Země zaslíbená

Problémy, problémy, problémy. Jenom se to na mě sype. Stále ještě nejsem psychicky srovnaná a furt se to sype. Jeden za druhým. Jako kdyby byly na klouzačce a soutěžily o to, kdo dřív ke mně dojede. Když si nějakou část života říkáte, že pokud něco nemáte, tak je to štěstí, tak si na to i vcelku zvyknete, že ho nemáte. Ale pak když se vám naskytne pár měsíců naprosté eufórie, kterou bych mohla nazvat pocitem zamilovanosti, říkáte si, že přece nemáte žádnou smůlu. Že jste vlastně dítě štěstěny, a že nemáte žádný problém. Pak ovšem pár měsíců zkončí a vy se topíte ještě ve větších depresích, než před tím. Samozřejmě, že si uvědomuju, že na světě jsou lidi, kteří jsou na tom milionkrát hůř než já. Ale kdo zase řeší stejné problémy jako já ? Každý jsme jiný. Každý máme jiné problémy. Někdo máme takové problémy, do kterých by se spousty jiných lidí nikdy nedostalo. Každý máme svoje problémy. Někdo menší, někdo větší. Každý je řešíme jinak.
Po takové dlouzé úvaze nad svým dnešním dnem, jsem se dokopala ke spánku. Nemůžu usnout. Strašně mě bolí hlava a myslím jenom na to, jak ten problém co nejvíc udusit, vyřešit. Po dlouhém přemítání však usnu.
Nesnáším zvuk budíku. Fakt ho nemám ráda. Ráno mi ale najednou nevadil. Po té co slavnostně výjdu ze svého pokoje, je vše jiné. Žiju jinde. Žiju u moře. Kolem mě je spousty malých chatrčí, kde žijí šťastní a zajímaví lidé. Z toho spousty mých přátel. Sedíme s kytarou v kruhu a zpíváme si. Žádná pravidla. Nic tu neexistuje. Ani láska. Nikdo totiž tady nesmí být nešťastný. Žádný problém, žádné spory. Nic. Je tu nádherné. Všichni usměvaví, mladí, krásní lidé. Naše "komunita", moje rodina. Prožívám s nima nejkrásnější dny. Na nikoho se nevážu. Máme se všichni rádi. Ale nemilujem se. Volná láska. Jako za doby Hippies. Jednou takhle když jsme se s mým kamarádem šli projít k moři, zapadalo zrovna Slunce. Sedli jsme si do písku. Nic jsem neřešili. Bavili jsem se o krásných, zajímavých věcech. Vzali štětec a plátno a všechno kolem sebe malovali. Bez problémů. S pocitem neobvykle velikého štěstí. Nejkrásnější noc v mém životě.
Nesnáším zvuk budíku. Fakt ho nemám ráda. Ráno mi ale najednou nevadil. Po té co slavnostně výjdu ze svého pokoje, obléknu se a letím zase do školy. Učím se a řeším další problémy. Během dne jsem si vzpomněla na můj sen. Škoda, že to není realita. Škoda, ža něco takového neexistuje.