Sunny a spol. - kapitola sedmá

Konečně si balím svoje věci! Chci odtud pryč!! Poslední dobou všeho bylo až nad hlavu! Propagace naší nové desky, turné po Anglii, neustále na cestách bez možnosti nadechnout se. Lisa nám dohodila nějakého známého právníka a ten nás dostal z dost těsného područí Fieldinga. Sice jsme od 4Stars neodešli, ale začaly nám plynout poněkud větší finanční příspěvky. A s tím i práce. Lisa si jako budoucí promovaná ekonomka vzala naše peníze na starost a Jeremy se plně začal věnovat věcem kolem našich fanoušků.
A že jich není málo. Každý den nám chodí spousta dopisů a my, když najdeme chvilku, neděláme nic jiného, než podepisujeme fotky. A Jeremy je rozesílá na všechny strany. Je to takový náš PR manager, však je za to taky placený. Co se týče hudby, nadále o nás pečuje Simon. Zůstal nám věrný, i když se Fielding asi chtěl pomstít a nabídl mu větší plat výměnou za nás. Měl přejít k jiné začínající kapele. „Jste pro mě srdeční záležitost. Aspoň vy!“ svěřoval se mi tenkrát v Dark Rocku. Právě se rozvedl a chtěl, aby mu v životě zůstalo na původním místě aspoň něco.
Několikrát jsme dostali pozvání do televize. Hlavně po tom, co naše druhá deska vyšla a během dvou týdnů se opět slušně umístila. Jenže hovor se vždycky stočil na oblíbené téma novinářů 'co vy a Queen'. Už to pomalu začínám nenávidět! Vždyť s nimi nemáme nic společného! Viděli jsme se jen jednou a kdybych Jeho tenkrát nepotkala u slečny Bo, zůstalo by to tak i nadále. My je přece nekopírujeme, jen se nám líbí podobný styl hudby!
Ovšem nemůžu popřít, že se máme dost dobře na to, že jsme vydali pouze druhou desku! Platíme Jeremyho a částečně Simona, zaplatili jsme právníkovi i Lise a ještě pořád nám zbývá dost peněz i pro nás. Jestli to takhle půjde dál, bude z nás docela výnosný byznys. Jenže to všechno je vykoupeno tvrdou prací a silnou vůlí, kterou všichni čtyři máme.
Náš první klip k Express Of Dream jsme natočili na turné a druhý k Like A Toy už vznikl ve studiu. Jsem tam za hadrovou panenku a kluci si se mnou hrají dost neurvalým způsobem. U natáčení jsme se hrozně nasmáli, bylo to asi nejzábavnější období poslední doby. Líbilo se nám to a vyřádili jsme se jako snad nikdy. Vzniklo i pár zajímavých fotek. Hlavně Joeovi to na nich moc sluší. Kromě obrázků, které se objevily v časopisech, máme v archivu i pár soukromých. Není to nic, co by se nedalo zveřejnit, ale jsou to chvíle mezi jednotlivými záběry a ty bychom si rádi uchovali jen pro sebe.
Pak přišla další dobrá zpráva, že Sunny Days se výborně prodává ve Státech a druhá deska, pojmenovaná dost jednoduše Victory, zabodovala na kontinentě. Z toho taky vyplynulo evropské turné, které zahájíme ve Francii. Tam máme fanoušků nejvíc, takže tu odehrajeme i největší počet koncertů. Potom přijde na řadu Španělsko, Itálie, Rakousko, Německo a Švédsko. Celkem patnáct koncertů během měsíce. Myslím, že dostaneme, jen co se do nás vejde. Sice to nejsou obří akce na stadionech, ale i tak doufáme, že nám to přinese nové zkušenosti a taky další perspektivu.
Ale teď je před námi dvoutýdenní dovolená! Myslím, že jsme si ji všichni zasloužili. A já už se šíleně těším!! Poprvé poletím letadlem. Mám z toho sice trošku obavu, ale doufám, že všechno proběhne bez problémů.
Pokouším se zapnout už druhý kufr, když uslyším zvonek. Určitě je to Simon, nikdo jiný nezvoní třikrát krátce.
„Ahoj, Sunny,“ vejde hned dovnitř, aniž by čekal na pozvání. Ale mám pro něho slabost, takže mu to odpustím. „Už máte sbaleno?“
„No...,“ ukážu bradou na nedopnutý kufr. „... skoro!“ Simon se neudrží a směje se na celé kolo.
„Vy jste všechny stejný!!! Právě jsem byl u Tonyho a Lisa taky vyšiluje, jak kdybyste se stěhovali na severní pól!“
„Já že vyšiluju? Tak to bys musel vidět Martina! Koupil si spoustu novýho oblečení!!!“ bráním se. Je sice pravda, že v těch dvou kufrech jsou jen moje věci, ale i tak jsem si toho nepořizovala tolik, co můj miláček. Na druhou stranu musím přiznat, že on si s oblečením nikdy moc hlavu nelámal. Snad jen poslední dobou, když se denně vztekal, že musí chodit do práce v obleku. Jednak to úplně nenávidí a jednak to není nic levného. „A co tě k nám vůbec přivádí?“ snažím se převést hovor na jiné téma.
„Došel jsem se kouknout, jak na tom jste. Nechci, abych na vás čekal zítra na letišti jako ťulpas a nakonec se díval, jak nám letadlo ulítá.“
„No já jsem sbalená! Ostatní si musíš vyřídit s Martinem. A co ty?“
„Já těch pár drobností naházím do tašky a mám vystaráno. Moc toho nepotřebuju, stačí mi dvoje trenýrky a jedno tričko,“ zubí se. Jako bych ho neznala! S fintivějším chlapem jsem neměla ještě čest. I když je pravda, že od rozvodu se poněkud zanedbává.
„Nebudeš nahánět místní děvčata?“ navrhnu mu. Vím, jak se Roy, Joe i Jeremy těší. Nemůžu popřít, že je mi to poněkud líto. Sice jsem nečekala, že se budeme po celou dovolenou věnovat sobě navzájem, ale jejich holkařství mi už docela vadí. Jeremy samozřejmě brzy zapomněl na svoje povánoční předsevzetí a jede ve všem zase s klukama. I v pití.
„Ne, spíš budu nahánět místní bary!“ osvětlí mi svůj záměr o poznání smutněji.
„Ale je ti jasný, že řešení na dně láhve nenajdeš?“
„Jo, to je. Jenže na druhou stranu je to lepší, než se užírat pocitem samoty.“
„Ještě mi řekni, že když se opiješ, nejsi sám. Společnost ti dělá akorát ten chlast. Co takhle najít si někoho na delší dobu?“
„Zatím ne,“ zvedne se. „Nejlepší holky už jsou rozebraný a znovu se spokojovat s levnějším zbožím se mi nechce.“
„A tos myslel jak???“
„No že ty i Lisa už jste zadaný! A moje bývalá žena... absolutně za to nestála. Však víš, že utekla s prvním šamstrem, kterej se jí postavil do cesty!“ Jo tak v tomhle má pravdu. A mně je docela líto, že jsem s tím začala. „No nic, tak já jdu. Zítra ráno v devět na letišti, jo?“ Na souhlas kývnu. Dovolenou nezaspím ani náhodou!!

