Dvě Katky

1.

Klofnul jsem slušnou babu. Je tak krásná, že to hravě zastíní její špatné vlastnosti, kterých není málo. Mám štěstí, že se naše rodina tohoto roku stěhovala do Uherského Hradce, neboť v mém starém bydlišti bych neměl šanci takový kus potkat.
Poznal jsem ji hned v první den, kdy jsme se do Hradce přistěhovali. Rodina zařizovala byt; bydleli jsme v jednom z těch nových činžáků, které se masově vystavují na periferii města; poslali mě s nějakým úkolem do města, bylo třeba donést nějaké papíry na městský úřad a něco tam zařídit. Měl jsem dost času, tak jsem se procházel po náměstí, slunce svítilo, ale v ulicích bylo málo lidí, neboť bylo dopoledne všedního dne.
Přišel jsem k jednomu z domů a prohlížel jsem si domovní dveře, jak mám v oblibě, zabíjel jsem čas snahou zapamatovat si jména na zvoncích. Občas jsem na nějaký zazvonil a se smíchem odběhl za roh vychutnávat si svou dětskou zkaženost, samozřejmě však nikdo ze žádných dveří nevycházel, neboť každý pracoval.
Pak jsem se ale chystal zabušit na dveře jednoho obzvlášť ponurého domu, když ty se prudce otevřely a stála v nich mladá a trochu brunátně se tvářící dívka. V ruce měla plastový pytel, na nohou papuče, a dívala se dozadu přes své rameno na nějakou osobu, která se pomahu belhala po schodech nahoru, nejspíše právě s ní domluvivši.
Zavřela dveře, a už když zamykala, zapředávali jsme rozhovor. Otáčela se na mně a učesávala si pravou rukou vlasy, padající jí do čela; líbila se mi od prvního okamžiku.
"Jo, moje babička je taková senilní, vždycky chodí se mnou až ke dveřím, protože si myslí, že když mi nebude opakovat, co mám dělat, až do chvíle, než odejdu, zapomenu to. Dělá to od chvíle, co jsme se s mámou nastěhovali..."
"Máma teď pracuje?"
"Jo, jo, není doma, takhle dopoledne tu bývám s babičkou sama, máma se vrací až večer, ale už si tak často nepovídáme u stolu, jako dřív, od té doby, co se babiččino zdraví výrazně zhoršuje."
"Ano...a nechceš pomoct s tím pytlem?"
"Ne, to je jen nějaké smetí...to vyhazujeme tamhle za rohem, v té špinavé uličce."
"Myslíš v tom zákoutí?"
"Jo...omítka je tam úplně spadaná, nejsou tam sice popelnice, ale všichni házejí odpadky tam na zem, tudíž se nic neděje..."
"A můžou to pak jíst bezdomovci..."
"No jasně, ti jsou v těch dveřích, jež do té uličky vedou, v těch pod úrovní země, mají tam své doupě, kde přebývají za denního světla."
"A v noci lezou ven a topí si v sudu, sledujíce hvězdnatou oblohu a hodujíce na krysách?"
"Tak nějak..."
Když jsme došli na místo, vysypala Kateřina odpadky do propasti; byla to pět metrů hluboká prohlubeň, a měl jsem dojem, že se hýbe, ale byla to snad jen halucinace způsobená sluncem, které stoupalo po obloze výš a výš, jak se blížilo poledne.
Kateřina se opřela o stěnu; vypadala unaveně.
"Ludmile?"
"Nu?"
"Jsem ráda, že jste se sem přistěhoval, že jsem našla takového dobrého kamaráda. Jestli chcete, budu za vámi chodit, anebo můžete vy chodit za mnou, dopoledne nebo v noci, přes odpoledne ne, to jsem zaměstnaná,..."
"Ano, přijdu," řekl jsem, a měl jsem v úmyslu přijít ještě toho dne v noci, což se ale později nevydařilo.
"Miluji jednoho chlapce, takového kytaristu; on mě sice nemiluje, zamiloval se do jiné, ale já ho mám ráda k zbláznění, tak mu nedám pokoj, nemůžu mu dát pokoj, když je to můj jediný, jediný, koho jsem kdy tak milovala."
"Má to, že máte ráda zrovna kytaristu, nějaký důvod? Nebo byste se smilovala i nad obyčejným chlapcem, třeba nad nějakým prostým outsiderem, kdyby vám vyznal lásku?"
"No, pro mě je důležitá láska, v podstatě to kytarista být nemusí...; ano, mám raději básníky, klavíristy, malíře, vědce,...však-- srdce je důležitější než um --, duše, totiž ... a Andrej má tak nádhernou duši... v očích má smutek...."
"Ovšem, jinými slovy chcete říct, že máte ráda Andreje, a nikomu jinému nedáváte šanci, aťsi je třeba dirigentem vídeňské filharmonie."
"Ne, mým nejvyšším cílem je milovat nějakého muže, dát mu své srdce, celá se pro něj rozkrájet, rozumíš, Ludmile. Chci mít rodinu, děti, poklidný krb a muže, kterého budu usilovně a prudce milovat."
"Ano, Kateřino, ano..."

Večer jsem musel zařizovat nějaké domácí záležitosti, byla to docela nuda; a protože jsem byl myšlenkami stále u Kateřiny, nevykonával jsem je správně, a tak jsem na sebe brzy obrátil mrak vzteklosti, jenž se od příjezdu vzpínal nad naší rodinou.
Otec odešel do hospody, aby nemusel poslouchat matčino spílání, já jsem seděl na posteli ve svém nově zařízeném, ještě neútulném pokoji, a trpěl jsem skřípáním skříně o parkety – máma ji posunovala sama, byla blázen, posunovala všechno sem a tam a zase zpátky; měl jsem pocit, že naši sousedi si už brzy musí přijít stěžovat, už jsem viděl ruce, důtklivě klepající na naše dveře a zachmuřené obličeje sousedů ve starých papučích.
Došel jsem k oknu a zadíval se ven, byla už modrá tma, spatřoval jsem lampu, vrhající žluté světlo na fasády protějších domů, kde možná u oken postávali podobní lidé, jako jsem já. Po chodníku nikdo nešel, ulice byla prázdná a smutná.
V tom mi zazvonil mobilní telefon. "Ano?"
Volala mi jedna kamarádka, se kterou jsem si prožil jakýsi malý románek, když jsem ještě bydlel v Praze; a která mě každý víkend stále zvala na čajové seance do bytu svých rodičů, ačkoli už chodila s někým jiným, s jedním amatérským a dost hloupým básníkem, jenž pracoval jako obsluha v McDonaldu.
Nechtěl jsem si připomínat staré známosti – když jsem v Hradci, už mi k ničemu nejsou; proto jsem jí odpovídal jen znuděným hlasem, co nejstručněji a s velkým přemáháním.
"Jak se máš, Ludmile? Ó, ó, ó! Dneska jsem ti mluvila s jedním pánem v metru, jenž nabízel mi k sňatku nabídku, šaty měl jak bezdomovec, voněl po Smíchově...hyhy!"
"Ano."
"Úá, hi hi! A ta paní říkala, že to ještě nepůjde, ale zase jsem viděla růže na oknech, tvrdí se, že hovno v kanálech neroste, což je zajímavéé, zajímavéé, taky dobréé."
"Ano."
"Nu, a zítra jdu na tu pěveckou soutěž, tedy, ne že bych mohla snad vyhrát, ale říkala jsem si, že bys možná chtěl někdy zas přijet na seanci..."
"Lukrécie, jsem v Hradci."
"Ano...ano! Myslela jsem, že je ti tam smutno, že se občas budeš chtít přijet podívat na nás, staré kamarády."
"Lukrécie, ale já jsem v Hradci."
"Hyhy...ano, Ludmile..."
S pocitem hnusu jsem zavěsil. Nesnášel jsem celý svět; zřítil jsem se do postele, bez zájmu hleděl do stropu, boty, které jsem si od příchodu domů nesundal, jsem rozhazoval na strany, dokud nebylo prostěradlo celé zablácené.
"Ta děvka," šeptal jsem si, i když jsem nevěděl, komu vlastně to bylo mířeno.
Usnul jsem s pocitem těžkého hučení, ale v noci jsem měl krásný sen; magický a infernální sen.

Abych se z toho dostal, z těch pocitů zmatenosti a zloby, šel jsem se projít po periferii.
Kráčel jsem po okraji řídkého lesíka a shlížel ze svahu, na místo pár stovek metrů pode mnou, kudy vedla dálnice, kroutící se nahoru a dolů, sbíhající z kopců do údolí, obcházející drahé pozemky.
Prázdnota, cizost a šum. Plakal jsem do cigaretami zašpiněného pařezu, na tom místě lesa, kde transformátory neliší se od stromů. Obloha byla šedá a bílá; ležel jsem na zádech.
Po dálnici hučely studené nákladní vozy, uspěchané osobní vozy, všichni tak přízračně pluli prostorem, který jim nepatřil a s nímž nechtěli mít nic společného, jen aby zmizeli za obzorem, za kterým potkají zas tutéž spoušť a tutéž špínu.
Pak jsem šel podél elektrických vedení, jako by mě měla dovést někam tam, na místo spotřeby, do velikého města, které večeří elektrickou práci. Byla to pozoruhodná díla, ponechaná naprosté samotě, žádný z kolem projíždějících řidičů nevěnoval jim větší pozornost než věnuje velkým panelům s reklamami na pivo a brněnské holky, Čechy krásné, Čechy mé! Putoval jsem chvíli, pak jsem se vrátil po staré silnici, přelézaje dálnice, ztráceje se pod podchody, podjezdy a obchvaty, chvatně jsem došel zpět do Hradce.

