Mizerné střípky mizerného bytí - part 2.

*Podzimní sníh

Padá první sníh,
zima však není,
Padá podzimní sníh,
ve vodu se mění.
Sníh bělostný,
však taje.
V koutě je dítě,
směle si hraje.
Podzimní sníh padá,
však nedopadne,
hned taje.
Nemá sílu se udržet,
na ulicích, střechách.
Nemá sílu se udržet,
však nemá strach,
zůstává jen voda.

#
Marnost

Marností je moje bytí,
jenž prožívám den co den.
Hvězda mi v dlaních svítí.
Ne to není hvězda,
to je odraz střepů jen.
Ty mizerné střípky,
mizerného bytí.

Ty svodné ženské křivky,
jenž lákadlem mi jsou.
Marně se snažím,
odvrátit své zraky,
zastavit své kroky.
Vždy skloním tam své oči,
a kroky mé se nikdy nestočí.
Je to marné,
Marnost, mě do vínku dané.

#
Čas

Nelze jej zastavit,
Je pomalý a přec rychlý.
Nelze jej dohonit.
Kličkuje, směje se do očí.
Potřeboval bych ho zastavit.
Zastavit ho na čas,
zastavit čas,
však nelze to.
Potřeboval bych zastavit čas,
chtěl bych se zotavit.
Zotavit své city.
Cítím se jak zvadlý klas.
Chtěl bych zastavit dny,
Na chvíli, však hned,
zastavit čas.
A v duši mít zas ten starý klid.

#
Podzimní přání

Podzim barví listí,
a já ti přeji štěstí.
Přeji ti tež lásku, zdraví,
a vše co lidé přejí.

Měj se krásně,
směj se na svět,
směj se stále.
Ať březen je či listopad.

Přeji ti vše krásný,
at podzim máš barevný,
a štastný.
Ne černobílý.

#
Bílá

Bílá barva skrývá sílu,
co charakterizuje lesní vílu.
Vílou zálibou je krásný tanec,
to ja pak opravdový mazec.

Ta bílá je totíž kouzelná,
tuto vlastnost nemá barva jiná.
Když přitulí se k tobe víla,
uslyšíš jak jí srdce zpívá.

Když na oblohu vystoupí bílá luna,
raději utečeš jak divoká kuna.
Bílá zima, černá noc,
převeliká je bílé moc.

Tahle barva je prostě nej,
tyto slova na paměti měj

#
Před popravou

Možná kleju, možná ne,
ale na tom nesejde.
Balvany se na mě valí,
hráze přede mne kdekdo staví.

Cítím se jak před popravou,
za chvíli šat můj servou.
Proč se mi tady sakra všichni smějí,
vždyť já stojím před popravou.

#
Večerní esej

Sedím na posteli,
a nesnáším tuhle chvíli,
kdy stále víc a víc vzdaluji se svému cíli.

Vzpomínky se vraceji,
kam před nimi jít.
Ty chvile krásný,
zbývá už jen snit.

Mít pár přátel,
kolem sebe.
Neměl bych to daleko,
do sedmého nebe.

Nejsem Romeo ani Don Juan,
marně teda přemýšlím,
proč jsem stále sám.

#
Láska

Zdálo se mi že jsem šťastný,
nebylo mito však pranic platný.
Štěstí je věc záludná,
nikdo nevi co znamená.

Mě však začíná už docházet,
co by mi tak mohlo scházet.
Je to láska divný cit,
já však musím bez ní být.

#
Běh

Běžím po rosou mokré louce,
přitom přemýšlím o jedné známé holce.
Kterou znám už léta,
a jedna skutečnost mi hlavou vrtá.
Kde se stala chyba,
odkad přišel zlom,
v dálce zase slyším,
už zase slyšíám hrom.
Přemýšlím co bych měl dělat,
snad bych se ni ni neměl hněvat.

#
Já se nevzdám

Já se nevzdám,
a dál zůstanu svůj.
Dobře vím co tak dlouho hledám,
však v duchu slyším stůj.

Já se nevzdám,
i když přetěžko mi jest,
nikdy nezměním svúj směr,
a půjdu s rukou v pěst.

