na řešení. Nakonec se rozhovor stočí k našim začátkům, kdy jsme jenom snili o tom, že se s Queen někdy setkáme trošku blíž, než jen jako diváci na jejich koncertech. Bavíme se báječně, smějeme se a naše starosti jsou aspoň na chvilku o kousek dál.
Když se podívám na hodinky, je už skoro půl sedmé. V osm má volat Martin, a tak bych už chtěla jít domů. Roy mi nabídne, že mě doprovodí. Docela jsem ráda. Autobusem jedeme jen pár zastávek, potom už musíme pěšky. Než dojdeme k našemu domu, je už pořádná tma. Otevřu vchodové dveře a chci rozsvítit světlo.
„K sakru! Už to zase nesvítí! Máme tu novýho domovníka a ten se skoro vůbec nestará,“ vysvětluju Royovi.
„Tak počkej, půjdu první,“ cpe se do dveří. Vezme mě za ruku a vede tmavou chodbou. Napadne mě, že je to už dlouho, co jsem naposled držela za ruku někoho jiného, než Martina. Znovu si vzpomenu na svého miláčka a zatetelím se nedočkavostí, kdy už ho budu slyšet.
Dojdeme až ke dveřím do našeho bytu. Vytáhnu z kapsy klíče a snažím se odemknout. Začnu se smát, když se v té tmě nemůžu trefit. Nakonec přece jen zvítězím a dveře otevřu. Našmátrám na zdi vypínač a chodba se zalije světlem. Roy přešlápne a je na něm poznat, že se mu ještě nechce domů. Tony se odstěhoval hned začátkem roku a Joe před několika týdny. Takže je stejně sám, jako já teď. Jenže já čekám dost důležitý a dost osobní telefonát, při kterém bych hrozně nerada měla svědka.
Ráda, nerada, Roy se prostě vecpe dovnitř a zavře za sebou dveře. Sundám si lehký jarní kabát a chci jít do kuchyně nalít si něco k pití. Jaksi mi vyschlo. Jenže v tom mě Roy prudce obejme a začne mě líbat!! Nějak se nemůžu vzpamatovat z toho překvapení, ale pak ho odstrčím a vrazím mu facku. Dám do toho veškerou svou sílu, ale on jen zamumlá: „Sunny…. Promiň, já…já… promiň!“ A odejde. Rozčílením běhám po bytě sem a tam. Ještě ho zahlédnu z okna, jak s rukama v kapsách odchází. Nevím, co mám dělat, jak se teď zachovat. Do toho všeho začne drnčet telefon. V hlavě mám zmatek a teď ještě musím mluvit s Martinem a nedat na sobě nic znát. Jak ho znám, okamžitě by se z Irska vrátil a s Royem by si to chtěl vyřídit. Jenže to nejde. Musím doufat, že to bylo jen takové pomíjivé pomatení mysli a všechno se zase urovná.
„Ahoj, zlatíčko. Jak se máš, co děláš?“ začne s veselou Martin.
„Zrovna jsem přišla ze studia. Nějak nám to dnes nešlo. Kluci už na mě nadávají, že se se mnou nedá pracovat. Moc mi chybíš,“ snažím se o neutrální tón. Chvilku si jen tak povídáme, jak nám jde práce, když v tom to zase přijde jako rána z čistého nebe.
„Budu tu muset zůstat minimálně o dva týdny dýl, Sunny!“ Rozbrečím se jako malá holka. Jednak je to lítost nad tím, že se doba strávená bez Martina prodlouží o polovinu a jednak si teď nevím rady sama se sebou a hlavně s Royem. Moc mi nepomůže ani: „Ale neboj, na ten váš večírek už budu určitě doma!“ Na momentík mě napadne otázka, jestli za prodloužením pobytu čirou náhodou není nějaká rusovlasá Irka, ale radši to spolknu. Určitě by z toho byla jen hádka. A kdyby… o přiznání teď nestojím. Tuhle smůlu bych si raději vybrala někdy jindy. Pokud tedy mám na vybranou. „No tak, Sunny, srdíčko! Nebuď smutná. Vždyť to uběhne jako voda a zase se uvidíme!“ No jistě! Pro něho to nic není, ale co já?! Jak to tu mám bez něj vydržet? Každou noc před usnutím doufat, že tam neobjevil žádnou jinou. Že i on na mě pořád myslí. Měsíc a půl je tak strašně dlouhá doba! Zvlášť pro kluka, jako je on!!
Ještě chvíli se mě snaží utišit, ale když vidí, že to k ničemu nevede, chce se rozloučit. „Dobrou noc, krásný sny a nezapomeň, že tě miluju. Miluju, slyšíš?“ vynutí si můj souhlas. Moje „Taky tě miluju“ slyšet nemůže. Říkám si to jen v duchu.
Sotva položím sluchátko, přepadne mě nový záchvat pláče. Ještě celý měsíc! Celý měsíc!!! Svezu se na zem a brečím a brečím. Když už nemám slzy, za to tváře celé červené a rozedřené, rozhodnu se pro sprchu. Je mi tak strašně těžko. Nejradši bych sedla na vlak a rozjela se za Martinem, ale nejde to. Nemůžu! Musím sedět s klukama ve studiu a pokoušet se vymyslet nějaké další písničky a dát dohromady vystoupení na tom PITOMÝM večírku. S klukama a hlavně s Royem! Panebože, co já teď budu dělat??? Přemýšlím, jestli zítra do studia vůbec jít. Ani za mák se mi nechce, jenže pokud nepřijdu, budou se Tony a Joe vyptávat proč.
Ráno se marně snažím vzpomenout, kolik bylo hodin, když jsem usnula. Jenom vím, že jsem se převalovala hrozně dlouho. Chtěla bych jít za Lisou a popovídat si s ní, ale ona bude ve škole. Svoje studia, na rozdíl ode mě, bere dost vážně. A tak vstanu, trošku se přišmrncnu a vyjdu ven.
Hned ve dveřích se srazím s nějakým mužským. V prvním momentě se leknu, že je to zase Roy, ale potom mi dojde, že ty hnědé vlasy a menší postava patří Jeremymu.
„Ty máš nějak naspěch,“ směje se místo pozdravu.
„Já tě tak ráda vidím!“ obejmu ho. Chvilku stojí zkoprněle, ale pak mě obejme taky. Aspoň jedna spřízněná duše! Zatáhnu ho do bytu a všechno mu vypovím. Tedy všechno… záležitost s Royem si samozřejmě nechám pro sebe.
„Vy jste opravdu oba dva stejní!“ odpovídá mi zase smíchem. Nechápu. „Ty se tady třeseš, že si Martin v Irsku někoho najde a on je na nervy, že jsi tu sama. Proč myslíš, že tady teď sedím?“
„Snad po tobě nechtěl, abys mě špicloval???“ nemůžu tomu uvěřit. Tohle by mě teda vážně naštvalo!!! Ať je to, jak chce, k něčemu takovému bych se nikdy nesnížila. Hnát kamaráda až do Londýna jenom proto, aby zkontroloval můj pomyslný pás cudnosti!
„To ne, Sunny! Ale dostal jsem nabídku pracovat tady v Londýně a vzal jsem ji. Když se to Martin dozvěděl, chtěl, abych se tu za tebou zastavil, ale spíš proto, že se mu zdálo, že jsi ‚nějaká divná‘. Ber to sportovně, Sun. Není v tom nic špatnýho!“ Tak špatnýho v tom je dost, ale to si vyřídím přímo se zdrojem. Taky mě mohlo napadnout, že se tu neobjevil jen tak. „Ale já bych se stejně za tebou zastavil. Už jsme se neviděli pěkně dlouho! Docela se mi po tobě a klucích stýská…“ Rozhodnu se vzít Jeremyho do studia. Aspoň tam nebudu sama!
Když tam vejdeme, kluci zrovna sedí nad nějakými notami.
„Jo, to by mohlo být fakt dobrý, Royi!“ rozplývá se Tony. Zajímalo by mě, nad čím.
„Ahoj vespolek!“ upozorní na sebe Jeremy. Kluci se hned zvednou a vesele se vítají. Roy se na mě ani nepodívá. Mám teď pocit, že jsem pánem situace. Tohle si nechci vyříkávat, nechci o tom nic slyšet, prostě to chci zapomenout!
