Víkend

Víkend

Jak je krásné žít, když si člověk může také odpočinout. Určitě to sami znáte, že vám udělá nejlépe po perném dni, když si můžete sednout do křesla a vydechnout si. A což teprve po celém pracovním týdnu. To bývá člověk opravdu rád, když přijde do klidu domova, žena se na něho jenom usmívá a to malé robě si v tichosti hraje někde v koutě, takže o něm ani nevíte.
Také jsem takhle jednou v pátek po práci přišel domů. Otevru dveře a už mi letí v ústrety naše malá.
„Tati, pojď si hrát. Tati postav mi hrad. Tati udělej mi zvířátka z papíru.“ A tati tohle a tati támhle. Téměř ji ani nevnímám.
Jako obvykle začíná druhá směna. Žena se na mě usměje a hned mi dá pusu mezi dveřmi. Mám milou a hodnou ženu. Potom mi připraví na stůl svačinu, chviličku počká a pak se ještě jednou mile usměje a zašveholí:
„Víš, myslela jsem si, že by ti udělalo radost, kdyby k nám přišli na návštěvu kluci z práce.“
Tak to má pravdu. Její kolegové jsou fajn a dokáží vyvolat správnou náladu. Jenomže žena pokračuje:
„Ale potřebuje, aby si mi pomohl s úklidem. Úplně bude stačit, když vyluxuješ, vyneseš smetí, zaleješ kytky a pomůžeš mi s nádobím. Já už zvládnu to ostatní.“
Pusa mi zůstala otevřená nad načatým soustem. Žena se znovu usmála.
„No, a když si pospíšíš budeme to bít brzy hotové. Přijdou v šest.“
Otočil jsem hlavu na druhou stranu a podíval se na hodiny na stěně. Bylo půl páté. Nemělo smysl se k tomu vyjadřovat, a tak jsem se jenom zuřivě zakousl dalšího sousta.
Poté co jsem se vzpamatoval z překvapení a převlékl se, začal úklid. Začal jsem od toho nejjednoduššího, se zaléváním květin. Ještě že jich tolik nemáme. Pár v obýváku, jedna v kuchyni a nějaké v ložnici. Ty na balkóně ze zásady nezalévám, protože tam prší, a kromě toho dodržuji zákon o přežití silnějšího. A to platí i pro květiny. Práce mi šla, jak se říká, od ruky. Pustil jsem se do toho s fortelem a tak snad až na pár kapek, které se mi čirou náhodou nepodařilo umístit do květináče, ale na zem, to dopadlo dobře.
Další prací bylo vynesení odpadu. No co může být jednoduššího. Seběhnu pár pater a vyhodím plný igelitový pytel do kontejneru. Ale Ten pytel měl na dně díru. Ne velkou, jenom takovou malinkou. Ale smůla byla v tom, že úplně na dně byly piliny a bobky z Filipova akvária. Filip je naše morče domácí. Velký divoch a oblíbenec všech dětských návštěv. Ale zpět k tématu. Z té dírky se ale vyklubala větší dírka, ze které padalo na schody stále více a více pilin. Ještě že jsem si toho včas všiml a mohl pytel nést jinak a to vodorovně. Takže se piliny přestaly sypat ven. To ovšem nic nezměnilo na faktu, že ten svinčík budu musel uklidit. U popelnice jsem potkal takového jednoho staršího člověka, který si právě hledal asi něco na sebe.
„Tak co pak mi neseš dobrého?“ otázal se stařík.
„Bohužel, deska nic,“ a odhodil jsem pytel do kontejneru. Stařík se na něj vrhl, a když přišel na to, co je uvnitř pěkně od plic si zanadával. Měl vybraný slovník jadrné češtiny. Bylo ho slyšet i za zavřenými dveřmi, když jsem se po schodech vracel domů. No, potom jsem si došel do bytu pro smetáček a lopatku a uklidil jsem po sobě. To byla taky malá chvilka. A pak přišlo na řadu luxování.
To se nejprve vezme lux. Lépe řečeno jeho části, které se těžko popsatelným způsobem do sebe všelijak zastrkají až je z toho potom jeden celý vysavač, nebo-li lux. Vyjdou-li vám luxy dva či více, podívejte se do návodu, protože jste někde museli udělat chybu.
