V Zemi za duhou

Žila byla jednou jedna princezna.

Začátek jako z pohádky ale byla to jen mladá dívka, kterou ošklivá autonehoda v sedmi letech upoutala na invalidní vozík. Chyběly jí nohy od kolen dolů a tělo měla podivně pokroucené. Trpěla.
Princezna Penny. Penelope.

„Princezno Penelope, přinesli jsme vám střevíce. Na váš zvláštní požadavek. Spousty, spousty střevíců.“ vyhublý vysoký mladý hoch s jedovatě oranžovou kůží sklonil nos až skoro k zemi a velké dveře na konci obrovského sálu se rozlétly dokořán. Začali jimi procházet podobní mladíci oranžové pleti a každý nesl v rukou jeden pár lesklých střevíců.
Penelope nadšeně vyskočila a utíkala k jednomu mladíkovi, který si ihned kleknul, sklonil hlavu a žluté střevíce na malém podpatku vyzdvihl vysoko nad sebe. Penelope si je od něj vzala, a bez pomoci rukou se vyzula ze svých dosavadních bot. S úsměvem na rtech se rozběhla, stále ještě bosa, velkými dveřmi ven. Za běhu se snažila obout se do nových střevíčků a musela přitom poskakovat jen na jedné noze. Konečně, na konci dlouhé chodby se dala znovu do běhu až za ní tmavě žluté šaty šustivě vlály a podpatky klapaly o kachličky.
Na zahradě se zastavila a těžce oddychovala. Utrhla si malou slunečnici, levou rukou svírajíc svůj bok. Pomalými kroky se vydala úzkou cestičkou mezi maceškami na kopec. Už od záhonu byl vidět. Na jeho vrcholu rostlo kapradí a jeden starý pokroucený strom. Tráva tam byla tak svítivě zelená, až oči přecházely a bylo z něj vidět na celou Zemi za duhou.

„Penny? “ vytrhl jí ze snění hlas.
„Penny? “ hlas zněl naléhavěji. Penny otevřela oči. Byla to její pečovatelka.
Bréca jedna, zrovna v tom nejlepším!
„Penny, jdeme se najíst.“ řekla, chytila Penny v podpaží a vyzvedla ji z její speciální postele, až se jí hlava zaklonila. Posadila ji do tmavého kolečkového křesla.
„Uf, co si dáš k jídlu?“ zeptala se a zmáčkla malý knoflík na upraveném notebooku s hlasovým přístrojem a začala ji svlékat z pyžama.
„No tak pomoz mi trochu, zvedni ty ruce.“
Bréco bréco bréco !
Penny se vší námahou zvedla ruce ale nepovedlo se jí je narovnat, natáhnout, ani zvednout moc vysoko. Jak jinak.
„No vidíš jak ti to jde. Co si dáš k té snídani?“
Poodešla ke skříni a začala vybírat tričko. Rozhodla se pro tmavě růžové.
„To ne“ vyťukala rychle Penny na svém přístroji, který to za ni řekl svým robotickým hlasem bez emocí, který se jí vůbec nelíbil.
„Proč ne? Je tak pěkný. No dobře.“ obrátila se zpět do skříně a tričko tam složila. „Tak tohle?“ vytáhla světle zelené, s krátkým rukávem.
„Jo“ zabzučel Pennyin přístroj.
„Taky by ses mohla snažit psát tam smysluplné věty.“ rýpla si pečovatelka a začala Penny oblékat.

Byla už skoro u stromu. Prošla prvním kapradím a uviděla ho. Seděl jako vždy opřený o vystouplý kořen stromu a četl si knížku. Když ji zaslechl přicházet, založil si místo kde přestal stéblem trávy a vzhlédl. Viděl, jak ostýchavě, s rukama za zády a úsměvem na tváři jde k němu.
„Ahoj Penelope“ usmál se na ni.
„Ahoj“ řekla polohlasem, přidržela si šustivé šaty, a sedla si vedle něho. Natáhla nohy a prohlížela si je.
„Mám nový boty“ usmála se na své střevíce. Nechtěla se mu dívat do očí.
„Vidím. Tví oranžáčci mají asi stále napilno.“
„Neříkej jim tak,“ zaškaredila se s pohledem stále upřeným na boty, „mají jména.“
„Tak to se ti hluboce omlouvám že neznám tři sta jmen.“ řekl popudlivě, znovu si otevřel knížku a sfouknul na zem trávu, kterou tam předtím zanechal.
Bylo ticho. Penelope se opřela o strom do polosedu a střídavě hýbala chodidly. Šaty jí sahaly sotva po kolena, ale nadýchaná látka jí v divokých vlnách málem zacláněla výhled.
„Líbí se mi.“ ozval se.
„Vážně?“ rozzářila se Penelope a obrátila se na něj. Díval se na její střevíce. Měl vždycky krásný a zamyšlený pohled. Tmavé oči, a dlouhé řasy ho dělaly neodolatelným.
„Jo, celkem.“ zahleděl se do dálky, někam na hory, kde právě za duhou zapadalo slunce a vrhalo všechny její barvy na pole, lesy, údolí i zámek.
„Jsi růžová.“ zasmál se. A opravdu. Slunce za duhou vrhlo na kopec kde oba seděli červenou barvu, která se smíchala se žlutými šaty Penelope a vytvořila oražovo růžovoý odstín.
„Né fuuuj.“ zašklebila se Penelope a začala si šaty hladit, jako by barvu mohla oprášit.
„Růžová růžovko.“ posmíval se. „Jsi růžová jako vajíčko.“
„Co to povídáš? Vajíčka nejsou růžový.“