„Koukni, Sun. Tohle donesl Roy. Je to taková směska na ten večírek,“ ukazuje mi Joe noty. „Ale bůhví, kde k tomu přišel! Nejspíš to někomu ukrad!“ směje se a upozorní mě na Royovu tvář. Je na ní výstavní obtisk mojí ruky, jenže Joe ani Tony nevědí, že je to ode mně. Zahloubám se do partitury a opravdu se mi to docela líbí. Je to mix z My Melancholy Blues, The March Of The Black Queen, Killer Queen, Somebody To Love a Funny How Love Is. Tak se dáme hned do zkoušení. Dnes je to, k mé radosti, Roy, kdo kazí. Jsem příšerně škodolibá, ale patří mu to!!!
„Ježíši Kriste! S váma se nedá pracovat!!!“ zuří Tony a i na chlapech u mixu je vidět, že už mají všeho tak akorát! A to ještě ke všemu přijde i Lisa. Když už to vypadá opravdu beznadějně, rozhodnu se udělat vstřícný krok.
„Víte co? Ať jsme si co jsme si, pojďte na všechno zapomenout a začít znova, jo?“ Zachytím jen Royův vděčný pohled. Takže to vážně bylo jen chvilkové pomatení! A vida... jde nám to opravdu líp. Jen trochu zpřeházíme Royovi ty pasáže z jednotlivých písní, vyměníme The March Of The Black Queen za Liar, Somebody To Love za The Great King Rat, My Melancholy Blues za Nevermore a je to celkem k poslouchání. Ale nápad udělat takovýhle mix byl opravdu skvělý!
Večer v Dark Rocku to trošku oslavíme. A tentokrát opravdu jen trošku, protože by to nemuselo dopadnout dobře a my potřebujeme pracovat co nejvíc.
Druhý den ráno někdo zvoní u dveří. Vůbec nemám tušení, kdo by to mohl být. V první chvíli mě napadne Martin, ale to musím hned zavrhnout. Přece by nezvonil, má klíč! Jsem ještě v pyžamu, právě jsem vstala, tak si ještě zaběhnu do ložnice pro župan.
„Dobrý den. Slečna Thomsonová?“ ptá se mě ten mladíček ve žlutomodré uniformě. „Mám tu pro vás balíček, slečno. Musíte mi to tu podepsat.“ Uctivě mi podává nějakou krabici a běží hned zase dál.
Skočím si do kuchyně pro nůž, abych mohla ten balíček rozbalit. Tedy rozříznout pásku, která všechno drží pohromadě. Uvnitř jsou dvě menší krabice. Na každé je kartička se vzkazem. Vezmu první a v ní je schovaná krásná orchidej se vzkazem: „Když se o ni budeš pěkně starat, vydrží ti do doby, než se vrátím.“ Ve druhé je kazeta čokoládových pralinek a na cedulce stojí: „Každý den jednu. První dnes a po poslední mě čekej na nádraží.“ Nádhera! Ale musím přiznat, že můj miláček je pěkný kruťák. Dá mi to obrovskou práci, abych ty pralinky nesnědla hned!

Zavírám víko bonboniéry. Poctivě jsem spočítala, že půlka je za mnou. A stejně poctivě dodržuju každý den jen jednu. Neodbývám ani orchidej, kterou jsem překřtila na čekanku. Každý den jí měním vodu. Ale i přesto ji chci vidět uvadat, protože potom budu vědět, že se už brzo dočkám!
Jeremy se přestěhoval do Londýna a bydlí teď u Roye. Výborně si rozumí, hlavně když spolu vyrážejí za nočním životem a nezadanými dívkami. I když mám pocit, že by jim nevadilo, ani kdyby byly zadané.
Zrovna včera jsem s nimi byla zase v Dark Rocku. Na pátek tam máme domluvené vystoupení. Minule si nás Danny moc pochvaloval, protože bylo narváno. Je vidět, že máme fanoušků čím dál víc a to nás taky moc těší. V rádiu nás hrají častěji a naše první deska se začala dokonce dost dobře prodávat i na kontinentu. Fielding by ji ještě rád vydal ve Státech, takže Simon teď pořád někde lítá a zajišťuje spoustu věcí.
A my máme za sebou čtyři písně na naši novou desku. Tentokrát se všechno rodí pomalej. Taky chceme, aby to bylo promyšlenější, propracovanější, lepší. Všichni čtyři musíme souhlasit s každým akordem, s každou notou. A protože na Sunny Days nejsou žádná sola, tady si to chceme vynahradit. Ostatně jejich úspěchy na koncertech nás k tomu přivedly. Takže doufáme, že to vyjde i studiově.
Když jsem si byla odskočit, potkala jsem na chodbě sekretářku. Vrazila mi do ruky balíček dopisů, že prý patří nám. Vezmu do ruky první a opravdu! Je to žádost nějakého fanouška o podepsanou fotku. Nemůžu uvěřit vlastním očím, a tak volám na ostatní, aby se přišli taky podívat. Náš první dopis od fanouška! Jmenuje se Eddie Dumphry a je z Edinburgu.
Každý si vezme do ruky jednu obálku. Víme, že tyhle první si schováme navždycky.
„Tak tenhle je pro tebe,“ smutně podává Joe svou obálku Tonymu. Ten na něj nechápavě hledí. „Nějaká Jane z Liverpoolu tě zve na rande!“ Začneme se smát a Joe má ještě jednu šanci vytáhnout si dopis pro sebe. Nakonec má radost, protože ho v něm nějaký kluk chválí za basu.
„Ale odepíšeš mu ty, Sun, jo?“ předává mi to potom.
„I na ten můj,“ dělá na mě psí oči Tony.
„A proč? Jsou to vaše dopisy, tak si s nima udělejte, co chcete!“ bráním se.
„No jo, když my neumíme tak psát jako ty. A stejně, dokud Martin nepřijede, tak máš volno. No tak, Sunny, nenech se přemlouvat!“
„To je vydírání!“ utrhnu se na Joea, protože dal zvláštní důraz na 'dokud Martin nepřijede, tak máš volno'. Jsem si jistá, že tím myslel naši novoroční noc! Je pravda, že o tom nic neřekl, aspoň co já vím, ale občas to proti mně použije.
„Jaký vydírání, Sun?“ diví se Tony i Roy. Tohle nemůžou pochopit. Ale Joe se na mě zubí, takže je mi jasné, že mám pravdu. A nezbyde mi nic jiného, než si vzít všechny dopisy k sobě a poctivě odepisovat.
„Ty, Simone,“ vrhnu se na naši pravou ruku. „Chtělo by to nějakýho dobrýho fotografa a nějaký fakt dobrý fotky, na kterejch budem vypadat jako lidi. Ať mám co rozesílat fanouškům.“
„Rozkaz, madam!“ srazí podpatky a vysekne mi poklonu. Asi to bylo trochu mimo mísu, protože už tak má všeho nad hlavu, ale za pokus to stálo. Jenže on pokračuje: „Mám tu jednoho mladýho kluka. Teprv začíná, ale je fakt dobrej. On vám ty obličeje nějak umělecky zakreje,“ zubí se. Ale... je nějak v dobrém rozmaru.
A jak Simon slíbil, tak taky dodržel. Už druhý den se u nás hlásí hubený vytáhlý klučina, určitě ještě mladší, než my. Představí se nám jako Richard.
„To je dlouhý, člověk by si na tom zlámal jazyk. Budeš prostě Richie, nebo Rich!“ překřtí ho hned Joe. A aby se mezi námi necítil odstrčeně, hned mu vrazí pořádnou herdu do zad.
Chceme nějaké normální, skoro civilní fotky, ale Richie nás na oplátku nechá navléct do jakýchsi kostýmů z viktoriánské doby. Vůbec se v tom necítíme! Půl hodiny nás trápí a potom nás znovu pošle do šatny. Tentokrát tam má připravené role jakési fólie. V první chvíli si myslíme, že budou něco stěhovat, ale když nás Richieho asistentka vyvede z omylu, že do toho obalí nás, všichni couváme. Tohle už teda ne!
V tu chvíli dorazí Fielding a Simon a neúprosně nás zaženou zpátky. A tak chtě nechtě musíme jít donaha a nechat se obalit tou stříbrnou folií. Ani prádlo nám nenechali! Prý by to bylo na fotkách vidět. Hlavně kluci jsou z toho celí hyn. Nedá se popřít, že umělá hmota na těch nejintimnějších částech těla není zrovna příjemná. Jako roboti se přesunují ze šatny do ateliéru, aby co nejmíň šourali stehny o sebe. Musí být na nás dost bláznivý pohled. Nade mnou se smilovali a udělali mi něco ve stylu dlouhé sukně, jenže v té jsem zase uvězněná jako mořská panna a nemůžu chodit vůbec. Ani pózování v tom moc nejde, neřkuli ještě dělat nějaké opičky, jak by si Richie představoval.
