Sportovní

Příběh sportovní

Ve zdravém těle zdravý duch. Tak toto motto platila za mého útlého mládí a pokud vím, platí určitě i dnes.
Sám sebe, když se ohlížím zpět v čase, vidím jako sportem obdařené dítko. Musím říci, že jsem vlastně zkoušel kdejaký sport. Byl jsem mladík plný ideálů a snů. Ovšem jak šel čas starostí přibývalo a času na sport a na zábavu jaksi ubylo. Nicméně, na ty časy vzdálené vzpomínám vždy rád.
Samozřejmě, že se bez sportu neobejdu ani dnes. Díky atletice dnes téměř vždy doháním autobus a trolejbus, díky míčovým hrám a hře v šipky mám pevnou ruku při házení nepotřebných věcí do koše. Ale o tom jsem tu teď nechtěl psát. To, co bych vám chtěl sdělit se týká spíše té myšlenky vzpomínání.
Mám dceru, za několik málo měsíců ji budou tři roky. Už je dost velká na to, aby vnímala to, co se kolem ni děje a zapamatovávala si své dojmy, na které bude jednou vzpomínat, když se bude v myšlenkách vracet do svého dětství.
Snad právě proto, abychom okořenili tyto krásné okamžiky, koupili jsme ji k minulým vánocům dětské boby. Věc velmi užitečná a potřebná, zvláště když je protější kopec plný sněhu a dětí s podobnými zimními atrakcemi. Jenomže tenkrát neměla naše malá ani dva roky. Chodit už pochopitelně uměla a vyjadřovala se také vcelku zdatně. Zvláště to se gestikulací týče.
Na první pohled pod vánočním stromkem ji boby nějak zvlášť nezaujaly. Měla celou řadu jiných a pohlednějších hraček, se kterými ihned věděla na co jsou a co vše se s nimi dá podnikat. Snažili jsme se ji tuto novou věc přiblížit.
„To jsou boby. Na tom se jezdí z kopce dolů a je to ohromná zábava.“
Malá na nás koukala a zčásti i gestikulovala řka:
„Já přece vím, co jsou to ty vaše boby. To jenom malé a hloupé děcko neví co to je a co se s tím dělá. Tohle mě přece nemusíte vůbec říkat. Já jsem v bobování nejlepší. Můžeme vyrazit, pro mě za mě, třeba hned teď.“
No sláva malá věc ochotně přijala, co je důležité nebojí se, takže při nejbližší příležitosti ihned vyrážíme vyzkoušet novou zábavu.
A skutečně za několik málo dní nasněžila pořádná peřina prachového sněhu a my jsme se vydali vstříc novým dobrodružstvím, které zanechají nám všem jistě nemalé radostné zážitky.
Den přípravy. Sobota odpoledne, příjemné zimní odpoledne. Na protějším svahu je plno dětí oddávající se sněhovým radovánkám. Lyžování, sáňkování, někteří to dokonce zkoušejí na igelitových pytlích vystlaných slámou.
I my jsme připraveni. Malá má zimní kombinézu, ve které vypadá jak maskot od firmy Michelin a samozřejmě nechybí ani nové boby. Vyrážíme. Už z dálky nás vítá veselý hlahol dovádivých dětí a sem tam i jejich rodičů. Je zde i dost dětí asi tak stejně starých jako naše Albi, ale jsou samozřejmě v doprovodu rodičů nebo blízkých známých.
„Taky na vzduch?“ vítají nás ostatní maminky a tatínkové zatím co mladší osazenstvo se spokojí s prostým ‚Čau‘. Odpovídáme letmo na pozdravy a hledáme si klidné místo, kde bychom mohli začít s výukou v jízdě v boby.
Vtom jak blesk z čistého nebo proletí kolem nás na lyžích stařík a bravurně kličkuje mezi ostatními. Svůj výstup končí prudkým smykem. Lavina sněhu zpod jeho lyží zasáhne přihlížející omladinu, která si ulevuje na adresu dotyčného staříka si v tom smyslu, že by měl raději sedět doma za pecí nebo v hospodě a neplést se jim tady. Ještě když nás stařík míjem zaslechl jsem cosi co znělo jako ’Skol‘.
Pokračovali jsme dál hledajíce klidný kout. Na protější straně kopce v místě, kde již téměř začínal les se jedno takové místo našlo. Výcvik mohl začít.