Pasy i letenky máme, takže můžeme vyrazit. Před domem už troubí taxík. Martin do něj nahází všechny naše zavazadla a při tom jen kroutí hlavou. Je mi jasné, že nedokáže pochopit, proč si sebou beru tolik věcí. Jenže já mám těsně po dovolené vystupovat a do Londýna se už vracet nebudu. Za to Martin musí a je mu to upřímně líto. Z našich posledních koncertů neviděl skoro nic. Jenže jeho práce je pro něj stejně důležitá, určitě by nedokázal být přítelem na plný úvazek. Nevím, jak to budeme řešit do budoucna, protože nás to oba hrozně moc trápí. Chceme si užívat úspěch dohromady, ráda bych se měla komu schoulit do náruče po koncertě a po svojí turistické výpravě. Asi si o tom budeme muset co nevidět promluvit.
„Zlatíčko! Tak pojď už, nebo přijedeme pozdě!!“ volá na mě. Naposled se rozhlédnu po bytě, jestli je všechno přichystané. Těch pár kytek, které máme, jsem odnesla k sousedce. Dala jsem jí naši desku a pár fotek s podpisy pro vnoučata a celkem rychle jsme se domluvily.
Samozřejmě, že jako poslední dorazí Joe. Ještě u vchodu do letadla se bouřlivě loučí s nějakou tmavovláskou. Jeremy jen uznalé pískne.
„Tý jo, kdo to je?“
„Ta?“ ohlédne se za ní Joe. „Nevím, prostě jsem se dneska ráno probudil a ležela vedle mě,“ pronese bez náznaku nějakého zájmu. To se mi snad jenom zdá!!! Radši dělám, že jsem to přeslechla, abych si nemusela kazit už odlet.
Z jedné strany vedle mě sedí Martin a z druhé Roy. To nám to zase hezky vyšlo! Ne, nebudu sarkastická! Martin poslední dobou seká dobrotu a s Royem vychází přímo ukázkově. Zdá se, že konečně našel cestu i k Joeovi, několikrát jsem je dokonce párkrát zahlédla, jak o něčem zaujatě diskutují.
„Jsi nervózní, lásko?“ obrátí se ke mně. Přikývnu. Vezme mě za ruku, abych se uklidnila. On byl příležitostí letět letadlem přímo nadšený. Co jiného bych taky od jeho technické nátury mohla čekat?! Otočím se na Roye. Ten se celý třese.
„Dobrý?“ nechci ho moc rušit, ale nezdá se mi úplně v pořádku. Otočí se na mě s pokřiveným úsměvem a neznatelně kývne. Drbnu do Martina a hlavou ho upozorním na Roye. Komunikujeme jen pomocí gest. Všimnu si, že Roy má tak křečovitě zaťaté pěsti, až mu klouby úplně zbělaly. Martin vykulí oči a navede mě, abych vzala Roye za ruku. Pomalu položím svou dlaň na jeho a on mi ji strašně rychle stiskne.
Letadlo začíná rolovat po startovací dráze a já mám už teď ruku úplně odkrvenou. Začínáme nabírat rychlost a Roy svůj stisk ještě zvětšuje. Lituju, že jsem si vzala prstýnky, které se mi teď zarývají do prstů. Velmi brzy se ale vzneseme a letadlo se přestane třást. Myslím, že teď už by Roy mohl být v pohodě. Jak zjišťuju, úplně jsem zapomněla na svoje obavy.
„Royi?“ promluvím na něj opatrně. Otočí se na mě a vidím, jak nešťastný výraz má. „Už to bude dobrý... Mohl bys mi, prosím, pustit ruku?“ Pohled obrátí na opěradlo sedadla a myslím, že silou své vůle stisk povolí.
„Promiň...“ Všimne si, jaké mám otlaky na prstech a snaží se mě jemně pohladit.
„Slečno...,“ slyším Martina, jak volá na letušku. Objedná u ní nějaký alkohol a potom skleničku postaví před Roye.
„To jsem měl udělat, než jsem do tohohle sednul!!!“ s chutí vypije obsah na jeden zátah. Musím se tomu zasmát, ale Royovi do smíchu moc není. Vypadá to, že do konce letu zruinuje zásobu alkoholu na palubě.
Asi v polovině cesty se rozhodnu jít se podívat na ostatní. Ti jsou naštěstí v pohodě, ale nedovedu si představit, co by se stalo, kdybych jim řekla o Royových problémech. Lisa se mi před několika dny svěřila, že se jí do letadla taky moc nechce, tak nemíním vyvolávat zbytečnou paniku.
Jeremy, Joe, Tony a Simon jsou na tom o poznání líp. Dokonce hrají poker a baví se přímo výborně.
Než se stačíme vzpamatovat, vítá nás Francie a Saint-Tropez. O tomhle jsem jako malá holka snila.
Je docela problém dostat opilého Roye do auta, které nás zaveze do hotelu, ale Simon slibuje, že ho při nejhorším svážeme, což nás docela pobaví. Hlavně Lisu a mě.
„Teda vy jste tak škodolibý!!!“ obrátí se na nás Tony, když s Lisou líčíme, co všechno bychom Royovi prováděly, když by byl svázaný. Lisin nápad lechtat ho na chodidlech husím brkem je asi ze všeho nejlepší!
V hotelu nás čekají fantastické pokoje. Všechno je tu tak nádherně světlé a dá se říct, že na naše poměry vyloženě luxusní až pohádkové. Otevřu vysoké francouzské okno a vyjdu na balkon. Je tu nádherný výhled na moře a přístav. Nasaju krásný přímořský vzduch a roztáhnu ruce. Cítím, že za mnou někdo stojí.
„Je tu nádherně, lásko!“ rozplývám se štěstím.
„No, je to skvělý, že se ti tu tak líbí...,“ ozve se jiný hlas, než jsem čekala. „Chtěl jsem ti poděkovat... hned jak vystřízlivím na něco si zajdem, jo?“
Aniž bych se otočila, přikývnu. Jsem ráda, že je Royovi už líp. Kdyby ne, sám by sem nepřišel.
První, kdo dělá kolečko po pokojích, je Simon. Má ve zvyku se o nás starat, a tak to dělá i teď. Od nás ale rychle vycouvá, když nás načapá, jak se líbáme. Myslí si, že to dojde dál, ale já bych se ráda podívala na pláž. Jdu zjistit, jestli někdo půjde s námi. Roy určitě ne, Lisu bolí hlava a Tony s ní radši zůstane. Jeremy a Joe se ztratili před chvílí a Simon má v úmyslu se napřed trošku prospat.
Vyhrabu z kufru bikiny a lehounké letní šatečky.
„Sun? Nevíš, kde mám plavky?“ prohrabuje se Martin svým zavazadlem.
„Ani náhodou... balil sis sám!“
„No já je snad nemám!!!“
Zasměju se. A to kontroloval, jestli já mám všechno. „Asi budeš muset jít na nuda...“
Můj nápad se mu evidentně zalíbil: „Šla bys...?“
„Ani náhodou, zlato!“ dám mu najevo, co si o tom myslím. Nemám chuť se tu někde promenádovat jen tak, na to rozhodně nemám postavu!
„Proč ne? Snad se nestydíš?“ vyzvídá. Jo, stydím!
„Najdi si ty plavky, ať můžeme jít,“ doporučím mu.
Stejně je nenajde, a tak se domluvíme, že si skočí koupit nové a potom za mnou přijde. Já už se nemůžu dočkat.

Nohy se mi boří do písku a jde se mi trošku hůř, ale to mi vůbec nevadí. Doufám, že jsem trefila místo, které jsme si s Martinem domluvili z balkonu. Rozepnu si šaty a vytáhnu z tašky plážovou osušku. Nezapomněla jsem na opalovací krém, protože mám hodně bílou kůži a nerada bych se spálila hned první den. Případně se schovám pod slunečník, až budu cítit, že mám slunečních paprsků už dost.
Napatlám se tedy a lehnu si na záda. Jenže za moment už je mi dlouhá chvíle, a tak se začnu rozhlížet, jestli miláček náhodou nejde. Nevím, jaký je problém vybrat si ve spoustě obchodů, co tu všude jsou, nějaké plavky. Zvlášť chlapovi může být úplně jedno, co na sebe natáhne!
Začínám cítit, že sluníčka je už dost. Asi se vrátím do hotelu, než bych tu na Martina čekala kdoví jak dlouho. Vyskočím a chci si obléknout šaty. V tom ho uvidím, jestli jsem se teda nespletla. A zase si rychle musím sednout, aby to se mnou nepraštilo. Na sobě má světlou plandavou košili, krémové kraťasy, kšiltovku, sluneční brýle a je bosky. Vypadá jako princ z pohádky. Však si taky všimnu, jak si ho všechny holky zálibně prohlížejí. I ty, které jsou tu nahoře bez. A jelikož je jich tu víc,než dost, nedá se říct, že by mě to nechalo naprosto chladnou.
„Ahoj,“ políbí mě. „Koukám, že nemáš zrovna orientační smysl,“ usměje se. „To místo, na kterým jsme se domluvili, je o notnej kus jinde.“ Nehodlám na to odpovídat, protože já tohle zdržení nezavinila. On si přetáhne přes hlavu košili, což je normální způsob, jakým si ji svléká. Nikdy se nezdržuje s rozepínáním knoflíčků. Nakonec ještě shodí kraťasy. Není krásnějšího chlapa! Před dvěma dny se nechal ostříhat úplně nakrátko a to byl taky poslední den, kdy se oholil. Tak nevím, jestli se nevrátíme do hotelu....
„Jdeme do vody, srdíčko?“ pronese, jako by si nebyl vědom, proč si ho tak prohlížím. A nejenom sama. Musím uznat, že když jsme se viděli poprvé, vůbec nevypadal takhle. Vousy i vlasy měl delší, teď nevím, co mu sluší víc. Ale... asi tohle! „Sunny?“ donutí mě vrátit svou pozornost zase k jeho návrhu. Jasně! Copak tady budeme jen tak ležet?
První dojem z vody je trošku zdrženlivější. Jsme rozehřátí, a tak nám připadá studená. Jenže pak se rychle otužíme, zvlášť, když na mě Martin začne stříkat. Nakonec mě chytí do náruče a srazí do vln. Trochu se leknu a vody si loknu. Brrr...! Nechá mě jen nadechnout a znovu slyším, jak mi bublinky pod hladinou hučí v uších. Tentokrát se nadechnu. Vypadá to, jako bych vůbec neuměla plavat!
„Co to vyvádíš, Sun?“ směje se mi, když kuckám. Nakonec mě smířlivě obejme. „Promiň, to jsem nechtěl...“
„A já už si myslela, že mě chceš utopit hned první den,“ zakřením se na něj. Nedám na sobě přece znát, že jsem si začátek dovolené představovala jinak!
Ještě chvilku jen tak blbneme a pak se rozhodneme trošku si zaplavat. Martin umí snad všechno, ale já se dál do vln moc neženu. Zavolám tedy na něj, že se už vrátím na břeh. Trochu smutně se otočí zpátky, ale se mnou přece nemusí. Počkám na něj, nic se mi přece nestane.
Ze svého místa mám výborný přehled, a tak vidím, že se už pomaličku vrací. Nadzvednu se, když zahlédnu, jak se s ním ještě ve vodě dají do řeči nějaké dvě holky. Chvilku se s nima zastaví, ale pak zase plave ke břehu. I s těma dvěma! Vynoří se z vln a já užasle sleduju, jak z něho stékají potůčky. Aby dojem podtrhl, zatřepe lehce hlavou, aby z vlasů dostal zbytky vody. Ty dvě se drží trošku stranou, ale pořád jdou za ním. Jedna je bez horního dílu plavek! To mi ještě scházelo!!! Ta druhá si to asi nedovolí, je vidět, že svoje vnady má v plavkách tak tak narvané. Znovu Martina osloví, ale on jen zavrtí hlavou. Dál už se s nima nevybavuje a jde za mnou. Tak nevím, jestli Saint-Tropez bylo ten správný nápad!
Dojde ke mně a svalí se na osušku.
„Měl jsi společnost, co?“ neodpustím si.
„Hm... Doufám, že takhle otravných ženských tu nebude víc,“ poznamená. Tak s jeho vizáží mu doufání nebude k ničemu. Trošku by mě zajímalo, jak by se zachoval, kdybych na něho nečekala, ale pak se rozhodnu, že lepší je nevědět.
Chvilku se jen tak mlčky sluníme, než se Martin rozhlédne kolem sebe. Pak se ke mně nahne a zašeptá mi: „Zlatíčko. Co kdyby sis sundala vršek?“ A abych nebyla na pochybách, ještě dodá: „Klidně tě namažu...“
Tak to je opravdu ta poslední věc, která by mě zrovna teď trápila! Jenže než stihnu něco namítnout, dokáže mi znovu, že je muž činu. Nějakým neznámým způsobem se mu podaří ve vteřině zvítězit nad zapínáním a za další vteřinu schovává horní díl plavek do tašky. „Vždyť ty se přece nemáš za co stydět, lásko. Jsi ta nejkrásnější ženská na světě!“ snaží se mi dodat odvahy. Jenže to by mi po jeho zásahu nesměly spadnout prsa až k pasu!
Martin se tváří nadmíru spokojeně a pořád mě pozoruje. Pro jistotu si lehnu na břicho, abych se opravdu nemusela celá natřít opalovacím krémem. O moje záda se postará miláček. Když mi natírá stehna, jakoby mimochodem zajede trošku někam jinam. Dělám, že jsem to nezpozorovala, tak si pro jistotu dá repete. Ale ani tím mě nedonutí k reakci.
„To je ti to opravdu tak nepříjemný, Sunny?“ optá se. No tak to nemůžu s jistotou říct. Zvlášť co kolem prošlo pár holek, které na tom byly s postavou podstatně hůř, než já. A tak se otočím, ale nenechám Martina, aby mě natřel. Jenže moje snažení má poněkud jiný účinek, než by mělo mít... „Tak tohle nevydržím, zlato. Jdeme do hotelu?“ zhodnotí situaci a myslím, že ne není odpověď. Oblečeme se a posbíráme naše věci. Táhne mě za ruku dva kroky za sebou, vůbec mu nestačím.
V pokoji se mnou praští na postel a vůbec se neobtěžuje s předehrou. Zřejmě mu stačilo to venku.