Přes rány které dostávám,
a prohry které získávám.
Vždy zvednu hlavu,
a zavážu si ránu.
Nikdy já se nevzdám.

#
Splín

Mě nenapadá ani jeden rým
v hlavě mám pořád stejnem splín
Splín jenž vyřešit neumim
pořád je tu
a za svoje skutky neručím.

#
Ultraprázdnota

Všechny svoje strasti házím do kouta
však ony se zas odražejí a vrací zpět
ultraprázdnota

Na chvíli se jich zbavím připadám si lehký
zpoza stínu se vracejí a jsou stále stejný

V té prázdnotě připadám si opuštěný
když na blízku, žádný přátel mi není
A tak prodírám se sám tou svojí prázdnoutou
prodírám se a stále nenacházím náplň svých snů.
Ultraprazdnota
veškerých mých dnů.

#
Už je toho dost

Dost je všeho trápení,
dost je všeho strachu
všech ideí ztrácení
chci začít žít trochu

Přes reality mlhu,
přes samotu mou
kráčím svojí cestou
a životní naklad dál si sebou nesu

Už je toho dost
za svojí minulostí
spálím, zbourám most
Skláním se jen nad propastí
zla už bylo dost.

#
Pohled na život

Je to věc divná
ten život lidský
každý každému se rovná
a přec je někdy větší

Život byl, je a bude
jěšte snad čas krátký,
je tomu tak všude
ale nic nejde vzít zpátky.
Zpátky je to nekonečná propast
při pohledu na život prožíváme radosti i strasti
Život nelze vrátit
mužeš z něj smuetnit či se radovat

#
Svěřuji se

Svěřuji se hvězdám
co noc co noc vycházejí
a na obloze záři
že štěstí své já neznám
že pochopení své hledám.
Však stále marná sneha je to.
Co na mě je tak zlého.

Svěřuji se stromům co historie jsou znalí,
ať slabost má se změní, ať jsem jak kdysi štastný.

Chtěl bych se svěřit každému
každé neznámé tváři
jenž potkávám den po dni
však odvaha k tomu kroku mi schází

Svěřil bych se rád komukoliv z lidí
kdo by mě pochopil jak muj duch se cítí.

Svěřuji se sobě,
ten děj však nemá zažatku ani konce.
Svěřuji se tobe,
krásné mocné slunce

#
Hodina stá

Jest hodina stá,
ve dveřích se objevila jedi ná láska má.

Jest stá dopolední
den získá krásný snový lesk

Jest stá, hodina poslední,
kdy všichni odhazují a zbavují se masek

Jest stá odpolední,
letadlo vzlétlo však nedoletí

Království bez krále, marně touží po lásce,
po lásce vladaře, který v hodině sté
opustil trůn, hrad a zem
zbavil se svých pout, ze kterých se nemohl vyvléct
A tak v hodině sté
rozhodl se utéct

Skončila hodina stá a s ní i snů lesk
sny odhalily pravdu, která tak strašně bolí
a svojí cestou spáč se dál brodí
i když nemá už sil
ta hodina stá je minulost
a ten okamžik co byl
už pominul

#
Slova

Písmena se mění na slova a fráze
leckdo si může přopadat jak na horské dráze
Některá bolí,
některá jsou plna štěstí
lidé pro ně slzy roní

Slova mohou bouřít narody
Slova jenž tvoří z valečných vřav hroby
Jsou plny přátelství, bohužel i zrad
V některých se jejich význam nezná.

Jedno je jisté bez nich se žít nedá
Slova, Slůvka, Slovíčka
to jsou výtvory človeka
Ten s nimi muže ranit
i nežně po srdci hladit
Existuje jich mnoho, v mnoha jazycích
a dá se s nimi vyjádřit co není na očích

Oči mluví, i cele tělo,
řeč těla je však zrádná
slova ta jsou hned jasná
Slovem vyjádříš pocity i chutě
tělem klameš, to zdá se být všem jedno.