Vystoupili jsme několik kroků po svahu vzhůru. Usadil jsem malou pohodlně do startovací polohy a odstrčil. Dole již čekala žena na přijíždějící malou. Hravě ji zachytila, neb rychlost se kterou se k ní malá blížila nebyla až zas tak závratná. Mělo to však jedinou vadu. I přes tuto malou vzdálenost boby nabraly zcela jiný směr. Avšak vzhledem k délce ujeté dráhy to nehrálo tak závažnou roli. Malá se sama ubrzdila a my jsme mohli pokračovat v dalším budu výuky. To znamenalo ještě dále, ještě výše. Ani malá proti tomu nic nenamítala, jízda se ji ohromě líbila a svými posunky to dávala velmi najevo.
Další jízda byla o pár kroků delší. Snad pouze pro jistou bezpečnost jsem raději spolu s malou sbíhal dolů. No, spíše jsem za ní klopýtal ve sněhu a dolů jsem dorazil v momentě, kdy už se zvedala a vyžadovala další jízdu.
Když už jsme byli asi v půlce kopce a malé se to zatím stále líbilo, objevil se první problém. Nejprve to ovšem vypadalo zcela nevinně. Pustil jsem malou jako obvykle a stejně obvykle jsem ji doháněl v kyprém sněhu. Nutno ovšem dodat, že v kyprém sněhu se běhá velmi, ale velmi obtížně. A vzhledem k tomu, že jsme na svahu nebyli sami bylo i jistým dílem umění vyhýbat se ostatním spolujezdcům. No, spíše oni se vyhýbali nám. A zrovna v tomto okamžiku se na vrcholku kopce objevil jezdem na lyžích. Jejich tu ovšem tolik, že si dalšího jezdce ani nevnímáte. Ovšem této jezdec si vybral úzký pruh dráhy mezi naším bobem a sousedními lyžemi. Hnal se z kopce dolů volným prostranstvím. Avšak ve spodní polovině již musel kličkovat mezi námi a už při prvním pohledu se zdálo jakoby ztrácel rovnováhu a jistotu s jakou mezi nás vjížděl. A tu naprosto nečekaně zabočila i naše malá. Zkřížila mu cestu nejenom onomu tajemnému jezdci, ale i dalším, sousedním jezdcům.
Onen tajemný jezdec se, ke své smůle i štěstí musel nejprve vyhnout mě, který jsem následoval malou, a to tím způsobem, že zajel do sousední dráhy mladšího lyžaře. Potom se musel vyhnou právě tomuto lyžaři tím, že vjel opět do naší dráhy. Ale ihned musel podniknout další úhybný manévr neboť v cestě mu stála, či spíše se řítila neznámo kam, naše malá. No a navíc dole to vše chytala moje žena.
To už bylo dost i na ostříleného sjezdaře. Tajemný jezdec v poslední kličce jenom zvedl ruce, napřáhl je před sebe a v plné rychlosti udělal mohutný oblouk do lesa. Následoval už jenom mohutný zvuk praskajícího dřeva společně s oblakem poletujícího sněhu. Já, ve snaze zabránit nejhoršímu jsem skočil za malou, čímž jsem předjel sousedního mladšího lyžaře, kterému chvíli trvalo než ve svém vrávorání nevydržel a spadl několik metrů za mnou. Už jsme se z kopce váleli dva, rozrývajíce sníh před sebou. Utrpení nemělo však být ještě konec.
Malá několik metrů před pomyslnou cílovou rovinou najela na výmol. V její rychlosti udělaly boby obrat a ve vzduchu se malá od nich oddělila. Boby dokončily oblouk a dosedly zpět na správnou plochu a dorazily do cíle jako první. Hned za nimi si to, chvílemi po břiše chvílemi po zádech a s mohutný řevem, přihnala naše malá. Další v cíle jsem byl já. Snad to bylo i díky tomu, že mladý jezdec deroucí se hned za mnou do mě několik metrů před cílem narazil. Skutečnost však byla taková, že tam dole jsem se srazili ještě jednou. Bohužel pouze on měl kompletní lyžařské vybavení a já jenom bundu a dvoje tepláky. Po čtyřech jsem se doplazil k malé, kterou již chlácholila žena. Nastala chvíle oddechu a ulehčení. Nikomu se nic nestalo. Malá prožila svůj první šok, na který hned tak nezapomene a bude i nadále provázet její vztah k zimním sportům.
Mladý lyžař se po chvilkovém oddechu vrátil zpět na svah. Já měl jenom několik modřin a škrábanců. Daleko nejhůř na tom byl onen tajemný jezdec, který právě vycházel z lesa. Přes rameno si nesl jeden a půl lyže a znatelně kulhal.
Není nad to si pořádně zasportovat a uchovat si v mysli na ten který sport milé vzpomínky. Ale na tento zážitek bych chtěl co nejdříve zapomenout. A nejenom já.