Osudová láska

Osudová láska


Sedím nad papírem a chci napsat povídku, ale nevím o čem. Povídky píšu, když mám inspiraci, ale momentálně se mi ji nedostává. Není z čeho spíše od koho, že. Někdo by se našel. Jmenuje se Honza, chodil se mnou na první stupeň základky, jeho táta je diplomat, tak začátkem 6. třídy odjel na 4 roky do Francie. Později jsem se dozvěděla, že zůstane ještě rok, aby dochodil základku a sem do ČR půjde na střední.
Šla sem nakoupit do Delvity a když jsem byla u pokladky, stál Honza ode mne asi 10 metrů, nakupoval s tátou minerálky.
Druhé „setkání“ bylo v metru, přejela jsem svoji stanici. Nastoupila jsem do narvaného metra přímo k Honzovi. Koukla jsem na něj a věnoval mi vražedný pohled. No nic, musím za ním zajít. Bydlí kousek ode mne.
Mezitím žiji svůj nudný život. Podle mámy mám spousty času a nic nedělám, což je pravda. Je září a sluníčko hezky hřeje. Ve čtvrtek mám dobrou náladu, tak si řeknu, že dojdu za Honzou. Kdo nic nezkusí, nic nezíská. Honza bydlí přes ulici. Jsem hodně nervózní. Nemůžu najít zvonek. A, už ho mám. Stisknu knoflík a čekám. Ozve se rachot a mužský hlas, asi táta. Vypadá to jako bych ho vzbudila.
„Dobrý den, tady Ester Pampelišková, je Honza doma?“
„Není, je venku a přijde domů pozdě. Asi v sedm večer.“ odpoví mi.
„To je škoda, můžete mu vyřídit, že jsem tady byla?“
„Samozřejmě, jakže se jmenujete?“
„Ester Pampelišková“ sdělím mu své ctěné jméno, poděkuji a jdu domů. Nevadí, zítra je taky den.
Mamča je už doma z práce. „Ahoj, kde jsi byla?“ Stručně jí povím, kde jsem byla. Cestou do koupelny míjím v chodbě zrcadlo, kouknu se na sebe a vypláznu jazyk. Ta holka, která na mě kouká mi to vrátí. Je blondýna se zelenýma očima, celkem štíhlá a 1, 65 m.
Než znovu zazvoním na Honzu, kouknu se na hodinky. Je přesně 16:00 hod.
„Dobrý den, tady Ester Pampelišková, je Honza doma?“ ptám se rozechvělým hlasem.
„Ano je, moment, předám ti ho“ odpoví mi jeho máma.
„Děkuju. Ahoj Honzo, nešel bys ven?“
„Ahoj, jasně, už jdu.“
Mám nesmírnou radost. Myslím, že je to pro mě infarktová situace. Přece jsme se neviděli pět let! Čekám asi deset minut a nemůžu se dočkat. Otevřou se dveře a on vyjde ven. Mám sto chutí skočit Honzovi kolem krku, ale neudělám to. Má čokoládově hnědé oči a vlasy. Pozdravíme se a jdeme do parku.
„Vlastně jak žiješ?“ začne.
„Jde to celkem dobře.“ odpovím a usměju se.
Zajdeme do Prokopského údolí, kde ještě nebyl. Povídáme si o všem. První probereme základku a jeho pobyt ve Francii, přes hudbu dojdeme až ke celosvětovým problémům. Na co si vzpomenete, to jsme probrali. Všimla jsem si, že oba děláme stejné věci, jako je třeba šlápnutí na zpomalovací přejezd. Musím se smát. Honza si toho také všiml. Po 4 (!) hodinové procházce mě Honza doprovodí domů, poděkuje a s návrhem, že si to zítra zopakujeme, se rozloučíme.
V sobotu ráno mi přijde SMS s lítostí, že „sraz“ odpadá, Honza leží v posteli a má migrénu. Jaká škoda, moc mě to mrzí. Jsem ve stádiu, kdy bych chtěla Honzu vidět každý den, ale po skoro víkendovém zvonění si řeknu dost. UŽ mě nebaví chodit za ním a psát mu SMS jako první. Moc dlouho tohle předsevzetí nevydrží. Občas se „potkáme“ na ICQ a (zase) já mu nabídnu, že ho doučím základy chemie. Dohodli jsme se na sobotu ve 14:30.
„Když to vidím, je mi to jasný.“ komentuje názvosloví oxidů a spol. Ještě něco málo vysvětlím a je hotovo. Záležitost na deset minut. Vyprávím o chybách v našem oblíbeném Titanicu, tak si ho pustíme.
„Až Rose vystoupí z auta, a pak její snoubenec, tak je vidět ve skle jeřáb.“ povídám. Honza se to snaží vidět, ale nedaří se.
„Viděl?“
„Ne“ a přetáčí kazetu.
