Mizerné střípky mizerného bytí - part 3.

MIZERNÉ STŘÍPKY MIZERNÉHO BYTÍ

Všechny moje ideje se zřítí,
jsou to pouhé mizerné stříoky mizerného bytí
Útržky okamžiků prožité jen jen jedinkrát

Kdekdo se mi vysmívá do očí
to jsou jen mizerné střípky mizerného bytí
Procházím tím svým žívotem
však cítím se jak za plotem
přo pokusu o přeskok
toho svého, na pohled nizkého plotu
zjištuji jak těžký náklad nesu

Ten nízký plot jest obehnán keřem trnitým
zradily me vlastní síly, odražen byl útok můj
a můj náklad rozbyl se na střepy
mizerné střepy mizerného bytí

Pořád obcházím ten plot
a sbírám ty své střepy
a jen za něj hledím
jakákoliv nápověda dala by mi naději
že mizerné střípky mizerného bytí
jsou jen fata morgana nad pouštním obzorem
že se blíží oáza, a já budu zachráněn

Mizerné střípky mizerného bytí
a zase slyším jak srdce mi spílá
skrz mou hruď se na ten bidný svět dívá
a vidí na zemi ty pohozené střepy
kde každou chvílí jedne nový přibývá

To je moje bytí, prachmizerné
to me skrytě celý čas
milování chlebodárné

Ty srřepy skutků roztodivných
které málokteré oko zří

To pozná ten kdo pozná mne
Kdo přivykne tonům líbezným
kdo připustí barvu mého dne
že není vžy tak krásně barevný
že muže přijít čas
kdy člověk není zpěvný
kdy den má mizerný
kdy střepy se mu rozsypaly

Posbirat je nelze , mizerné střepy
jsou nehmatatelného ducha
jsou to mizerného bytí stopy
zdá se marné předt tím utéct a prchat.
Tím spiš dostihneš se sám
Mizerné střepy mizerného bytí

LÉTAJÍCÍ KŮŇ

Kůň se vznáší nad oblaky
schlíží na ten bídný svět
z tech výšin přecházejí mu zraky
v tom přeskočil z mračen hrad
Beží dále i když cíle nezná
vznáší se vysoko nad oblaky
Ten kůň poselství své předá
až dokluše do dálky

MILOSTNÁ

Vy jste mi pokladem
jenž chovám stále ve svém srdci
jen pro vás počalo mi tlouci
toužím se dotknout vaších rtů rtem svým

Láska je jak čarodějka mocná
vždy udolá srdce na které vzpomene si jen
má slova ve verších jsou proto tak plodná
připadám si jak kdybch snil tuze krásný sen.

HLEDÁNÍ A NACHÁZENÍ

Tys mě souzena, nevidíš?
Kde jsi, tak kde vězíš
čekám na tebe ve stínu
ve stínu stromu který chrání mojí víru
Že na skráň tvou a vlasy hedvábné
které máš, které tak miluji
aspoň letmě, jen na okamžik
chtěl bych tě pohladit, tak něžně

Po tvé srdci, po tvém dychu
prahnu a napsat román se chyluji

Děj je mi známý, však neumím
vyjádřit všechny své city
je jich přemnoho, snad
mé oko se snaží zahlédnout tě
Však náhle tě není
v celém širém obzoru
Tak kde jsi kde vězíš
nemohu tě nalézt
přitom stačí jen
zavřit oči a nechát se vést

Láskou
snad chtěl bych te svést
už tě nacházím
stačí se nechat vést
svou láskou

LET

Letět přímo letět dál, letět až kam půjde to
temný vichr do zad vál, vžil ses do duše orla dravého
Na vlnách vzduchu vznášet se
vidět celý širý kraj
toztáhni křídla maber směr
tam až k útesům, z výšin pluj

BÁJNÁ ATLANTIDA

Stále jsem jednou malou chvíli
ve vlnách bájné Atlantidy
mnoho překrásná to byla zem
snad tisíckrát než kde my žijem

Na vlnách atlantidy
střetávají se všech oceánů vlny
ctnostné panny zde nalévají vína číše
muži skládájí jim milostné verše
Ve vlnách Atlantídy chtěl bych žít
o všem krásném čím dřímá svět
o tom chtěl bych krásně snít
a ódy a chvalozpěvy všem bohům pět

Vyznat krásu toho kraje snáze
mohl bych znaje lepší fráze

Obyčejná slova nemohou dorovnat krásu Atlantídy
marně a dlouho hledám na ní chyby
Chtěl bych milovat ty krásné ženy
Každý západ i východ zřít

