Psaní

Psaní

Už jako velmi malý kluk jsem si přál být spisovatelem. Tu touhu a ten pocit v sobě nosím dodnes. A i když si myslím, že jsem již něco napsal, nebo že mám dost námětů na další psaní musím si teď položit jednu velmi závažnou otázku. Snad si tuto otázku přede mnou kladli i ostatní spisovatelé. A to:
Má to vůbec smysl psát, stále si něco vymýšlet, nutit ostatní aby to po vás četli? To těch knížek už není dost? Bude vůbec někdo číst to co já napíšu? Není lepší raději se v klidu a v tichosti sednout někam do kouta a tam si přečíst něco pořádného? Nebo si raději pustit televizi, dát si nohy nahoru a přikusovat brambůrky? Má stále ještě spisovatel možnost napsat něco nového?
Dříve bych se asi takto neptal, ale nutí mě k tomu jedna věc. Já sám osobně si totiž myslím, že lidé v současné době málo čtou. Je samozřejmě dosti knížek a tak si mohou vybrat. Ale budou ochotni číst opravdu ty moje? Vždyť kolik je dneska spisovatelů a o kolik z nich víte? Já bych jich nevyjmenoval ani deset našich současných. Tak jaký to má potom význam? Na to je moc těžká odpověď. Musí v tom být něco, co člověka žene někam dopředu a dál. Je to určitým způsobem vášeň. Jinak si to totiž nedovedu ani vysvětlit. Protože, proč jinak by jste se chtěl stát spisovatelem, když polovina lidí, kteří uvidí vaši knihu v obchodě po krátkém prolistování poodejdou dál a sáhnou raději po nějakém osvětleném spisovateli nebo po vhodnějším žánru třeba klasickém díle. Ale kdyby se četli alespoň klasická díla. Kdy například někdo z vás měl v ruce dílo takřka klasické? Kdy se jím prokousával a snažil se pochopit myšlenky autora, který se s vámi o ně dělil a ukazoval vám tak cestu poznání a nových vědomostí? Na škole, ano tam to bylo do jisté míry povinné. Nebo alespoň dobrovolně povinné. Mohli jste si vybrat autora nebo i dílo přečíst a z něj udělat malý referát, který ukazoval o vašem samostatném úsudku, pokud jste to ovšem neopsali o vyšších ročníků, kteří podobný referát psali již minulý rok.
Takže co, psát nebo nepsat? Já bych psal. Ovšem povšimněte si další poznané skutečnosti. Píše se stále a stále. Píší i ti nejznámější. A co všechno si o nich pamatujeme. Kdo ví, kolik toho opravdu napsali? Vždyť i po těch nejznámějších nakonec nezbudou než jedno nebo dvě nejznámější díla a ostatní upadnou v zapomnění času. Kolik toho musel napsat Dumas, aby po něm zbylo takové dílo jako jsou Tři mušketýři nebo Hrabě Monte Christo? A stejně tak Verne, Goethe, Poe a mnoho a mnoho dalších. Ale abych vybral také nějaké naše autory. Kolik listů papíru musel popsat například Hašek, aby zůstal nesmrtelným svoji postavičkou Švejka. Kolik z nás zná alespoň jménem jednu jedinou sbírku básní od Nerudy. Kolik musel napsat Čapek, Jirásek, Ty a mnozí jiní povídek, fejetonů, divadelních her nebo románů, aby se nám dostali do povědomí? Ale toto tvrzení neplatí jenom o psaní. Je to naprosto stejné i v hudbě, vědních oborech nebo nových vynálezech. Kdyby nebylo oné prvotní vášně, která musí být silnější než možná porážka, nikdo by se do tohoto předem prohraného zápasu nepustil. Nikdo se přece nebude pouštět hned od začátku do předem prohraného boje. Tolik sil a energie se nikdo nedovolí vypustit jen tak nazdařbůh pryč.
Takže zbývá jen to jediné doufat a pevně věřit, že věc, kterou jsme začali tady po nás zůstane a řekne něco i těm dalším, co přijdou po nás a naše jméno tak neupadne v zapomnění. Že to, co vytvoříme nás přetrvá a popluje časem bez škrábanců. To je to jediné o čem sníme my všichni.
A teď mi zbývá už to poslední. Bude také někdy někdo číst to, co jsem teď a tady napsal?