Zašel jsem za Kateřinou; když jsem zazvonil, otevřela mi babička.
"Copak, panáčku?"
"Je doma Kateřina?"
"Už zase má naše holčička další frajery!" spráskla ruce babička. Naštěstí jsem hned nato zaslechl spěšné cupitání jejích kroků, seběhla po schodech a vlepila babičce takovou facku, že se jí hlava třikrát otočila.
"Co to kecáš, bábo?" zařvala na ni, a než se stačila vzpamatovat, zabouchla jí dveře do nosu, a vezmouc mě za ruku, rozběhla se se mnou nahoru po ulici, věnujíc mi nejeden milý úsměv.
"Ta stará, bláznivá baba...tak co, můj milý? Půjdem se dnes proběhnout? Na nějakou starou skládku, chceš?"
Možná si nevšimla mého utrpení, ale spíše je pravděpodobné, že se její chování odvíjelo právě od toho, že si jej všimla.
Běhala jak ztřeštěná, nutila mě, abych s ní společně houpal našima držícíma se rukama a vyhazoval nohy do výše; byli jsme jak dva blázni, utíkající z ústavu.
Na zakouřené, opelichané skládce za městem se zastavila, posadila se na staré, zpuchřelé křeslo, z nějž čněla ostrá péra; mě pobídla, abych zaujal místo po její levici, na staré rezavé ledničce.
Přiložila si špičky prstů k čelu v usilovné duševní snaze, pak otevřela oči dosud zavřené a takto pravila:
"Ludmile, jsou freony překonanou záležitostí, či jde jen o lobbing interesovaných společností, a ohrozí nás světová hospodářská krize?"
"Inu, kapitalismus," začal jsem nejistě "má své etapy, svůj typický průběh, ovšem, něco na tom je, freony mrznou, ale kubánští revolucionáři ještě nevyletěli na měsíc, k čemuž by ani informační embargo uvalené na čínské celníky nepřispělo."
"Soustřeď svou mysl!" zařvala na mne Kateřina, aniž by vystoupila ze svého meditativního pohroužení.
"Dnes to za nic nestojí, jdem jinam," řekla pak, trochu neochotně mě chytla za ruku a šla se mnou zase pryč.
Sešli jsme několik pěkných ulic, kde se sušilo prádlo na šnůrách a kde v oknech nájemníci pojídali květiny; byla to taková francouzská ulice.
Došli jsem na náměstí, sedli si ke kašně, koupali si nohy, ...
Pak přepadla Kateřinu touha, a něžně jsme se objímali, vášnivě oblizovali jazyky, proradně kousali do kůží, leč dlouho to netrvalo.
Poprosili jsme malou holčičku, která na nás třeštila svá vyjevená kukadla, aby nám doběhla pro zmrzlinu a stočili jsme rozhovor na milostně abstraktní témata.
"Ludmile, Ludmile, dnes mluvíš unyle...."
"Inu, drahá Kateřino,... rozejděme se."
"To ne, nemám teď žádného jiného, nechci být sama."
"Ale uznej, že nás to nebaví, že to za nic nestojí, že ani jeden nemáme toho druhého rád."
"To ne, ale hlavní je, že můžeme spolu běhat po ulicích, na skládky, objímat se a líbat se, poznávat své tělo, své město."
"To je trochu zbytečné, nezdá se vám? Chtěla jste lásku; pro mě to nemá žádný smysl, ubíjí mne to, chtěl bych raději nedělat nic, než tu s vámi takhle mařit čas."
"K čemu by to, Ludmile, bylo, kdybys nedělal nic? Žiješ, tak něco dělej, krom toho víš, že i kdybys nežil, vyplatilo by se něco dělat, z důvodu toho, že pozitivní hodnoty to přináší."
"Kateřino, není vám špatně? Víte, že ty věty dnes skládáte trochu ledabyle, s takovou nesrozumitelnou syntaxí, pochopitelně vím, o čem mluvíte, ale kdybych byl nezávislým pozorovatelem, asi bych nerozuměl."
"Ludmile, teď jsi tak závislý, že se ti můžu smát, protože ty mi neutečeš, ty mi nemůžeš utéct, to je to, co vím, co ti teď vmetám do tváře, protože ty sice rozumíš všemu, ale vyřešit nemůžeš nic, tak je to, a jinak ne."
"Kateřino, zdá se mi, že zmatena jsi spíše ty než já, neboť tvé věty jsou zmatené, šlapeš si na jazyk, víš, Kateřino, to ty jsi na mně závislá, to tobě láska zaslepila oči."
"Ne...!"

A hádali jsme se ještě drahnou chvíli, bylo to nádherné. Doma jsem Kateřině psal nenávistné básničky a trhal jsem na kusy její kalhotky, rozhazuje je po pokoji; dala mi je při jedné své návštěvě o Vánocích.
Tak takhle se mi podařilo sbalit jednu slušnou babu, jenže co si počnu dál, to netuším.


2.

Jak je to s mým vzděláním? Před několika týdny jsem nastoupil na zdejší gymnázium, abych dokončil čtvrtý ročník, o což jsem se pokoušel naposledy před rokem na pražském gymnáziu, jenže neúspěšně, zejména díky vysokým požadavkům, které se tam na mne kladly ve vědeckých předmětech, jako je třeba matematika.
Mezi zdejší kolektiv jsem ovšem zapadl mnohem lépe než mezi dřívější kolektiv, domnívám se totiž, že jsem nikdy nebyl čistokrevným pražákem, neboť jsem vždy více lnul k městům menším a jejich roztomilým malým opuštěným náměstíčkům.
Když chci uniknout světu, mířím na ta místa, kde nacházím klid a samotu, zde na mne nikdo nemůže, jsem tam nedosažitelný, v úplném bezpečí, tedy bez péče, což je velmi dobré.
Zdaleka nejvíce mi při studiu matematiky však pomáhají mé známosti, nejvýrazněji Kateřina, a když si to uvědomím, jsem na ně pyšný, přestože jinak bych jimi spíše opovrhoval.
Naštěstí jsem mezi spolužáky oblíben, a tak cokoliv si na jejich účet vymyslím, nejen že zůstane bez potrestání formou zatracení, ale dokonce dojde ocenění, a to formou nadšeného potlesku, častěji pochalného poplacávání po zádech za slov "Ludmile, ty náš brachu."

Když jsem dnes šel do školy, cítil jsem se trochu mizerně. Budova školy se nachází blízko náměstí na rušné ulici, je stará a pojímá do sebe několik učeben, které do sebe pojímají žáky 8. A, k nimž jsem se před několika týdny připojil i já, abych zde, v Uherském Hradci, ukončil své vzdělání zdárně provedenou maturitou.
Za jedním z oken levého křídla, těch početných oken, pokrývajících celou budovu jako vyrážka, si tedy můžete představit naši třídu, plnou půvabných mladých lidí, s učitelkou, která nám rozumí – a se mnou. Sedím ve skoro poslední lavici a tiše se bavím se svou novou spolužačkou, ne snad proto, že bych se s ní potřeboval seznámit, ale jen proto, že ona si nedá ujít žádnou možnost, jak přijít k nějaké známosti, zejména známosti takřka cizokrajné, jakou Pražák v maloměstské třídě představuje. Jelikož jsem ve styku s dívkami mého věku již Mistrem, dělám to bez větších potíží, a tento můj klid se samozřejmě přenáší i na mou spolužačku, i když u ní je to mnohem spíš klid předstíraný, jakož že předstíraní je u mnoha lidí jedinou možností, jak začít nějak komunikovat, neboť jinak by přicházeli na stále další a další nejistoty, tento proces jim znesnadňující.
Mnohem raději nežli styk se spolužáky mám na školách jinou věc, a tou jsou polední přestávky trávené pochůzkami po budově či jejím okolí. Prohlížím si zdi, stropy, podlahy, rýhy ve stěnách, žvýkačky na spodní straně lavic, okenní rámy, komíny za oknem, modravé nebe, šumějící stromy, staré chodníky, bílé čáry, automobily, které jsou na obtíž, židle, opěrátka, sedátka, hodiny, nástěnky a vývěsky, zdivo hladké i pokroucené, skříně, vitrýny, vitráže, záchodové mísy, pomalované dveře na záchodech, ubrousky, mýdlo, zrcadla a v neposlední řadě také spolužáky, potažmo spolužačky, potažmo jakékoliv dívky, potažmo osoby, naplňující má estetická hlediska; a všichni musíte uznat, že pozorovat něco bez nutnosti mluvit na to je mnohem jednodušší, uspokojivější a i pro onen objekt vaší pozornosti příjemnější.
Protože povaha mnoha z mých spolužáků se podobá té mojí, stává se někdy, že narazím na člověka, vykonávajícího to samé, co já, a pak na sebe zíráme třeba přes celou chodbu, třeba hodinu, než nás uklízečka vyžene z budovy, neboť uklízečky jsou tu u nás na škole obzvlášť nevrlé.