Na vlnách Atlantídy chtěl bych žít
a oslavné tvořit báje a rýmy

ZTRÁTA NADĚJE

Den po dni ubývá mi
už nemám chuť žit
Jsem sám se svými vinami
jsem sám, už nemám sílu jit

Přit když uzří mě umirat
neotočí se, neobrátí krok

pryč začne rychle utíkat a já mohu klidně krvácet

Poslední má naděje byla ztracena
Přítele tvář zustala odvrácena

POZIE

Bez tebe žit já již nedokáži
tys ukázala mému bytí nový směr
Vykoupena byla moje duše
tvojí převelikou mocnou silou

Tys poezie matka mých snů
dala jsi mi šanci, a já po ní žíznivě hmát
Srdce si z hrudi snažím vyrvat
a složit ho k jednomů z tvých trůnů
bez lásky život dá se žit
sic trpce svým korytem života tect
Však baz citu, bez srdce je duše mrtva
Tys mi podala svou ruku
a žit mohu začit znova
Tvé můzy zasáhly mě ostrým hrotem
Pod tvojí mocí musí být každý zlomen.

Tys život básnikův i jeho smrt
ty provázíš ho na každém kroku
ty jsi jeho vlastní svět
tys jeho anděl, tys jeho útěcha
Tys matka všech bídných básníků
tys poezie, tobě se bránit nedá

PÍSEŇ RÁNU

Přijď ráno čekám tě
hořím touhou k tobě
až noc zaženeš, rozprostřeš den
a ja přestanu snit ten hrozný sen

BALADA O TOUZE

Řeka se klikatí přechází v moře
odnáší s sebou kus lidských srdcí
odnáší vzpominky které tak krášlí
život a bytí pouhého človeka

láska když propuká nelze ji vzdorovat
když příjde je tak krutá
ubohého člověka ostrým hrotěm bodá
Amoruv luk tetivu napne
a on - umírá touhou

BALADA O LAMPĚ

Jest sama samotná pod rouchem noci
je sama se svým stínem
není ji pomoci

Bloudím ulicí kde život už zhas
strachem jsem klidný
cítím ten mesiční jas

Stíny se klátí mají mrazivý dech
Plazí se v uličkách
obklopí každého kdo svuj strach přizná
Marně pak jistoty své duši hledá

NOČNÍ

Měsíc je zahalen mračen clonou
temnota zhltla noční svět
hvězdy v oceánu noci tonou
za oknem rozkvétá smrtný květ

Smrt jest černočerná paní
noc marně ji zahání
bouřkové mraky zakryly oblohu
člověk marnivý má v srdci pokoru

Smrt zavolá "já jdu si pro tebe"
pak sekne kosou ozve se tichý hles
mrtvý k zemi padá duše jde do nebe
člověk probodlý k zemi kles

PIERRE

Pierre ty bídáků co jsi to učinil
za život svuj jiný jsi položil
tys marnivým synem otce svého byl
kež bys ty v hrobš misto nej hnil

Jen se posívej a uzřiš svou tvář
tu proklatou, zradnou tvář ty zrádný Pierre

Proklet jsi byl snad na tisíkrát
na otce svého poslal jsi smrt
teď ať potká te v noci duch jeho
Čeho jsi tím dosáhl? Pierre, čeho?

Ty Pierre nesmíš žit zaplatiš za všechny skutky své
ty vypiješ pohár svůj hořkostí do dna
nikdy už nebude pokoje duši tvé
zabil jsi Pierre otce svého
teď neunikneš hnevu ducha jeho
Ať zhyneš tou nejhorší smrtí
kež ti smrtka kosou hlavu srazí

SV.VÁCLAVOVI

Své vlasti vy věrní
ukrytí zrakům všech
jak váš svět byl štastný
náš není již

Vám den sloužil a noc vládla
slavík vám pěl pod okny
Přec zachrantě své děti smělé
když trpí pod křížem své doby
Vystupte ze svých ukrytů
do rokou svých chopte meče
zachraňte nás v tuto hodinu.


PERO BÁSNÍKOVO:

Ó, ty který jsi byl svědkem všeho,
každého záchvěvu,
mysli pána svého.
Ty znáš důvod každeho jeho hněvu.

Každého rána vstával jsi s ním,
jako každého večera usínal,
s ním jsi ochutnal každé z vín,
a s ním jsi se na jeho otázky ptal.

Myslil jsi s nim ba i z něj,
tys poznával pravé tváře,
když kolem byl nasek rej.
Učil jsi ho pravé kráse.

Bytí toho světského,
jak správě mluvit,
co mám byt za prvé a co druhého.
Bez tebe on by nemohl žít.

Tys ruku jeho vedl,
při každém slově,
při každe sloce,
za jeho skutky jsi svým životem platil.

