Anna 1.Díl

Anna
,,Ne prosím, nechoď tam“ žena volala. ,,Je to jen povídačka pro děti,aby sem nechodily. Snad si vážně nemyslíš,že tady chodí někdo v rudém a zabíjí lidi,když se přiblíží k tomu domu.“ Muž odpověděl a šel směrem k zápraží. Dům měl dvě patra,verandu a oprýskanou bílou barvu. Okenice chybeli a v patře bylo okno rozbyté. ,,Kdo by to řek“ pomyslel si muž,, Na to, že tu ten dům stojí už tak dlouho je docela zachovalý“zamyslel se a šel dál. ,,No tak Davide. Nech toho a pojď pryč! Já se vážně bojím“ křičela žena a rozhlížela se kolem sebe. Bylo něco po půl desáté a noc byla tmavá. Na stromě houkala sova a čekala co se bude dít. ,,Halo? Strašidlo v rudém jsi doma“ zvolal a přitom se smál. ,,To fakt není sranda. Jestli nepůjdeš,tak odejdu sama.“ Říkala mu nervózním tónem a naznačovala odchod. ,,Tak si jdi Heleno. Jestli věříš těm povídačkám pro děti tak si odejdi. Chováš se jak malá.“ Najednou ho něco vyrušilo. Pootevřel dveře a nakoukl dovnitř. Uvnitř bylo velké schodiště a dvě velké místnosti po stranách. Na pravé straně stála stará knihovna,která už se rozpadala. Kousek od ní stůl s rozbitou lampou a židlí které chyběla noha. Když vešel rozhlédl se a viděl ze v levo byla jídelna,ale tu připomínala uz je jedna židle a rozbitý stůl. ,,Já odcházím Davide“ zvolala žena a dala se k odchodu. ,,Tak si jdi ty náno jedna. Věříš na povídačky,“ smál se jí postupoval směrem ke schodům. Na zemi před schody ležel bílí koberec. Nebo aspoň dřív bílí byl. Prohlížel si ho se zájmem,přišlo mu totiž že je na něm krvavá skvrna. ,,Prásk“ vylekal ho zvuk dveří,které se zavřely. ,,Heleno já vím že jsi to ty a opravdu mě nevyděsíš“ otočil se ke dveřím s rukama v bok. ,,Heleno jsi trapná tak vylez“ řekl a čekal na odpověď“. Najednou nastražil uši. Měl pocit jako by někdo šel po schodech. Pomali se otočil a uviděl postavu. Drobná žena s vlasy černými jako havraní peří dlouhými až k pasu,bílé košili a bledosti Sněhurky. Nehýbala se jen na něj hleděla. ,,Heleno tak to se ti povedlo, dokonce mi děláš divadlo abych ti věřil. No dobře jsi to zahrála. Má to snad druhý vchod a nebo jsi vylezla po okapu?“ smál se a máchal rukama. Osoba na schodech se ani nehla jen sledovala. ,,Bože seš tak trapná, nedivím se že se s tebou Tom rozešel“ ušklíbl se. Najednou měl pocit že se ochladilo. Ikdyž byla noc bylo léto a venku ještě před chvílí bylo 25 stupňů. ,,Heleno?“ zeptal se už né s takovou důvěrou. ,,Dobře vyhrála jsi“ znervózněl a rozhlížel se kolem sebe. Dívka v bílém začala sestupovat dolů. David se narovnal a sjel jí pohledem. ,,Tohle není Helena“ pomyslel si a obdivně si ji prohlížel. Černjé oči,dlouhé řasy.červené velké rty. Poprsí bylo velké ikdyž schované po neforemnou košilí. ,,No ty seš mi ale kočička“ řekl jí sebejistě. ,,Copak se tu schováváš“ čekal na odpověď. ,,Odejdi“ řekla žena pevným ale jemným hlasem. David si jí dál prohlížel. ,,Ale notak kočička ráda dělá caviky“ a natáhl k ní ruku. ,,Odejdi“ řekla tentokrát hlasitěji. David se zarazil. Všiml si totiž že oči jí zčernaly ještě víc. Začal pomaly ustupovat dozadu. Dívka šla k němu. ,,Nebojím se tě“ řekl ještě s malou odvahou v hlase“ ,,Měl bys“ Žena se na něj podívala a vydala ze sebe šílený křik. David si zacpal uši a sledoval co se děje. Ženě začali vlát vlasy a oblečení se jí začalo barvyt do rudé. ,, Kdo jsi?“ vykoktal ze sebe a dál ji sledoval. ,, Já jsem Anna a ty jsi sem neměl chodit“. Helena uslyšela pod kopcem šílený křik. Otočila s vyděšenýma očima a dívala se jak se celý dům třese. ,,Proboha“ křičela. ,,Davide!!!!!!!“ otočila se na patě a utíkala zpět. Když se přiblížila byl klid. Nechtěla jít k domu blíž než je nutné a tak rozstřesenýma rukama zavolala policiji. ,,Davide“ volala mezi vzlyky,ale bylo jí to k ničemu. David zmizel.

