Princ z koupaliště

Princ z koupaliště

Sedím na kraji bazénu v Šárce a pozoruju šrumec. Zaujal mě kluk, co pořád skáče do vody. Je vysoký, hubený, snědý, má dlouhé hnědé vlasy svázané do culíku. Přirovnala bych ho k Johnnymu Deppovi z Čokolády. Jak tak na něj koukám, všimne si mě a usměje se. Je mi vedro, tak hupsnu do vody. Bolí mě záda, tak si lehnu na vodu. Najednou na obličeji cítím spršku. Kouknu se kdo mě vyrušil a možná taky skočil.
„Promiň, neviděl jsem tě, jak tady ležíš“ roztáhne svou pusu do úsměvu, div si ji neroztrhne.
„To je v pohodě, taky nekoukám. Jak se jmenuješ?“ povídám
„Honza, těší mě“
„Ester, mě taky“
„Ty jsi Židovka?“ diví se
Musím se smát. „Ne, nejsem, jenom mámě se líbí“
Mezitím co si povídáme vylezeme z bazénu, zaměříme ke stánku, kde si koupíme zmrzlinu. Dozvěděla jsem se, že bydlí na Lužinách pár vchodů od mého baráku. Tady na koupáku je sám, aby si odpočinul od své sestry, je jí 13 a Honzovi 18 let. Jsem tady taky sama, protože všechny kámošky jsou fuč.

Máma je v práci a já mám jít nakoupit, jedeme na 14 dní k tetě na chalupu. Hledám špagety, když je najdu a vybírám, někdo do mě vrazí. Otočím se a je to Honza.
„Ahoj, jak se máš?“ povídá
„Ahoj, dobře. Nediv se, že mám tolik věcí, jedu s mámou k tetě na chatu do Lužických hor“
„No, to koukám, jedu s klukama na čundr, tak mi dali za úkol nakoupit, možná se tam uvidíme.“ Společně dokoupíme zbývající věci a jdeme zaplatit.

K tetě jsme dorazily v sobotu. Vybalily věci, k večeři jsme uvařily chleba s máslem a šly se projít.
V neděli se udělalo vedro a šla se vykoupat do betonovýho bazénu, který je napouštenej rovnou z potoka. Jsem tam celý den, k večeru přijde tábor, který to má k bazénu asi 500 metrů. Tak na ně koukám. Pět kluků se pokouší utopit dvě holky. Ty se chovají jako slípky. Po dvou hodinách zvednu kotvy a jdu domů. Přestalo mě bavit se na ně koukat, jak nemožným způsobem se snaží na ně udělat dojem.
Asi po týdnu, tady ztrácím pojem o čase, co sem chodím uvidím přicházet skupinku kluků. Nevěnuji jim pozornost a lehnu si na břicho. Ucítím na zádech vodu, zvednu se na loktech, než se otočím, nadávám kterej debil mi polil záda, tak ledovou vodou. Otočím se a uvidím Honzu, je celej rozesmátej. Nadávky mi zmrznou a rtech. Myslela jsem, že je to ten tábor, co zase přišel. „No teda, ty máš vyřídilku“ poví místo pozdravu. Jeho kamarádi se popadaj za břicha. „Ježiš, promiň, myslela jsem, že to jsou kluci tady z tábora.“ Musím se omluvit a cítím, jak červenám. „Ok. Tak znovu“ přijme omluvu. „Ahoj, jak se máš?“ zeptá se. „Zatím dobře, dokud si nepřišel ty a nepolil mě“ už se směju s nimi. Prvotní šok vyprchal. „Kde jste všude byli?“
„Byli jsme v Táboře, ve Varech, Hradci, Bakově a teď tady. Ester, tohle je Lukáš, Jára, Bedřich a Kuba. A kluci, to je Ester, kterou jsem potkal v Praze na koupáku a málem ji přizabil“ zazubí se. Vlepí mi pusu na uvítanou.
Snaží se mě utopit, nedám se. Vylezu ven a Honza za mnou. Chytne mě za pas a skočí.
Když chceme odejít, jde se Honza za keř převlíct. Volá na Lukáše, ať mu věci podá. S klukama se dohodnu, že mu věci schováme. Jára vyleze na strom a oblečení přehodí přes větev. Honza, který se šortek a trika nedočkal vyběhne z keře, a asi si neuvědomí, že běhá jak ho Bůh stvořil. Já dělám. Že si zavazuju tkaničky. Kluci moc dlouho neudrží kamennou tvář a začnou se smát. „Lukáši, Járo, Béďo, Kubo, kde mám věci?!“
„Nevíme, zeptej se Ester.“ odpoví mu Kuba.
„Ester! Kde je oblečení?“ ptá se Honza.
„Na stromě“ ukážu a směju se. Ten se na mě koukne stylem, že to mám schovaný. Jára pro oblečení vyleze a můžeme jít.
„Večer máme táborák, přijď, máme ho tady u skály.“ Zve mě Honza.
„Dobře, ještě uvidím“ usměju se.

