Odpočinek

Krásné jsou ty chvíle odpočinku

Hrozně rád odpočívám. Mám rád ty chvíle, kdy se mohu v klidu usadit do křesla, celý se uvolnit a zavřít oči blažeností, že v následujících chvílích nemusím vůbec nic vykonávat. To jsou pro mě chvíle svátků. Samozřejmě, že bych mohl odpočívat také zcela jinak. Například podnikat výlety do blízkého okolí nebo vykonávat drobné práce na zahradě, ale to už by nebyl odpočinek v pravém slova smyslu. Tedy v mém smyslu.
Protože každý člověk totiž odpočívá úplně jinak. Někomu chvíle odpočinku zpříjemňuje hudba, jinému pouhá hudba nestačí a pociťuje při ní touhu tančit, další pak k tomuto všemu to prokládá notnou dávkou alkoholu. Ale jsou i tací, kterým by hudba a tanec při pití překáželi. Ale naproti tomu jsou i jedinci, kteří odpočívají s knihou v ruce nebo podřimují u televize.
Pro mě samotného se odpočinek stává odpočinkem, jak už jsem řekl, když se mohu pohodlně usadit do křesla a zaposlouchat se do nádherných skladeb klasických autorů. Mezi mé nejoblíbenější skladatele patří například Beethoven, Bach nebo Verdi. To jsou skladatelé, které si poslechnu vždy velmi rád a udělám cokoliv, abych si je také poslechnout mohl. Jsou to chvíle, které si nerad něčím jiným kazím.
A teď si představte, že si mi podařilo zjistit, že v rádiu budou vysílat Verdiho operu Nabukonodosor. To je pak radost odpočívat. Čerpám tak novou energii, nový elán a chuť do života, chvíle, kdy cítím, jak mi v žilách koluje horká krev, chvíle plné inspirace a nápadů a s posledním tónem pak uvolnění a uklidnění. Pak se cítím o pár let mladší, o něco silnější, ale hlavně duševně očištěn.
A nyní se tato chvíle přiblížila. Den D, hodina H, minuta M a já zapínám rádio, ladím kýženou stanici a usedá, abych se oddal tónům. Vše je připraveno. Můžeme začít. Hudba, prosím. Zaznívají první vzdálené tóny a já v ústraní svého domova nikým a ničím nerušen přivírám oči pln očekávání blížící se melodie. Do mé mysli pomalu vchází klid a uvolnění.
A do pokoje vchází moje dcera. Otevírám oči a pozoruji jak nálad pohody pomalu ale jistě mizí pryč. Zatím beze slova na mě usedá, držíce moji ruce. ‚Dobrá tedy‘ říkám si, budeme poslouchat společně.
Vtom se přímo proti mně otočí a praví:
„Tati, pojď, zahrajeme si spolu.“
A vše je pryč. Snažím se ještě alespoň poslouchat melodii a zároveň neodporovat malé. Tak bude mluvit méně a já více poslouchat. Ale to už jsem nucen vstát, držet ji za obě ruce a točit se dokola. Zatím stále ještě nemluví, jen se mě drží a točíme se.
Mezitím hudba sílí, tóny jsou stále výraznější a výraznější a my se točíme a točíme. Vtom hudba zprudka ustává. Ani malá není pozadu, zastavuje se, ale jen na chvíli.
Změna směru otáčení. Když hudba znovu zazní a hlavní představitel rozvine své pěvecké umění, malá se k němu přidává. Její zpěv, pokud tomu tak můžeme říkat, vychází z docela jiných motivů. Toho dne totiž bedlivě sledovala pohádku o Honzovi, co ho nespravedlivě odneslo peklo do svých tenat. A jednu písničku si teď prozpěvovala.
„Peklo, peklo, peklíčko, je tu teplo teplíčko,“ prozpěvovalo si to dítko a přidávala na síle hlasu. Stejně tak přidával i pěvec opery.
Jediným srovnáním mezi nimi bylo snad, že malá o peklu zpívala a v koncertním sále to vřelo jako v opravdovém kotli plném vařící vody.
Dál jsem již nebyl schopen poslouchat. Zcela rezignovaně jsem vyplul rádio a začal si pobrukovat spolu s malou její dětský hit. Jaký byl samotný děj opery a jak to nakonec se všemi dopadlo je mi již známo z dřívějších let. Takže mi nakonec nezbylo nic jiného než si odpočinout za zpěvu úplně jiné písně za tanečního doprovodu mé dcery. Však ještě bude příležitost k podobné relaxaci. Příští týden budou vysílat Beethovenovu Eroiku.