„Jestli z toho něco chytnu!“ rozčiluje se Joe. „Trhá mi to chlupy…. Však víte kde!“ Tony se chytá za břicho a směje se na celé kolo. A já s ním. „Tak se aspoň nemusíme holit, hňupe!“ vyráží ze sebe a mně při té představě už tečou slzy od smíchu. Dokonale jsem si poničila make-up. Maskérka hned přiběhne a poopravuje nás všechny. Kluky pudr lechtá na obličeji, a tak si ho v jednom kuse stírají. A kdyby jenom to! Důsledně utíkají před velkým štětcem, takže se s námi maskérka dostane i do kondice. Běhá za nimi po celém ateliéru a snaží se je zahnat do kouta. Po těchhle manévrech budou kluci opravdu vypadat jako čerstvě spařená kuřata!!!
Nakonec na nás čekají normální džíny a trika. Tohle nám sedí! Cítíme se ve svém živlu. Pár záběrů, jak se válíme po zemi jeden přes druhého, potom mě kluci drží v náručí, za chvilku sedíme v mohutných proutěných křeslech a tváříme se šíleně vzdělaně a nakonec několik snímků jakoby na podiu s nástroji, mikrofony a tak.
Docela příjemně strávené odpoledne. Teď už si jenom počkáme na výsledek. A kde jinde, než v Dark Rocku.
Sotva se uvelebíme u baru, projdou kolem nás dvě slečny. Chvilku si něco šeptají a dívají se naším směrem a potom přijdou k nám.
„Ty jsi Tony Mose, že jo?“ optá se jedna a Tony jen kývne. Samozřejmě, že si řeknou o podpis. Tohle je poprvé, kdy nás někdo poznal mimo podium. Tedy nás… Tonyho. A klukům je to šíleně líto. Ty dvě se vyptávají na všechno možné a mně se zdá, že soutěží, která Tonyho zaujme víc. Ale samozřejmě vyhraje ta třetí! Totiž Lisa. Hned, jak ji Tony uvidí, těch dvou slepiček si ani nevšimne a jde se přivítat se svojí přítelkyní. Mohutný polibek všem ukáže, která je tady ta pravá. Takže jim nezbude nic jiného, než se spokojit s Royem a Joem. A ti jimi rádi vezmou zavděk. Taková společnost se vždycky hodí!
Zase tu sedím jak trubka sama! Co jsem taky mohla čekat? Moc dlouho se nevydržím dívat, jak se všichni výborně baví v páru a jdu domů. Do našeho sice krásného, leč šíleně tichého bytu.
Zpod polštáře vytáhnu Martinovu fotku. Pohladím ho po tváři a po rtech. Copak asi teď dělá? Číslo sice mám, ale je to jen do firmy a tam už teď určitě nikdo nebude! A já bych ho tak ráda slyšela! Čekat tak dlouho je hrozné. Kdyby všechno šlo podle původního plánu, dnes už by byl se mnou. Jenže takhle? Musím vydržet ještě skoro dva týdny samoty! S nohami na stole koukám do okna. Venku se zrovna rozblikala pouliční lampa. Stromy už jsou skoro olistěné, je to jakoby naráz. Člověk si ani nevšimne, jak rychle jaro přišlo. Po minulém dešti se všechno zazelenalo a když jsem venku, vdechuju ten nádherně provoněný jarní vzduch. Častěji než kdy jindy chodívám do Hyde Parku, hlavně k Serpentine. Je to sice hrozně melancholické místo, ale moje nálada mu teď odpovídá. Kolem chodí zamilovaní, maminky s kočárky a já jen vzpomínám na svou lásku, která je právě teď ode mě na hony vzdálená. Za pár týdnů to bude rok, co se s Martinem známe. Panebože… tak co tu dělám? Proč nejsem s ním? Aspoň na den! Vyskočím a jdu si sbalit kufr.
V půli cesty do ložnice mě zastaví zvonek. Rachot a chichotání za dveřmi prozrazují, kdo jde. Samozřejmě všichni včetně Jeremyho a doprovodu.
„Při-přinesli jsme ti zmrzzzzzzlinku, abys ne-byla tak sa-sama!“ šišlá na mě Joe. „Pardon!“ škytne si ještě. Zbytek už se uvelebil všude možně. Lisa se na mě dívá trošku provinile. Ale co, je to jedno. Hlavně nebudu sama!
Blbej nápad! Jak to, že nebudu sama?! Všichni jsou tu v páru. I Jeremy oblbuje nějakou zrzku! A já tu sedím na zemi, s koleny u brady a pořád myslím na hlouposti! Přemýšlím, jak by asi dopadla dnešní noc, kdyby tu Martin byl. Tak jsem si navykla na rytmus našeho života, že se celá třesu při pomyšlení na něj. Chtělo by to studenou sprchu a froté ručník! Haha, jsem vtipná! Ale tohle si vždycky říkali kluci… A tak tu sedím pořád dál na zemi, v jedné ruce lžičku a v druhé kelímek jahodové zmrzliny. Vsadím se, že než se všichni odebéřou domů, nezbyde z toho litru a půl ani ň!
Už to začíná… první odchází Joe a jeho tmavovláska. Ani se neobtěžují nám říct ahoj. Ne, že bych čekala, že z Joea něco vypadne, protože je zase ‚ožralej jako prase‘. Za chvilku po nich se vytratí Roy a Jeremy s doprovodem následují skoro okamžitě. Takže tu zůstanu sama s Tonym a Lisou, kteří se přou o barvu sedačky. Má cenu se jim do toho míchat?
Otevřou se dveře a v nich…… Jeremy! Bože! Proč ne Martin???
„Ahojte!“ řekne jakoby se nechumelilo. Všichni tři se na něj díváme dost překvapeně.
„Ty, kámo, ale víš, že kvalita může být někdy na úkor kvantity? Takovej fofr….,“ neodpustí si rýpnutí Tony.
„Teda nevěřili byste, ale prostě to nešlo… ,“ svalí se zničeně na židli.
„Hele, ušetři nás podrobností, jo?“ ohradí se Lisa. A má pravdu, koho zajímá kolikrát, s kým, kde a jak?
„Neboj, žádný detaily… Já jen, že mám takových holek už docela dost!“
„Jakých holek?“ zajímám se. Vždyť jde jenom o sex, ne? Žádná telefonní čísla, žádné další schůzky, žádné city, žádné příště. Takhle to chtějí!
„No takových jako byla tamta… Vidíš! Ani neznám její jméno!“
„Asi ses jí měl zeptat, Jeremy. Já vlastně nevím, co vy chcete,“ začnu se vztekat. „Když s váma holka hned jde, tak je všechno v pořádku, když nejde, tak je hloupá nána. Další den je to obráceně. Vážně se ve vás nevyznám!“ Během mého výlevu dorazí Roy. Je celý rozcuchaný, na košili mu knoflíček předbíhá dírku o jeden krok. Nelze ani předstírat, že pochybuju, co právě dělal!
„No jo, Sunny,“ zapojí se hned do diskuse. „Jenže ono to člověka taky utahá.“ Jak jenom z něj mohla vypadnout taková hovadina!
„A tak proč to děláte?!?“
„Jsem přeci nějakej chlap, ne? A ještě k tomu bubeník! Musím dostát své pověsti…“
„Jo, že ty tu pověst už máš! Tak leda na kožním!“ neudrží se zase Lisa. Jen Tony se zatím zdržel hlasování.
„Náhodou…. Zatím jsem tam nemusel. Si umím vybírat!“
„Ne, holky mají asi pravdu. Vážně to takhle nejde táhnout donekonečna,“ překvapí mě Jeremy svým novým postojem. To jsem zvědavá, jak dlouho mu to vydrží.

Tak! Poslední! Orchidej už je taky skoro uvadlá a to jsem se o ni starala jako o oko v hlavě. Zítra, už zítra! Radostí se zatočím. A pozítří je ten večírek ve 4Stars. S klukama jsme nazkoušeli snad všechny možné varianty, dokážeme zahrát spoustu písniček Queen, takže se rozhodneme podle momentální nálady. Royův mix jsme předělali snad tisíckrát. Nechceme být napodobenina, chceme jejich písničky zahrát po svém, ve svém vlastním aranžmá. Simon pokyvoval hlavou, když jsme mu to poprvé přehráli. Říkal, že by se za to nemuseli stydět ani sami autoři. Tak uvidíme, jak to dopadne!