Někdy ponížím svou velikou osobnost tím, že, často před zraky dozorčích profesorů, píši na zdi všude po škole nápisy, které mě zrovna napadnou, anebo nápisy předem pečlivě promyšlené, samozřejmě sprosté až pornografické, aby oslovily nejen dospělé, ale i omladinu, například:
"Neboť chyba se nestala jednou, nýbrž celý Váš život je neustálou chybou, jež se dál a dál prohlubuje, a jelikož jste odsouzeni k nesmrtelnosti, nenajde svého konce, a Vy budete stále bolestněji pociťovat tíhu svého božství."
nebo:
"Armády pekla se spikly, aby Vás zvyklaly, což se jim díkybohu nepovede, ale dávejte si pozor, nebo se vrátí a povede se jim to, tak bacha na to."
anebo do třetice:
"Tradá, tradá, když jsi se zcyboval, jdi se zabít, nauč se, synku, hospodařit."
Ovšem dělám to jen někdy, daleko častěji jsem slušný, slušný, až to bolí, tak slušný, že jsem jedním z těch pověstných kazitelů zábavy, kteří nejsou v žádném kroužku mladých lidí vítáni; ale jsem si vědom privilegií, jichž se mi tím dostává, a jelikož na rozdíl od ostatních si já dokáži přiznat do očí, že tajtrlikování mě nijak nenaplňuje, ba že je mi vrchovatou měrou nepříjemné, o což se mí rodiče ani nemuseli zasloužit, neboť to přirozeně vyplynulo z mé pravdomluvné nátury.
Je to vůbec hrůza, že mlčenlivost a pravdomluvnost se téměř shodují; bohužel, čím lépe jste vychován, tím hůře se vám v naší společnosti daří; zatímco dříve byl cnostný život zárukou takřka bezmezné úcty a lásky veřejnosti k vaší rodině a osobě, dnes je to něčím, co se trestá; a bez alkoholu dnes vůbec není možné se ve společnosti pohybovat, ba tuhne i jindy velmi výkonná zdviž sociální; dá se říct, že sociální pokrok se dá měřit v litrech.

3.

Je to už mé třetí gymnázium. Je více než možné, že po mém odmaturování se naše rodina přestěhuje zase do jiného města, abych mohl navštěvovat vysokou školu.
Nikdo mě nešikanuje. Se všemi vycházím v dobrém. Znám je jen krátce, ale už jsem se stačil důvěrně seznámit s jedním děvčetem, jež sedí se mnou v lavici. Samo mi nabídlo, abych si k němu přisedl, když jsem poprvé přišel do třídy a jevil jsem známky bezradnosti. Usmála se na mě tím nejněžnějším úsměvem, kterým jakoby zastavovala čas, a řekla mi: "Nechceš si sednout ke mně?"
Odpověděl jsem: "Ó, ano, nebude-li vám to vadit, slečno, tak zajisté."
"Ó ne, jakpak by mi to vadilo, když vám to sama nabízím!"
"Pravda, pravda slečno, promiňte mé přemrštěně slušné způsoby, pocházím z poněkud vyšinuté rodiny."
"Ach tak."
"Nu."
A pak jsme si celou hodinu matematiky hleděli do svých modrých nekonečných očí, namísto abychom sledovali tabuli s grafem n-té odmocniny. Drželi jsme se za ruce a zřejmě to nikomu nevadilo, neboť většina třídy podřimovala, a učitel, který byl zřejmě potěšen tím, jaké je ve třídě ticho, si do svého vykládání rytmicky poklepával dlouhou slepeckou holí. "Inu, dnes to s vámi jde dobře," říkal, a oslovoval nás jmény, která nejenonom nepatřila nikomu z nás, ale ani je nikdo z nás jaktěživ neslyšel, neboť učitel pocházel z dalekých krajů, nejspíše asijských. Když skončila hodina, procházeli jsme se po chodbě. Patřili jsme do společnosti zamilovaných, což nás obdarovávalo zvláštní společenskou prestiží.
Tato škola je lepší než všechny, které jsem navštěvoval doposud. Tvořím nástěnky, účastním se soutěží, zapojuji se do dění na škole, zkrátka jsem pilným a spokojeným žákem gymnázia, a to jsem dříve jistě nebýval. Všude se setkávám s nebývalou ochotou; mají zde pochopení i pro mé nedostatky, každý profesor i každý student přistupuje k mým problémům individuálně, slovo povrchnost je mi zde zcela neznámé. S každým mohu na rovinu mluvit o podstatných otázkách, zejména o těch psychologických a náboženských, což je vskutku nadstandartní, ale byl bych pro, aby se to zavedlo na všech školách. Když se před někým, například před naším třídním, zmíním o své lásce k Tereze, a začnu mu o ní básnit, vždy pozorně naslouchá a rozplývá se společně se mnou nad detaily její krásy a našimi společnými zážitky. Obvyklé tu je, že se mě spolužáci vyptávají na to, co mi vyčtou z očí. A nikdy se tu nenudíme, ne snad proto, že bychom měli přehršel práce, ale proto, že spolu dobře vycházíme, a tak žádná chvíle, kterou spolu trávíme, nám není nepříjemná, a pak, i samota získává na této škole úplně nové rozměry, díky její rozložitosti a pozoruhodné architektuře, kterou lze znovu a znovu obdivovat. Nedaleký park skýtá možnost nekonečných rozjímavých procházek, a funguje to tam tak, že když přijdete sám, můžete si najít společnici; jednoduše se vyberete jednu z těch, jež postávají u vchodu do parku, nabídnete jí rámě a odvedete si jí, kam se vám v parku zachce. Jen málokdy se stává, že byste si nevybral. Navíc, padni jak padni, můžete mluvit, mluvit, jak se vám zachce, ať už ke své společnosti, nebo sám k sobě, obě činnosti tu můžete v parku rozvíjet až do velkoleposti. A padne-li vám vaše společnice do oka, můžete ji samozřejmě snadno požádat, aby vás doprovodila i domů a tam se s ní seznámit lépe a podrobněji.

Možná by vás zajímalo, jak se vyvíjí můj vztah s Kateřinou, když jsem tedy teď nastoupil na školu. Inu, vyvíjí se, vídáme se teď častěji, ovšem na úkor jedinečnosti našich společných zážitků. Naposledy jsem Kateřinu viděl dnes před hodinou, kdy jsme se líbali v převlékací kabince jednoho krámku s oblečením na náměstí, ačkoliv jsme měli na plánu nějakou výraznější provokaci; Kateřina původně chtěla, abych jí chlemtal z krku v recepci domova důchodců, a to před zraky její vlastní babičky, kteroužto tam před týdnem odeslala, aby měla byt volný pro naše večerní schůzky. Dosud jsem neměl odvahu ani za babičkou zajít a pozeptat se jí na její zdraví, takže záměr Kateřiny se mi zdál naprosto nepřijatelný, proto jsem ji popadl v kabince, když si zkoušela novou sukni do večerního plesu, se záměrem vyčerpat její polibkový potenciál, za účelem snížení její lačnosti po veřejných výtržnostech a výtržnostech na úkor našich babiček. Nakonec jsem ale musel utéci, a podařilo se mi teprve před pěti minutami doběhnout sem na toto místo, do tohoto temného kouta, kde nyní sepisuji své dojmy z celého měsíce, ovšem mám veliký strach, že mne zde Kateřina každou chvílí objeví, a proto prosím omluvte i chyby, které jsou při mém rozrušení a nedůstojných podmínkách pro psaní, jak sami uznáte, nevyhnutelné.

Zatím se Kateřina o Tereze nedozvěděla, ale myslím, že navzdory její divokosti není třeba se ničeho obávat, ani kdyby tomu bylo naopak. Dík své ženské ješitnosti je Kateřina upřímně přesvědčena, že ji miluji, dokonce je přesvědčena, že miluji výhradně a pouze ji. Inu, takový stav je mi ovšem velmi výhodný. Kateřina je přesvědčena tak silně, že i kdyby mě přistihla při přímém provádění nevěry, stále by nevěřila, že se jedná o nějakou záležitost spojenou s city, neboť by Terezu nejspíš vůbec ani nepovažovala za lidského tvora, nýbrž jen za něco, čeho jsem se na čas zmocnil, jako se člověk zmočnuje třeba předsednictví třídy nebo výhodných míst k sezení ve třídě, aby nebyl viděn při opisování, nebo aby se mu dostalo zvláštní moci a dohledu nad děním ve škole, tak přesně takhle by Terezu vnímala Kateřina, jako nějaký prostředek, kterým uskutečňuji nějakou svou vůli k moci. Obávat se žárlivosti této plamenné osoby se tedy rozhodně nemusím.