Dále pak k vlastnímu vysávání. Celý ten zázrak spočívá v tom, že po zapnutí vykonáváte s hadicí plynule cukavý pohyb sem a tam a veškerý prach a nečistoty jsou skrz trubici do vysavače vysáty. Na a to děláte pořád a pořád, dokud tímto „tancem Sv. Víta“ nepřiskotačíte celý koberec. Nebo v našem případě koberců několik. Tak vidíte, že je to jednoduchá práce. Ovšem nebýt toho, že Albi měla v obývacím pokoji rozházené hračky všemi směry, šlo by mi to daleko rychleji. A také mi ze všeho nejdéle asi trvalo ji potom utišit, neboť jsem čirým nedopatřením vyluxoval její korálky, které měla pečlivě naskládané pod křeslem a kam jsem dost dobře neviděl. Jen jsem tím směrem projel hadicí. V první chvíli, jsem si myslel, že po mě někdo střílí kulometem, to když korálky prolétávaly trubicí. Budu jí muset koupit jiné.
Tak a teď ještě to nádobí. Zase to není nic těžkého, to pro ty, kteří se s tímto druhem práce ještě nestkali. To si vlastně myjete ruce ve velkém lavoru a mezitím tam máte i kopu nádobí, které co chvíli vyndáváte. No a to je celé. Tak a žena už udělá to ostatní. Někdy mi ale připadá, že toho ostatního je daleko méně, protože nad tím stráví daleko méně času. Nebo že by to mě trvalo tak dlouho? Nesmysl. Vybírá si vždy to jednodušší.
No a protože veškeré mé domácí práce byly již u konce rozhodl jsem si trochu odpočinout. Uvelebil jsem se pohodlně na gauči, pustil si televizi a očekával návštěvu. Zrovna dávali přírodopisný seriál o krásách Evropy. Na právě, když ukazovali nějaký půvabný ostrůvek kdesi u Dánska a mě při tom již pomalu padala víčka, přišla za mnou Albi, a ať si s ní jdu hrát, že ona bude princezna a já jí postavím hrad z kostek, kde bude bydlet spolu s králem a s opičkou. V mžiku jsem se probral a podíval jsem se na ni pohledem uštvaného zvířete, které už nemůže dál.
„Víš, Albi teď bych si rád odpočinul, běž poprosit maminku, ta umí dělat moc hezké hrady.“
Ale Albi že ne a ne, že opička chce abych jim postavil hrad já. A maminka, že vaří. Tak já na to, ať jde pomoct mamince s vařením. Co se v mládí naučíš … . Jenomže to už mě malá neposlouchala a začala natahovat moldánky. A taky si hned odešla stěžovat mamince. Jenže v tom zazvonil zvonek.
Konečně. Návštěva je tady. Malá dala ihned pokoj a začala se věnovat návštěvě. Byla to Zuzka. Ještě než došla do obýváku zastavila se na kus řeči u Marušky (mé ženy) v kuchyni a začala ji tam pomáhat s jídlem. Albi dala na chvíli pokoj, protože se usadila v kuchyni s návštěvou. Byla spokojená, že si ji někdo všímá, a že může někomu dalšímu vyprávět o svých problémech s chlapci ze školky, nebo o princeznách a nebo vůbec o čemkoliv co je pro ni hrozně důležité. No a já měl klid.
Za chvíli přišly holky do obýváku a přinesly talíře s občerstvením. Takové ty chuťovky a pochutiny. Udělal jsem jim místo na stole a začala nezávazná konverzace. Jak, kdo a s kým, však to sami určitě znáte. Mezitím vším poletovala naše malá a vyžadovala si neustále pozornost. Šeptala Zuzce důležité věci do ucha a důležitě se při tom tvářila. Když v tom znovu zazvonil zvonek. Byl to Martin od nás z paneláku, který to k nám měl nejblíže. Jenom vyběhl dvě patra. Byl ho hned plný pokoj. Ještě než pozdravil vykřikl: „Jak to, že nekoukáte na hokej?!“ a přepnul program na televizi, na kterou už teď beztak nikdo nesledoval.
Takže nádherné krajiny Evropy se změnily ve řvoucí hlediště fanatických diváků povzbující svá mužstva. A poté si Martin s blaženým úsměvem ve tváři sedl do nejbližšího křesla a natáhl se pro chlebíček. To ovšem ještě netušil, jak se mu jeho hokejové fandovství vymstí. Vzala si ho na mušku sama Albi. Byl pro ni jedním z velkých kluků, se kterými se dalo normálně si hrát. Ne jako s těmi ve školce. Ti byli moc malí. A Martin byl opravdu velký.