Jenže mě teď víc zajímá Martinův návrat. Někde tam hluboko v srdci mám strach, jestli se něco nezměnilo. Mohlo, za těch šest týdnů, co byl pryč. U mě tedy ne, ale na jeho straně… kdo ví? Dnes i zítra máme volno, což by se mi hodilo, kdyby to nebylo už dnes. Takhle budu celý den přemýšlet a hořet nedočkavostí.
Uklidila jsem celý byt, nikde není ani zrníčko prachu, jedno jediné smítko. Všechno jsem urovnala, přebrala staré časopisy a spoustu jich vyhodila. Vždycky jsem si jenom vytrhla stránku, kde byla o nás zmínka. Světě zboř se, je jich celých padesát! Většinou to jsou jen drobnosti, ale na tom nezáleží. Mám ráda takové suvenýry. Až jednou budu sedět stará a opuštěná v houpacím křesle, budu se tím probírat a říkat si, jaký jsem prožila krásný život. S Martinem… Budeme si žít v krásném domě u moře s kupou dětí a potom i vnoučat. Budeme mít dost peněz, budeme zdraví a šťastní.
Už zase sním. Já jsem prostě nenapravitelná! Tolikrát jsem si vynadala, že mi to akorát působí problémy! V autobuse už jsem několikrát přejela zastávku. Jak jsem prostě sama, je konec. Mám na to dost času!
Přejdu pokojem, na stole posunu ubrus o půl centimetru, aby byl přesně na středu, a upravím závěs na okně. Jsem vážně pošuk! A to jsem si toho všimla ještě docela brzo, možná by se s tím dalo něco dělat. Přemýšlím, kam půjdu na oběd. Nechci zase špinit to vyleštěné nádobí. Na odpoledne jsem domluvená s Lisou, že si půjdeme zacvičit a potom zaplavat. Snad se trošku vybiju.
Zazvoní telefon a já k němu letím, jako by mi měl přinést zprávu o záchraně světa.
„Ahoj, Sunny,“ poznám podle hlasu Lisu. „Nechceš jít s náma na oběd?“ To víš, že chci. A jak!

Stojíme opřeny zády a lokty o okraj bazénu. Je tu docela hlučno, téměř se neslyšíme. Skoro ani nejde plavat, jak je narváno.
„Dívej támhle na ty dva,“ Lisa nenápadně nápadně kývne hlavou směrem ke dvěma klukům. Taky jsem si všimla, že se na nás už delší dobu usmívají. „Mám chuť vypořádat se s Royem, Joem a Jeremym,“ prohodí, ale já to nechápu. „Sunny! Stojíš si snad na vedení? Takovej malej flirtík a pak z toho cuknem, jo? Něco z toho vyždímem, nějaký pití. Stejně nás tu má vyzvednout Tony, tak co?“
Chvilku na ni hledím jako opařená, než se vzpamatuju. Tohle bych do ní nikdy neřekla! „Já teda nevím, Liso. Moc se mi to nezdá. Nechápu, proč bychom to měly dělat! Zítra se mi vrátí Martin, nestojím o nikoho jinýho.“
„Však já taky ne!“ nenechá se odbýt. „Jen chci za ženský pokolení něco vrátit chlapům. Nějakej drink by nám mohli koupit, ne?“
„Se mnou nepočítej, do toho nejdu!“
Ještě chvilku mě přemlouvá, a tak nakonec souhlasím, že jí budu jen dělat křoví. Ale jestli se to dozví Tony, přerazí nás obě!
Za půl hodinky už sedíme osušené, oblečené v místním baru s těmi kluky. Za nic na světě si nemůžu vzpomenout, jak se jmenují. Ze začátku vypadají docela slušně, ale když nás potom začnou oblbovat tím, jak skvěle vypadáme, je nám jasné, že jsme jen kandidátky na večerní povyražení. Ale máme od nich už druhý drink, tak děláme jakoby nic.
„Tvoje kamarádka je nějaká nemluvná,“ ukáže na mě bradou Lisin společník.
„No jo, zrovna se rozešla s klukem. Potřebovala by trošku rozveselit!“ odpoví mu a já se nestačím divit! On pošle významný pohled tomu druhému. Má to značit 'No vidíš, dneska to půjde hladce, pár panáků a máš vystaráno!'
„Jsi mi nějaká povědomá.... neviděli jsme se už někde?“ dívá se na mě ten blonďáček. Mám na jazyku říct mu, že jsem určitě nebyla mezi tím stádem, se kterým už spal. Ale nakonec jen zavrtím hlavou. Co mu budu vysvětlovat, že mě mohl vidět v Dark Rocku, loni v létě na festivalech, nebo potom v zimě na turné. Je mi to celkem jedno.
„A co posloucháte za muziku, holky?“ znovu rozbíhá konverzaci ten tmavovlasý.
„Cokoli, je nám to jedno. Hlavně, když si můžeme pořádně zařádit!“ odpovídá zase Lisa a mně neujdou šťastné pohledy kluků. Lisa jim opravdu skvěle nahrává. Docela mě to začíná bavit.
„No, my teď zrovna posloucháme tu novou kapelu. Victory se jmenuje. Znáte je? Ta zpěvačka je vážně skvělá!“ Obě zavrtíme hlavou, že ne, já se koušu do rtu a Lisa schová smích za dlaní. „Fakticky! Dělají dobrou muziku a ona zpívá fakt parádně. A taky skvěle vypadá! Ale tak jako vy dvě ne!!“ dodá ještě a to nás dostane úplně. S omluvou, že si musíme odskočit, se zvedáme ze židlí. Stejně je čas, Tony už určitě venku čeká.
Místo na toaletu zamíříme k východu. Za dveřmi vybuchneme smíchem téměř hurónským. Tony tam opravdu stojí a když vidí, že ani nemůžeme jít, kroutí hlavou.
„Teda, holky, kolik jste toho vypily? Myslím, že jste se zastavily u baru a do bazénu ani nešly, co?“ táhne nás na parkoviště, naloží do svého nového starého auta a odveze domů.
Směju se ještě v posteli. Nakonec jsem Lise vděčná, že tohle vymyslela. Je to už hodně dlouho, co jsem se naposled od srdce zasmála. Až mě bolí břicho.

Přemýšlím, co na sebe. Musím přece udělat dojem. Vyzkouším snad všechny možné kombinace, ale nakonec se stejně rozhodnu pro šaty. Vím, že v těch mě Martin vidí nejradši. Navleču si i jeho vánoční dárek. Tedy tu soupravu myslím, ne moskytiéru. Takhle sedím v bytě už od rána, nemohla jsem dospat. Radši se ani nehnu, neopřu se, abych se nepomačkala. A stejně ještě dvakrát vytáhnu žehličku, šaty shodím a přežehlím je. Jsem opravdu blázen!
Na nádraží přijdu o hodinu dřív. Nevím, co čekám. Vlaky přece nejezdí s předstihem! A tak poslouchám, jak přijíždějí a odjíždějí vlaky na všechny možné strany, jen ten můj pořád nikde. Nakonec ještě hlásí, že má deset minut zpoždění. Tohle není možné!
Jsem hrozně nervozní a pořád přecházím ze strany na stranu. I zaměstnanci už si mě všimli. Kdo by tady taky trdloval hodinu předem?! A tak si jdu koupit noviny, ale nemám myšlenky na čtení. Přeložím je a pořád se s nimi plácám do dlaně.
Když se rozezvučí amplion znovu, hlásí, že ten 'můj' vlak právě přijíždí. Teď už nemůžu udělat ani krok, a tak jen stojím a koukám, kdy zahlédnu za sklem vagonu známou tvář. Lokomotiva se přižene s nepříjemným kvílením brzd a já nestačím prohlížet okna. Všechny dveře se otevřou a lidé vystupují. On ale mezi nimi není. Největší nápor pomine a já stojím bezradně a sklesle dál. Snad jsem si nespletla den! Nebo hodinu!!! A snad se Martinovi něco nestalo!!!