U večeře se sejdeme všichni. Lisa vypadá líp, asi to byla jen chvilková indispozice.
„Tak jaká je pláž a moře?“ vyzvídá první Tony.
„Voda skvělá, písek horkej,“ odpovím mu. Jsem si jistá, že pokud by tu byli jen v pánské společnosti, Martin by jim rozhodně návštěvu doporučil. Ale teď se drží.
„Fajn, zítra půjdem s váma!“ rozhodne i za Lisu.
„A kde jste vlastně byli?“ ozve se i Simon. Cestu mu vysvětlíme, není to nic složitého. Je to pár metrů od východu z hotelu. „A nejste vy tak trochu blázni? Proč nejdete na hotelovou pláž? Tam nebude tolik lidí...“ S Martinem se na sebe podíváme. Pokud bychom šli na tu hotelovou pláž, určitě bych si tam nikdy nedovolila sundat vršek. Na druhou stranu by tam určitě nebyl problém s nadměrným výskytem ženské populace!
„Už je ti líp, Royi?“ snažím se změnit téma. Celou dobu má pohled zapíchnutý do talíře. Jeho náladu nechápu. Nenapadne mě, že má pokoj hned vedle nás a z balkonu se na nás mohl dívat... Bydlí jako doma s Jeremym, ale ten byl pryč, a tak měl volný prostor.
Rozhodneme se jít podívat do nějakého klubu. V recepci nám jeden poradí, není to daleko. Kluci jdou k baru pro pití a my máme s Lisou chvilku pro sebe. Vylíčím jí svou dnešní zkušenost na pláži, ale ji tím očividně nepotěším.
„No potěš, Sun! To jsem zvědavá, jak Tonyho udržím na uzdě.“ Na ex do sebe kopne drink, který jí její přítel donesl.
„Teda Liso, to je fofr....,“ neodpustí si, ale mám pocit, že je spíš rád. Evidentně si od toho slibuje, že bude povolnější.
Joe a Jeremy se od baru už nevrátí. V tomhle letovisku je spousta volných holek, které čekají na příležitost sbalit cizince. Taková letní láska, nezávazná.
„Jen doufám, že si dají pozor....,“ vyventiluje svoje obavy Simon.
„Víš co, Simone?“ obrátí se na něj Roy. „JSI NA DOVOLENÉ!!!! Vyser se už konečně na ty tvoje starosti!“ Simon se chvilku tváří uraženě, ale když mu Lisa vysvětlí, že jsme všichni dospělí, dá si říct.
Tady se asi moc nenosí živé kapely v klubech. Hraje tu jen reprodukovaná hudba, ale na parketu se už tančí. Chvilku sedíme a pozorujeme cvrkot. Nakonec se zvedne Lisa s Tonym a jdou se přidat. Simon už se taky ztratil, asi si šel 'dávat pozor'. Martin stojí u baru a vybírá další koktejl. Zřejmě se rozhodl dnes večer ochutnat všechno, co tenhle klub nabízí. Takže sedím u stolu jenom s Royem. On se celý večer tváří, jako by mu ulítly včely! Kromě toho, když vyjel na Simona, neřekl skoro nic.
„Děje se něco, Royi?“ zkouším ho znovu rozpovídat.
„Víš co, Sunny?“ zvedne se ze židle a jde ke mně. Napadne mě, že chce jít tančit. Proti tomu rozhodně nic nemám. „Mám tě strašně rád...“ Nakloní se a políbí mě na tvář. Pak se otočí a bez jediného slova odchází. Dnes večer už ho neuvidím.

A neuvidím ho ani druhý den u snídaně, ani u oběda. Když si o něj už začínám dělat starosti, přihodí si ještě Jeremy.
„No ve své posteli nespal! Já teda taky přišel až k ránu...“
„Jo! To jste celí vy!“ křičím na něj. „Hlavně, jak si užijete, co?!“
„Co tě to popadlo, Sun?“ dívá se na mě nechápavě.
„No tak, zlato! Sám Roy přece včera nechtěl, aby jsme si o sebe navzájem dělali starosti...,“ vezme mě Martin lehce kolem ramen.
„Já vím,“ opustí mě vztek stejně rychle, jako přišel. „Promiň...“
Odpoledne se rozhodneme prubnout hotelovou pláž. Je tady opravdu o poznání míň lidí. Všichni se vrhnem do vody a blbneme. Je to paráda přestat chvilku myslet na všechno okolo. Jen cítím, že tu chybí Roy.
Ten se za námi přišourá asi za hodinu, svleče si kraťasy a přímo po hlavě skočí mezi nás. Má rozhodně lepší náladu, noc se asi vydařila.
Házíme si míčkem a potom se strhne lítý boj, protože se nemůžeme domluvit na pravidlech. Lisa se snaží utopit Simona, který tvrdí, že bod má on a já skočím na záda Joeovi, který se mu žene pomoct. Nemůžu v tom přece nechat kamarádku samotnou! Nakonec se přidají všichni a je z toho pěkná mela. Roy mě od Joea odtrhne a já cítím jeho ruku na svém ňadru. Odstrčím ho a pošlu mu výhružný pohled. Jenže on se tváří, jako by se vlastně vůbec nic nestalo. Asi to bylo bojovým zápalem...
Celou věc jako první vzdá Simon. Včera asi řádně přebral, říkal nám, že prošel pár bary a všude ochutnával, co nalévají.
„Není to zase tak špatnej nápad...,“ přemýšlí nahlas Tony. Lisa se na něho podívá skoro neuvěřitelně. „Jako myslím zajít se podívat po městě. Co budeme sedět jenom v hotelu, nebo v baru, ne?“
Má pravdu. Sice jsme chtěli lenošit, ale takhle moc zase ne. Jakmile nám uschnou plavky, zajdeme se převléknout.
„Lásko?“ volá na mě Martin z koupelny.
„Hm...?“
„Co si bereš na sebe?“ Divná otázka! Proč ho to zajímá?
„Proč?“
„No já jen, aby ses moc nezavlíkala. Zjistil jsem, kde je ta nuda pláž!“
„Ale já neříkala, že tam půjdu!“ snažím se bránit. Na to opravdu nemám odvahu.
„No Sunny! To mi přece nemůžeš udělat! Budeme se koupat jen tak... Bude to nádhera!“
„Jo a hlavně ty ostatní budou nádhera, co?“ neodpustím si.
Vykoukne z koupelny jen v trenýrkách. „Co to říkáš?? Copak sis nevšimla, že mám oči jen pro tebe?“
„Hlavně, když jsme tady v pokoji...,“ zabrblu. Přijde ke mně a obejme mě.
„Jestli si myslíš, že tam chci jít okukovat, tak tam nemusíme chodit.“
Nechci vypadat úplně nemožně. „Uvidíme...,“ odpovím neutrálně.

Saint-Tropez je nádherné město! Procházíme se ulicemi a pořád je na co koukat. Lisa si vzala foťák a v jednom kuse cvaká spouští. Docela rádi pózujeme, jen Martinovi se do toho jaksi nechce. Vím, že se nerad fotí, ale snad Lisa udělá pár obrázků. Moc společných nemáme, tak si to chci vynahradit.
Všichni až na Roye se výborně bavíme. Ten se za námi šourá a o nějakém focení nechce ani slyšet. Rozhodnu se, že to vydržím maximálně do večera, ale potom si s ním půjdu promluvit.
Nakoupili jsme nějaké dárečky domů. Jsou to jen takové blbůstky, ale myslím, že z toho budou mít všichni radost.
Když už je nám docela vedro, dojdeme k nějakému starému kostelu.
„Pojďte dovnitř,“ navrhuje Jeremy. „Bude tam určitě chládek!“ Sice jsme většinou nevěřící Tomášové, ale jdeme tam.
Uvnitř je opravdu o poznání chladněji a taky neuvěřitelné ticho. Není tu nikdo. Vykládanými okny se dovnitř dere pestrobarevné světlo a dopadá na kamennou podlahu. Po obou stranách stojí staré dřevěné lavice a na stěnách jsou výjevy z křížové cesty. Jdeme dopředu k oltáři a všichni cítíme jakousi posvátnou úctu, nedovolíme si vůbec promluvit. Martin se na chvilku zasekne a otočí svou hlavu směrem vzhůru. Strop je pokrytý nádhernými freskami, které zobrazují anděly. Je to už strašně dávno, co jsem naposled byla v kostele, to ještě žila moje babička, ale takový u nás nikdy nebyl.
Zastavíme se u mříže, která odděluje návštěvníky od oltáře. Ten je bohatě zdobený a zlacený. Uchvátí mě socha Krista na kříži. Je v životní velikosti a působí velmi dojemně.
„Tady bych se chtěl jednou oženit!“ vydechne Jeremy. Taky si všechno zálibně prohlíží, jemu je náboženství určitě bližší, než nám všem, i když jsme se o tom nikdy nebavili.
„Chceš se oženit?“ ptá se ho Martin a já nedokážu posoudit tón jeho hlasu.
„Hm… ty ne?“
Tak na tuhle otázku bych velice ráda znala odpověď. Aniž by spustil oči z obrazů na zdech, prohodí celkem nepřítomně: „No… jednou… možná…..“ A mám po žížalkách!
Rozhlédnu se, co dělají ostatní. Všichni si to tu prohlížíme, až na Roye, který si sedl do jedné z lavic. Vypadá, jako by myšlenkami byl někde úplně jinde. Jdu k němu a položím mu dlaň na rameno.
„Royi? Stalo se něco?“ zkouším už poněkolikáté stejnou otázku. Ucukne a já mám pocit, že mu můj dotyk byl naprosto odporný. Zvedne ke mně oči a má v nich nepopsatelný výraz. Nedovedu si ho nijak přeložit.
„Ne, nic!“ zakroutí hlavou a zvedne se. „Uvidíme se večer v hotelu…“ Vidím už jenom jeho záda v zavírajících se dveřích.
Začíná mi být trochu zima, byl to přece jenom docela velký tepelný šok, když jsme sem přišli. Ostatní jsou na tom podobně, a tak brzy jdeme pryč.
„Co je to s tím Royem?“ zjišťuju venku. Jsem zvědavá, jestli mi někdo odpoví.
„Vždyť ho znáš, ne? Zase má ty svoje nálady!“ ozve se Joe, ale Jeremy nesouhlasně zavrtí hlavou.
„To ne… Poslední dobou to s ním jde nějak z kopce. Je takovej zamyšlenej. Třeba se zamiloval,“ přemýšlí nahlas. Pohledem se potkám s Lisou. Taky má divný výraz ve tváři. Doufám, že ona a Roy… bylo by mi to moc líto!