Ovšem, jaké důsledky by mělo, kdyby se naopak Tereza, ta křehká, poetická bytost, dověděla o chlípné Kateřině, na to si netroufám ani pomyslet. Když se dívám do jejích očí, připadá mi, že se roztečou, a když držím její prsty ve svých, připadá mi, že se zkrátka každou chvíli musí rozpadnout, jak se nepřetržitě třesou Terezinou nervozitou, a když pozoruji její tváře, zarudlé již z toho, že jsem metr od ní, říkám si, jaké strašné důsledky by jen takové zjištění, jakože není mou jedinou sladkou a drahou, jak jí pravidelně říkávám, na ni mělo. Strašné, strašlivé! To jemné stvoření by se zhroutilo nejspíše na několik let, a už bych neměl žádnou možnost, jak s ní přijít na rozumnou řeč, a tak bych byl nejspíš nucen ji odvrhnout a zapomenout na ni, už pro její vlastní dobro, neboť nemocný člověk musí mít klid, a o churavé dívce to platí dvojnásob, a o dívce churavé ze zhrzené lásky čtyřnásob. Opravdu, z hlediska morálního je náš vztah s Terezou krajně nebezpečná záležitost, tak nebezpečná, že i já, jinak necitelný muž, se začínám stydět za své – nikoli nestydé lži, za ty ne – za své nezodpovědné chování, kterým ohrožuji zdraví citlivé dívky.

Inu, tak už mám dvě velké lásky, jednu nelidskou a druhou přecitlivělou. Uvidíme, jak se bude můj život, o němž se příště rozepíši jistě trochu více, vyvíjet.

4.

Asi po pěti týdnech jsem vypadl z letargie, z jejíhož průběhu si nic nepamatuji, a vydal jsem se zase do města za Kateřinou.
Došel jsem k jejich domu, zaklepal na dveře a zeptal se otevřivší Kateřiny, jestli chce jít na diskotéku. Ona nic nenamítala, proč ne, řekla.
A tak si oblékla kabát a červený baret, aby vypadala umělecky. Vyrazili jsme hned. Po cestě jsme se ještě zastavili v malém obchodě pro jídlo.
"Copak, ty jsi nevečeřel doma?" ptala se mě Kateřina.
"Ne, vyběhl jsem z domu tak, jak mě vidíš, hned v tom momentu, kdy jsem si uvědomil, kde a v jakém městě se nacházím, jaký vzduch dýchám, jaký druh bytosti jsem a jakého boha uctívám."
"A jakého boha uctiváš? O tom jsi se při našem rozmlouvání dosud nezmiňoval."
"Ale, žádného," odbyl jsem ji "řekl jsem to jen, abych básnicky ilustroval proměnu, která se ve mě před třemi hodinami odehrála."
"Jsi sprostý."
"To nepopírám," pokrčil jsem rameny. Mlčeli jsme a já jsem se cpal bagetou, která stála čtyřicet čtyři korun a obsahovala kromě kuřecích řízečků také čínské zelí a polskou majonézu. Díval jsem se Kateřině přes rameno do okna starého pochmurného obchodu, kde se leskl matný, zelený stín neonu. Diskotéka byla hned v té budově, nad naší hlavou. Zaplatil jsem, poděkoval a vyrazil jsem po schodech nahoru, kde už se v úzké chodbě ozývalo dunění a táhlý skřípot, který jakoby pohyboval zdmi, vytapetovanými červeným květinovým vzorem. Kateřina se neochotně vlekla za mnou.

Když jsem vstoupil do místnosti, zapuštěné pod zemí, nahrnul se proti mě tak hustý vzduch, že jsem zakolísal a byl jsem odhozen o metr zpět, takže jsem porazil Kateřinu, která se již hnala za mnou ze schodů.
"Ty nemehlo," zalkala.
"Neboj, to zvládneme," utěšil jsem ji, namísto abych se omlouval, neboť mi to přišlo příhodnější.
Společně jsme se opřeli do vzduchu plnou vahou svých omlácených těl, až začal povolovat, nejprve pomalu, ale pak rychle a náhle jsme letěli dopředu strašlivou rychlostí a nekontrolovaně jsme se blížili k druhému konci místnosti, od něhož nás ale dělil chumel lidí, tancujících do strašlivého rytmu zelenkavé hudby.
Na pódiu stáli tři hudebníci, svou konstitucí připomínající kostlivce. Opírali se do kytar, z nichž trčely obrovské ostré jehly a rozdíraly jim jejich mrtvolně bílou kůži, takže se vzduchem nesly malé krvavé obláčky a rozpíjely se do něj jako inkoustové kaňky do mléka.
Kateřina se hned začala nudit. Utěšoval jsem ji v rohu, pod jedním reproduktorem. Nadzvedl jsem ho, otočil, udělal jsem do něj otvor tak, aby mohl sloužit jako rakev, a položil jsem do něj nejdříve Kateřinu, následně sebe.
Mačkali jsme se na sebe, a já jsem nahmatal Kateřinin obličej, vzal ho do rukou, přiblížil ke svým rtům, a začal šeptat:
"Já vím, že tě to tu nebaví, Kateřino. Mne to také nebaví, ale účastníme se společenského života, a to není činnost, kterou by bylo záhodno zanedbat. Ačkoliv si to neuvědomuješ, žijeme ve společnosti a těšíme se z jejích výhod. Výhody jsou nesčetné. Ale daní je pouze chodit na diskotéku. Co si o tom myslíš?"
Kateřina mlčela, jen na mě upírala vlhnoucí oči. Pět minut se nic nedělo, asi jsem se zasnil, pak jsem ale přišel zpět k sobě a řekl jsem:
"Nevadí ti, že se mnou ležíš v hrobě vykotlaném do reproduktoru? Nechtěla bys v něm ležet s někým jiným?"
"Ne, to je dobrý," usmála se, ale bylo vidět, že se přemáhá. Bylo mi jí líto, ale nevěděl jsem, co říct.
"Nu, stejně ale, jestli chceš, můžu vstát a dojít pro někoho jiného, kdo by si k tobě lehl. Budu hned zpátky, slibuju."
Slabě si povzdechla. Pak ale zakývala hlavou na znamení souhlasu.
Hbitě jsem vyskočil a běžel k baru. U pípy obsluhovala starší černoška jménem Kurva. Skočil jsem do bazénu s pivem, ponořil se a zkoušel zadržet dech tak dlouho, jak to jde, ale šlo to jen krátce, protože se necvičím. Staří nazí muži, sedící v rozích bazénu, opírajíce se rukama o jeho okraj, si mě měřili značně nedůvěřivými pohledy. Jeden z nich se mi zdál jako dobrý kandidát pro rakvení s Kateřinou. Několika mocnými tempy jsem k němu doplaval, osmělil jsem se a značně se pokrčiv jsem ho požádal, jestli by mi nemohl pomoct s Kateřinou, ležící v rakvi, jestli by prý si nelehl k ní a něco jí nepovídal, aby se nenudila, a že bych mu prý dobře zaplatil. On ale vůbec nereagoval, v čemž jsem navíc vycítil jeho předpojatost vůči mně. Raději jsem to vzdal, vylezl jsem z piva a došel zpátky k baru.
Když si barmanka všimla, jak tam zkroušeně stojím, opíraje se o stoličku, zamířila si to ke mně, a umývajíc hadrem poblitou sklenici, poptala se mě na mé zdraví a jak že se prý mám. Byla to typická, stará černošká barmanka, měřila mě schovívavým pohledem plným moudrosti, o kterém si myslíte, že patří jedině vám, ale ve skutečnosti vám jej věnuje právě tak jako komukoli jinému, kdo přijde do jejího lokálu. Ale já jsem jí tu lež vždycky uvěřil a začal jsem plakat.
"Kurvo," lkal jsem "já ti povím, proč je můj život tak bezútěšný, když mi to nechceš věřit."
"Ale ale, cukrouši. Takových tu bylo, kdo plakali do piva, a nikdy ještě se to pivo z toho nepoblilo. Já říkám, suchej chlap, dobrej chlap. Tak si osuš tvář a pověz mi radši, co ti leží na srdíčku."
Zmocnil se mě křečovitý, zdětinštělý pláč. "Ty všechno vidíš moudře, viď, Kurvo, ale mně je jedno, jak moudrá jsi a jak moc mě miluješ," řekl jsem, ale pak jsem se přece jen trochu uklidnil a dokončil jsem větu, ovšem ne tu předtím započatou: "A proto se s tím nedá vůbec nic udělat."
Ale Kurva už byla dobře obeznámena s mým problémem, tak mě jen vzala za rameno, mrkla na mě a prstem mě poslala k automatům, kde nějaký starý muž strkal do svého výherního strojku minci za mincí a zuřivě jím lomcoval vždy, když nevyhrál. "Tenhle muž to pro tebe určitě udělá," poradila mi, a já už jsem, pln skotačivé radosti, k němu běžel, abych na něm osvědčil novou taktiku, kterou jsem zatím celou dobu poctivě promýšlel. Dal jsem si nezlomné předsevzetí, že ho odešlu za Kateřinou stůj co stůj.

