 27.01.2009 2 1012(12) 0 |
Voják lásky.
Kráčím spálenou krajinou, krajinou smutku a zmaru, z bitvy, jež vzala mi spoustu sil, však uznout mi nedokázala pro tebe nesoucího daru.
V boji lítém, jež stál mě tolik sil, já prozřel a skryté pochopil.
Kráčím sláb a nemocen, rány jež sokové mi způsobili stále krvácí, s nadějí v srdci však kráčím dál a cíl cesty mé z obzoru se neztrácí.
Kráčím dál, by neviditelné přede mnou čněly koleje, odhodlaně jdu dál a pevná je víra má a naděje.
Kráčím dál k tvrzi na skále, jež roky větrů a dešťů bičována byla, svou tvrdost a pevnost však ni po letech neztratila.
Naděje, že tvrz naše a domov náš, na níž každé jitro zračila se slunce zář stojí dál a vydrancována není a že naleznu v ní pomoc a v srdci ztrápeném usmíření.
Kráčím dál a skutky mé nekalé jež v bitvě a válce jsem vykonal tíží duši mou.
Pevně však věřím, že až oči Tvé laskavé uzřím, Ty podáš mi ruku svou pomocnou.
Já již dobojoval a zbraně mé zlomené v bojišti bláta zůstaly a oři soků mých jej v nitro země vdupali.
Však sok jeden stále tu je a neúnavně jako stín kroky mé znavené sleduje.
Čerstvý je a pln sil, na bujném oři cválá a zbroj jeho přenádherná v slunci se třpytí.
Čerstvý je a pln sil, vždyť před chvílí do boje vyrazil.
Obdivem oči okolo se třpytí, mě málo času zbývá a žití mé na tenké visí niti.
Přec však naděje mi zůstala, láska má zbraň mou bájnou právě mi podala.
Tasím meč svůj bájný a paprsky zapadajícího slunce na ostří se odráží.
Síla ta magická v meči je ukryta, kopí sokovo přetnuto jest a času života příliš mu nezbývá.
Já však v bojích krve viděl již dost a netoužím sokovi obnažit kost.
Životy jsi bral, teď život dej, to šeptá mi nitro, snad změním tím k lepšímu světa děj.
Ošlehán větry se zjizvenou duší, teď milosrdným býti se sluší.
Podám mu ruku a řeknu vstaň, nestroj dál léčky, buď přítel můj a neštvi již lásky mé laň.
Běh sil světa vždy vyrovnán je, nelze jen brát, musíš i dát.
Vítězstvím potěšen, však zjizven a nemocen, kdo podá mi medikament jen.
Ty lásko jediná sílu tu máš, bys uzdravila mne a já opět spatřiti mohl lásky Tvé zář.
Neb bolest já velikou na srdci mám a nemám již sil bojovat dál.
Celý ten věk se já pro Tebe ve válce bil, teď na Tobě jest, bys navrátila mi sil.
Kráčím spálenou krajinou, krajinou smutku a zmaru, z bitvy, jež vzala mi spoustu sil, však uznout mi nedokázala pro tebe nesoucího daru.
V boji lítém, jež stál mě tolik sil, já prozřel a skryté pochopil.
Kráčím sláb a nemocen, rány jež sokové mi způsobili stále krvácí, s nadějí v srdci však kráčím dál a cíl cesty mé z obzoru se neztrácí.
Kráčím dál, by neviditelné přede mnou čněly koleje, odhodlaně jdu dál a pevná je víra má a naděje.
Kráčím dál k tvrzi na skále, jež roky větrů a dešťů bičována byla, svou tvrdost a pevnost však ni po letech neztratila.
Naděje, že tvrz naše a domov náš, na níž každé jitro zračila se slunce zář stojí dál a vydrancována není a že naleznu v ní pomoc a v srdci ztrápeném usmíření.
Kráčím dál a skutky mé nekalé jež v bitvě a válce jsem vykonal tíží duši mou.
Pevně však věřím, že až oči Tvé laskavé uzřím, Ty podáš mi ruku svou pomocnou.
Já již dobojoval a zbraně mé zlomené v bojišti bláta zůstaly a oři soků mých jej v nitro země vdupali.
Však sok jeden stále tu je a neúnavně jako stín kroky mé znavené sleduje.
Čerstvý je a pln sil, na bujném oři cválá a zbroj jeho přenádherná v slunci se třpytí.
Čerstvý je a pln sil, vždyť před chvílí do boje vyrazil.
Obdivem oči okolo se třpytí, mě málo času zbývá a žití mé na tenké visí niti.
Přec však naděje mi zůstala, láska má zbraň mou bájnou právě mi podala.
Tasím meč svůj bájný a paprsky zapadajícího slunce na ostří se odráží.
Síla ta magická v meči je ukryta, kopí sokovo přetnuto jest a času života příliš mu nezbývá.
Já však v bojích krve viděl již dost a netoužím sokovi obnažit kost.
Životy jsi bral, teď život dej, to šeptá mi nitro, snad změním tím k lepšímu světa děj.
Ošlehán větry se zjizvenou duší, teď milosrdným býti se sluší.
Podám mu ruku a řeknu vstaň, nestroj dál léčky, buď přítel můj a neštvi již lásky mé laň.
Běh sil světa vždy vyrovnán je, nelze jen brát, musíš i dát.
Vítězstvím potěšen, však zjizven a nemocen, kdo podá mi medikament jen.
Ty lásko jediná sílu tu máš, bys uzdravila mne a já opět spatřiti mohl lásky Tvé zář.
Neb bolest já velikou na srdci mám a nemám již sil bojovat dál.
Celý ten věk se já pro Tebe ve válce bil, teď na Tobě jest, bys navrátila mi sil.
27.01.2009 - 14:38
Voják lásky : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Upovídaný.
Předchozí dílo autora : Plavba