Kluci jdou pár kroků před námi a my s Lisou se za nimi loudáme. Už se nám nechce dál šlapat, je skoro večer.
„Sunny?“ začne. „Nezlob se, že se tě na to ptám, ale….“
„Ale co?“
„Ty máš něco s Royem?“
Zasměju se, jak nám to pěkně klape. „Na něco podobnýho jsem se chtěla zeptat já tebe. Jak jsi na to přišla, prosím tě?“
„Když vidím, jak se na tebe dívá.“
„Na mě?“ nevěřím. „Vždyť už jsem ti říkala… jednou jsem s ním byla, ale to je strašně dávno. Vyříkali jsme si to.“
„Tak jo, doufám, že to tak je.“
Nemíním se zaobírat její nedůvěřivostí, i když nechápu, kde se bere. Copak nevidí, jak se chovám k Martinovi? Přemýšlím, jestli mám Lise položit tu samou otázku, co ona mně, ale jaksi nemám odvahu. Ano bych slyšet nechtěla. Ne že bych ji podezírala, ale…

Dojdeme na promenádu kolem pláže. Kluci se zastaví a počkají na nás. Vlastně už zbyl jenom Martin, Simon a Tony, všichni ostatní se rozprchli.
„Kam teď půjdeme?“ zajímá se Simon.
„Pokud by vám to nevadilo, rád bych Sunny ukradl,“ nechá se slyšet Martin a mně je jasné, kam míří. Celé odpoledne jsem nad tím přemýšlela a myslím, že budu souhlasit. Mám pocit, že si nás tam stejně nebude nikdo všímat.
Lisa a Tony mají taky svoje soukromé plány, a tak se Simon rozhodne vrátit do hotelu. Je pomalu čas k večeři, ale my nějak hlad nemáme. Tak Simona ozdobíme všemi našimi balíčky, že vypadá skoro jako vánoční stromeček a propustíme ho.
„Tak řekni, chceš?“ postaví se proti mně Martin, když jsme sami.
„Kdybys mě chvilku přemlouval…,“ chci se nechat rozmazlovat. Jeho přemlouvání je docela jednoduché – začne mi žužlat ušní lalůček a při tom šeptá, jak bude naprosto skvělé, když se budeme koupat jen tak. Ani nečeká, až kývnu a někam mě táhne.
Za chviličku dojdeme na malou pláž, před kterou je na malé cedulce nějaký francouzský nápis. Pochopíme z něj, že jsme došli správně. Je už docela pozdě a skoro nikdo tu není, až na pár opozdilců, kteří ještě chtějí na poslední chvíli nachytat nějaký bronz. Vyhlídneme si osamocenější místo a Martin mě srazí do písku. Asi má strach, že bych si jinak neodložila, a tak ze mě oblečení skoro strhá. Když je s tím hotový, poklidně si lehnu na záda a hlavu si podložím rukou. Hodí po mně očkem a dvěma prsty si stáhne najednou kraťasy i trenýrky. Všimnu si, jak mu bíle svítí neopálený pruh, který měl až dosud pod plavkami. Já si s tím žádné starosti dělat nemusím, protože kůži mám pořád bílou, i když bych ležela na slunci třeba týden. Tak akorát bych se spálila.
„Jdem do vody!“ rozhodne a už mě tahá za ruku, abych se zvedla. Nenechám se dlouho prosit, i když je už večer, pořád zmírám vedrem. On přímo běží naproti vlnám, ale toho já se nehodlám zúčastnit. Přece si nevyrazím zuby!
Moře nádherně osvěžuje a já se cítím jako nový člověk. Martin chvilku pozoruje, jak voda nadnáší obzvlášť jednu část mého těla. Tedy vlastně dvě části. Má při tom dost potutelný úsměv, až se chci otočit a jít pryč. Říkala jsem mu, že je to dost hloupý nápad sem chodit. Ale když si nedal říct... Už už se vracím ke břehu, když mě chytí za ruku.
„Neblbni, Sunny! Strašně se mi to líbí!“ Jo! To ti tak zrovna uvěřím! „Vážně. Vždyť jsem ti už tisíckrát řekl, že jsi nejkrásnější ženská na světě a za tím si stojím!“ Má cenu něco namítat?!
Ve vlnách strávíme docela dlouhou dobu. Je pravda, že se spíš nechávám Martinem poponášet z místa na místo. Měl ale pravdu, tohle koupání je úplně jiné. O hodně jiné, zvlášť proto, že nás tu nikdo neruší. Když se rozhlédnu kolem, zjistím, že ve vodě jsme sami a na břehu zůstávají jen asi tři lidé. Však se taky pomalu stmívá. Napadne mě, že bychom toho mohli využít. Políbím Martina takovým způsobem, že mu hned všechno dojde.
„Na břehu?“
Zavrtím hlavou „Ve vodě!“ Na břeh se mi nechce, schovávat se před zvědavými pohledy! Musíme ale na mělčinu, po krk ve vodě by to asi nešlo.