Muž se na mne podíval a já jsem si hned všiml, že je to starý automatový hráč, který nikdy nic nevyhrává, ale přesto má stále peníze, aby mohl hrát dál. Řekl jsem mu to. On zadumaně pokýval hlavou a pochválil mě za dobré pozorovací schopnosti. Zdvořile jsem poděkoval a pozval jsem ho na sklenku, ale on odmítl, že prý na to nemá čas, že beztak musí hrát a hrát, aby si na alkohol vydělal, a že kdyby přijal pozvání od někoho jiného, akorát by se jedním vybočením z obyčejnosti rozhodil ze správných náhledů na věc a chuti tvrdě se bít za své bytí. Kvitoval jsem to souhlasným mlčením.
Pak jsem se náhle vztyčil a zařval jsem na muže ryčným hlasem: "Půjdete do rakve s mojí milou, nebo ne?"
Provedl jsem to tak navýsost dobře, že ihned utíkal na místo, které jsem mu ukazovákem určil, a jen se snažil skrýt svou polekanou tvář před mýma neúprosnými očima vládce. Vklouznul do reproduktoru, ani nevěděl jak. S uspokojením jsem si mnul ruce, loudaje se zpátky k baru.
Ale Kurva u baru nebyla. Náhle na mne přišla únava. Sesul jsem se k patě zdi. Uvědomil jsem si, jak vyčerpávající diskotéky jsou, a v duchu jsem se vytrestal za svou lehkovážnost, neboť jsem sem vkročil, aniž bych si předem pečlivě uvážil, co zde hodlám dělat. Ovšem, činnosti zde nejsou kdovíjak různorodé, ba opakují se natolik, že je lze vykonávat bez jakékoliv úmyslné kontroly nad nimi. Ale přece jen, diskotéka je veřejná událost a já jsem toho názoru, že vůbec žádná veřejná událost se zanedbávat nemá. Patřím dokonce k těm, kteří tvrdí, že vládnout nad sebou i při těch nejmenších, nejzanedbatelnějších úkolech, je cestou k jejich bezpečnému, a nebojím se říci i konečnému zvládnutí. Všechny mé chyby v té chvíli dolehly na mé svědomí a hryzaly ve mně jako dlouzí, rudí a slizcí červi. Proč jsem ani jednou nepomyslel na ty věci, kterými se mám řídit? Proč jsem se nechal unést dusnou hudbou, nepomýšleje na své zásady? Proč jsem si nedal pozor, do čeho se vrhám? Nebýt mých přestupků, jistě by se bývalo nestalo, co se stalo. Je to věčná škoda.

5.

Dnes jsem musel jet do Prahy. Je konec června, vyzvedával jsem si vysvědčení. Cesta uběhla příjemně, trochu jsem spal. Při cestě z hlavního nádraží do školy jsem téměř zabloudil; je tomu již dlouho, co jsem tu byl naposledy. Do ředitelny jsem dorazil odpoledne. Nikdo tam už nebyl. Školník mi poradil, abych pana ředitele navštívil v jeho domě na Smíchově. Poděkoval jsem mu a našel jsem onen dům, ale cesta k němu mi zabrala několik nepříjemných hodin a už padla tma. Zazvonil jsem a ze dveří vykoukla hlava ředitelova.
„Pojď dál,“ řekl vlídně, ale tvářil se poněkud mrzutě. Uvnitř mě praštila do nosu vůně smažícího se masa. Manželka pana ředitele stála u plotny a něco tam kuchtila, věnovala mi letmý úsměv. V obýváku skotačily děti, které jsem znal od vidění ze školy, neboť sedávaly u otce v ředitelně. Jedno se jmenovalo Bonifác, druhé Anetka, třetí Isména. Pan ředitel jim řekl, aby si šly hrát do pokoje. Bez otázek se šouraly pryč, ale Anetka na mě – velmi stydlivě – po očku pomrkávala. Mrknutí jsem jí dobromyslně oplatil. Pak se za nimi zabouchly dveře a pan ředitel mne vyzval, abych si sedl.

Na nohou měl červené papuče ve tvaru sobích hlav, ale to jen podtrhovalo jeho důstojnost. Vypadal upracovaně a výrazně se mračil. Zatoužil jsem zeptat se ho na jeho rodinný život, ale měl jsem v duši zamítavý pocit, že tím to není. Náhle si odkašlal, až jsem sebou trhnul, a začal věcným, i když nevrlým tónem: „Ludmile, váš dopis jsem obdržel včera a stal se mi příčinou, abych tak řekl, osobních problémů. Jistě jste na mne zpozoroval, že vypadám celý nesvůj. Je to tím vaším dopisem. Celá rodina je z něj nešťastna, ano, všichni jsme velmi zarmouceni.“ Pak se odmlčel a já jsem zatím zachmuřeně pokyvoval hlavou, jako bych opravdu přemýšlel nad věcmi, o kterých mluví, ale on to okamžitě prokoukl, neboť jsem samozřejmě nemohl znát význam termínů a odborných vyjádření, jichž používal – a tím pádem rozumět jeho řeči.
„A co mé vysvědčení, pane profesore?“ nadhodil jsem, aby rozhovor nestál. „Ó, ano!“ zvolal pan ředitel s nadšením a pak se vydal ke stolu, na němž už bylo slavnostně prostřeno a kam právě jeho žena, jdouc po špičkách, aby mě nerušila v rozjímání, přinášela řízky a polévku. Ředitel zavolal děti na večeři a omluvil se mi, že budeme pokračovat v rozhovoru později. Ihned jsem mu navrhl, že může nejdříve vykoupat děti a uložit je ke spánku, že já zatím počkám. Rozlobil se a řekl, že nejdřív snad musí taky něco jíst. Odmlčel jsem se a on beze slova zasedl ke stolu, kde na něj celá rodina už čekala.
Bonifác byl malý a tak mu deska jídelního stolu sahala do výše jeho úst. V nestřeženém okamžiku se do něj dokonce zakousl a začal z něj rvát ubrus, ale Isména ho hned zpohlavkovala. Ta seděla vedle něj a stůj jí sahal až do výšky nosu. Když se Bonifác nedíval, narážela jím do stolu a odrážela se od něj; měla z toho ten nos celý červený a nafouklý jako houba. Jen Anetka, jíž sahal stůl do výšky očí, nevyváděla. Skrčila se a dívala se pod stolem v mezeře mezi svou matkou a panem ředitelem na mne. Usmál jsem se na ni, ale ona neměnila svůj smutný výraz. Gestem jsem jí naznačil, aby jedla. Když to pochopila, chopila se své lžíce a pustila se do polévky, kopajíc pod stole nohama. Trvalo věky, než mohla jít dítka spát. Rodina pobíhala z pokoje do pokoje, hned jsem viděl Anetku v noční košili, hned nahého Ignáce, hned pana ředitele – dosud v pracovním oděvu, v němž nejspíše i spal.
Myslel jsem, že to nevydržím. Zapnul jsem si televizi, ale kolemjdoucí Bonifác mi vypnul zvuk, přednášeje halasnými slovy o tom, že se zvukem se to nesmí. Poděkoval jsem mu a souhlasil jsem, že se zvukem ne. Došel jsem k oknu a položil ruce na zárubeň. Chvíli jsem přemýšlel, kdepak jsou domy a osvětlené ulice, pak mi došlo, že vidím svůj vlastní odraz. Došlo mi to tak, že jsem tam viděl i odraz Ismény a Anetky, které si mne prohlížely. Když si Anetka všimla, že jsem si jí všiml, zrudla až za ušima a utíkala do pokoje, ale Isména se začala nahlas řehtat. Isména se mi nelíbila, měla tlusté nohy a ústa zašpiněná od zubní pasty. Měl jsem chuť na ni ukázat prostředníčkem. Naštěstí přišla matka, a uchopivši ji za ramena, odnesla ji do pokoje. Brzy se zhasnulo. V hlavě mi zněla slova předčítané pohádky. Procházel jsem se po kuchyni. Pak jsem v temnotě zaslechl tiché kroky. Byl to pan ředitel. Svítil si baterkou; v kuželu světla jsem v bytě rozeznával předměty, které jsem si upamatoval. Zastavil se v půlce kuchyně a kužel světla se mu zastavil na bradě tak, že strašidelně osvítil jeho tvář. Všiml jsem si, že má na hlavě klobouk. Dosud jsem nechápal význam těchto věcí.

