Řeči a nářečí

Řeči a nářečí

Jakmile se člověk narodí ihned se začne vyjadřovat. Nejprve si jen tak leží, potom začne různě mávat ručičkami a vyvrcholením toho všeho je, že promluví. Zpočátku mu nikdo nerozumí, děcko si žvatlá cosi pro sebe až nakonec vysloví své první slovo, nebo spíš slůvko. S prvním slovem je to jako s prvním krokem: je trochu neohrabané, kolísavé a těžkopádné, ale je tady. Časem potom přibývají další a další slova až je z nich první věta, souvětí a nakonec i projev.
Ale co se děje dál. Člověk pomalu stárne, paměť se vytrácí a slova zapomíná. Nastává tedy situace zcela opačná. Slovo po slově, slůvko po slůvku se začnou z hlavy vytrácet jak pára nad hrncem až nakonec se zase ocitneme na začátku a začínáme opět žvatlat. Také blízké okolí nás má za malé, alespoň co se rozumu týče.
Ale to tom jsem tu psát nechtěl. Chtěl jsem si hlavně všimnout toho období, kdy se dorozumíváme, kdy užíváme řeči k tomu, abychom se nejenom domluvili, ale také přesvědčili ostatní, zlákali je na svou stranu, nebo si namluvili partnera či partnerku a přitom si nevědomky všimneme jakou řečí k nám kdo mluví.
Už při prvním kontaktu podle řeči poznáme odkud kdo pochází. Jinak mluví Ostravaci, jiná sa poudá na Hané. Ale mnohdy už mluví jinak v sousední vesnici nebo městě. Ale hlavní je, že si tu všichni rozumíme.
Jiné to ovšem je, když přijede nějaká zahraniční návštěva, která s námi nemá společný nebo podobný jazyk. Nebo naopak, když mi přijedeme někam do zahraničí a není to právě Slovensko, Polsko nebo jiné slovanské země. To už se potom domluvíme těžko. Ne ovšem ti, kteří jazyk té které země ovládají. Ti se naopak domluví velmi snadno. Avšak jsou i tací, kteří se mohou domluvit i několika jazyky najednou (samozřejmě, že ne naráz). Takových lidí v současné době neustále přibývá a jsou to většinou mladí lidé. Ono je to také způsobeno volností v cestování, která dříve nebyla.
A tak se tedy domlouváme: německy, anglicky, španělsky nebo třeba francouzsky, ale najdou se i tací, kteří dovedou mluvit například švédsky nebo japonsky nebo třeba jazykem starých Asyřanů v první polovině jejich úspěšné vlády. Jsou tací, ale těch už je opravdu velmi málo.
Dnes se spíš snažíme vypořádat s tím, abychom se domluvili sami mezi sebou navzájem i když mluvíme stejným jazykem nebo nářečím. Protože co člověk, to jiný názor. A některé názory se prosazují pomocí násilí.
Ale raději bych se vrátil zpátky k tomu nářečí. Poté co jsem se oženil, získal jsem z ženiny strany mnoho příbuzných z Domažlicka, a to pro mě, Berouňáka, je zcela jiná mluva. O tom hlavním se vždy domluvíme, ale kdybychom zabrousili do lidových názvů některých stále ještě používaných věcí asi by mi z toho šla hlava kolem. Avšak ani moje žena už tyto výrazy nepoužívá, a tak přežívají pouze u starších lidí a s nimi také zanikají. Avšak jedno úsloví si pomatuji dodnes.
Stalo se to strýci mé ženy v době kdy byl na vojně. Prováděli vojenský přesun z jednoho místa na druhé s plnou polní. Kluci šli zpočátku svižně, ale jak cesta ubíhala nohy se jim podlamovali stále víc a víc až nakonec zastavili u nízkého lesíka. Strýc v té době sloužil na hranici a míst kudy se prodírali dobře znal. Proto z něj náhle vypadlo:
„Íčko dem na blíž,“ a vydal se nejbližší cestou přes les v domnění, že ostatní jej budou následovat. Ale to se nestalo. Místo toho všichni začali koukat jako by spadli z višně a některém dokonce spadla čelist údivem. Jaksi dost dobře nechápali, co se jim to snažil strýc sdělit. Možná se tam vyskytli i tací, kteří si mysleli, že je ve spojení s nepřítelem a dává mu nějaké tajné znamení o poloze, kde se právě nalézají a případně co s nima má nepřítel udělat. Nakonec, po vysvětlení se dali všichni za strýcem, protože ono úsloví neznamená nic jiného než:
„Jdeme zkratkou.“
A pak že se všichni domluvíme i když hovoříme stejnou řečí. Dost možná, že v těchto případech by bylo lepší zvolit nějaký mezinárodní jazyk, jako třeba Esperanto, a ty jednotlivé fráze, kterým nerozumíme, do něj převést.
Ale to laskavě nechám na každém z vás.