Večer si vezmu tepláky a mikču, přece se ochladilo, i když bylo 30?C. Už z dálky slyším kluky s kytarou.
„Ahoj, tak jsem tady“
„Ježkovy brejle, přišlas jak myš“ lekl se Béďa. Jenom pokrčím rameny. Sednu si na kládu a přes oheň pozoruju Honzu. Všimne si mě a usměje se. Uhnu pohledem. Jára drží kytaru a zpívá. „Máš má ovečko dávno spát i píseň ptáků končí. Kvůli nám přestal vítr vát, jen můra zírá zvenčí. Já znám její zášť, tak vyhledej skrýš, zas má bílej plášť a v okně je mříž. Máš má ovečko dávno spát a můžeš hřát, ty mě můžeš hřát. Vždy´t přijdou se ptát, zítra zas příjdou se ptát, jestli ty v mých představách už mizíš……“ Všichni zpíváme, jenom já umlknu, neznám další slova.
„Umíš hrát na kytaru?“ zeptá se Honza.
„No, umím.“ pochlubím se. A Jára už mi podává kytaru.
„Co skrýváš za víčky a plameny svíčky, snad houf bílých holubic nebo jen žal? Tak odplul ten prvý den, zmáčený krví, ano pouťovou panenku nezanechal. Otevři oči, ty uspěchaná, dámo uplakaná…………“ dozpívám a Honza se na mě udiveně koukne. Zas pokrčím rameny.
„Dáš si něco k pití?“ zeptá se Kuba.
„Co máte?“
„Vodu, mlíko a zas vodu“ volá ze stanu. Přitom se otočí na mě a vyprsknu smíchy jakou udělal grimasu.
„Tak mlíko, pokud vám neubyde.“
„Ne, neubyde. Stejně se musí dopít. Nechceme ho táhnout ssebou“ musí uhnout před mojí rukou, když mi podává hrníček.
„Vy jste teda, uděláte ze mě popelnici na zbytky“ dělám na oko rozzlobenou a musíme se smát. „Děkuju za mlíko, už půjdu dom, jak tady dlouho budete?“ zeptám se. „Asi 3 nebo 4 dny“ odpoví Jára.
„Ok, mějte se“ rozloučím se.
„Ty taky“ odpoví sborově.

V kuchyni si namažu chleba a půjdu spát. Máma s tetou se ještě divají na telku. Kouknu se na hodiny a je přesně 22.30. Teda, byla jsem tam dlouho. Asi dobrý 3 hodiny. Dám si sprchu, dojdu do pokoje. Namažu si obličej krémem. Ze zrcadla na mě kouká holka, která má zelený oči a po ramena dlouhý hnědý vlasy. Mám malý nos a plný rty alá Angelina Jolie. ?

Sluníčko mě probudí v deset, nasnídám se, vylezu na terasu a vidím Honzu a spol. jak k nám jdou. Máma je zalezlá v chalupě, je vedro a nedá se nic dělat.
„Ahoj Ester, šla bys s námi na hrad Lemberk? A asi 2 kilometry cestou za hrad je koupaliště. Můžem se jít vykoupat.“ Zve mě Honza.
„Jo, půjdu, počkejte 5 minut“. Rychle do tašky naházím ručník, plavky si pro jistotu obléknu, co kdyby se Honza chtěl pomstít.
Po 4 kilometrech konečně dorazíme na Lemberk. Vstupné dvacku.
„Hrad byl postaven v 16. Století hrabětem Janem z Rožmitálu jako letní stavení. Hrad má 100 místností, v podhradí jsou místnosti pro služebnictvo. Teď se vydáme do společenské místnosti. Zde se pořádaly plesy, hostiny a jiné aktivity. Všimněte si stropu, kde jsou zobrazeny bajky. Přesuneme se do Modrého pokoje, kde se zabil syn Jana z Rožmitálu z nešťastné lásky. Ludvík, jeho syn, si chtěl vzít Barboru z chudé rodiny a otec mu to zakázal, jinak by ho vydědil. Není známo z jaké rodiny pocházela Barbora. Utopila se v nedaleké řece. Ve věži, která se nachází na posledním nádvoří, straší spolu. Byli viděni kastelánem. Já se s vámi rozloučím a děkuji za pozornost. Koho zajímá kuchyně, ať se vydá po schodech dolu a pak doprava. Po levé straně od kuchyně je východ.“ odříkala naučený text průvodkyně.
„To jsem teda zvědavej na ty dva milence“ zašeptá mi do ucha Honza
„Pokud kastelán není starej a nevymyslel si to“ uchychtnu se. „Tak, hrad máme za sebou a po cestě je koupaliště, tak 2 kilometry chůze, zajdem tam?“ navrhne Béďa. „Ale doufám, že není zavřený, mají ho opravovat.“ Odhalí obavu Jára.