Vracíme se do hotelu s dost jednoznačným úsměvem na tváři. První, koho potkáme ještě u výtahu, je Roy. Změří si nás od hlavy k patě a je mu jasné, proč se tak uculujeme.
„No jo!“ řekne jen.
„Kam jdeš, Royi?“ vyzvídá Martin. Taky bych to ráda věděla.
„Jenom tady do baru, proč?“
„Šel bych s tebou. Nějak mi venku vyschlo...,“ podívá se na mě, asi jestli smí. Mám dojem, že v tomhle rozhovoru bych jim jenom překážela.
„Ani se nedivím...,“ prohodí zase sarkasticky Roy. Jenom ať si pokecají, chlapci. Třeba mi potom Martin prozradí, co Roye celou dobu tak žere.
Chvilku sedím v pokoji, ale pak se začnu docela nudit. Zkusím si zpívat, ale dnes mě to nebaví. Nakonec se zase obleču a vyjdu ven.
Na pláži je nějaká party a už z dálky vidím osvícený malý bar. Rozhodnu se jít právě tam. Když dojdu blíž, zjistím, že ten bar není zase až tak malý. Bohužel židličky tu mají stejně vysoké, jako v Anglii. S obtížemi se na jednu z nich vyškrábu a objednám si nějaký koktejl. Cucám ho brčkem a přemýšlím, za jak dlouho mě tento způsob konzumace skolí. Určitě to bude dřív, než se Martin vrátí na pokoj a zjistí, že mu chybím. Jestli to teda vůbec zjistí. Všechno záleží, jak dobře si bude s Royem rozumět.
Začnou hrát naši Love Me More a já sebou trošku škubnu. Sice to není poprvé, co něco našeho slyším tady, ale pořád si na to nemůžu zvyknout.
„Taky se vám líbí, slečno?“ usměje se na mě barman a podává mi druhou skleničku. Asi se na něj dívám docela nechápavě, protože hned dodá: „Myslím tuhle kapelu Victory.“ Přikývnu. „Poslední dobou jsou tu hodně populární,“ pokračuje. „A od pátku za týden tu mají dokonce koncert.“
„Vážně?“ dělám neználka. Jsem hrozná, ale mohl by to být docela příjemně strávený večer.
„No jo! Jen škoda, že je vyprodáno, mohl bych vás vzít sebou,“ usměje se znovu a já musím uznat, že vypadá sympaticky. „Jsem Claude,“ podává mi ruku přes pult. Chvilku mi běží hlavou různá jména, když jeho ruku přijímám a nakonec dostanu ten nejhloupější nápad.
„Lisa...“
„Odkud jsi, Liso?“
„Z Londýna. Ty jsi zdejší?“
„Jo, rodilý Saint-Tropezan. Jezdíš sem častěji?“
„Ne. Vlastně jsem tu poprvé a zatím druhý den.“
„Tak to tě tu pěkně vítám. Já jen, že jsi mi povědomá.“
„Máš pěknou angličtinu,“ pochválím ho. Přemýšlím, jak znovu převést rozhovor na naši skupinu. Asi jsem pyšná, ale ráda bych slyšela chválu od někoho nezaujatého.
„Tady se člověk naučí, je tu spousta cizinců. Je to vlastně nutnost.“
„A ty jsi jejich fanoušek, Claude? Myslím Victory,“ zeptám se zcela bezostyšně.
„To víš, že jo. Však jsem si lístek koupil hned, jak je začali prodávat. Budu hned pod podiem a budu mít k nim nejblíž.“
„Ale oni toho zase tolik nedokázali. Vždyť jim vyšla teprve druhá deska,“ zkouším jeho odolnost. Za tohle bych vážně zasloužila!
„Poslouchala jsi jejich písničky někdy pozorně? Jsou naprosto úžasný, skvělý! Hrozně se mi líbí, jak jim to zní.“ Klidně by mohl pokračovat, jenže se musí postarat i o další hosty, kterých není zrovna málo. Když má zase na chvilku klid, vrátí se. „Tobě se teda nelíbí?“
„To nemůžu říct, taky je mám ráda. Jen asi nejsem tak úplně skalní fanoušek.“ Toho se Claude chytne a začne mi vysvětlovat, co je na naší hudbě tak úžasného. Kdyby tušil, jak mě tím baví a zároveň těší! Po chvíli se ohlédnu a všimnu si Lisy, která mě asi hledá, protože se rozhlíží kolem jako žirafa.
„Moment, Claude. Tamhle jde moje kamarádka, jen pro ni skočím. Pohlídáš mi místo, prosím?“ nechci o svou novou známost přijít, je s ním opravdu legrace. Ale musím Lise vysvětlit, že jsem si jaksi dovolila přivlastnit si její jméno.
Sice se chvilku brání, když jí sdělím, že od teď se jmenuje Sunny, ale po minutě ji přesvědčím. Nejsem si ale jistá, že chápe.
„Tak tohle je Sunny,“ představím ji Claudovi. Podají si také ruce.
„Jmenuješ se stejně jako zpěvačka z Victory,“ okomentuje to.
„Já vím. U nás je to celkem častý jméno!“ hodí po mně Lisa dost výmluvný pohled. Ale mně to vůbec nevadí, opravdu je to zábavnější, než cokoli jiného.
Když po dvou hodinách začne znít z reproduktorů ještě Express of Dream, Claude je v sedmém nebi a podává nám odborný výklad písně. Lisa se už uvolnila a celkem rychle přijala svou novou identitu.
„Vy jste tu samy, holky?“ ptá se najednou. Tak trochu tuším, kam jeho otázka směřuje.
„Ne, naši kluci sedí v hotelu v baru. Jsme tu s celou partou.“
„Já totiž mám taky svou kapelu a hraju na kytaru. Tak kdybyste se chtěly přijít podívat na zkoušku... Jinak tu bývám každý večer, tak se klidně stavte,“ nabízí nám. Nejsem si jistá, jestli tuhle nabídku přijmout, ale překvapí mě Lisa.
„Rády! Určitě zase dorazíme.“
Rozloučíme se, protože obě už máme strach o ty naše mezulány. Doufáme, že se nezhulákali do němoty a budou schopní aspoň sami dojít do postele.
„Víš co, Sun? Já na Tonyho kašlu! Jestli se zase ožral jako prase, ať si spí třeba s Martinem a my budeme spolu, jo?“ Už si sice trošku šlape na jazyk, ale její nápad se mi líbí. A taky se mi hodně líbí ten terminus technikus.
„Jenom, aby se ho Martin ráno nepokusil znásilnit!“ dostanu záchvat smíchu. Po takovýchto akcích bývá při chuti ještě víc.
„No nevím, nevím, kdo se bude muset komu bránit!“ sesype se i Lisa. Sedneme si na schody před vchodem do hotelu a smějeme se snad půl hodiny.
Z přítomných jsou na tom nejhůř Simon a Roy. K našemu překvapení Tony a Martin pořád o něčem diskutují a vůbec nevypadají, že by něco pili. Zato nás si změří podezíravým pohledem, když se tak trošku opíráme jedna o druhou. Ale zase tak špatné to s námi není. To všechno ty brčka!
Roy už není schopný ani jít, a tak ho kluci vezmou každý z jedné strany pod paží a táhnou ho do postele. Simon se sice jakžtakž udrží sám na nohou, ale pořád drmolí nějaké nesmysly. Když nás ve výtahu obě plácne po zadku, obdrží z každé strany facku. Zatím přátelskou.
„Tak co se děje s naším Royíkem?“ zajímám se, když za mnou Martin přijde do našeho pokoje.
„Neřekl vůbec nic! Házel do sebe jednoho panáka za druhým a pořád jenom brblal, jaký mám štěstí a Tony prej taky. Můžu já vědět, jak to všechno myslí?“ Ale celou záležitost hodí za hlavu ve chvíli, kdy se u postele svléknu, šaty hodím bůhví kam a jen tak projdu celým pokojem do koupelny.
Stoupnu si do vany a zatáhnu za sebou závěs. Pustím si na hlavu proud vlažné vody. Nepočítám, že by mi sprcha pomohla od alkoholového opojení, ale je to víc než příjemné. Nějak nepostřehnu, že závěs zmizel. Z poličky si vezmu sprchový gel a se zavřenýma očima si namydlím celé tělo. Miluju tenhle pocit, kdy mi na kůži lehounce praskají mydlinky. Chvilku stojím jen tak a snažím se zaslechnout jejich zvuk, je to spíš jen šumění.
Netuším, čím jsem opojená víc, jestli alkoholem, nebo tím, co nám Claude řekl o naší hudbě. Pořád na to musím myslet. Neměl vůbec ponětí, kdo jsme, a tak mluvil úplně bezprostředně.
Mydlinky přestávají šumět, tak se je snažím znovu vytvořit. Na dekoltu, břiše i prsou. Nakonec si ještě šamponem umyju vlasy. Oči otvírám jenom na kraťoučké vteřinky, abych věděla, kam postavit lahvičky. Vlastně by mi to mohlo být jedno, ale když spadnou do vany, dělají hrozný rámus a ten já teď nechci. Znovu pouštím kohoutky a všechno smývám. Sleduju, jak po mně jemná pěna stéká a mizí za chromovanou mřížkou. Co na tom, že se mi při pohledu dolů točí hlava. Ona se mi vlastně točí pořád.
Vodu zase zavřu a protáhnu se. Stálo to za to! Otočím se pro osušku a kouknu rovnou Martinovi do očí. Stojí tam opřený ramenem o dveře. Je jen v trenýrkách a na krku se mu třpytí řetízek.
„Sluší ti to,“ usměju se na něj. Beze slova se odlepí a přinese mi osušku. Zabalí mě do ní a zvedne do náruče. Odnese mě do pokoje a lehounce uloží do postele. Ještě mě osuškou promne. Jeho tvář mě strašně přitahuje. Položím mu ukazováček do rýhy mezi rty, ale on ucukne. Vím, že to nemá rád, ale já strašně! Pohladím ho po tváři a prsty přejedu od čela, přes nos až po bradu.
Prohlíží si mě, jak tam ležím, usmívám se na něj a absolutně nemám ponětí, co jsem svým vystoupením způsobila. Jsem opilá docela dost, aby mi došlo, k čemu se tu schyluje. Na boku objeví místo, kde mám ještě kapičky vody. Znovu konsternovaně vezme do ruky osušku a místo otře. Otočím se na bok zády k němu a znovu se protáhnu.
„Je tu nádherně!“ prohodím. Asi to bere jako výzvu a lehne si ke mně. Jenže já mám dnes logiku a inteligenci na výletě. Jestli teda neodešly nadobro už někdy dřív. Když cítím, jak mě líbá za krkem a rukou si hledá moje ňadro, otočím se k němu s naprosto dětsky nevinnou nechápavou otázkou: „Copak to děláš, Martínku?“
„Chci...ehm... chci se... ehm, ehm,“ musí si napřed odkašlat, „chci se s tebou milovat!“
„Vážně?“ vykulím na něj oči. Nevím, proč se tomu tak divím, ale už jsme přeci dnes jednou... Jenže to pro Martina nebývá většinou problém.
„Po tom, co jsem viděl...,“ začne mě zase hladit a líbat. Nevím, jestli chci, nebo ne, a tak se prostě nechám unášet.

Ráno se probudím zase dřív, než můj miláček. Po chvilce si přece jen vzpomenu, co se včera večer v našem pokoji stalo. Tedy večer, byla už spíš noc. Při těchto vzpomínkách se lehounce otřesu vzrušením. Martin si dal obzvlášť záležet a výraz jeho očí, když všechno dospělo k závěru, dlouho nezapomenu.
No tak ráno už není, spíš poledne. O to míň lidí teď bude venku u moře. Zaběhnu se smočit jen na chviličku. Hotelová pláž mě ale neláká, dnes mám náladu na spoustu lidí kolem sebe. Neobtěžuju se ani oblékat si šaty, stačí jen velký hedvábný šátek, který si uvážu přes plavky. Dostala jsem ho od Martina k narozeninám. Mezi dveřmi se na něj naposled podívám, vypadá nádherně!
Ve vodě vydržím opravdu jen malou chvilinku. Vím, že se od ní sluníčko odráží a mám strach o svou kůži.
„Liso!“ slyším volání, když jdu zase zpátky. Na moment se rozhlédnu, kde je moje kamarádka, než mi dojde, že hlas patří Claudovi a jeho volání zase mně. Zamávám na něj a chci jít dál, ale on se ke mně rozběhne. „Kde máš kamarádku?“
„Asi ještě spí, nevím. Nejsme spolu na pokoji,“ vysvětlím mu. Je mi sice sympatický, ale pocítím jisté obavy, že mě s ním někdo uvidí.
„Aha,“ vypadá zklamaně. „Vy asi bydlíte se svýma klukama, co?“ Na to jen přikývnu. Najednou se mi zhnusí. Všichni jsou stejní! O co mu vlastně jde? Sbalit holku na čtrnáct dní, potom se s ní v klidu rozloučit a celé kolečko začít znovu? Je to přesně Joe, Roy i Jeremy! „Já jen... sehnal jsem vám dvěma ty lístky.“
„Lístky?“ zeptám se nechápavě.
„Jo! Na Victory přece! Ještě tu budete, ne?“ Tak tenhle kluk opravdu všechno vyřešil! Mám co dělat, abych se udržela a nezačala se smát na celé kolo. Dostanu lístky na sebe samu!!! Asi bych se mu měla přiznat...
„Čau, Liso,“ ozve se mi za zády. Kamarádka mi tu ještě scházela.
„Ahoj, Sunny,“ přivítá se s ní Claude. „Právě jsem říkal Lise, že jsem pro vás sehnal lístky na Victory!“ triumfuje. Radši se otočím.
„Vážně?“ zatváří se Lisa víc než překvapeně. Je vážně skvělá herečka. Přivlastní si Claudovo rámě a odchází s ním. Ještě se na mě stihne otočit. „Myslím, že tvůj přítel už je vzhůru!“ Jak Lisu znám, má chuť na oběd a Claude jí ho určitě rád poskytne.