„Moje vysvědčení,“ pronesl jsem do ticha, ale uvědomiv si, jak špatně to vyznělo, doplnil jsem tuto větu, upravuje její intonaci, v otázku: „pane profesore?“
V tom se pan ředitel pohnul a v ruce se mu zablýskla čepel dlouhého nože, nejspíše řeznického.
„Za celý školní rok jsi nebyl ani jednou na hodině, hýřeje po Uherském Hradci s nějakou Kateřinou. Opovážil ses svůj poměr s ní použít jako omluvu v dopise, jejž by napsala lépe i kočka, když se vyjádřím lidově. A propásl jsi dnes svou poslední šanci pitomým okoukáváním mých dětí a mé ženy,“ pravil právě tím hlasem, kterým soudci, chtějíce vyjádřit své i společenské opovržení nad zločincem, předčítají rozsudek. Pocítil jsem chlad až v morku kostí. Zatřásl jsem se, ale s ním to ani nehnulo. Stál nehybně, mhouře oči a kývaje nožem i kuželem světla. „Nebyl jsi ani jednou na hodině!“ rozburácel se náhle, až se mě zmocnilo přání upozornit ho, že v domě spí lidé. „Ani na jedné! Ani s jedním ze svých spolužáků jsi se neviděl! Odmítl jsi všechna pozvání svých starých přátel! Obrátil jsi na nás záda a opovážíš se mi napsat jeden usmolený dopis, oznamující tvůj příchod? Ale já se na tebe připravil!“ křičel a prudce mrštil nožem v mém směru. Stal jsem jako přikovaný, ale když mě nůž minul, se smíchem jsem utekl ke dveřím, odemkl je klíčem a zastavil se na prahu.
„Tak nashledanou!“ zavolal jsem do tmy, ale nikdo se mi neozval, z čehož jsem dostal téměř zlověstný pocit. Nejistě jsem se vypotácel ven, našel cestu na nádraží a ve tři hodiny ráno druhého dne jsem již vystupoval v Uherském Hradci; dal jsem si svou oblíbenou kávu a chvíli jsem bloumal po náměstí, než jsem se rozhodl jít zas za Kateřinou.

Když jsem vběhnul do Kateřinina bytu, nebyla doma. Místo ní na podlaze seděly asi tři dívky a kouřily vodní dýmku. Pod sebe si rozprostřely hezký koberec teplé barvy. Ale okno třískalo, zmítáno větrem; a dovnitř dopadla nejedna sněhová vločka, okamžitě vlhnoucí a měnící se v louži pod oknem.
Došel jsem nejprve do kuchyně, vzal si v ledničce jedno pivo a vrátil jsem se k dívkám. První měla kolem krku oranžový šátek, na hlavě kaštanové vlasy a u nosu dvě modré, veselé oči a líbila se mi ze všech nejvíce, tak jsem se posadil vedle ní.
„Kateřině nevadí, že jste jí nechaly otevřená okna?“ zajímal jsem se.
„Já jsem Kateřina,“ zajímala se ale ve stejný čas ona, „a ty jsi kdo?“
„Ludmil,“ odpověděl jsem bez váhání, vypjav mírně prsa. „Kateřina? To je ale náhoda.
„Jak to?“
„…Mám rád to jméno.“
„Samozřejmě, proč bych se jinak tak jmenovala?“
„ A proč by se ses měla jmenovat zrovna tak, aby se to mně líbilo?“
„Protože to mám ráda?“
„To je možné, ale dřív jsi mě neznala.“
„Ach ano. Můj vyvolený může ale být jedině ten, komu se líbí mé jméno, to je logické.“
„Možná. Mně se ale líbí i tvé oči.“
„Tím líp.“
„Vlasy taky. Celkově, nu, jaksi ta kompozice tvojí tváře. Je dobrá. Ty vlasy ladí s tou tváří a ta zase s tím tělem, které je ukryto pod oblečení a to ostatně taky ladí. Je to celková harmonie. Víš, jak to myslím?
„Ne, ale to je jedno.“
„Možná.“
Dala mi natáhnout z vodní dýmky. Příchuť byla velmi aromatická. Kouř se zvedal ke stropu, nebo se plížil pod radiátory, až vytékal oknem a dveřmi ven, kde tuhnul. Na šedivých stropech místnosti se tvořily mokré mapy od sněhu, který sem oknem napadal. Vstal jsem a šel jsem okno zavřít. Vyhlédl jsem při tom ven. Kateřina vyhlížela také, opřena o okenní zárubeň. Vítr šlehal jejími vlasy, čemuž se potutelně usmívala. Možná, že se usmívala něčemu jinému. Pořád se usmívala. Ta tvář byla tak hladká, že už se nijak nedala více vyčistit. Jemné rysy jejího obličeje se shodovaly s modrým nádechem, jejž hájilo únorové nebe. Byl jsem dojat k slzám. Téměř bych se začal také usmívat jako ona, ale chmuřil jsem se. Prudkým pohybem jsem zavřel obě poloviny okna, takže narazila hlavou do jeho skleněné výplně. Přitiskla se na ni rty a všiml jsem si, že jí z čela vytéká krev a stéká po studeném okně až dolů. Se zvukem, jako když se houbou urputně myjí okna, po něm její tělo sklouzlo až na zem, kde se s hlasitou ranou praštilo o radiátor.
Pohlédl jsem na zbylé dvě dívky, jestli mne posuzují jako vraha, ale byly pod vlivem omamného kouře a jen se na mně trochu usmály, když se mé oči setkaly s jejich, nevystupujíce ze snění. Začal jsem přemýšlet, jak naložit s tělem. Otevřel jsem znovu okno, zdvihl jsem Kateřinu a soukal jsem ji z okna ven. Dolů to byla asi tři patra. Vysunul jsem ji až tak, že mi v ruce zůstala jen její noha. Pustil jsem ji a náhle jsem pocítil úlevu, která jako by se rozlévala po celém těle; jako by mi někdo odebral břímě, ležící na mém srdci, a ono se, plno radostné úzkosti, vzneslo do výše. Pak jsem vyhnal i ty dvě dívky, smotal koberce, hadrem omyl zakrvácené okno i radiátor a skončil jsem s pracemi právě ve chvíli, kdy vešla Kateřina a spatřivši mě, rozjásaně ke mně přiběhla a políbila mne.

„Nebyl jsi mi nevěrný, můj milý?“ říkala mi, přendávajíc nákup z tašek do lednice.
„Ne, vždyť vím, že ty bys za to byla schopna vraždit,“ řekl jsem žertovněji, než mívám ve zvyku a ona se vskutku nejprve podivila mému tónu, ale pak se ke mně přidala; smáli jsme se na celé kolo. Seděl jsem u stolu, zatímco ona šukala po kuchyni. Pak ale její smích počal utichat, přecházejíc v lačné vzdechy, a já věděl, co přijde. A ačkoliv jsem na milostné věci právě náladu neměl, potlačil jsem v sobě strašný odpor a klesl jsem s ní na chladnou betonovou zem.
„Kateřino,“ pravil jsem později, omotávaje si její rudý vlas kolem prstu.
„Co je, drahý?“ řekla líně, koulejíc po mně očima. „Proč jsi mi neřekla, že k sobě zveš nějaké kamarádky? Nelíbí se mi to. Musel jsem je vyhodit.“
„Achne, promiň, drahý. Ony tu ještě byly? Říkaly, že ráno budou pryč. Nebylo ti to doufám nepříjemné? Byly u mne naposled. Každý večer tu akorát všechno zřídily. Jsem na ně už opravdu rozlobena.“
„A odkud je vlastně znáš?“ zajímal jsem se.
„Nu, znám, no, já je ani moc neznám; spíš ony znají mne, tak přišly. Pouštím k sobě každého, kdo poprosí.“
„To bys ale už neměla,“ řekl jsem nevrle. „Nelíbilo se mi to, vůbec.“
„Nač se tak hněváš, drahý? Bylo to naposledy,“ říkala mi tichým hlasem, zřejmě prosíc o odpuštění. Začala mě líbat po tváři a mazlit se se mnou, ale bylo mi to nepříjemné; její tělo mě tížilo, nemohl jsem dýchat. Shodil jsem ji ze sebe a převalil se pryč od ní, na bok. Pak jsem usnul.

Odpoledne jsem se vzbudil. Otevřel jsem oči, prohlédl si betonový strop a došel do kuchyně. U plotny stála Kateřina. Aniž by se otočila, řekla mi tónem, jaký volila pro všední věci: „Byla jsem na dvoře vylít splašky; viděla jsem Kateřinu.“ V hlavě mi cosi zahučelo. Zeptal jsem se, nechápaje obsah její věty:
„Ano? A jak se jí daří?“
„Nic moc, je mrtvá a celá zpřelámaná.“
„Jak že?“
„No, několik žeber z ní trčí ven a všude je krev. Čelo má rozbité a oči jí někdo snědl, nejspíš pes.“
„Ó bože,“ zanaříkal jsem, „ti lidé jsou dnes čím dál tím surovější.“
Kateřina udělala smažená vejce a naservírovala mi je na talíři, sama jedouc rovnou z pánve. Dojedl jsem a olizoval jsem si prsty.

