Na holky nebo na kluky

Néééééé...to nemůže být pravda, já nejsem teplej..ne já ne! Prosím, ať je to má nejhorší noční můra, slibuju, že už nikdy nebudu řídit pod vlivem čehokoliv, jenom ať se probudím a vše je jako dřív. Ale nebylo. Pro mě to vždycky byly buzničky, teplouši, bukvice a teď se mám stát jedním z nich? Kde se stala chyba...Něco si namlouvám. On mě přece nemůže přitahovat. Vždycky se mi líbily holky, prsa, zadek, pořádně udělaný slečny co přede mnou roztahovaly nohy a teď se mám nechat šoustat do zadku?
Jako by to bylo dnes, jel jsem se projet na motorce, jako sem to dělával častokrát, když jsem měl volno o víkendu. Byl to krásnej slunečnej den, silnice prázdná a mě nebránilo nic v tom trochu protáhnout pérka tý mý krasavici. Líbilo se jí to, pěkně mi bzučela do uší a já vnímal jenom cestu přede mnou a ten líbeznej zvuk. A pak se na mě nalepil on. Chtěl závodit frajírek. Říkám si proč ne? Uvidíme co je v tobě chlapečku, řekl jsem si v duchu a moje pravačka zareagovala téměř instinktivně. Nic ti nedám zadarmo. Pohled do zrcátka. Naprostá souhra se strojem, bylo to neuvěřitelný a on se mě stále držel. Přes jeho černý sklo na helmě jsem nerozeznal žádný emoce, ve mě to pěkně vřelo ale šel jsem do toho. Další klopená zatáčka, teď se uvidí jak je na tom frajírek, pomyslím si. Chvilka nepozornosti, trocha štěrku po zimě a jsem v prdeli. Už se vezu. Nechávám tomu volnej průběh, stejně bych nic nezmohl. Ta moje 250 kilová děvka mi drtí nohu, ale já se jenom modlím aby v protisměru nic nejelo. Projistotu zavírám oči, snad je ještě otevřu.

Čísi ruce mi sundavají helmu, kruci proč to nejsou moje ruce?? Zkusím pohnout s prsty a jde to. Uff..opravdu se mi ulevilo, nechci být do konce života mrzák na vozíčku.
„Prosimtě nehýbej se“, ozve se nade mnou. Konečne je dole, měl jsem pocit jako by mi ta helma drtila hlavu - i když v mý situaci mi dost pravděpodobně zachránila život. Opatrně natočím hlavu a podívám se na svýho zachránce, černé plexi má nahoře a zpoza úzké škvíry mě pozorují tmavě hnědý soustředěný oči, nevidím mu do obličeje ale je mi jasný, že úsměv bych tam hledal marně. Spíš velkou úlevu, že tu nemá mrtvolu a nejsem na sračky.
„Cos blbnul vole?“ vyhrkne na mě a pomalu si rozepíná pásek u helmy, sem zvědavej co se z něho vyklube.
„Řekl bych, že sem se podruhé narodil, takže mě laskavě netituluj vole a buť tak hodnej a mrkni co se stalo s mou motorkou, dík.“otráveně odseknu, ale jsem mu moc vděčnej že zastavil a nenechal mě čelit mýmu osudu samotnýho. Kurva sem hodně rád, že tu je. Představa, že tu teď ležím na sračky úplně sám mě straší.
„Mrknu, ale nejdřív musím zkontrolovat tebe, vypadá to, že koleno máš na padrť ale jestli to má být jediná daň za ten šílenej pád, tak děkuj bohu“. Na čele se mu perlí pot, ale já sem ten kdo tu trpí jako zvíře, začíná to přicházet k sobě a i když nejsem žádná srágora bolí to jako čert.
„Au..“ ujede mi, když mi opatrně prohmatává nohy, je to snad doktor či co?
„Seš doktor?“ zašeptám do toho ticha, co mezi náma panuje.
„Ne, nejsem, ale než s tebou budu hejbat chci zjistit, jestli není někde něco o čem bych měl vědět.“ pronese věčně a zakroutí přitom očima.
„Dobře,ale buď trochu jemnej jo? Zrovna sem si prošel očistcem a myslím, že mám nárok na trochu ohledu,“ pokusím se o vtip a čekám na jeho reakci. Chytil se, věnuje mi letmý úsměv. Když konečně zkontroluje, že sem celej skočí se mrknout o pár metrů dál, kde jak vidím leží torzo něčeho, co ještě před pár minutama dokázalo závodit s časem. Nechcu to vidět, je mi z toho na nic, ze všeho..tohle se prostě nemělo stát. Otočím hlavu na druhou stranu a koukám do stráně, kde vítr ohýbá stromy a listí padá pomalů dolů jako by se nic nedělo. Cítím jak mi teče slza, né kvůli bolesti ale kvůli tomu všemu zbytečnýmu co mě teď potkalo. Kvůli té mé totální blbosti. Slyším jak se blíží. Pomalu si ke mě sedá na silnici a bere mou hlavu do klína. Teplou rukou mi schrne z čela vlasy slepený od potu a hladí mě po vlasech. Né, že by mi to bylo nepříjemný, ale kluk kluka?
„Zavolals rychlou?“ vyhrknu nervózně.
„Jasně, budou tu za chvilku, musíš to se mnou ještě chvilku vydržet hrdino!“ odpoví posměšně.
„Stejně bych tě dal, kdybys to nepoložil tak bych tě příští točnu měl.“ řekne jako by se nechumelilo. Na to nemám slov, nedokážu odporovat. Vnímám pouze dotek jeho prstů na mém čele, na tváři a pak jako ve spomaleným filmu vidím jak se ke mě naklání a jeho rty se blíží k mým. Nedokážu nic. Nebo nechci?? Poslední co vidím je záblesk v jeho tmavých očích a pak už jen cítím jeho teplé rty na mých, šimrání jeho strniště a svůj zrychlený dech, který prostě nemůžu ukočírovat. Co se to se mnou děje. Jak je možný, že tenhle maník dokáže rozpumpovat moje srdce a kalhoty jsou mi najednou až moc těsný? Dovoluje si čím dál tím víc, jeho zuby mě jemně koušou do rtů a jazykem mi přejíždí po zubech. Jednoduše nejkrásnější polibek mýho života. Ale jakto, že v mé náručí není křehká květinka ale pořádnej kus chlapa? Tak na to už si odpovědět nedokážu.