Vrátím se do hotelu a Martina najdu v koupelně, jak se holí.
„Ahoj, lásko,“ zazubí se na mě do zrcadla s pěnou na půlce tváře. „Kdepak ses mi toulala?“
„Byla jsem si zaplavat. Teď přes poledne moc lidí na pláži není.“
„Doufám, žes to nepřehnala, víš, že na sebe musíš dávat pozor,“ snaží se mi připomenout. Pošlu mu jen úsměv. Chci se převléknout a vyrazit na oběd, jaksi mi vyhládlo.
„Sunny?“ uslyším zas, když hledám prádlo. Otočím se a uvidím Martina, jak zase stojí opřený o dveře. V ruce má holící strojek a jemně si s ním pohazuje. Vím, kolik uhodilo! „Nedívala ses náhodou někdy poslední dobou hodně z blízka na můj holící strojek?“ Uculím se na něj, protože zapírat nemá smysl. „Pojď sem, ty ostudo. Dostaneš na holou!“
„Když ony ty potvůrky rostou a rostou,“ ukážu na svoje hladce oholené nohy. Sedne si na zem a začne se smát.
„Ty máš štěstí, že pro tebe mám takovou slabost. Pojď ke mně,“ vztáhne ke mně ruku. Tohle nemůžu odmítnout. Jen se trošku pomazlíme, protože nám oběma kručí v břiše. To nejlepší si necháme na později.

Posledních pár dnů s Lisou vždycky na chvilku klukům utečeme. Chodíme se dívat na zkoušky Claudovy kapely. Musím přiznat, že mu to s kytarou docela jde. Jen zbytek nestojí za nic, zbytečně s nimi ztrácí čas.
Včera nám dal ty lístky na náš koncert a když jsme mu je chtěly zaplatit, nevzal si nic. Prý má svoje zdroje. Docela by mě zajímalo, jak se s takovýma lístkama kšeftuje, ale to nám nechtěl říct. Už se těším na pátek, jak ho řádně překvapíme. Doufám, že není na srdce...
„Kam pořád lítáte?“ zajímá se Tony, když zase přijdeme pozdě k obědu.
„Ženský záležitosti!“ odseknu mu. Myslím, že by se to ani jednomu našemu miláčkovi nelíbilo. Nemyslím, vím to!
Tentokrát jsme se sešli u stolu všichni. Přesně, jak to má být. Roy má už poněkud lepší náladu a dokonce na všechny hned nestartuje. Navíc vypadá, že mu i chutná. Za to Jeremy je zase celý zelený, čert ví, co do sebe všechno nalil! O Simonovi vůbec nemluvím, ten se v jídle jen hrabe.
„Kluci, nemyslíte, že byste s tím pitím měli na chvilku přestat? Pozítří máme koncert!“ odvážím se. K mému údivu všichni souhlasně pokyvují hlavou. Ovšem nemůže mi uniknout Martinův smutný výraz. V pátek náš koncert a v sobotu odjíždíme do Toulouse, on bohužel do Londýna. Bude mi hrozně moc chybět celou dobu. Tedy vlastně celý týden, protože v úterý hrajeme v Toulouse, ve čtvrtek v Nantes, v sobotu v Le Havreu a potom letíme zase domů. Máme týden volno a nastupuje Španělsko. Potom už to potáhneme všechno dá se říct v jednom kuse. Však na tolik koncertů nemáme moc času.
Odpoledne si vyjdeme na společnou procházku. Tedy vyjdeme. Kluci se zase zdrželi bůhví kde a my tu s Lisou na ně čekáme. A potom, že zdržujou jenom ženský!
„Ahoj, holky!“ přižene se k nám Claude s očima na vrch hlavy.
„Co se děje?“ vyzvídá Lisa.
„Já se asi zblázním! Zrovna teď jsem viděl, jak přijel jejich kamion!!“
„Čí jejich?“ děláme nechápavé.
„No přece od Victory. Je tam jejich aparatura a tak všechno! Jenom kdybych věděl, ve kterým hotelu budou, šel bych si aspoň pro podpis!“ Je tak naivňoučký, že si ani nevšimne, jak se s Lisou smějeme.
Všimnu si, že ze dveří vychází Simon a ostatní určitě nebudou daleko. Rychle se s
Claudem rozloučíme.
„A přijdete zítra zase na zkoušku?“ vyptává se ještě. Musíme odmítnout. Zítra už budeme v hale dohlížet, aby všechno bylo na svém místě. Taky nás jedna taková zkouška čeká.
„Uvidíme se až na koncertě,“ slíbíme mu.
„Ale přijdete určitě, že jo?“
„Bez nás by to tam nešlo!“ odpovím dvojsmyslně. Lisa má co dělat, aby se udržela.

„Kdo to byl?“ kývne Tony hlavou k odcházejícímu Claudovi. Myslím, že kdyby se potkali, našemu novému kamarádovi by se rychle rozsvítilo. Lisa nad jeho otázkou mávne rukou. „Ale nikdo. Jenom takovej obchodníček.“
Roy se dokonce začíná pošťuchovat s Joem a já mám z něj radost. Konečně! Celou dobu si slibuju, že si s ním promluvím, ale nějak jsem se k tomu ještě nedohrabala. Martin mě hodně zaměstnává, zvlášť poslední dny, kdy si tu chce užít každičkou minutu. Takže se po chvilce s ostatními rozloučíme a jdeme si po svém. Chápu, tohle jsou naše poslední společné okamžiky tady. Dovolená určitě splnila svůj účel, báječně jsme si odpočinuli.
„Vůbec jsem netušil, jak dokážete být s Lisou zákeřný!“ pronese najednou a usmívá se jako měsíček. Jenže já absolutně nechápu čemu! „Chudák Claude!!!“ Vykulím na něj oči. Myslela jsem si, že jsme ho před všemi dokázaly udržet v tajnosti. Evidentně ne. „No jen se tak nediv, srdíčko! Myslíš, že bych tě tu nechal toulat se samotnou? Jednou jsem si zašel do toho baru na pláži a všechno z něj vytáhl. Jenom mi chvilku trvalo, než jsem pochopil, že jste si s Lisou prohodily jména. Bude z vás mít v pátek infarkt!“ Nějak pořád nemůžu pochopit, že celou naši hru bere naprosto bez protestů. Snad ho to dokonce i baví!
„Tobě to nevadí?“ chci mít jistotu.
„Napřed mě to naštvalo, ale pak jsem si řekl, ať se trošku rozptýlíte. Stejně za chvilku jedeme domů a kdybych vám neměl věřit, že neprovedete nějakou hloupost, asi bychom to daleko nedotáhli, ne? Navíc mám pocit, že se ten kluk zblázní štěstím.“ Ne že bych rozuměla jeho myšlenkových pochodům, ale asi nemá cenu se tím zabývat. On mi to ostatně ani nedovolí, protože se se mnou začne honit. Má nějakou bláznivou náladu a vymýšlí samé hlouposti.

Poposedáváme v šatně a chystáme se na vystoupení. Už mám na sobě svůj kostým, upnutý bílý živůtek a jasně modré kraťasy. Martin měl jako vždycky námitky, nejradši by byl, kdybych na podium chodila v jeptišském hábitu. Ale teď už s Lisou vyhlížejí Clauda u vchodu. Martin si bude hrát na pořadatele a bude po něm chtít lístek. Pak ho dovede za námi. Docela se těším, jak bude překvapený.
„Už jdou!“ vletí dovnitř Lisa, třepetá rukama a uculuje se.
„A kdo jako?“ zavrčí Roy.
„Nestarej se!“ setře ho a běží ke mně. „To jsem zvědavá, jak to dopadne!!!“ Nevydrží chvilku v klidu a pořád potřeštěně poskakuje. Obhlédnu celou naši sestavu. Tony i Joe už mají kytary u sebe a Roy drží v rukách paličky. Pořád si něco pobrukuje a dělá, že hraje.
Dveře se pootevřou a já slyším Martinův hlas. „O tom si budeme muset promluvit, mladej!“ Zní docela burácivě a v zápětí zahnípe Claude: „Ale já mám opravdu lístek v pořádku!“ Ale to už je v místnosti a Martin na nás mrkne s vítězoslavným úsměvem. Claude nás zmerčí a kývne napřed na mě: „Ahoj, Liso. Ahoj, Sunny,“ otočí se i na Lisu. Kluci na něj koukají trošku nechápavě a on si jich všimne až teď. Ztěžka polkne a potom na ně ukáže prstem.
„Nejseš tak trochu mimo, kámo? Si pleteš jména, ne?“ potopí ho ještě víc Tony.
„Vy jste….. Victory!!!“ vysouká ze sebe nakonec a přestane na kluky ukazovat. Martin za ním se drží za břicho a my s Lisou už taky máme dost. „Panebože! Panebože! Panebožééééééé!!!“ vykřikuje a pořád kouká z jedno na druhého. Nakonec se zastaví u mě. „A já si pořád říkal, že jsi mi nějaká povědomá!“
Zazubím se na něj a se všemi ho seznámím. Celkem rychle mu dojde, jak se vlastně jmenuju. Martin si mě majetnici přitáhne a dá mu najevo, že i když tohle dovolil, rozhodně nemá v úmyslu dál dělat, že se nic neděje.
„S tebou jsem taky mluvil,“ vzpomene si nakonec i na Martina.
„Teda nechci vám kazit siestu, ale za momentík máme nástup!“ vloží se do hovoru Roy. Je docela nervózní, asi nejvíc z nás všech. Taky na nic nečeká a vyjde ze dveří. Martin s Lisou se Clauda ujmou a vedou ho za námi. Doufám, že se mu bude líbit sledovat koncert ze zákulisí.