Měl jsem už v hlavě jasněji po tom vydatném jídle. „A kdo ji zabil, se už ví?“
„Ano, ty.“
„Cože?“ vyhrkl jsem a všechno jídlo jsem vyzvracel před sebe na stůl.
„Ty prase!“ zanaříkala znechuceně Kateřina a šla pro hadr. Srovnával jsem si v hlavě myšlenky. Ví o tom jen Kateřina? Anebo se to dozvěděla od sousedky? Nebo snad, proboha, to už ví i policie?
„Kateřino, kdo ti to řekl?“
„Policista.“
„Cože?“ Jak je to možné? Jakto, že jsem volný?“
„Nemůžeš být zatčen, když jsi se nezajímal o svůj čin. Zákon ti nemůže vnutit žádný trest, když o něj nestojíš. Sešel jsi snad dolů podívat se, jak postupuje vyšetřování? Mluvil jsi se strážníky? Nesešel, nemluvil! Tak jak se pak můžeš divit? Myslíš, že zákon bude čekat věčně, než se uráčíš k němu přijít pro výslech? Ne. Zákon prostě odejde, trest nenastane. Obžalován ovšem jsi a to je hanba, kterou podle zákona nelze smýt. Ale jsi svoboden, svoboden, jak jen člověk může před zákonem být. Protože kdo se nepřihlásí ke svému případu, ten nemá právo, aby byl trestán, Ludmile.“

Úlevně jsem vydechl. Tak tedy přece mi nic nehrozí. Radoval jsem se tu noc s Kateřinou a povídal jsem jí, že je lepší, než byla Kateřina zabitá. Laskal jsem ji ve vlasech a společně jsme se všemu smáli, usmířeni.

6.

Seděl jsem jako obvykle v kuchyni a rozjímal jsem – i když nikterak hluboce – zatímco Kateřina se oháněla u plotny. Měla na sobě staré plandavé tepláky a vytahaný svetr; její odění bylo v kontrastu k jejímu mládí krásné. Vytahovala každou chvíli z poliček nad kuchyňským pultem nějakou přísadu, hrnec či talíř. Dělala to chaoticky, často vracela to, co právě vytáhla, zpět na své místo, přesto však její práce zdárně postupovala a ona mě nezapomněla uprostřed toho všeho občas počastovat milým úsměvem.
Byl jsem právě zabrán do nějakého náročného psychologického románu a velmi jsem si pochvaloval, jak dobrou to mám hospodyňku. Už několik dnů, od doby, kdy jsem se stal vrahem, nevycházím z Kateřinina bytu, na návrat domů nemám ani pomyšlení, ne snad proto, že bych se obával důsledků rodinného prostředí, které by mě mohly přimět nejprve k rozpravě o mém činu a později snad i k výčitkám svědomí nebo dokonce k pokusu o přiznání, nýbrž proto jen, že nemohu se oprostit od naprosté, vonné krásy Kateřininy, což je ovšem slabost, o které vím a kterou nepopírám a proti níž v brzké době podniknu všechna možná i nemožná opatření.
Nedá se ovšem říci, že bych se zabýval pouze strastným posuzováním mé viny a neviny a celkové pozice před zákonem. Naopak, nikdy jsem nebyl klidnější a bezstarostnější než teď, kdy vím, že jsem vrahem.
Klid do mě stoupá z každé částečky vzduchu, z mastného stolu i dřeva, z kterého je vyroben, z vody zkondenzované na okně a z Kateřininých bujných kadeří. Je to klid zcela neporušitelný, nedotknutelný, slavný a věčný a přitom tak mile osobní. Kdybych o něm měl někomu vyprávět, neporozuměl by mi, neboť naše slova jsou příliš obmezena všednostmi, než aby mohla vyjádřit nevyjádřitelné.
Oběd, který mi nastolovala Kateřina, jsem nedojedl. Zdvořile jsem jí poděkoval za výtečné jídlo. Zeptala se mě, jestli půjdu hned spát. Řekl jsem, že vskutku se cítím unavěnější, než obvykle se cítívám. Řekla, že poklidí v kuchyni a pak že za mnou přijde. Řekl jsem, že ano, že zkusím na ni počkat, ale že nemohu ručit za to, že neusnu. Zasmála se a řekla, ať se snažím.
Lehl jsem si na betonové lože, jinak též známé jako lože pekelné. Ruce jsem nechal bezvládně ležet podél těla, oči se mi bezvládně otvíraly, až jsem se musel smát.

Ale nakonec jsem usnul velmi brzy, ani jsem nezpozoroval, že už spím, ale bylo to rozhodně dříve, než stačila vejít Kateřina.
Přišly na mě divné sny, ale nejsem si už jist, zda nebyly skutečností, neboť bývám v těchto časech poněkud zmaten. Pokusím se je popsat v pořadí, v jakém si na ně právě vzpomínám, neboť jakýkoliv pokus najít jejich původní pořádek by selhal na metodě; ostatně jsou sny chaosem s chaosy jinými nepoměřitelným, tudíž intuitivní vyprávění slouží zdaleka nejlépe.
V prvním snu se mi zdálo o podivném psychologovi, tento sen byl zcela očividně ovlivněn mou četbou. Onen psycholog si vůbec nepovažoval autorit, ba domníval se ve své pýše, že i bůh je jeho pacientem, ještě k tomu neplatícím, domníval se on totiž, že stojí nade vším a nade všemi, ba dokonce jaksi mimo, on sám se k tomu vyjádřil takto: "Nikoliv že bych byl s jinými bytostmi nepoměřitelný, nýbrž ony jsou jaksi nejsoucí hodny mého poměřování, alespoň tak nějak to rozhodně cítím." Tento psycholog vyšetřoval jednoho pacienta za druhým; měl vynikající úspěchy, neboť proti každému nemocnému vždy obrátil takové nevývratné argumenty (tj. léčebné postupy), že nemocný prchal zděšen pryč z ordinace, ovšem zcela zdráv a pln jarého smíchu, smíchu blaženosti. Žádný z pacientů jej nemohl ohrozit, měl na ně totiž zbraně. Měl sudlice a palisády, vozové hradby i standartní zdi evropského cihlového druhu. Měl zbraně tak mocné, že žádný, vůbec žádný z jeho pacientů ho ohrozit nemohl, nemohl a nemohl a nemohl, nemohl se mu dostat na kobylku, neboť svou kobylku zkrátka pásl někde mimo, měl ji ve stáji, jak se tak říká. Tento psycholog byl zcela nezničitelný! Neměl o pacienty valný zájem, ale práci konal zodpovědně a dostával za to odpovídající plat.

(...)



7.

Mohl jsem teď celé dny trávit bezstarostnou rozkoší s Kateřinou, ale ta chuť mi nějak hořkla v ústech. Vydržovala mě; byl jsem u ní jako v bavlnce, a jelikož jsem byl u ní skryt před celou zbylou společností lidskou, netížila mou hlavu ani otázka spravedlnosti, tedy to, zda bych se neměl jít přiznat ke svému zločinu, oné tuze neštastné náhodě, neúmyslnému zabití mladé dívky, kterého teď přeci jenom lituji, neboť to bylo hezké děvče. Měl jsem času neomezeně, tedy, mé hodiny odbíjely jen ten čas, který mi ještě zbýval do smrti, neboť časem menších úseků, časem dnů a hodin, pracovních směn a přestávek, schůzek a pochůzek a večeří a snídaní jsem se nezabýval. Nemusel jsem, nemohl jsem. Ovšem jídlo mi obstarávala Kateřina vždy chutné, vždy romanticky servírované a vždy v hodinu, kterou proto vyměřila, protože já jsem valný zájem o jedení neměl, a jen z toho důvodu, že tak ráda vařila, jsem její stravu přijímal. Mnohem častěji než jídlu jsme se spolu pochopitelně věnovali, nu, jaksi sami sobě, a zde musím říci, že nikoliv pouze fyzicky, nýbrž i, a to rozhodně není zanedbatelné, neboť je to mezi lidmi téměř neobvyklé, ba excesní, psychicky, totiž duševně, abych se vyjádřil hezky česky. Byly to zaprvé transcendetální meditace za pomoci opiátových prostředků a pochybné knihy, psané v neznámém jazyce, kterou si s Kateřinou dovedeme přeložit jen díky svému jazykovému talentu a intiuci; zadruhé to byly psychoanalytické rozpravy podle vzoru Sigmunda Freuda. Tyto rozpravy byly, přiznávám, zbytečné, měly spíše charakter hry, o to více však se jimi Kateřina bavila; lehávala si na lůžko a chtěla, abych ji zpovídal, zadumaně nad tím pokyvoval hlavou a psal si výpisky do trhacího notesu malým špačkem tužky.
Většinu času jsem ale býval v bytě sám. Poprvé, když jsem se šel podívat k oknu, cítě v sobě jakési nutkavé neposednictví, se stala zvláštní věc. Zdálo se mi, že asi dvacet metrů pode mnou, dole na dvoře, vidím ostatky zabitého děvčete; spatřil jsem tam hromádku bílých kostí, na malém pískovišti, řídce porostlém vyschlou trávou. Pomyslel jsem na tu možnost, že by mrtvá ještě nebyla odklizena, že by se na ní buď zapomnělo anebo že by bylo rozhodnuto, že pochovávat mrtvé na hřbitovech není třeba. Nezdálo se mi to však příliš pravděpodobné, i zaměřil jsem svůj zrak ještě jednou na ono místo, na ten bělající palouk, a to nejbedlivěji, jak jsem svedl. Jaké bylo mé překvapení, když jsem shledal, že to, co jsem považoval za mršinu děvčete, nebylo opravdu nic jiného, nežli tlející mršina děvčete, kousky jejíhož masa na něm udrželo jedině to, že stará paní ze sousedství obětavě odháněla divoké i domácí psy holí.
Je to nejspíš tato příčina, díky které si nepřestávám dělat výčitky svědomí, neustále přemýšleje o tom, jak se to stalo, probíraje si eventuality, zvažuje poměr své viny a neviny, hledaje onen pověstný bod, za kterým už nebylo cesty zpět, hledaje bod, kterým se vše rozhodlo, hledaje chybu či událost, jíž se dal ukázat osud, tedy boží záměr. A přestože vím, že tyto úvahy nikam nevedou, obzvláště, když je někdo provádí tak povrchně a nedůsledně, jako já, dále v nich pokračuji, vůbec se od nich nesnažím opustit, ačkoliv by se to zdálo rozumné, je to ovšem nemožné, neboť za mnou doléhají v každém koutě bytu, za stavu bdění i v mých snech, ve smutku i ve smíchu, ve všem jsou.
Naštěstí nemyslím na detaily smrti příliš často. Opravdu jednou za uherský rok se mi ve snech zjevuje Kateřina, z jejíhož rozeklaného břicha se dovnitř a ven plazí pluky larev, těch slepých hnusných tvorů, bojujících o kořist s mouchami a termity, přilákaných sem líbezným pachem zvěřiny, zastřelené opilým myslivcem, když si lebedila ve křoví na kraji malého smrkového lesíka. Občas mi zdá, jako bych byl zvláštní, zlověstnou touhou popuzován k ulehnutí na její teplá střeva, abych jazykem odstraňoval mrzké larvy a slízával sladké štávy, z jejího těla kolkolem tekoucí, zakouším pak jakési božství; tento pocit božství sice není ničím odůvodněný, ale tak už se to stává, že pocity nemají příčiny a ve snech je to obzvláštně patrné.
Pouhé sny ostatně nejsou pro mé rozhodování nikdy směrodatné, ale můj rozum byl teď nebývale oslaben, opět z příčiny, kterou pouze cítím, a protože ji pouze cítím, a nemohu prohlásit, že bych ji znal, nepouštím se do žádných úvah, které by se opíraly o tuto moji domněnku, neboť usuzuji, že spouštět cokoliv na špatných základech je nevhodné, nemoudré a odsouzeníhodné.
Přesto zjevuje se mi čím dál tím jasněji jistá představa, jistá naděje v mlhách tonoucí, zpívající mi mytickým hlasem dryád; svou magickou mocí mě tato představa zcela pohlcuje, a ačkoliv nemám ani tušení, nakolik se mohu na ni spolehnout, vím přece, že síla podnětu je důležitým kritériem jeho pravdivosti a statistické spolehlivosti, tedy i z tohoto hlediska má své opodstatnění; inu, zdá se mi, že vidím řešení, své budoucí kroky.
Pokusím se vám přiblížit onen boží hlas, slibující mi světlé zítřky, těmito verši, nad kterými jsem strávil dlouhé hodiny, ačkoliv hudbu, kterou jsem se jimi pokusil zachytit, vyjadřují pouze částečně, ano, velmi částečně:

