Pískot enervované reality

Sedím, maje
času jako bouře klasu.
Moji pracovníci, volové moji
netáhnou již nic
leč vlečku tmy.

Kulisy fantazie -
tolikrát zbořené,
vždy opět stvořené
obratným inspicientem
jako vejce znovu snese
slepice.

Záda, jimiž vede páteř,
nasycena tmy,
chtějí vyskočit z těla pryč,
jako oči
se hrnou po vidině krásné dívky
na rohu ulice.

Ticho, takové ticho v mojí hlavě -
chloupky pod mikroskopem,
viry, škvrňata a bakteriofágy
hopky hopky v mojí hlavě -
Stromy, pralesy a džungle,
hýkání opic, syčení hadů,
troubící tarzani na plošinách
v nebeské výšce -
Srdce, v osrdečníku, v chrámu,
s inkským šípem v sobě, propíchnuté
jako balónek, prskající
a pištící -
Srdce, mluvící podivnou řečí
temně pumpované krve -
Srdce, temně blízké, upozorňující
na dva principy - srdce, mozek -
Mozek - prales, Mozek - housenka,
rota vojáků, barevný motýl, lesklý hlemýžď,
pestré květy staletých stromů,
Větve - proti nebi v obrysech, osudové
splétání struktur reality, rozbíhání
do hýždí ponurého vzduchu, našedlého,
hustého a bubnujícího,
Ruce - dva pahýly, naostřené klacky,
povykující šimpanzi,
Nohy - ve vodě, v Amazonce, ukousnuté
krokodýlem,
Tělo - přítel duše, obětovaný v chrámu,
na vysokých schodech posvátného chrámu,
Chrám! Nad městem se tyčí prst rozlehlého chrámu
a požírá návštěvníky, dobrodruhy, hloupé
a zapomětlivé pisálky.

Pískot enervující reality
nikdy nebude tak hlasitý,
abych si vzpomněl na všechny kapky krve
v mých plicích, v mých střevech, v mé kůži.
Povrch, jako hloubka, stejně nepřístupný,
tělo, jako duše, stejně záhadné,
život, jako džungle, pestrý a nebezpečný
a jako černá vdova jedovatý
a jako kudlanka nábožná odporný.

Blaženě poslouchám
pískot enervované reality.