Po dvou kilometrech úmorný cesty v poledni dojdeme (konečně!) na koupaliště. Jára měl pravdu!! „Ach jo, proč musím mít vždycky pravdu?“ směje se Jára. „Co Jára řekne, tak platí“ potvrdí Honza. „Tak, co teď?“ rozmáchnu rukama. „Dáme si Deli“ prohlásí Honza. Všichni jdeme do kolen. „A máš?“ zeptám se. „Jasně, tumáš“ hodí mi Béďa. „Díky“ dvěma kousnutím Deli zlikviduju. „Teda, tos rychle zpacifikovala“ valí oči Honza. Jenom pokrčím rameny. „Konec srandiček, ale vážně, co teď? Přece se nebudeme vracet“ ptá se Kuba. „Víte co? Poslu mámě SMSesku, že se zdržíme a můžeme jet stopem na Mácháč. Co vy na to?“ navrhnu. Kluci kupodivu souhlasí. „A zítra zpět. Kdo bude stopovat se mnou a pojede?“ a na Honzu upřu oči. „Tak jo, já jedu“ nabídne se Honza. „To je děs. Žádný auto nezastaví.“ Hořekuje Lukáš. Musíme stopnout dvě auta.Sotva mávnu, už nám zastavuje řidička. „Tak mládeži, kam to bude?“ „Na Mácháč, můžete nás svést tři?“ ptám se. „Jasně, nastupte si.“ Usměje se na Honzu. „Kubo! Jedem!“ volá Honza. Se zbytkem jsme se domluvili, že mají Honzu prozvonit . Chceme jí každý strčit pasedátku za benzín, ale nechce. Prý to je služební auto, takže to platí šéf. Pracuje jako asistentka ředitele a má vyřizovat pohledávky.

Asi za hodinu Honzu prozvoní Kuba. Lukáš jde jim naproti. Mezitím jsme si zaplatili dvě chatky č. 20 a 21. Když kluci dorazí vrazím Járovi klíčky do ruky. Večer si uděláme táborák. Nepočítala jsem s takovou akcí, takže nemám s sebou mikinu. Honza mi půjčí svou. V jídelně vyfasujeme špekáčky a chleby. Kluci vystudovali pedagogickou školu a chtějí jít na fakultu, aby měli aspoň titul Bc. Jak poslouchám jejich historky ze školy, zapomenu na špekáčky a spadnou mi do ohně. „Né, moje večeře!“ bohužel jsem si toho všimla pozdě a mám je spálený na uhel. Málem bych slítla do ohně po čumáku, kdyby mě Lukáš nechytil. “A jsem o hladu” směju se. Jára je tak dobré duše, že se se mnou rozdělí. Jsem unavená, tak jdu spát. Za chvíli se v chatce objeví Honza. Lukáš e asi ještě u ohně. Zalehneme a nemůžu spát. Ležím na boku a cítím zátěž na posteli. “Spíš?” ptá se Honza. “Ne” otočím se k němu obličejem. Vyhledá moje rty a políbí mě. Poomaloučku, polehoučku. Pootevřu rty a už mě líbá vášnivě. “Miluju tě” řekne mezi polibky. “Já tebe taky” odpovím. “Uvidíme se v Praze?” zeptá se. “To víš, že uvidíme, tím jsem si jistá. Lukáš přichází tak se Honza přesune na svou postel, aby si nemyslel bůhvíco.