Samota

skrčil záda
aby
mohl psát báseň o

své židli
na kterou ho
připoutala touha
napsat báseň o

jeho stole
desce jeho stolu
počítači, papírech
jeho rukou
rukou, které píšou báseň o

písmenkách, klávesách
na které dopadají
kloubech, které v rozích mají
žilách, jimiž protékají
spousty teplé krve

jako radiátorem
vlevo po mém boku
nebo přírodou
vlevo po mém boku, za oknem
kde chumelí třepoty sněhu

kolem televizní antény
jež ční na vrcholku protějších budov
jejichž okna jsou temná
a jejichž balkóny bez oblečení
se připravují na zimu, která má
v březnu po zimě přijít

molytanový tenisák ve sklenici od okurek
házecí disk, naplněný cédéčky
obal od voskovek, pouzdro s tužkami
anglicko český, česko anglický slovník
reproduktory, mezi nimi květina
jejíž vlasy, jako mé, všude trčící
zelené a unavené jsou

o čem jsem to psal?
že chci napsat báseň o
mých dvou nohou, přehozených přes sebe
o páteři, běžící v ose mezi dvěma nohama
o tělesné, duševní bolesti
o nahrávce básní Allena Ginsberga,
který byl tak dobrý, že se doprovázel na harmoniku,
o hlavách, ve kterých víří slastné myšlenky
aby odpoutaly pozornost od klidně ležící propasti
ustavičné pravdy,
k níž tímto vyzývám
aby do ní spadli
ti kdo, pouze víříce, nepochopili dosud
osud člověka, který chtěl napsat báseň
sám o sobě.