Poslední tah

"Poslední tah"

Noc je temná a nebe je prázdné. Žádný Bůh, žádné hvězdy, jenom temnota, která se rozprostírá nad bojištěm. Krysy se prohánějí mezi těly, jakoby věděly, že konec je blízko. Sedíme u ohně. Já a Kurt. Zatímco hltáme poslední zbytky chleba, cítím, jak se mi do duše pomalu vkrádá prázdnota.

„Věříš ještě v Boha?“ zeptal se Kurt a zakousl se do tvrdého kusu jídla. „Já už ani ne.“

Pohlédl jsem na něj. Ten šílený bastard. Včera zabil pět lidí jako nic. Viděl jsem to. Krev na jeho rukách, jeho oči naplněné podivným klidem, když procházel těmi mrtvolami, jakoby hledal něco víc. Možná odpovědi. Možná jen další věc, co by mohl zničit.

„Bůh?“ odplivnu si. „Jestli nějakej je, tak na nás dávno sere. Tady není žádnej ráj, jenom peklo, a my jsme jenom zasraní slouhové, co v tom hnoji zůstali. Možná právě proto nám dal zbraně – abysme se mezi sebou vybili a nechali mu to tady čistý.“

Kurt se zasmál. Byl to ten druh smíchu, který slyšíš od někoho, kdo už dávno rezignoval. „Myslíš, že na nás fakt sere? Nebo je možný, že nás stvořil proto, abysme trpěli? Aby měl co sledovat? Sledovat, jak si navzájem vypichujeme oči a loupeme kůži z tváře.“

Sedíme v tichu. Jen praskání ohně a vzdálené výstřely nám připomínají, že svět ještě pořád běží. Kdyby nebylo války, kdyby nebylo rozkazů, asi bychom byli mrtví už dávno. Ale teď tady sedíme. Dva zatracený parchanti, co nemají kam jít.

„Před válkou jsem měl psa,“ řekne najednou Kurt, a jeho hlas má ten nenápadný podtón nostalgie. „Jmenoval se Max. Byli jsme spolu pořád, než jsem dostal povolávací rozkaz. Nechal jsem ho u rodičů. Myslíš, že je ještě naživu?“

„Max je dávno mrtvej, Kurte. Stejně jako všichni, co jsme znali.“

Přikyvuje. Přehazuje zbraň z jedné ruky do druhé, jakoby se rozhodoval, jestli má smysl ještě nějaký boj. Možná přemýšlí o tom, co nás čeká. Smrt? A co dál?

„Víš,“ začal, „myslím, že i kdyby ten zasranej Bůh byl, chtěl by, abychom tohle všechno dělali. To utrpení. Ty masakry. Ta krev. Možná... možná nás stvořil k tomu, abysme zabíjeli. Aby viděl, jak hluboko můžeme klesnout.“

„A pak se nám vysmál.“

„Jo, přesně tak,“ zamručel. „Taková ironie. Modlíš se k němu, ale nakonec jsi jen kus masa, co čeká, až ho někdo rozstřílí.“

Vytáhl z kapsy malou dřevěnou krabičku. Byly tam šachové figurky. Položil je na zem a začal rozkládat. Černé proti bílým. Král, dáma, věže. Smrt proti životu. Chvíli jsme na ně jen zírali.

„Šachy?“ zeptal jsem se.

„Jo. Hra o všechno.“ Vzal si černé figurky a čekal, až si vezmu bílé.

„Proč ne?“ Přijal jsem hru. První tah. Zasraná válka je jedno velký šachový pole. My jsme jen pěšáci, co se pomalu prosekávají dopředu, dokud nám někdo nezlomí vaz.

Hráli jsme mlčky. Každý tah byl jako rozhodnutí na bojišti. Útok. Obrana. Smrt. Kurt se mi občas podíval do očí, jakoby čekal, že uvidí něco víc. Ale já jsem byl prázdný. Stejně jako on.

„Kdyby to všechno skončilo, co bys dělal?“ zeptal se najednou, aniž by se podíval od šachovnice.

„Nic. Možná bych se jen postavil a nechal se zastřelit. Co bys dělal ty?“

„Nic jinýho. Neznám nic jinýho než válku.“

A pak to přišlo. Rána z dálky. Kulka proletěla vzduchem a trefila Kurta přímo do hrudi. Zakuckal se krví. Oči se mu rozšířily v překvapení.

„Do prdele…“ zašeptal. Krev se mu valila z úst. Zatřásl se a skácel se na zem.

Sledoval jsem, jak tam leží, lapá po dechu. A věděl jsem, že už mu nepomůžu. Nakonec jsem se podíval na šachovnici. Udělal jsem poslední tah.

Šach mat.