Hned od počátku, kdy se usadil do křesla ho Albi vybízela k různým aktivitám, jako například: ať ji postaví hrad, ať si s ní zatančí a tak podobně. Nakonec Martina zlomila a že si tedy spolu zahrají na schovávanou, ale ona že se mu musí schovat jako první. Albi samozřejmě souhlasila a ihned odběhla do kuchyně. Když se zhruba po pěti minutách vrátila byla silně rozladěná a stěžovala si jak to, že ji nikdo nepřišel hledat ačkoliv volala úž, úž. Na což ji Martin odpovídal úž du, úž du. Ale nešel.
A pak přišel Martin s jiným nápadem. On že se ji bude schovávat tak, že se jí schová za polštář a ona ho bude hledat. Malá s tímto ubohým nápadem bláhově souhlasila. Ale to ještě Martin nevěděl, jak se mu to nevyplatí.
V momentě, kdy si pře sebe dal polštář strhl se na obrazovce urputný souboj jehož výsledkem byl gól našich. Martin si nevěřícně strhl polštář z tváře, ale bylo již pozdě. A navíc Albi zvolala mám tě a padla mu do náruče. Martin napětím ani nedýchal. Ten gól viděl ještě několikrát ze záznamu, ale to nebylo ono. Už jsem se dlouho tak nenasmál a Martin si pod fousy drmolil něco o ženské rafinovanosti a vypočítavosti a díval se při tom na Albi. Ale ta za to přeci vůbec nemohla, hned od počátku to byl přece jeho nápad hrát si tuhle podivnou hru. No a tím Martin definitivně rezignoval. Během příštích pěti minut hokej stejně skončil a tak už si s ním mohla Albi v klidu hrát. Martin jí postavil hrad, kterým se nám všem chlubil, že my bychom něco takového jaktěživi nepostavili. To že on je na stavění hradů z kostek machr. Albi se hrad moc líbil, ale co se jí nelíbilo, bylo, že se tam nevejde její panenka, co by princezna. Kdykoliv, když se pokoušela panenku dát dovnitř bořila kostky a celý hrad se hroutil. Tak toho nakonec nechala a začala si prozpěvovat. Takové ty dětské písničky. Určitě je všichni znáte. Kočka leze dírou nebo prší, prší, holka modrooká a další jiné. A nás ty písničky nutila zpívat také. Chvíli jsme se vymlouvali, že jíme a s plnou pusou se nemluví, natož zpívá, ale po chvíli jsme se přece jenom přidali.
Nejprve začal zpívat Martin, který nás dušoval, abychom o tom nikomu neříkali, co tady všechno dělal, nebo že jeho autorita spadne na nulu a nebude se moct nikde ukázat. Chtě, nechtě jsme mu to museli slíbit a bavili jsme se jeho zpěvem dál.
Zazvonil zvonek. Tentokráte to ale nebyl zvonek u dveří, ale telefon. Čekali jsme ještě na Petra. A ten slíbil, že se ještě než přijde raději ozve. Ale hlavně pak také z toho důvodu je-li tam Zuzka. Maruška šla zvednout telefon. A také že to byl Petr. A skrz pootevřené dveře bylo slyšet:
„Jó je taky,“ tím myslela Zuzku. A dále potom:
„Nó, chlebíčky, toasty, jednohubky a upekla jsem bábovku, ale musíš přidat, je tu taky Martin, tak aby na tebe něco zbylo.“
Pak se vrátila a mezi dveřmi poznamenala:
„Petr tu bude tak za půl hodiny.“
Jenomže to už měl zase Martin naspěch, protože by se rád ještě setkal s Katkou, což je zase jeho ‚kamarádka‘. Nám ji však ukázat nechtěl řka ‚že bychom mu ji zkazili.‘ A tak pro nás zůstala Katka zahalena rouškou tajemstvím.
Zůstali jsme chvíli sami, to když Martin odešel. I Albi očividně posmutněla. Ale jenom na chvíli, protože do deseti minut tu byl Petr. Stejný čahoun jako Martin, což znamenalo pro Albi nový objekt k dobývání. Jak jsem již řekl Albi se velcí kluci líbí. A z toho důvodu byli Martin a Petr jejími favority.
A zase bylo veselo. Vyprávělo se o všem možném, ale hlavně také o zítřejším dni, kdy bychom všichni měli jít ke Kykalům na ‚blbouny‘. Což je místní lidový název pro švestkové knedlíky. Ale Petr ani Zuzka zítra nemohli. Už si přesně nepamatuji z jakého důvodu to vlastně bylo, ale zkrátka nemohli. Hodin pomalu přibývalo a jídla ubývalo, a tak se Petr se Zuzkou za chvíli rozloučili. No a my jsme to tu uklidili a dali Albi spát.
Konec konců není nad dobře strávený večer plný pohody a klidu.