„No, tady!“ teď to nestihne stopnout. Opakujeme to snad pětkrát. Stoupnu si k televizi. „Teď, stop! Tady to je“ ukážu.
„Jo, už to vidím“
V tomto duchu pokračujeme asi dvě hodiny.
Už si toho nemáme tolik říct jako včera. Dojdu s Honzou vrátit DVD, vrátíme se, hrajeme si Amálkou, kočka nalezenec. Je celá černá, tlapky jsou bílé. Chytá ji rukou za hlavu, což nemá ráda, takže během chvilky má ruce podrápané. Musím se smát, nevadí mu to.
Večer mě doprovodí ke dveřím jeho baráku.
„Nešel bys do kina? Třeba na World Trade Center. Moc ráda bych to viděla.“ navrhnu.
„Moc rád bych to taky viděl. Viděl jsem Let 93 a bylo to dobrý.“
„Dobře, tak zjistím program a písnu ti. Pa“
„Pa.“

Bohužel kino padlo, takže náhradní činnost by mohla být procházka po Praze. Navrhnu sobotu a čas, ale odepíše, že čas ještě upřesní. To je super. Čekám a nic. Naštvu je na něj, nebudu mu psát SMS dokud se neozve sám! Vydržím dlouho, ale přeci jednou mu napíšu SMS.
Ahoj Honzo, docela me mrzi, ze to kino padlo a prochazka taky. Rekla jsem si, ze ti nenapisu, dokud se neozves sam, ale to bych se nedockala, vid?
Za pět minut mi přilétla odpověď.
Ale jo, dockala. Umrel mi hodne blizky clovek a nic me nabavi, promin mi to, MTR.

U Honzy jsem byla ještě jednou. Chtěli jsme jít ven, ale zabrali jsme se do hraní jedné hry. Večer mě doprovodil k výtahu a řekla nashledanou rodičům. Ticho. Žádná odezva. Oba jsme vybuchli smíchy.
„Super, to se občas stává. Mamča s tátou jsou v kuchyni a neslyší.“ usměje se omluvně. „To se mi ještě nestalo. Říct nashledanou a nic.“
S úžasným pocitem jsem odešla domů.
Dlouho jsme se neviděli. Večer mě přemohla touha napsat mu. Tak jsem napsala. Jak jde taneční a jak se má. Kdybych nenapsala, nedozvěděla bych se, že je nemocný. Ach ti chlapi! Když jsem měla poslední dny volna, tak jsem Honzovi napsala, jestli nemá čas. Vůbec se neozval. Takže se taky nebudu ozývat!
Čtu si a někdo zazvoní. Leknutím sebou trhnu. Jdu otevřít a nevěřím vlastním očím. Honza je tady. Co potřebuje? Pozvu ho dál a čekám co z něj vypadne.
„Víš, Ester, mám špatnou zprávu.“ vysouká ze sebe. Udiveně se na Honzu podívám.
„Táta dostal práci ve Francii, tak se stěhuju na dva roky, aspoň do známého prostředí.“
„A kdy odlítáš?“
„Zítra.“ Uf. To jsem nečekala. Musím se posadit na postel. Honza se také posadí.
„Takže ses přišel - “ nedořeknu větu.
„Rozloučit. Jo, přišel“ doplní mě nepříliš nadšeně.
„Kdy ses to dozvěděl?“
„Před měsícem.“
Bože, další infarktová situace! „Celý měsíc si to věděl, a ani nepřišel a nenapsal SMS a teď se od tebe dozvím, že letíš UŽ zítra!“
„Pořád jsem to odkládal.“
„Dáš mi adresu?“ zeptám se s nadějí.
„Samozřejmě. Budeme na stejné adrese jako kdysi. Táta to zařídil.“
Copak já vím, kde byl?! Podám mu tužku a papír a píše adresu. „Až budeš ve Francii, tak napiš mi dopis nebo SMS.“ sice si tím nejsem jistá, ale co kdyby. Doprovodím Honzu ke dveřím, rozpačitě se rozloučíme, zavřu dveře. Ještě v šoku dojdu k lednici, otevřu ji a koukám do ní jako bacil do lékárny.
První měsíc žádný dopis nepřišel. Starosti si s tím nedělám, však „někdy“ napíše. Po dalších týdnech zase nic nepřišlo, ani dopis, ani SMS.
Sedím nad dopisním papírem. Nevím, co mám psát. Dopis pustím z hlavy, odklad na neurčito.
Zajdu si radši do kina na Goyovy přízraky. Po skončení filmu všichni diváci sedí šokovaně v křeslech a ani nedýchají. Kouknu se na kluka, co sedí vedle mě, usměju se na něj, jenom prohlásím: „Teda.“
Po opuštění sálu si zajdu na zmrzlinu. Dám si svoji oblíbenou šmoulovou. Pořád v zamyšlení na film si nevšimnu, že naproti mně někdo jde. Ten někdo do mě vrazí a zmrzlina se válí kousek od mé boty. . Kouknu na viníka a prohlásím. „To bylo těsný. O trošku víc a mám ji na botě.“ začnu se smát.