V tom mi spadne brada! Vidím ho, jak jde po celém peroně. Asi seděl až v posledním vagoně a má to chudák nejdál. Na sobě má tmavý oblek, sako rozepnuté. Vím, jak tohle oblečení nesnáší, ale jeho práce si žádá své. Kravatu mu vítr přehodil přes rameno, a tak za ním vlaje. V obou rukách nese kufry, měl toho sebou dost, chlapec. Nemůžu si nevšimnout, že už zase má to svoje třídenní strniště. To mi snad dělá schválně! Sleduju jeho chůzi a cítím, jak mě začíná polévat horko. A to je ještě takový kus ode mě. Ale já nejsem schopná udělat ani krok k němu, prostě ho musím jen pozorovat. Jak se rozhlíží. Uvědomuju si, co teď musí prožívat ucha na kufrech, když je Martin drží těma svýma ohromnýma krásnýma rukama. Nemůžu se dočkat, až bude držet mě! Jak závidím těm dvěma krabicím naplněným oblečením, knížkami a vším možným.
Zahlédne mě. Okamžitě se zastaví, pustí kufry na zem a vztáhne ke mně ruce. Nečekám na nic a rozběhnu se. S takovou silou mu skočím do náruče, až musí udělat dva kroky zpátky.
„Sunny, zlatíčko!“ zašeptá mi do ucha a postaví mě zase zpátky na zem. Vezme moje tváře do dlaní a jemně mě políbí. „Skoro tomu ani nemůžu uvěřit, že jsem doma. S tebou!“ Znovu mě silně obejme a líbá o stošest.
„Nech si taky něco na doma,“ vytrhnu se mu po chvilce, i když s velkým přemáháním. Sehne se, otevře boční kapsu kufru a vytáhne.... růži! No jasně! Jak by mohl zapomenout!!
Jsem tak šťastná, když si ho vedu vestibulem. Je to nejkrásnější chvíle za poslední dobu. Už zase s ním můžu být, už zase se ho můžu dotýkat, už zase se s ním budu smát! Jen jestli se mi to nezdá. Pro jistotu se ho chytím za loket. Podívá se na mě s úsměvem, jenže v tu chvíli se mi zamotají nohy do kufru, který nese a málem sebou praštím na zem. On mě zachytí a zase políbí.
„Už se nemůžu dočkat, až budeme sami!“ zašeptá a já bych se nejradši rozběhla, abychom už byli doma..
Dopřejeme si ten luxus a vezmeme si taxík. Martin se mi snaží dokázat, že se opravdu nemůže dočkat a má ruce všude! Když mi rozepne už třetí knoflíček na šatech, plácnu ho přes ruku. Před taxikářem se stydím. Dost!
V objetí a polibcích vcházíme do bytu. Překáží nám jen ty kufry, ale hned za dveřmi jimi Martin praští o zem. Rukama šmátrá po mých stehnech. Tak jsem se s těmi šaty žehlila a on je už dokonale zmuchlal! Ale čert to vem! Jsem s ním a nic mi nechybí. Prožívám si jeho dotyky. Nezapomněla jsem na ně, jen je to už tak strašně dávno.
V milostném zápalu projdeme všechny místnosti. Neopomeneme ani kuchyň a koupelnu. Až do večera se nevyhrabeme z postele, jsme totálně unavení, ale šťastní, že jsme zase spolu.

Zábava už je v plném proudu. Čeká se jen na hlavní hosty, tedy Queen. Simon nám prozradil, že je Fielding chce stáhnout pod sebe, tak proto ta sláva. Naše vystoupení není naplánované na konkrétní hodinu, musíme vydržet, až řeknou. A tak nervozně popocházíme po improvizované šatně a domlouváme si poslední detaily. Najednou se ozve aplaus a nám je jasné, kdo dorazil!
„Tak, mládeži,“ vrazí do místnosti Simon, „ještě asi půl hodinky a máte nástup!“
„Panebože, mně se hrozně potí ruce!“ nevěřícně Tony zírá na svoje dlaně. Chápu ho. Jsme zvyklí vystupovat před obecenstvem, ale teď nás čekají speciální diváci. Víme, že ti čtyři nás budou pozorovat a z toho jsme nervozní jako nikdy dřív.
„Zlatíčko! To zvládnete v pohodě!“ snaží se mě uklidnit Martin. „Budu tam a kdyby se něco stalo, jako že se nestane, ve mně máš oporu! Jste skvělí, jste stejně dobří jako oni!“ Sice mu nevěřím ani slovo, ale dobře se to poslouchá. Ale.... mám vůbec hlas?
„Ladadidáááá,“ zkouším. Jo, ještě tam něco bude!
„Tak jo, jdem na to!“ zavelí Roy. Je z nás asi nejklidnější. Rázně otevře dveře a vychází na chodbu. Joe poskakuje jako potrefený a mně to ještě víc rozčiluje. Snažím se uklidnit. Tony mě málem praští kytarou, tak tak stihnu uskočit. „Soráč,“ prohodí jen.
Jdeme dlouhou chodbou ke dveřím, za kterými je malé podium. Stojí u nich Simon a poslouchá.
„Ještě mluví Fielding!“ Víme, že nás uvede jako překvapení, takže musíme počkat. Simon nás potichu pouští dovnitř. Postavíme se na své místo ve tmě. Po paměti nahmatám stojan mikrofonu. Vystoupení nebude dlouhé, čtyři naše písničky a potom buď mix písní od Queen, nebo jednu či dvě samostatné. Všechno bude hlídat Simon a dá nám vědět, co volit. Cítím, jak mi bije srdce a v hlavě mi šumí. No tak, Sun! Prober se a zpívej!!! Jakoby z dálky slyším, že nás někdo uvádí. Reflektor nás na první chvilku oslní a já slyším Royovo 'dva, tři, čtyři'. Začínáme s Love Me More. Ještě štěstí, že nastupuju až po předehře. V tom je zahlédnu! Pobaveně nás sledují. Zdá se mi to, nebo na mě Roger kývl? Asi se mi to zdá.
Začnu zpívat a předstírám, že jsem naprosto v pohodě. Jenže se na ně pořád musím dívat. Sleduju je aspoň po očku. Freddie tam stojí s rukama skříženýma na prsou, hlavu mírně nakloněnou do prava. Roger si podupává a John se tváří nepřítomně. Brian sleduje Tonyho, tím jsem si jistá. Love Me More je za námi a následuje The Last Chance. S tou jsme taky hotoví dřív, než bys řekl švec. Nějak to utíká, říkám si. Slyším za sebou Roye. Neotáčím se, ale dovedu si živě představit, jak mlátí do blan. Na Tonyho a Joea občas mrknu, ale dávám si pozor, abych si byla jistá, kam šlapu. Je to malé podium a všechny kabely tu leží jako nachystané, aby o ně člověk zakopl. Teď přijde Express Of Dream. Joe a Roy mají na malou chvilku přestávku.
Ti čtyři tam pořád tak stojí. Mají pobavený úsměv, jen nedokážu rozlišit, co se za ním skrývá. Před koncem písničky se ze skupinky vyloupne Roger a jde k nám. Cítím, jak mi po zádech stéká pramínek potu.
„Nechtěli byste dát nějakou naši? Že jo, Frede?“ otočí se na ostatní.
„Jo, jasně, darling!“ ozve se jen.
„Tak kterou zvládnete?“ pobaveně se přidá Brian.
„Jakou si řeknete!“ vzpamatuje se Roy jako první.
Přišoural se k nám i John. „A co takhle moji You´re My Best Friend?“ Ostatní kývnou a my taky. Domluvíme se na pár detailech a pustíme se do toho. Vypadá to, že se docela líbíme.
Najednou asi v půlce písničky, skočí Freddie na podium, stoupne si za mě, obejme mě kolem pasu a zpívá se mnou do mikrofonu „Oooh you make me live now honey, oooh you make me live“ a pokračuje dál. Je to naprosto kouzelné! Nechci přestat zpívat, takže je z toho duet. Ale jsem totálně překvapená! Tohle jsem opravdu nečekala.