Tys jeho zákon i jeho právo,
básníkuv života smysl,
půlkou básníka je jeho pero,
tys jeho duše a každý druhý sval.

BÁSNÍKŮV DEN:

Básník vstává když první hvězdy nad oblohou,
vystoupají a tiše září,
tak vstávám i já.
Básník obědvá když luna
přehoupne se z půli přes oblohu.
Když navštíví me nečekaně muza,
tak obědvám i já.
Básník ulehá když blankytné jest nebe,
a slunce vystoupí nad širou zem.
Tu zpívá pěnkava, tam se dítě koupe
tak uléhám i já.
Básník žije proto aby snil,
a sny jsou básníkům stvořeny,
rým a strofa,
těch básník je pán a král.

DEN PO ÚPLŇKU:

Den po úplňku kráčí,
list na zem spadl
a hned další.
Den po úplňku, květ jeho už zvadl.

Zbloudilý poutník vzhlíží,
na koruny stromů jež nad ním
z výšky vrhají stín.

Den po úplňku,
zrak jeho se kliží.
Měl ozvat by se vykřík,
či paprsek zjevit se pouhý.

Ty v lese, vzhlížíš na ty neviditelné stromy,
snad podaří se zázrak.

VZBOUŘENCI V JERUZALÉMĚ:

Mistr zde žil,
však život svůj,
zde za víru svou položil.

Jeho přátelé, jeho vlastní lid,
přibily ho na křiž,
vždyt při tom uctíval a vážil si ho,
každý žid.

Vzbouřil se mu jeho vlastní národ.
ruce, nohy a bok proťal mu ostrý

VAROVÁNÍ

Vy! Lidstvo pokroku přepité,
zmámené vším co pro vás jest.
Vždy nutnost a samozřejmost.
Vy! Bojte se chvíle kdy veškerou moc ztratíte.

Všechen pokrok, budoucnost a zítřky,
selžou vzbouří se proti nadvládě,
člověka který vládně světu tak neblaze.
Náhle přestanete být směšnými těmi snílky.

Bojte se, ten čas se blíží,
přijde až nebude možnost vrátit se o chvíli.
Pak už jen zahalí vás mraky.
Ten den zhyná veškeré lidstvé strachy.

NOČNÍ MĚSTO:

Bloudím hrdě spletí temných ulic.
Okolní a vzdálená svět ten,
nasávám plnými doušky z plných plic.
Pod svitem měsíce žijí ve měste tísíce ozvěn.

Jsou vidět hvězdy? Ano, Ano jsou!
Tváře zahalené do stínů domů,
vrhají svůj odraz a krčí se pod oblohou.
V dálce vyšlehl blesk, však není slyšet hromu.

UBOHÝ CESTOVATEL:

Nejisté jsou cesty do dálek,
snad střetneme se ještě nekdy.
V kleci jen tobě zpívá kanárek.
Teď musím napnout lodí svých plachty
mě zlákala zase chuť dálek

Chci oběviti nový svět nepoznán,
tak vyplouvám na širé moře.
Vplouvám na otevřený oceán,
a srdce mé jen k tobě Dálko hoře.

I přes pokladnu prázdnou,
přes obrovitý hlad,
všichni jsem si rovní.

Jen dálka, ta mě svedla
té já nedokáží odolat.
Nikdy neviš co tě čeká na konci.

Z DĚJIN:

Zjizvené srdce kleslo až na dno samo,
není naděje v těchto časech zlých,
kdy svoboda na frak dostává,
a já se bojím číst v očích tvých.
Osude!

V dějinách mnohdy nebylo tak jasno,
jak dnes.
Naši předci hledí na nás plni strachu.
Co nyní s námi bude?
Krutost osudu zasáhla mnohých,
snad nezasáhne nás!
Osude!

ŘÍČNÍ ZÁKRUTY:

Ta řeka se klikatí stejně ve dne jako v noci,
klikatí se v dálky,
z jara v lese viděni jsou mloci,
v létě půjdu co nejdál kolem té řeky.

Až k poslední zákrutě půjdu,
svlažím si nohy v brodu,
ba i tvář.
Tu a tam záhlédnu,
na hladině zatřpytit se vlnku.

Při cestě zpět půjdu poslepu,
krok po kroku.
Neuvidím přes sluneční zář.


V LESE:

Básník mladý kráčí tiše,
v lesních stínech.
Jen pro něj nyní dýše,
otupěl již jeho čich a slech.

Lesní dvůr královský,
vždy otevírá mu naruč a srdce svoje.
Zde nepotká naň smějicí se krásky,
však cítí že žije.