„Moc se omlouvám, neviděl jsem tě, koukal jsem, kde co lítá. Můžu tě pozvat na novou?“
„Proč ne“ přijmu pozvání.
Lukáš, jak se mi později představí, má dlouhé hnědé vlády a hnědé oči. Je vysoký, může mít asi 180 cm. Má krásných 20 let a hodně zájmů. Pomáhá tátovi ve firmě, která vyváží počítače. Rád hraje fotbal a hokej a bůh ví co ještě. Jeho sestra Lenka je mladší o čtyři roky a chodí do druhého ročníku na obchodku. Lukáš vystudoval zaměření na PC. Asi aby mohl později pracovat u táty. Hodně si spolu rozumíme. Mám pocit, jako bych Lukáše znala hodně dlouho. Z kamarádství vznikne láska. Během sedmi let, co jsme spolu, úspěšně odmaturuju. Nyní mi je 24 let a Lukášovi je 27 let. Lukáš pracuje v tátově firmě a já odbavuji cestující na letišti. Zavolám mamče, že přijedeme na návštěvu. Máme s Lukášem pronajatý byt v Praze. Mamča je nadšená, dlouho už Lukáše neviděla. Představila jsem Lukáše, když jsme spolu byli rok. Pořád jsem to odkládala. Mamča měla strach, že neodmaturuji, když chodím s Lukášem.
Oznámím jí, že se chceme vzít, prý to čekala, když jsme spolu tak dlouho.
„Hodně štěstí!“ popřeje nám.
„Kdy se vlastně budete brát?“
„Chceme se vzít příští rok v létě.“ odpoví Lukáš. „Asi 16. července.“ upřesní.
Měsíc před svatbou Lukáš letí na služební cestu do Ameriky. Koná se tam výstava počítačů. Po 14 denní nepřítomnosti v Praze konečně přiletí. Po příletu je Lukáš nadšený. Během výstavy, která byla putovní, měl Lukáš u sebe počítač a posílal mi fotky z Empire State Building apod.
Svatba je nádherná. Mám na sobě dlouhé bílé šaty. Vypadám jako princezna. Vzali jsme se na Bouzově.
Je konec srpna.Večer přijdu z práce, zachumlám se po večeři do postele a chci si číst. Ale nemohu se soustředit. Mám divný pocit, že se něco stalo. Lukáš vždy zavolá, když je zdrží v práci, abych neměla strach. Zazvoní telefon a ženu se k němu, div se nepřerazím.
„Lukáši, prosím tě kde jsi?!“
Na druhém konci to není Lukáš, ale někdo jiný!!
„Dobrý večer, paní Macháčková, u telefonu doktor Kudlanka z motolské nemocnice. Váš manžel měl dopravní nehodu. Leží na JIPce“
„Bože, hned jedu!“
Konečně dorazím do nemocnice.
„Dobrý večer, vy jste paní Macháčková?“ ptá se doktor.
„Ano. Co je s manželem?“
„Jak jsem vám říkal, měl manžel nehodu. Viník nehody ujel. Záchranku zavolal až kolemjedoucí řidič, který nehodu viděl. Váš manžel jel na zelenou přes křižovatku a na červenou se z prava vyřítilo auto. Takhle to popsal svědek.“
Vůbec nic nemůžu nic říct. Tak doktor pokračuje.
„Vás manžel je po operaci a je ve vážném stavu.“
„Přežije?!“
„Nebudu vám lhát, má tak 50 % šanci, ale budeme dělat vše, co můžeme.“
Z této zprávy na sucho polknu, musím se posadit. Cítím se strašně. V nemocnici trávím každou volnou chvilku. Doufám, že se probudí.
Jdu si do automatu koupit kafe a vidím doktora jak ke mně přichází. Nevypadá moc nadšeně!
„Paní Macháčková, je mi velice nepříjemné, že vám to musím říct, ale váš manžel před chvílí zemřel. I když jsme ho operovali, vzdal svůj boj. Upřímnou soustrast.“
To přece nemůže být pravda!!! Kelímek s kafem mi vypadne z ruky, je mi jedno, že budu mít opařené nohy. Doktor odejde a já zůstanu jen stát. Dostaví se neutěšitelný pláč. Proklínám řidiče, který mi zabil muže!! Nevím, co budu dělat.
Ten samý den zjistím, že čekám Lukášovo dítě. Ironie osudu. Jeden člověk zemře a druhý se narodí. A co se stalo s Honzou a s řidičem? Doneslo se ke mně, že se ve Francii oženil a už se nevrátí a řidič si šel sednout na hodně dlouhou dobu. Objevilo se pár svědků.
Je to osud nebo náhoda?