Ludmile, jdi,
naplň vůli mou.
Probouzím tě
ze spánku tvého,
bys konečně
procitl na čas
a sebe spravil.
Svatý mám hlas,
ty jej poslechni
a bliž se mi,
v pouť se vydej hned.
Jdi, Ludmile,
na komisařství,
udej se jim,
vinu přiznej svou,
zato tobě
smrti přijde dar,
hlava sťata
tvému tělu by,
a kolena
stržena byla.
Jdi, Ludmile,
smrt ti slibuji,
slyšet musíš,
ne-li, bez toho
najdu si tě
v posledním koutu
této země,
a ty dopadneš
hůře nežli
když mě poslechneš.

8.

Rázoval jsem si to přímo na komisařství. Jedná se o starou, zplodinami posetou budovu s několika okny, zdobenými skromnou štukou, z nichž ta nejspodnější jsou zamřížována, aby dovnitř nevnikl nikdo nikudy jinudy, nežli schválenými dveřmi, kterými jsem tam tedy nyní vcházel i já. A stejnými dveřmi vcházeli i návštěvníci pošty, která sídlila v též budově, co policejní komisařství.
Vstoupil jsem do dveří ve druhém patře, kde ve své kanceláři na židli seděl unavený velitel a posunoval po stole jakési papíry. Hodil jsem před něj objemný fascikl s dokumenty, jež jsem včera spisoval celou noc – přiznání. Rozlobeně na ně pohlédl a pokusil se je smést ze stolu, ale já jsem k němu přiskočil a popadl jeho ruku, pevně mu ji svíraje, čímž jsem ho přinutil, aby mi pohlédl do očí.
Tvář měl čistou, dotknutou dechem kolínské vody, nejspíše od jeho milenky. Ovšem oči měl úplně zarudlé; byl zde v práci frustrován, neboť na hlavě mu ležela zodpovědnost za celé město (za jeho bezpečnost). Hleděl na mě zoufale, jako by se kohosi ptal: „Co tady ten člověk dělá? Kdo ho sem vpustil?“
Bez rozpaků jsem se posadil do křesla v rohu místnosti. Velitel chvíli listoval v mých spisech. Pak pohlédl na mě: „A vy jste kdo?“ zeptal se mě.
„Už tu jistou chvíli jsem,“ podotkl jsem, „a vy jste si ještě neuvědomil, kdo jsem?“ Jsem udavač a udávám sama sebe.“
„Dobrá. Jedná se o vraždu té dívky, že? Inu, pak je mi líto, již jsme zatkli někoho jiného,“ řekl mi velitel téměř otcovsky.
„Opravdu?“ podivil jsem se. „To mě tedy velmi udivuje,…ale je-li tomu tak, ať je tomu tedy tak,“ řekl jsem pak rozhodně.
„Ano, již není o čem rozhodovat,“ řekl velitel; zřejmě mě už chtěl vystrnadit. Ale já jsem se tak rychle nedal. „Inu, rád bych viděl její tělo,“ řekl jsem pološeptem. Velitel si mě podezíravě prohlédl.
„Její tělo?“ řekl. „To ale už nikdy neuvidíte,“ dodal tajemně. „Už jej nelze ukazovati, dokonce ani otrlý lékař nevydržel ten pohled…ne, ne, to nelze.“
„Ale jak to?“ řekl jsem rozpačitě, „víte, já jsem se do ní téměř zamiloval,“ pokračoval jsem, „viděl jsem ji jen jediný den, týž den, kdy nešťastnou shodou okolností nalezla svou smrt, ale mám pocit, jako bych měl ještě cosi odčinit, jako bych jí něco dlužil, jako by cosi ve mně zůstalo, co ještě náleželo jí.“
„Ach tak,“ ošklíbl se velitel, dávaje najevo rozpaky i poděšení zároveň. „Pak ale…“ začal a odmlčel se, upřev svůj zrak na špičky svých bot.
„Pak ale vás tam budu muset doprovodit,“ řekl konečně právě ve chvíli, kdy jsem chtěl už odejít, a s úsměvem mi kynul rukou. Projevuje mi pozornost a neustále se ukláněje, dovedl mě k levé zdi jeho kanceláře, odemkl malé, staré zažloutlé dveře a gestem ruky mě s úsměvem vybízel, abych vstoupil. Vevnitř mě překvapil hnilobný zápach, prosycující celou místnůstku, do níž proudilo světlo oknem na jejím druhém konci. Na stole uprostřed leželo jakési tělo. Byla to ona. Poznal jsem ji podle vlasů, kterých měla mnoho, mnoho voňavých, nic nevážících vlasů. Prolézali jí je mravenci. Pohlédl jsem na velitele. „Nu, nebudu vás rušit,“ řekl způsobně a vytratil se, zavřev za sebou dveře. Došel jsem k ní, abych ji vzevrubně prozkoumal. Ležela v poloze pohřbívaného světce. Ruce už ovšem neměla, ty ležely opodál, u jejích nohou. Byla omytá, takže na jejím těle nebyla ani kapka krve, ale hrudník měla rozdrcený a vmáčknutý dovnitř, jako by na něj někdo položil těžký železný rumpál a pak do něj jím mlátil, přičemž kosti praskaly jedna za druhou. Po straně jejího břicha byl vidět oříznutý výčnělek žebra, které tudy trčelo.
Celého mě to vzalo. Došel jsem k oknu a začal jsem si zpívat. Pak jsem přece jenom se k ní vrátil a šeptaje tichou modlitbu, políbil jsem ji na víčka, zavřená a spící; ale pak jsem neodolal a spojil jsem také její rty se svými. Rukou jsem jí přejížděl po levém, nezraněném boku, ve kterém snad dosud ještě leželo srdce. Pak jsem došel k oknu a vyskočil jsem. Přijela pro mě sanitka a byl jsem svěřen do péče doktora Friedbergera.
Po třech dnech intenzivních bojů o můj život jsem jim zemřel a vydal jsem se do fantastického ráje, kde jsem se shledal se živou Kateřinou a prováděl na ní ty nejkrásnější něžnosti až do skonání věků.

*

A tak to tedy skončilo. Naplnil jsem vůli boží, vůli mytických dryád. Nikdo mi nemůže nic vytknout.
Jednu Kateřinu jsem zavraždil, s druhou jsem se v nebi zasnoubil.
V mém živém životě byly dvě Katky.