„Haló, jsme doma? Ptám se tě jestli si dáš přesnídávku nebo vajíčka?“ pečovatelka měla svůj obličej až nepříjemně blízko.
„Vajíčka.“ naťukala pracně do přístroje. „Nejsem mimino.“ dodala, když už pečovatelka smažila vejce na pánvi.
„No jasně.“ zasmála se. „To teda nejsi. Ale dala bych ti do ní piškoty.“
„Příště.“ řekl přístroj a Penny se zatvářila smutně, protože na ni dostala chuť. Piškoty měla ráda.
Damián se objevil vedle smažící pečovatelky.
„Ahoj.“ usmál se. Penny mu úsměv nejistě opětovala. Neměla jeho návštěvy do reálného života ráda. Nechtěla aby ji viděl upoutanou na křeslo. Nějaký malý tvor se v jejím nitru posměšně uchechtl a poznamenal něco o tom, že je stejně celá Země za duhou, i s Damiánem, vymyšlená.
Damián se posadil na židli. „Přijdeš dnes ještě ?“ zeptal se.
To víš že ano. Budu předstírat že si čtu. Odpověděla mu v duchu.
„To se nepředstírá. Ke knížkám se chovej s úctou. Ale rád tě v Zemi za duhou uvidím.“
Já zapomněla, že tady pán miluje každé vytištěné písmenko. Zasmála se.
„Co se šklebíš?“ do kuchyně vešel její mladší bratr a vzal si ze skříně svůj oblíbený hrníček se Santa Clausem. Penny se zhluboka nadechla a vydala kvílivý zvuk, který její bratr nesnášel.
„Nech toho Penny.“ otočila se na ni pečovatelka, když si její bratr, stále držíc hrnek, stiskl obě uši a začal ze sebe chrlit sprosté nadávky. Damián se všemu jen uculoval.
„Tak, vajíčka jsou hotová.“ usmála se a vyklopila je na talíř. Pennyin bratr si zatím nalil pomerančový džus a chystal se posadit na židli obsazenou, pro oči Penny, Damiánem.
„Dvgghhebg“ řekl Pennyin přístroj, když do něj prudce udeřila. Oba stojící se polekali. Pečovatelce sklouznul nůž po talíři když vajíčka krájela na maličké kousíčky a hrozivě zaskřípal.
„Cože?“ řekl její mladší sourozenec. Penny přemýšlela co by mohla udělat, aby si tam nesednul.
„Pavouk.“ naťukala. Byl to první kloudný nápad co jí napadl. Její bratr se totiž bál pavouků. I teď nezklamal. Zbystřil a o krok ustoupil. „Kde?“ Damián, očividně pobaven sledoval situaci.
„Pod židlí.“ napsala na klávesnici a elektronický hlas to přečetl. Její bratr si dřepl a stále ještě v uctivé vzdálenosti od židle hleděl pod její nohy na zem. „Tam nic není.“ řekl, ale jeho hlas zněl trochu pisklavě.
„Pod sedátkem. Velkej.“
Trefa do černého! Kdyby si to chtěl ověřovat, musel by si lehnout pod židli a to on stoprocentně neudělá.
„Skvělý nápad! Plácnul bych si s tebou, ale...“ řekl Damián a omluvně se na ni podíval.
Jasně. Plácnem si až v Zemi za Duhou. Odpověděla rychle Penny a pokusila se o úsměv. Její bratr si zatím sedl do křesla v rohu, upíjel džus a pohledem hypnotizoval židli.
„Tak, a jdem papkat.“ usmála se pečovatelka a přinesla něco, co kdysi asi byly vajíčka. Teď to kvůli mikroskopickým kouskům připomínalo spíš kaši.
Tak a máme tu další hodinu a půl strávenou jídlem. Povzdechla si Penny v duchu a poslušně otevřela pusu, když pečovatelka nabrala na plastovou lžičku první z milionu malých kousků.