Děti undergroundu – 1. část.

Na počátku bylo ticho. Shrbený muž si vzpomněl na slova ze Starého zákona, když pod světélkující lampou, v meditativním klidu, psal prazvláštní zkazku. Její znění připomínalo špionážní šifru.
„Drahý příteli, nejlepším způsobem, jak žít na tomto světě se ctí, je být tím, co předstíráme, že jsme. Neboj se a každou obtíž rozděl na tolik částí, kolik je možné a nutné k jejímu vyřešení. Peklo je prázdné a ďáblové jsou mezi námi,“ dokončil větu stařec na zažloutlém kusu papíru. Ohnul se k šuplíku, přičemž se svým grandiózním plnovousem téměř dotkl starého, vybledlého koberce. Dopis zastrčil a zpoza spodní přihrádky stolu vytáhl knihu O původu člověka od jeho milovaného přírodovědce Charlese Darwina. Sfoukl z knihy prach, rozevřel ji a brzy se jeho mysl ztratila mezi řádky.
Byl natolik pohlcen četbou, že si ani nevšiml přítomnosti dívky. Její vlasy černé jako uhel byly spleteny do dvou copů, které sebou šlehaly jako ocásky hadů. Stařík si naslinil prsty pravé ruky a otočil jimi stránku. Zároveň si usrkl z obitého hrnku odporného nápoje ze zvětralého kávového lógru, známého jako černá smrt. Upíjel jej raději jen po malých doušcích, protože z vlastní zkušenosti věděl, že pořádný lok by v jeho tračníku spustil matějskou, kterou by nezastavila ani dávka pančovaného kinedrylu.
Přesto, že měl nápoj odpornou chuť, byl čerňák, jak se mu mezi dezoláty říkalo, jednou z nejvyhledávanějších komodit na bazoších. Díky zlomku kofeinu, který obsahoval, dokázal udržet dospělého chlapa několik hodin na nohou – přesně to, co si stařík přál. Jeho workoholismus ho nutil k neustálé koncentraci, což se podepsalo nejen na jeho tělesné schránce, ale také na stavu jeho hrníčku. Ten, zohyzděn hlubokými prasklinami, téměř ztratil svůj původní vzhled. Z vybledlých obrazců, které kdysi tvořily potisk zkrášlující keramický povrch, zbylo jen firemní logo: "Armia – s námi dosáhnete výšin."
Nápis staříka vždycky rozesmutnil. Vrhal ho zpět do hnojiště vlastního bytí, které ho všude obklopovalo. Tím hnojištěm byla plechová bouda o rozměrech dva krát čtyři metry, bez oken a se zavšivenou postelí. Její dřevěné nohy byly zkřivené tak, že se na ní člověk ani pořádně nevyspal. Proto většinu času trávil u kovového pracovního stolu na otočné židli. I když jí chyběla všechna plastová kolečka, stále to bylo lepší posezení než na rozvrzané posteli.
Šeď jeho života prosvětlovala četba. Knihy byly to jediné, co ho udržovalo v psychické pohodě. Připomínaly mu, že i ta nejtitěrnější myšlenka má svou cenu – ať už se skrývá v hlavě myslitele, nebo v srdci obyčejného dělníka.
„Každý je jedinečný, a v tom tkví krása života,“ pomyslel si vousáč, dívaje se na schéma vývoje jednotlivých hominidů. Jeho oči poté sklouzly na náctiletou dívku, která z nudy dělala grimasy do zrcadla.
„Ahoj Leo, promiň, trošku jsem se zahloubal,“ vyřkl vousáč s úsměvem na rtech.
Dívka dala pokoj popraskanému zrcadlu a s nadšením přiklusala ke staříkovi. Zpoza kožené bundy vytáhla plátěnou kabelu, která jí visela na popruhu za krkem. Z ní začala vykládat na stůl jednu knihu za druhou.
„Dívej, Janusi, co jsem přinesla. Jeden můj kamarád squattoval ve sklepě u Oustrského mostu a našel tam samé kuriozity. Mám několik kusů od Remarqua a několik od Orwella. Vsadím se, že jich tam bylo víc, ale zbytek si ten hamoun nechal určitě pro sebe,“ prohlásila dívka s jiskrou v oku. Její líčka se při vzpomínce na chlapce jemně začervenala.
Janus, okouzlený knihami, její výraz přehlédl. Jeho svět se v tom okamžiku točil jen kolem nových přírůstků. Hmatal po obalech, zíral na ně s podobnou bázní, jako mnich na svatou relikvii. S neskrývaným zájmem je všechny prolistoval od začátku do konce.
„To je Farma zvířat... a tady zase Devatenáct set osmdesát čtyři... a tam Na západní frontě klid. Leo, ty jsi anděl! Jak jsi to sem všechno dostala?“
Dívka se usmála a rozjařeně prohlásila: „My, co známe Barnstreet jako svoje boty, dobře víme, kudma je to nejrychlejší.“
Když to uslyšel, tak to v něm hrklo a rychle přešel z entuziasmu k výčitkám: „Nešla jsi doufám přes centrum?“
„Klid, Janusi, fízlové jsou na mě krátcí. Jsou to jen knížky, není to fet. Kdyby mě chytli, tak bych vyšpulila rty jako malá holčička a rozbrečela se. Dej na mě, že za den bych byla z basy venku.“ Vyřkla a z výrazu její tváře šlo poznat, že nemluví v žertu, ba naopak – myslí to smrtelně vážně.