Jsem zbitá jako pes! Určitě už je hodně po půlnoci, ale mám chuť něčeho se napít. Hlavně Martin má taky určitě žízeň. Běhal za mnou dost dlouho a když jsem se uklidnila natolik, že jsem ho byla schopná vnímat, měl už jazyk na vestě.
„To jste byli až v Paříži, ne?“ směje se nám Joe. Neprojde mu to jen tak.
„Co my! Ale která židle to odnesla dnes, co?“ nasadím taky uštěpačný tón. Jenže on ví, že to nemyslím špatně.
„Dneska před ním všechny židle zdrhaly!“ ozve se Roy a já se trošku divím, že tu vůbec je. Ale jsem ráda, docela mi poslední dobou chybí ten starý Roy, se kterým jsem si vždycky mohla popovídat. On všechny moje pokusy o rozhovor bojkotuje. I když se musím přiznat, že jsem na něj neměla tolik času. „Jen reprák takový štěstí neměl, zahlídl blížící se nebezpečí pozdě!“
„Reprák?“ diví se Martin. „Co ti udělal ten chudák?“
„Stál mi v cestě, debil!“ procedí mezi zuby dotyčný. Víc to komentovat nehodláme ani jeden.
Martin se podezřele rychle hrne k baru. Určitě ho trápí, že zítra odjíždíme, znám ho. Neuvidíme se celý týden a potom skoro měsíc. Mám dojem, že je na mně docela závislý. Musím říct, že mi taky chybí, ale přece jen nemám potřebu pořád ho opečovávat. Taky se mi s ním nebude loučit lehce, na druhou stranu se neloučíme navždycky.
Sednu si ke stolu a začnu studovat ubrus. Tony a Lisa určitě za chviličku přijdou a zase budu mít společnost. Kluci tu mají nějaké ehm, a tak je nemíním rušit. Rozhlédnu se po nich. Něco se mi nezdá. Je jich tu... jedna... dvě... tři! Nějaký divný počet.
„Tak jak se ti tu líbilo?“ přisune si ke mně někdo židli. Někdo? Roy!
„Mně docela jo, ale ty ses asi moc nebavil, co?“ usměju se na něj. Jsem ráda, že přišel sám od sebe.
„Je mi líto, že jsem byl takovej, ale jaksi.... omlouvám se,“ nedořekne. Nesnáším, když lidi nedoříkají věty. Proč nemůžu vědět, co se mu stalo? Vezme mezi prsty pramínek mých vlasů. „Hezky voníš, Sunny,“ prohodí zasněně.
„Jo, cigaretovým kouřem,“ zasměju se. „Ještě chvilku být v té hale, asi se tam udusím!“
„Souhlasím. Fakt to bylo příšerný! Chvilkama jsem měl sto chutí prásknout paličkama a vypadnout odtud.“ Znovu se zasměju, mluví mi z duše. Najednou se náš rozhovor rozjede a my jsme spolu zase stejně dobří kamarádi jako dřív.
Martin se stejně dobře skamarádil s lahví bourbonu. Myslím, že každou chvíli musí spadnout ze židle. Otočí se na mě a já mu pošlu ten nejkrásnější úsměv, jaký dovedu. Za to on se na mě podívá hrozně smutně a mávne na číšníka.
„Chtěl bych začít pracovat na další desce hned, jak se vrátíme. Myslíš, že by to šlo, Sun?“ přivolá si mě k sobě zase Roy. Zabereme se znovu do hovoru. Další desku jsme už probírali i se Simonem. Vždycky tvrdil, že na ni máme spoustu materiálu na demo páscích v šuplíku. Nemuselo by to tedy trvat zase tak dlouho dát ji dohromady.
„Upřímně řečeno, brala bych trošku klidnější období. Poslední dobou si připadám hrozně unavená. Victory byla dodělávaná v příšerným tempu!“ postěžuju si. Znovu hodím očkem po Martinovi. Je mi jasné, že notně přebral a myslím, že mu nepomůže ani kotel kafe, který si objednal. Hlavně se mi nezdá, že by se hrnul k jeho konzumaci. Dám mu ještě příležitost, třeba se vzpamatuje.
„Taky se mi zdálo. Musíme si práci líp rozvrhnout, takhle to nejde táhnout donekonečna! Víš, spíš si přes léto odpočinout a ne jezdit po turné. Stejně hrajeme po halách, tak co? Chápeš mě, Sunny?“ vyžádá si můj souhlas. Stejně mu nic jiného říct nemůžu. Je pravda, že poslední dvě léta jsme věnovali všem ostatním, jen ne sami sobě. Loňské festivaly a letošní turné po Anglii, teď Evropa. Je skoro konec srpna, za chvilku začne zlátnout listí a my se zase zavrtáme do studia.
„Ale pamatuješ, Royi? Ještě před pár měsíci bychom za takovou vytíženost dali všechno.“
„Já vím, je mi to jasný. Holt člověk vždycky chce to, co zrovna nemá.“ Zase s ním musím jen souhlasit. Jen ten tón, jakým říká poslední větu, se mi moc nelíbí.
Martin se sice napájí kávou, ale vypadá to, že je úplně mimo. Rozhodnu se, že je čas jít spát.
„Tak jo. Pomůžu ti s ním, hm?“ nabídne se Roy. Ani neví, jak jsem mu vděčná.
K mému překvapení je můj miláček vcelku schopný jít sám. Jen občas zavrávorá a Roy ho podepře. Mlčky vyjedeme nahoru a já odemknu dveře od našeho pokoje. Rozsvítím světlo v malé předsíňce a Martin jde bez protestů dál.
„Dobrou noc, Royi. A děkuju,“ usměju se na něj, chci se taky ztratit.
„Sunny?!“ chytí mě za zápěstí a donutí otočit se k němu čelem. „Ty ho miluješ, Sun, že jo?“
„Moc. Hrozně moc!“ souhlasím.
„On tebe taky! Sladký sny,“ políbí mě ještě na tvář a odchází. Nějak netuším, proč mi to řekl, ale nemusím vědět vše, že?

Dost dlouho nemůžu usnout, i když Martin vedle mě už spokojeně oddechuje. Stihla jsem mu jen stáhnout kalhoty, ale tričko jsem mu nechala. Už jsem prostě neměla sílu zápasit s jeho tělem.
Teď musím pořád přemýšlet nad obrovskými změnami Royova chování. Dělá v mé duši velké zmatky a to se mi vůbec nelíbí. Rozhodně se neubírám směrem, kdy bych se do něj mohla zamilovat, ale prostě občas reaguje podivným stylem a mě to mate.
Střídají se u něho vlny naprostého odmítání mé přítomnosti s příjemně kamarádsky vstřícným postojem, kdy se mu můžu svěřit téměř se vším.
Vždycky jsem nesnášela nevyřešené věci a teď jich mám až nad hlavu. Ráda bych se dobrala důvodu Royova počínání a taky si vyříkala s Martinem ten problém mezi námi, o kterém oba víme, ale jaksi se s ním neumíme vypořádat. Je nad slunce jasné, že nastanou doby, kdy nebudu moc pobývat doma, ale Martin díky své práci bude muset. Budou to chvíle dlouhého odloučení a alespoň pro mě bezesných nocí. Tam dole to byl záblesk hrdinství, když jsem si pomyslela, že nejsem na něm závislá. Že nemám potřebu o něj pečovat a starat se. Proč ho tedy už asi popáté přikrývám, když shodí svou deku na zem? Stojí mi za to, abych se zvedla, obešla celou postel, přehodila ji přes něj a podnikla stejnou zpáteční cestu. Nakonec ho ještě pohladím po tváři. Myslím, že kdyby Roy za mnou nepřišel, skončila bych dnes stejně utlumeně alkoholem. Panebože, jak já nechci Martina pustit do Londýna!!! Kdo mě bude celý týden hladit, líbat, starat se o mě? Kdo mi bude říkat, že jsem nejkrásnější ženská na světě? Kdo bude vzpomínat na naše první milování na pláži a říkat, že si připadal jako v pohádce? A kdo se se mnou bude milovat?! Myšlenka, jak mě uvězní pod svým tělem, ve mně vyvolává ukrutnou chuť probudit ho. Jenže je mi právě teď houby platná, z tohohle stavu se nevzbudí jen tak. Musím se spokojit s tím, že zvednu jednu jeho ruku a vklouznu do jeho náručí. Sevře mě hrozně silně a já zase ucítím jemné brnění po celém těle. Trvá dlouho, než se ho zbavím a konečně usnu.

Probudí mě jemné polibky na hrdle a dekoltu. Ležím v pevném objetí a vychutnávám si slastné chvilky mezi spánkem a procitnutím spolu s Martinovým mazlením, které pomalu přibírá na intenzitě. Začnu se pomalu vlnit, abych mu dala najevo, o něm vím. Rty přechází přes krk nahoru, na bradu a za chvilku objeví moje ústa. Rukou mu zajedu do vlasů, ale má je tolik krátké!
„Krásně se ti zvedá hrudník!“ promluví poprvé a soustředěně si prohlíží tuto část mého těla. Opatrně se jí dotkne a za zlomek vteřiny s ohromnou intenzitou doslova drtí moje ňadro pod svou rukou, až syknu bolestí. „Promiň, zlatíčko,“ omluví se, ale nemám mu to za zlé. Jsem natolik opojená okamžikem, že taky nedovedu posoudit, s jakou silou ho tisknu.
„Jsi moje sladká růžička. A tak nádherně voníš. Tvou vůni si budu pamatovat nadosmrti. I tvoji úžasně hladkou a jemnou kůži,“ šeptá. A je to jenom zlomek, co mi tohle ráno řekne.