„Když vám to tak pěkně jde,“ bere Brian do ruky Tonyho akustiku, „co takhle zkusit Love Of My Life?“ Hrábne do strun, a potom kývne na Tonyho: „Tak začni, chlapče!“
Nebudu předstírat, že nejsme z toho všichni paf.. Tohle nikdo z nás nepředpokládal ani v nejdivočejším snu. Že si budou chtít s náma zahrát!!! A Freddie se mnou pořád zpívá a tváří se u toho hrozně spokojeně. I když je tohle poněkud smutnější song. I Tonymu se daří perfektně držet krok s Brianem. Při další písničce si John sedne za elektronické klávesy a Roger si nechá donést tamburínu a africké bubínky. Na ostatní hosty jsme totálně zapomněli, bohatě si vystačíme sami. Přitočí se k nám jen Martin a Lisa a oba skupině představíme. Srdečně je zdraví. Co víc jsme si mohli přát? Zahrajeme si ještě asi čtyři písničky, když na podium nenápadně přijde Fielding. Zamíří si to přímo k Freddiemu.
„Pane Mercury, máme pro vás připravené pohoštění, prosím.“ Vypadá jako poslední slouha!
„No a co, do prdele! Co tady votravujete s nějakým žrádlem? Vypadněte!“ řve na něho. O tomhle jsme už taky slyšeli, asi normální reakce, když ho někdo vyruší ze zábavy. Už už se chceme klidit i my, když se na nás otočí.
„A vy jdete kam, darlings? Ještě jsme neskončili!“ Zato celý sál je vylidněný. Nezbyl tu absolutně nikdo, jen my, Martin, Lisa a slavní Queen. Večer snů!
Trvá to asi hodinu, nakonec si zajamujeme. Jsem už hodně vyzpívaná, protože se snažím držet krok s Freddiem. Není to vůbec jednoduché. Za bicí soupravou sedí Roger, Joeovu basovku má John. Jen Brian se pořád drží akustiky a elektrickou kytaru nechává Tonymu. Joe se chytil tamburíny a bubínků, co zbyly po Rogerovi a Roy si vzal na starost klávesy. Lisa a Martin se přidali taky a do rytmu plácají dlaněmi do stehen. „Nějak mi vyhládlo,“ otočí se Brian k prostřeným stolům. Chvilku stojím vedle něj a mám možnost posoudit jeho legendární postavu. Opravdu je dost vysoký a vychrtlý. Ale má příjemný úsměv. Jako ostatně všichni. Nemůžu si nevšimnout, jak Martin neustále pozoruje Rogera, aby se ke mně náhodou nepřiblížil. Zná jeho pověst! Je zajímavé, že z Briana strach nemá.
„Tak jdem na to, darlings!“ seskočí Freddie z podia. „Stejně to nachystali pro nás!“
Strhne se nezřízená žranice a ještě nezřízenější pijatyka. Vidím, jak se Tony řehtá nějakému Rogerovu vtipu a z pusy mu ještě čouhá salát. Sousto zapije vodkou. Lisa vedle něj se taky směje. Není zvyklá pít stejně jako já a podle červených tváří soudím, že už má taky něco v sobě.
„Jste dobří, drahouškové, ale na nás nemáte!“ královsky se usmívá Freddie. Každým coulem je to hvězda. Což ostatně i zbylí tři. Cítím, že k nim máme hodně daleko. I když tu s nimi sedíme, cpeme se, pijeme, smějeme se. Pořád jsou o třídu výš. Jenže je mi to úplně jedno. Po mé pravé ruce sedí Martin, moje Love Of My Life, po mé levé ruce Freddie. Největší zpěvák na světě! Která jiná ženská má takové štěstí? Snad jen Lisa, vedle které teď sedí Roger. Brian dává Royovi rady, jak se chovat ve světě showbussinesu. Jsou docela zabraní do hovoru.
Před očima se mi srazí dvě skleničky. To si ťuká Freddie a Martin. „Na nás!“ přidám se k nim. Nebudu tu přece jediná střizlivá! Freddie mi cpe do pusy šunku a já dostanu záchvat smíchu. Martin výjimečně nežárlí. Je mu jasné, že v tomhle případě by neuspěl.
„Škoda, že nebereme předkapely,“ slyším Johna. Tím nahrál Joeovi na smeč.
„No jo, kdybyste vzali nás, mohli byste dopadnout jako Mot The Hoople!“ směje se.
„My, darling, my nikdy! My jsme Queen!!!“ zaburácí Freddie, až se všichni zarazíme. Teď vyhodí ještě i nás. Ale on se začne smát a zaklání se i se židlí. Netrvá dlouho a židle se s ním převrátí.
„Kam šel?“ nahýbá se přes stůl už docela zřízený Roger. „Hele, kaviár!“ upoutá ale jeho pozornost hromádka černých kuliček. Nabere si přímo rukou a labužnicky si to strčí do úst. Na to já nemám náturu! Za chvilku se vynoří zpod stolu tmavovlasá hlava, potom i knírek a ozve se šílený smích.

Jak dlouho takhle sedíme, nevím. Jsme totálně opilí, ale pamatuju si všechno. Naštěstí!!! Je mi jasné, že podobná věc se už nikdy nebude opakovat. Na to jsme moc malí páni s jednou deskou na kontě. Vsadím se, že si brzy na nějakou kapelu Victory ani nevzpomenou.
„Musíte tvrdě dřít! Úspěch nepřijde sám,“ drmolí na mě Brian. Kývu, jako že rozumím. „Ale jste fakt dobří! Pokud neusnete na vavřínech, podaří se to!“ Bere mě za ruku. Na to Martin reaguje ne zrovna spokojeným výrazem. Nevím, jak se bude chovat, má hodně vypito. Neudrží se na nohou. Netvrdím, že já se na nich udržím. Je to zvláštní, cítit dotek někoho, ke komu máte takovou úctu. A já ji k Brianovi mám. Stejně jako cítím úctu k Freddiemu a při vzpomínce na to, jak ke mně přistoupil na podiu a objal mě kolem pasu, se zachvěju. Štěstím! Je to jako potkat skutečného Santa Clause! Pokouším se zvednout a vyměnit si místo s Lisou. Ráda bych se něco dozvěděla ještě i od Rogera. Ale Brian mě stáhne zase zpátky.
„Kam jdeš??? Ještě jsem neskončil....Sunny... jo, Sunny!!! Kdo ti dal takový jméno?“ Vzpomenu si na Lisu, která odpovídala na tuhle otázku Royovi po seznámení v Dark Rocku. Začneme se smát. Asi si na to vzpomněli všichni. Jen Brian na nás nechápavě kouká. „No přece rodiče. To už tak bývá. U tebe to bylo jinak?“ Řehtáme se o to víc.
„Jo, ta ti to dala!“ plácne ho po zádech John. On moc nemluví, spíš nás všechny pozoruje. Na očích mu vidím, že taky přebral. A notně!
Brian mě nechá zvednout se a 'jít' směrem k Rogerovi. Opravdu nejdu, opírám se každou chvíli o stůl. Slyším, jak vrznou dveře a do sálu vstoupí někdo cizí. Podle mě je to číšník a přišel zkontrolovat situaci. Fielding sám asi nemá odvahu.
„Zmiz!!!“ huláká na něj Freddie a už k němu letí pěkně vypečené kuřecí stehýnko, které po cestě ztrácí salát. Brian a John se přidají s vajíčky natvrdo a rajčaty. Dveře vrznou zase a jsme sami.
„Je tu jako u Suchánků!“ ozve se nevrle Roger. Asi si s ním moc nepopovídám, ale cestou vezmu láhev whisky. „To je mi ale návštěva!“ vítá spíš tu láhev, než mě. Nepopírám, že mě ošmatlává, když si k němu sedám. Martinovi nezbývá nic jiného, než to trpně snášet. Všechno mu vynahradím, všechno! Jen ať mi dá dneska prostor! Spát s nikým nebudu, ani flirtovat!!
„Klidně bych vyměnil Freda za takovou zpěvačku,“ drbe mě prsty pod bradou. Ještěže to Freddie neslyšel!
„Abych nevyměnil já tebe, Rogi!!!“ Aha... slyšel...Roger dělá jakoby nic, takže mi dojde, že tohle je u nich normální. Pozoruju, jak se Martin baví s Johnem a Joem. Po očku mě sleduje, kdyby něco. Ale kdyby co? Co by tak asi udělal?
S Rogerem už moc legrace není, tak se přesunu zpátky k Brianovi a Freddiemu. Freddie je pořád docela ve formě. Vypadá to, že alkohol mohutně zajídá, o což se my ostatní moc nesnažíme. O to hůř se mu bude zvracet.
„Hele, drahá, ke komu chodíš na zpěv?“ vyzvídá. Paní Haymanovou asi nezná. „Zkus slečnu Bo, poradí ti.“ Slečna Bo? Víc z něho nedostanu, takže se budu muset poptat Simona.