#
Vzpomínky

Zradila jadna zradí jíní
a tom jsem chtěl jediné stát při ní
Přišla věřil jsem snům
odešla zbyl mi jen prázdný dům

Zůstal jsem sám se svými sny,
sny plnými touhy a vzpomínek
zhatil se veškerý životní plán

Nemám se čeho chytit
nepřichází žádné ze znamení či vyhlídek

Tak jako růže brání se trny
jak zlatý klas obohacuje nás zrny
tak bráni se mé srdce štěstí
proč to hlava má neví
a nevím to ani já sám

Připadám si bez hlavy
a slepý jdu vstříc neznámu
jediné co živí naděj aspon malou
jsou veškeré vzpomínky

Od prvních lásek
přes strach z bolesti
až do poslední hodiny nyní prožité své
Přes veškeré vrásky které jsem si způsobil
at sám z vlastní hlouposti
a nemá cenu říkat že ji není dosti
či které mi způsobili jiní
lidé cizí i vlastní

Vzpomínky jsou obrazy ze života,
plačtivé, směšné a dráždívé,
vzpomínám na minulost od znova,
srovnávám myšlenky své

Přemýšlím nad minulostí svou
a krásou křehkých bytostí
myšlenkové pochody mojí hlavou putují
a každý krok je jednou z myšlenek

#
Bláhová láska

Bláhovy ten kdo miluje
kdo pro svoji lásku i zabije
zabije soka v boji milostném
bláhový kdo myslí si že bude žit klidným životem

Láska hřeje láska mrazí
i ocelového golema, jež zdá se nedobytný
na kolena i tvář srazí

tváře je nevinné
skrytá je v ukrytu bláhová láska
Plní příkopy a bourá hrady
a když se vynoří bázlivý prchá.

#
Zimní noc

Venku je chladno, spíš mráz
kolemjdoucí závidí rozvíceným oknům
kterých je již po skrovnu
že za barierou z cihel
jest teplo překrásné
a dají větší rychlost svým krokům

Zhaslo okno, další krok
taje svíce, kape vosk

Je krásná, vážná, zimní noc
hvězd svítí na nebi na tisíc

Psík v boudě zsíná
pro nej je ta noc
jako každá jiná

Vzduch se nehne, mráz ho staví
je klidný, teď nikoho nezastraší

Stáda hvězd a v srpu mesic
kdo to má rád dýchá z plných plic
kdo má to rád.
Pokojnou zimní noc

Ráno ještě spokojeně spí
však přichytá se do boje
nový den trvá na s noci dávno ujednané dohodě
že, každý má svůj čas
že, noc zítra může přijít zas

A bude-li stějně chladná zimní noc
či bude jiná její tvář
o kolik bude silnější měsiční zář?

Zda odnese si s sebou život některý
to zdá se nikdo netuší

Má-li zimní noc ještě dost sil
zda pomůže ji stín
co by světlo ještě na čas skryl

Pouliční lampa skryta v noční tůni
v pokoře před nocí se sklání
Nic a nikdo
pod ní stín nevrhá

Teď i poslední světlo v oknech zhaslo
už vládne jen černá nádhera
jen velká černá tůně
jenž svět skrývá
jak v matčině lůně

#
Matka země

Už je to mnoho let
co jest světem svět
Vzhlíží člověk pouhý k nebi
v duchu však nejvíce důvěřuje své zemi
Po ní tančí, na ní leží
shlédne na ní a je zase svěží

Čeká na zem, až se zjara vzbudí.
Nebýt země, matky země
byli by jsme lidé chudí

Přešla bouře, liják ztich
matka země, pevná pod nahami
a každý člověk spláci ji dluh.

#
V hlavě

Moje pamět snaží se strávit slova
snaží se neustále, snaží se znova
Vím že musím
to slyšel jsem už snad,
tisíckrát a uslyšim to zas

Mrtvoůné pusto tam mám
jak ten nejzapadlejší a nejchudší vzdálený krám
však povinosti odkládám na kolej vedlejší
na kolej slepou
odkad jistě neutečou

Já nebráním jim at si jdou
u mě štesti stejně nenajdou

Dám i m průběh volný
i bez nich budu stále štastný

Vím že musím ba i nutím se
však stejně vím že sklamu
knihu jako vždy
bez zájmu a potěšení
stejně jako vždy zavřu