Ozve se zaklepání a na Martinovo 'dále' vpluje do našeho pokoje Joe.
„Jste snad mrtví?“ uhodí hned. Proč je to pokaždé on, kdo musí být svědkem našich společných chvilek? Podle stavu naší postele i nás dvou mu musí být jasné, že přišel těsně po. „Lidi, děláte vy někdy něco jinýho???“ zatváří se nevrle. Asi mu to taky není příjemné, nebo měl špatnou noc.
„Příště si počkáme, až nám dáš svolení, blbe!“ oplatí mu stejnou měrou Martin.
„Jsi magor!“ vrátí mu zas. Podobné rozhovory u nich nejsou poslední dobou vzácností, tak se rozhodnu nereagovat. Vím, že to je jenom špičkování, mají se docela rádi.
„Mohl bys nás nechat chvilku, Joey? Prosím!“ zkusím to já.
„Máš pro mě ještě jiný příjemný oslovení?“ užívá si svou nevrlost. „Pohněte kostrou, všichni čekáme u snídaně,“ uvolí se a zmizí za dveřmi. S Martinem na sebe koukneme a začneme se hrozně smát.
„Tak jo, srdíčko, vstáváme!“ vyskočí z postele a jde do koupelny jen tak. Vypadá úžasně! Vím, že se mu nechce, odpočítávají se nám poslední minuty, co jsme spolu. Na zemi máme napůl sbalené kufry, stačí do nich jen naházet posledních pár věcí, co ještě teď budeme potřebovat. Je pravda, že při pohledu na ně musím zatlačit slzy. Jsem jak malé dítě!
U snídaně se sejdeme všichni. Roy se usmívá a šťourá do Joea tak dlouho, až se začne smát taky. Tony a Lisa si chvilkami šeptají, ale pořád dokážou držet nit našeho hovoru a občas taky přihodí vtípek. Nedá se říct, že by mě sladké francouzské pečivo bůhví jak nadchlo, představovala bych si snídani trošku jinak.

Sedím na zadním sedadle pohodlného auta a uháníme si to směr Toulouse. Vedle mě spí Simon a na místě vedle řidiče se netrpělivě vrtí Claude. Vzali jsme ho sebou, docela se nám zamlouvá, tak proč ne. Aspoň pomůže s aparaturou.
Jsem taky ospalá, ale počkám si na hotel. Teď mám takovou melancholickou náladu, vezmu do ruky blok a tužku a začnu psát. Docela mi to jde, takže než dojedeme na místo určení, předávám Simonovi dva texty.
„Teda, Sunny! Evidentně ti budeme muset Martin odvézt častěj,“ směje se. Vůbec při tom netuší, jak moc mě to bolí. „Je to fakt dobrý! Seš prostě borec!“ plácne mě po zádech jako chlapa, až udělám dva kroky dopředu. Tohle bolí taky!!
Jednolůžkový pokoj, který jsem vyfasovala, působí zvláštně prázdně. Naštěstí někdo zaklepe na dveře.
„Sun?“ strčí dovnitř hlavu Roy. „Nepotřebuješ něco?“
„Potřebuju,“ napadne mě.
„A co? Tvoje přání je mi rozkazem,“ zasalutuje.
„Popovídat si,“ udělám smutný obličej a vlastně se k tomu ani nemusím přemlouvat.
„Ty jednolůžkový pokoje jsou příšerný, co? Nevím, koho napadlo takhle je zamluvit!“ Práskne sebou na mou postel a tím mi naznačí, že na mě zbyla jediná židle v místnosti. Ne že by byla zrovna pohodlná.
„Zvlášť pro ty naše hrdličky to musí být katastrofa,“ zasměju se vzpomínce na Tonyho a Lisu.
„Tak to se šeredně pleteš! Tony si v recepci vyřval poslední volnej dvojlůžák. Myslím, že recepční z něho byla totálně vedle. Moc neumí anglicky a Tony byl skoro nepříčetnej!“ popadá se za břicho. „Víš, co by řekl Simon? Že si Tony aspoň nebude muset dávat pozor!!!“ Nejsem si jistá, že chápu, čemu se tolik směje, ale můžu být ráda, že po uplynulých dvou týdnech se ASPOŇ směje! „No tak, Sunny! Přestaň se tvářit jako kakabus a usměj se trošku!“ Od něj to vážně sedí. Pak s vážnější tváří promluví zas. „Přestaň myslet na to, že jsi slaměná vdova! Půjdem se podívat po městě, co ty na to?“ Sice jsem chtěla spát, ale budiž.

„Je tu krásně, Royi, co?“ opřu se rukama o kamennou zídku a hledím dolů. „Ani bych si neuměla vybrat, jestli bylo krásnější Saint Tropez, nebo Toulouse.“
„Já bych to takhle neřešil, být tebou. Nebo budu muset nahradit Martina,“ hrozí mi prstem.
„To by se ti nikdy nepovedlo,“ zasním se.
Koukne stejným směrem jako já a položí mi otázku, na kterou se těžko odpovídá: „Jaký je prožívat takovej vztah?“ Dá se to vůbec popsat?
„Je to… je to… prostě nádhera! Víš, že když se vrátíš domů pozdě večer ze studia, někdo tam na tebe bude čekat, vyslechne tě a nakonec před tebe postaví talíř s jídlem. Když budeš mít pocit, že nic nejde, obejme tě a ty dostaneš novou energii, všechno je lehčí. Pak třeba potkáš Fieldinga, on na tebe bude vrčet, ale doma bude někdo, kdo ti dá všechnu něžnost, kterou v sobě má. V klubu nikdy nezůstaneš sedět sám, při koncertě budeš vědět, že tam někde stojí, s láskou tě sleduje a věří ti, věří v to, co děláš. A potom, až budete sami, podívá se ti do očí a řekne ‚Miluju tě‘.“ Poslední větu už jen šeptám, jako bych se bála, že mě uslyší ještě někdo jiný, než Roy.
„Miluju tě,“ řekne a mně se na chvíli zastaví srdce. „Hloupý dvě slovíčka a jak to člověku dokáže zkomplikovat život, co?“ Ufff!!!
„Myslíš, že zkomplikovat? Spíš zjednodušit!“
„Asi jak kdy. Když to neumíš říct, nebo neřekneš v tu správnou chvíli, je všechno v … háji!“ Určitě chtěl použít ostřejší slovíčko. „Mám hlad! Jdem se najíst, ne?“ otočí list. V tom se ozve můj ukručený žaludek a oba se tomu od srdce zasmějeme. Jako na zavolanou!
Dojdeme k nějaké normálně vypadající restauraci. Míjeli jsme buď jenom honosné a předražené, nebo zase úděsné pajzly.
„Co si dáš?“ zeptá se, když už dostatečně dlouho studujeme jídelní lístek.
Zakřením se na něj. „Že se ptáš!“
„No jo! Zase kuře, co? Kanibalko jedna!“ oplatí mi úsměv.
„To jako chceš říct, že jsem slepice, jo?!“
„Ne, tím chci říct, že byly doby, kdys mluvila víc. A že bys to s tím bílým masem neměla zase tak přehánět. Hm, hm, hm…,“ prohlíží si znovu nabídku. „Tak jo, taky si dám bílý maso – vepříka!“
„Kanibale!“ neodpustím si. Sekne po mě pohledem, ale vím, že je to jen tak. Přijde číšník a Roy se chce blýsknout svou francouzštinou.
„Je veux… je veux… tohle,“ ukáže prstem na řádek, „ et mademoiselle … tohle. Merci!“ Nejlepší vtip za poslední dobu! Nějak se tomu nemůžu přestat smát. Nepřejde mě to, ani když nám číšník jídlo přinese, natož když jíme.
„Mám chuť se přecpat!“ labužnicky si Roy pohladí břicho, když odstrčí prázdný talíř. „Dáš si ještě něco?“
„Že by dezert?“
„Klidně. Stejně vypadáš jako oteklá nit! Teda až na určitý proporce,“ uculí se. Nemám tyhle řeči ráda, ale prominu mu. Objednám si tedy zmrzlinu se šlehačkou, aspoň tak jsem pochopila jídelní lístek, a Roy palačinky.
„Doufám, že to do sebe ještě nasoukám, mně to jídlo docela stačilo,“ sdělím mu svoje obavy, ale on jen mávne rukou. No jo, náš pažravec!
Už když se k nám číšník blíží a nese dva obrovské talíře, polije mě horko. To, co postaví přede mě, není ani talíř, jako spíš mísa. Dva banány překrojené podélně na půl obklopují kopečky vanilkové a jahodové zmrzliny, jejichž počet raději nezjišťuju, a všechno korunuje čepice šlehačky bohatě sypaná strouhanými mandlemi a zdobená čokoládovou polevou. Napřed mi málem vypadnou oči, ale potom dostanu záchvat smíchu. A Roy taky!
„Co s tím budu dělat?“ ptám se ho zadýchaně.
„No sníš to! Sis to objednala, tak ne že tam zbyde jediný zrníčko mandle!!“ směje se pořád dál. Svých palačinek se ještě ani nedotkl. „Tak jez, nebo se ta šlehačka rozteče.“
„Seš hrozně škodolibej!“ obviním ho.
„Já??? Ne tak, jako vy dvě s Lisou. Co ti říká lechtání husím brkem na chodidlech?“
„Tys to slyšel?“ vzpomenu si na náš přílet do Francie.
„Myslíš, že ne? Moooc dobře!“ směje se. „Však já vám to oplatím!“
„Nevyhrožuj, Royíku.“
„Royík? Já jsem Royík, jo? Radši se pusť do té zmrzliny, vypadá to, že mluvíš z hladu,“ doporučí mi. Ale smějeme se pořád. Jsem ráda, že je mezi námi všechno už zase takové, jako dřív.
Dokonce mi pomůže i s mým dezertem, protože na to prostě nemám. Za to on je pořád při chuti. Ale zasteskne se mi po Martinovi a chci jít zpátky do hotelu, abych mu mohla zavolat a zjistit, jestli je už doma.
„Bylo to příjemný odpoledne, Sunny,“ loučí se se mnou Roy před dveřmi mého pokoje. Určitě by nejradši šel dál, ale já mám jiné plány. Jsem ospalá a zvědavá na Martinův hlas.
„Jo, bylo. Dobrou noc, Royi,“ pokusím se o milý úsměv. Políbí mě na tvář a odchází někam pryč. Jeho pokoj je na opačnou stranu.