Najednou se zvedne a zařve: „Kde mám svoje auto???“ Dveře se rozrazí a dovnitř vletí doprovodný personál Queen. Než se vzpamatujeme, sedíme v limuzíně a uháníme přes Londýn. Když se dohadují, do kterého klubu by se dalo zajít, nesměle navrhnu Dark Rock.
„No jo, zkusit to můžem. Třeba tam nebudou otravní lidi, darling.“

V klubu už je taky povznesená nálada. Těch pár lidí, kteří Queen poznají, uzemní jejich ochranka. My se nerušeně bavíme. Dannymu z nás málem zaskočilo, ale už se docela uklidnil. Stačilo ťuknout si s Brianem. Nemůže odolat, aby je nepožádal o podpis na stěnu.
„Později, darling, později,“ odarlinguje ho Freddie trošku nevrle. Ale když vidí, že Roger, Brian i John se už podepsali, udělá to taky.
Nedá se říct, že bychom se vytancovali z podoby. Živá kapela už dohrála, a tak je slyšet jen reprodukovaná hudba. S Martinem necháme všechny u baru a jdeme na parket.
„Jsi spokojená, srdíčko?“ hladí mě po zádech nenapodobitelným způsobem.
„Jsem nejšťastnější na světě, darling!“ odpovím a jeho vyděšený výraz mě vážně pobaví. „Miluju tě,“ řeknu mu úplně bez zábran. Když se chce se mnou zatočit, málem ztratíme rovnováhu. Nemůžeme se divit, máme vypito víc než dost. Ale než zavelí Freddie, rozhodně se nehodlám od nich vzdálit! Užiju si tuhle noc do poslední minuty!
Zábava neutichá, dokud se klub úplně nevylidní. Je už notně nad ránem. Tu čtyřku skvělých muzikantů odveze jejich limuzína a my se taky pomalu loučíme. Byla to perná noc!
U chodníku ale zase stojí ta černá limuzína. Chlapík na místě řidiče na nás kývne.
„Pan Mercury mě poslal, abych vás odvezl domů.“ Nedáme se dvakrát pobízet a nabídku využijeme. Těžko ještě někdy bude příležitost povozit se takovým autem!

„Zlato, myslíš, že se mi ten včerejšek nezdál?“ zjišťuju u Martina, když se vrací do postele.
„Rozhodně ne! Jinak by mi nebylo tak blbě! Doufám, že jsem zvracel potřetí a naposled!!!“ To mi připomene.... No jo, taky doběhnu na poslední chvíli! Vypláchnu si pusu a vyčistím zuby. Zakřením se na sebe do zrcadla. Jo jo, holka, nemáš tolik flámovat!! Podobný večírek s Queen pouze jednou do týdne!
„Akorát tě nemuseli včera tak.....,“ nedořekne, když si zase lehám.
„No však ty jsi taky nebyl zrovna střízlivej,“ cvrnknu ho do nosu.
„Tohle jsem nemyslel...“
„A co jsi myslel?“
„No že tě.... ale nic....“ Dívá se na mě zase tím svým způsobem. Vím, co bude následovat, ale rozhodnu se vstát z postele. Aspoň se o to pokusím.
„Kampak mi utíkáš, ještěrko?“ chytne mě za ruku. Za chvilinku se kolem mě omotá jako liána, takže mu už opravdu nemůžu utéct. „Byl jsem blázen, že jsem od tebe odjel!“ řekne ještě a potom už vůbec nemluví.
V nejlepším nás vyruší telefon. Říkám si, že to nebyl zase tak geniální nápad, pořizovat si ho. Martin vstane a já jen ztěžka polknu, když se na něho dívám, jak běhá po bytě jen tak.
„Simon,“ strčí hlavu do dveří.
„Čau, Sunny, ještěže vás nenapadlo dnes chodit do studia,“ potvrzuje správnost mé hypotézy. Ne že bych měla dnes v úmyslu se tam dostavit, ale předpokládala jsem, že bude problém. „Fielding řádí jak pominutej! Tak přijďte až pozítří, jo?“
„Jasně, Simone. Jenom...“
„No?“
„Kdo je slečna Bo?“
„Jak jsi na to přišla?“
„Jen tak.... někde jsem to zaslechla.“
„Tak na ni rovnou zapomeň. Slečna Bo je učitelka zpěvu pro vyšší vrstvy. Jen tak se k ní nedostaneš. Je sice extra třída, ale ...“
„Chápu, Simone. Měj se...“
Martin už kolem mě krouží. Vypadá tak.... tak.... náramně! Úžasně! Neodolatelně! A to nemá na sobě vůbec nic. Co by taky měl mít, když.... Zvedne mě k sobě a já ho obejmu nohama kolem boků. Sice pořád do něčeho vrážíme, ale nakonec přece jen nabereme správný kurz do ložnice.

„Ještě jsi mi ani neřekl, jak bylo v Irsku,“ volám na něj z kuchyně. Rozhodla jsem se, že mu připravím něco skvělého k jídlu. A tak se pokouším o něco jako rybu s bramborami. Ale mám pocit, že jediné, co zvládnu, je salát. Jenže to nemůžu na sebe prásknout!
„Bylo mi tam bez tebe smutno!“ ozve se. No jenom aby! Ale mně taky bylo smutno, tak co bych to pro jednou nevzala tak, jak to řekl?
„To jo, ale co práce?“
„Ježiš, Sunny, to bylo tak.... Kdybys měla jenom tušení, co všechno jsem tam viděl!“ Začne mi vysvětlovat nějaké ty svoje technické záležitosti o motorech, kapotách, převodech. Když mi nakonec na kus papíru načmárá nějakou hřídel či co, lituju, že jsem se vůbec ptala! Ale na druhou stranu mám radost, že to naše trápení k něčemu bylo a on z toho bude mít užitek. Rozhodně to vylepší naši finanční situaci.

„Sunny!!!“ letí za mnou Simon. Vypadá trošku vytřeštěně, ale i tak jen mírně zpomalím krok. Kluci mi totiž utíkají a já nechci, aby mi zase předhazovali, že jsem ve studiu poslední. Doběhne mě, předkloní se, jednou rukou se opře o koleno a druhou mi položí na rameno. Potřebuje se vydýchat. „Prosím tě! Jak jsi přišla na tu slečnu Bo???“ Tak jestli se mě chtěl vyptávat jenom na toto, mohl si ušetřit pár kroků.
„Freddie se o ní zmínil. Proč?“ zeptám se, ale nemám chuť se tím zabývat. Tu noc mám ještě v živé paměti, jenže tak nějak po svém. Tohle je věc, o které se mi po Simonově vysvětlení nechce přemýšlet. Radši vzpomínám na naše společné hraní a na následnou hostinu. Asi tam toho po nás moc nezbylo, když nepočítám ty zbytky, co házeli po číšníkovi.
„No já jen... před chvilkou volala! Mám ti dát tohle číslo a vyřídit ti, ať jí brnkneš, že se domluvíte se na lekcích!“ vysype ze sebe s očima na vrch hlavy a strká mi do ruky malý papírek. Já taky stojím s otevřenou pusou, protože je to jedno překvapení za druhým! Jenže....
„Ale ty jsi říkal, že učí jen lidi z vyšší třídy. Na to já nemám....“
„Třeba se nějak domluvíte, Sun! Tohle je báječná příležitost, jen tak se to někomu nepodaří. A jestli ti to ještě nedošlo - domluvil ti to ten tvůj Freddie!!! Sama by nevolala!“ Musím uznat, že má pravdu. A já nemám právo tyhle věci jen tak házet za hlavu, jak se mi zamane! Takže nechám kluky zatím zkoušet samotný a jdu sehnat nějaký telefon. Ještě se otočím: „Jakej MŮJ Freddie???“
„No já se s ním neobjímal...“ Já taky ne, nebo snad...??? „...na podiu!“ Aha... tak odtud vítr vane! Naštěstí za tím není nic víc. Tak se na Simona jen zakřením a jdu za svý plánem.

„Haló!“ ozve se ve sluchátku.
„Dobrý den, tady Sunny Thomsonová,“ představím se a nevím, jak dál pokračovat. Proto doufám, že si sama vzpomene.
„Ach ano, drahoušku. Kdypak máte čas?“ Za prvé mě překvapí tím drahouškem, za druhé svým hlasem, který zní už trošku staře na slečnu, a za třetí se vůbec nerozpakuje a hned jde k věci.