„Dobře, Leo, ale dávej si pozor. Víš přece, jací jsou ti strážníci od pořádkových sil hrubiáni. Čekají jen na záminku. A vůbec... už nejsi malá holka.“
„Já vím, jací jsou, Janusi. A jak říkáš, už nejsem malá. Věř mi, když povídám, že mě v centru nevyhmátnou, tak to prostě tak je.“
Stařík s důvěrou pokýval hlavou a promluvil od srdce: „Věřím ti. Tvoje úlovky mě těší, ale tvoje společnost mě těší víc. Už nikdy kvůli těm knihám neriskuj. Nikdy nevíš, na koho narazíš. Co kdyby se ti něco stalo? Co tvoji rodiče, co Hamy, a co já? Tvoje ztráta by byla pro nás pro všechny bolestivá. Příště na to pamatuj.“
Lea sklopila hlavu, vzdorovitě se kousla do rtu, až jí skoro zmodraly, a poté zašeptala: „No dobře, poslechnu tě. Ale jenom protože jsi to ty, Janusi. Rodiče jsou mi už volní.“
Janus se pohodlně usadil do křesla. Zpoza skříňky vytáhl psací pero a popsaný kus papíru. Opřel se loktem o stůl a s propiskou dvakrát mocně zaštěrkal. Když se rozepsala, pokračoval v psaní a zároveň nedokončeném rozhovoru: „Takže ten kamarád, co přespává venku, je Hamy?“ položil hlubokým hlasem otázku.
Dívku zprvu dotaz zaskočil, ale nakonec se rozhodla jít s pravdou ven: „Už je to tak. Jeho táta zase spadl do těch sraček a je to s ním horší než kdykoliv předtím. Celé dny nezřízeně chlastá. Je prakticky vylítej od rána do večera. A den za dnem je víc a víc agresivní. Dokonce se s Hamym porval a vyrazil mu zub. Hamy ho praštil do žeber a utekl z domu. Proto spí venku. Má strach, že by příště mohl jeden z nich umřít.“
„Proč jste mi něco neřekli? Hamy mohl spát tady. Uvolnil bych mu dokonce postel.“
„Promiň, Janusi, nechtěli jsme, abys měl zbytečné starosti. Máme tě rádi, ale nechtěla jsem tě do toho zatahovat, dokud by to nebylo skutečně nutné. Chtěla jsem přemluvit rodiče, aby Hamy zůstal u nás. Všechno to vypadalo nadějně, ale rodiče se nakonec žvejkli. Otec měl s ním řeč. Nevím proč, ale všichni byli potom divní. Dneska mám s ním rande, tak doufám, že se od něj dozvím víc,“ vysvětlila situaci Lea.
Janus nabídl pomoc a Lea souhlasila, že vyřídí Hamymu starcovu nabídku. Nakonec zmizela venku v záři neonu, který prosvěcoval vnitroblok. Míjela chudinské domky z plechu a plastových panelů. Mezery mezi chajdami vyplňovaly řady stanů z odřezků špinavých látek. Tato kombinovaná zástavba tvořila periferii uzavřeného vnitrobloku, jenž obklopoval vysoké zdi věžáku. Kdejaký chudák snil o tom, že jednou bude bydlet uvnitř. Obrovské věžáky ukrývaly desítky tisíc bytů, které byly proslulé svou dvojí kvalitou. V těchto budovách platilo jednoduché společenské pravidlo:
čím výše jste bydleli, tím zámožnější jste byli.
Na úplném vršku žil už jen elitní management korporací. Úměrnost byla jasně daná: čím vyšší patro, tím větší luxus a tím víc prostoru. Dole to bylo samozřejmě naopak. Početné rodiny se tam tísnily jako krysy v prostoru o několika metrech čtverečních, ale oproti lidem žijícím v getu se měli stále jako králové. Díky inženýrským sítím jim byla alespoň dodávaná pitná voda a teplo. Šmejďáci, jak se posměšně přezdívalo lidem žijícím ve vnitrobloku – rezidentům, tedy obyvatelům vnitřku – tyto privilegium velice záviděli. Voda byla tam dole vzácností a potrava ještě větší. Šmejďáci se museli každý den dlouho lopotit v komunitních manufakturách, aby měli aspoň něco málo do huby.
Když se zrovna nepřehrabovali v šrotu, nejčastěji je člověk potkal v jednom z bazarů, kde se snažili prodat něco ze svého majetku, nebo nabídnout něco, co podomácku vyrobili nebo ukradli. Tak či onak, tržiště, i když smrděla jako prasečák v letním horku, byla místem setkávání. Zde se střetávaly nejen světy šmejďáků a rezidentů, ale i bohatí magnáti, gangsteři, podvodníci, lichváři, prostitutky a šéfové undergroundu.
Tahle živelnost Leu vždycky přitahovala. Milovala dynamiku, s jakou se místo během dne měnilo. Znala pár dobrejch koutů, kde se sice přes den nic moc nedělo, ale v noci si tam člověk mohl užít spousty zábavy. Jedním z takových míst byl dvorek uzenáře Uzbeka, který se v noci za svitu měsíce měnil na ledové kluziště.
Byla to právě vzpomínka na ladné piruety a otočky, kterými si krátila čas při čekání na Hamyho u domu pana Uzbeka. Její nohy nervózně přešlapovaly sem a tam. Při pohledu na hodinky zasmušile prohlásila: „Kde je ten prevít? Vždyť jsme se dohodli, že o půl třetí tady...“ Z výrazu její tváře šla poznat starost. „Bože, to je typicky Hamy. Nezodpovědnost by měla být jeho druhým jménem,“ pohoršila se po několika minutách, ale z jejího tónu bylo cítit prohlubující se strach o kamarádův život.