"A žili šťastně až do smrti."

Když jsem byla malá, poslouchala jsem pohádky o sličných a krásných princeznách, udatných princech, coje zachraňují a zlých dracích.. a nakonci každé pohádky byla vždy ta samá věta "A žili šťastně až do smrti."
Tahle věta mě svou lehkou ručkou vždy pohladila po hlavě a dala mi pusi na čelo, zatímco já jsem se vydala do světa snů uklidněná tím, že vše dobře dopadlo.
Kéž by to takhle mohlo fungovat i ve skutečnosti...
Před pár lety bych asi ještě netušila proč to tak je. Ale teď už chápu, že odpověď je snadná.
Celé dětství je postaveno na iluzi. Iluzi, naivních představách a lžích, které se nám snaží udělat z obyčejného krutého a ironického života jednu velkou krásnou pohádku.
Jako malí jsme žili ve světě princezen, princů, mikulášů, čertů co nás vždycky strašili, hodných andělíčků a ještě hodnějších ježíšků.
Věřili jsme v tolik věcí, co nám dělaly svět barevnější, dokud jsme nezahlédly pod trikem čerta tátovy hodinky, pod čepicí mikuláše babiččiny vlasy a mámu co nenápadně brala zvonek, když odcházela k nám do pokoje k vánočnímu stromečku, od kterého se po chvíli ozval cinkot.
A pak jsme začali chápat, že ten krásný, tajupný pohádkový svět se začíná rozplývat a mizet jako tichá mlha, co nám cenzurovala skutečný život.
Už nkdy jsme nepocítili tu lehkou ručku. Už nikdy nás neokouzlil srašidelný příběho statečném rytíři.. protože jsme konečně pochopili pravý význam slova pohádka.
Rodiče pak zoufale sledují, jak jejich děti přicházjí o iluze a stávají se součástí toho cenzurovaného světa, před kterým se nás snažili ochránit.
A pak se najednou jednoho dne objeví náš plyšový odhozený medvídek někde za postelí a čeká než ho senilní stáří a vzpomínky nevezmou zpět a neposadí ho jako rekvizitu někam do police.