„Já.... to asi bude trošku problém.... nejsem na tom moc dobře... finančně, myslím,“ leze ze mě jako z chlupaté deky.
„Ale, drahoušku, s tím si nedělejte starosti. Domluvíme se, až přijdete, ano? Tak kdypak?“ Lapu po vzduchu jako ryba na suchu. Nakonec vykoktám, že to nezáleží na mě a že se přizpůsobím. Navrhne už dnešní odpoledne, souhlasím a napíšu si adresu. Nejsem si ale jistá, jestli to po sobě přečtu!
„Co se stalo, Sun?“ zajímá se Roy, když se dostavím za nimi. Všichni tři se shodnou, že jsem bledá. Abych nebyla!!! Když jim všechno vypovím, Tony jenom uznale pískne.
„Teda, Sunny! Ty jsi opravdu dítě štěstěny!!!“ položí mi dlaň na rameno Joe. Má pravdu! Poslední dobou si štěstí vybírám plnými hrstmi. To jsem zvědavá, kdy budu muset zaplatit daň. Vlastně.... radši zvědavá nebudu!!!

„Tak tfuj, tfuj, tfuj,“ poplive mi Martin rameno, když vystupuju z auta u velkého vysokým plotem obehnaného domu. Vděčně se na něj usměju. „Pusinku...,“ dožaduje se ještě. Vrátím se od zvonku a dostane malinkou dětskou. „Větší nebude?
„Až pojedeme domů...,“ navnadím ho.
„Ano, prosím?“ ozve se z mluvítka na sloupku nečekaně mužský hlas. Moment přemýšlím, jestli jsem si nespletla dům, ale když se podívám na číslo.... myslím, že ne.
„Sunny Thomsonová,“ představím se zase. Místo odpovědi se rozezní bzučák. Vezmu za kliku a ta povolí. Vcházím do krásné zahrady. Je vidět, že je o ni postaráno s veškerou péčí. U dveří stojí starší pán v livreji. Tady si evidentně potrpí na staré zvyky.
„Prosím, slečno, račte dál. Slečna Bo vás očekává...“ Vede mě domem, který je přepychově zařízen. Chvilku přemítám, jestli všechny ty obrazy na zdech jsou originály. Vůbec bych se tomu nedivila! Jdeme po schodech s bohatě vyřezávanými sloupky zábradlí. Všude jsou strašné spousty květin. Řezaných. Množství stylů, které jsou tu použité, ale ladí dohromady, jakoby to tak všechno mělo být. Jsem naprosto užaslá. Pořád se rozhlížím, protože tohle jsem opravdu nikdy neviděla a divila bych se, kdyby se mi to ještě někdy podařilo. Takhle snad nebydlí ani královna!
Vstoupíme do velkého pokoje. Ten je kupodivu zařízen velice spoře. Uprostřed stojí klavír a potom už je tu jen stolek a židle. Na stolku stojí sklenice vody. Je tu ještě křeslo, otočené k oknu. Má vysoké opěradlo. Ten olivrejovaný chlapík vycouvá a zavře za sebou dveře. Jsem strašně nervozní, protože vůbec netuším, co se bude dít.
„Pojďte blíž, drahoušku,“ ozve se z toho křesla. Poslušně jdu. Čím víc se blížím, tím lépe vidím, kdo ke mně mluvil. Je to paní asi tak ve věku Martinovy babičky. Má dokonale upravené blond vlasy a je výrazně nalíčená, což ještě více zvýrazňuje její vrásky. Vypadá hrozně malá a štíhlá. V ruce drží hůlku.
Slušně pozdravím. „No tak! Zazpívejte, ať vás můžu zhodnotit.“ Jo, jenže kdyby mě tak napadlo co! „Zkuste třeba My Bonnie,“ poradí mi, když vidí moje rozpaky. No jasně! Dokonale jsem se ztrapnila!
„Můžu zkusit něco svého?“ odvážím se zeptat. Pokynutím ruky mi dá najevo, že ano. Odkašlu si. Najednou mám jaksi vyschlo. „Mohla bych se ještě napít?“ zapíchnu oči do sklenky vody na stolku. „No prosím....“
Rychle přeběhnu místnost tam a zase zpátky. Připadám si jako trouba, ale co můžu dělat? Už taková holt jsem! Sunny, jsi dokonalej poděs!!!
Začnu s Love Me More. „I saw you last night...dancing with her.... kissing her... Do you know... how it hurts? So love me more... please... love me more...“
Když dozpívám, chvilku přemýšlím, jestli ta paní v křesle už náhodou.....
„Hm... mluvil pravdu, drahoušek...,“ řekne si po chvíli spíš pro sebe. „Máte opravdu pozoruhodný hlas. Jen ta technika, ta technika!“ obrátí se tentokrát už opravdu ke mně. „Ale myslím, že by se s tím dalo něco udělat, Sunny. Jestli tedy máte chuť.“
Jestli mám chuť? No aby ne! Jenže.... „Já ale....,“ nevím, jak říct, že nemám zbytkem ani libru.
„Víte co, drahoušku? Až budete zpívat poprvé na stadionu ve Wembley, dáte mi svůj honorář, ano?“

„Až doma!“ zavelím Martinovi na cestu, když vidím, že chce slyšet, jak jsem dopadla. Tohle setkání mi uvolnilo do krevního oběhu snad ještě víc adrenalinu, než všechny vystoupení, co jsme absolvovali. Nechápu proč. Ta starší dáma mě tak nerozpumpovala, spíš to bylo celé to místo. A taky to, co mi říkala. Chválila mě a já si připadala, že by to opravdu mohlo k něčemu vést. Svou roli hraje i to, že jsem se Martina ještě dosyta nenabažila. Sotva zastavíme u našeho domu, táhnu ho dovnitř.
Já to prostě potřebuju! Absolutně mu nedám šanci protestovat, cokoli namítnout. Jenže jak ho znám, jemu to spíš vyhovuje.
„Sunny!“ zašeptá v pokoji na koberci. Tohle teda ne!!!
„Pšt! Už ani slovo!“ okřiknu ho. Tentokrát jsem tu paní já. A bude to, až mu dovolím! Ať si chlapec zvyká, že nebude pořád jenom po jeho.
Myslím, že jsem mu utrhla knoflíček u košile. Můžu já snad za to, že je tak zavlečenej? Prostě se musím nějak probojovat k jádru pudla! Je tedy pravda, že to jádro několikrát zvětšilo svůj objem a tím je k nalezení jednodušeji, ale ty vrstvy stejně odstranit musím.
Nakonec si na něj sednu, ale tohle zase nevydrží on. Chce se posadit, jenže já mu dám rezolutně najevo, že o to nestojím. Teď zase pomalu, pomaloučku rozepínám knoflíčky své halenky. Pěkně jeden po druhém. Sleduju, jak se jeho vzrušený pohled mění v naprosté šílenství. Cítím, jak mu srdce pumpuje, vypadá to, že mu vyletí z hrudi. Rozepnu patent podprsenky, který je tentokrát vepředu. Jak ho znám, určitě by ho hledal půl hodiny na zádech. Vidím, jak se kouše do rtu, aby dodržel mou podmínku mlčení. Není mi ho ani trochu líto. Ani trochu!! Schválně mu kleknu na dlaně. Hltá mě očima a má rudé tváře. Celý hoří nedočkavostí. Ještě chvilku ho takhle trápím, než mu dovolím zbavit mě zbytku oblečení. Jsme oba tak dychtiví, že jaksi zapomeneme na opatrnost....
„Co to.... Sunny?!? Já....,“ koktá.
„Promiň, omlouvám se.“
„Ty se omlouváš? A za co? Jen jsi mě...,“ nedokáže najít ta správná slova. „...totálně vyšťavila,“ znaveně se zhroutí na postel. Tomuhle se můžu jen smát. A taky to dělám a pořádně. Ovšem jen do chvíle, než pod sebou ucítím vlhko...
„Kruci!!!“ vyletím.
„Sun.... já.... nechtěl... zapomněl jsem... promiň,“ chce vzít odpovědnost na sebe. Co jsem asi tak mohla čekat? Znám ho přece. Vrátím se k němu, hned jak se osprchuju. Cítím, že toho mám hodně před sebou, ale mít dítě s tímhle chlapem by přece nebyla žádná tragédie!