O 20 let později
,,A jsme doma“ řekla Marie Dante a prošla dveřmi do malého domu. ,,A seš si jistá?“ odpověděl Marcel. ,,Poslední stopa po tvém otci končí tady, jsem si jistá. Michael říkal že tady to končí,tak že my tady musíme začít. Marie Dante byla živelná žena,které se před patnácti lety ztratil manžel. Abychom měli jasno. Marie a její syn jsou lovci duší. Marie je pětačtyřicátnice s kaštanovými vlasy a zelenýma očima. I ikdyž je drobná tak je velice silná. Prodává tinktury a amulety. Je to taková čarodějnice.Marie tuto zvláštnost přebrala po své matce a po Marii ji převzal její syn Marcel. Marcelovi bylo pět let,když jeho otec zmizel. Lovil duši z pekla a už se nikdy nevrátil. Zůstal po něm jen dlouhý nůž,kterému se říkal Osas a pohlcoval duše mrtvých. Po patnácti letech od zmizení se z Marcela stal muž. Měl olivovou pleť, světle hnědé vlasy,hnědé oči a sportovní postavu. S Matkou se přestěhoval do malého města Kalton protože právě tady stopa po jeho otci končí. ,,Vezmi prosím ty tašky“ ukázala Marie do kufru auta a pokračovala dál do domu. Dům nebyl velký. Malá veranda s houpacím křeslem a malým stolečkem a třemi místnostmi s kuchyní. Domek měl i malý zahradní domek,kde si Marie chtěla otevřít svou svatini. ,,Vyber si pokoj zlato“ pobídla Marcela a jemně ho pohladila po tváři. ,,Mami hlavně nesmíš být smutná ať zjistíme cokoliv“ pohladil jí po ruce kterou měla stále na jeho tváři. ,,Já vím zlato,ale naděje umírá poslední“ mrkla na něj smutně a šla se podívat na svojí novou kuchyň. Nebyla veliká ale jim to stačilo. Během patnácti let co pátrala po svém manželovi Richardovi se spokojila se vším. Marcel vešel do malé místnosti kde byla postel skříň,stůl,židle a šatna. Rozhlédl se po pokoji a usmál se. Na parapetu seděl malý kolibřík a sledoval ho se zájmem. ,,Vítej sousede“ mrkl na něj a dal se do vybalování věcí. Když bylo vše tam kde má být vypadal domeček útulně. Marie dokázala udělat domov z čehokoliv. Domov plný tepla a lásky. ,,Mami v kolik hodin mám být zítra v tý škole“ zeptal se Marcel a bral matce z pod rukou zeleninu,kterou krájela na večeri. ,,Máš tam být v deset. Profesor Sendl na tebe bude čekat. Je rád že jsem přijeli. Pomůže nám s pátráním.“ Usmála se a pokračovala v přípravě jídla. Profesor Sendl byl tátův kamarád a taky historik na místí vysoké škole. Zamilovanost do historie měl po otci. Proto to byla jeho jasná volba. Vzal si telefon a sledoval zprávy, jestli někde není zmínka o nevysvětlitelné smrti. O Kaltonu si toho zatím moc nezjistil, protože chtěl dokončit ročník aby se mohli přestěhovat. Za necelý týden začinali prázdniny a měl dva měsíce času na pátrání po otci. ,,Mami co ti vůbec Sendl řekl?“ matka se zarazila a otočila se k němu čelem. ,,Víš profesor Sendl říkal že se tu strácejí lidé. Ne sami od sebe,ale když se přiblíží k domu. Policie si s tím už neví rady, ale dům nemůžou zbourat. Nikdo neví proč. Sendl si myslí že by to s tátou mohlo souviset. Víš přece že Sendl je jeden z nejlepších stopařů duší,ale neumí se s nimi vypořádat. Najdi si historii domu na kopci. Teď mu říkají krvavý dům,ale původně tam bydlela rodina Haroldových s dcerou. Jednoho dne byli pryč. Všechny jejich věci tam zůstali a oni zmizeli. Žádné stopy,žádné vniknutí do domu,prostě jako by se vypařili.“ Marcel se zvedl a povídá ,, Jdu do pokoje, zkusím něco vyhledat o historii domu a pokud nic nenajdu,tak navštívím knihovnu ve škole. Určitě tam mají o domu nějakou historii,kterou na internetu nenajdu.“ Svalil se do postele a začal pátrat ,,Takže dům na kopci“ říkal si pro sebe a najel na vyhledávač. Projížděl stránku za stránkou,ale nic co by vypovídalo o historii domu. Přišlo mu to zvláštní. Většinou se našla aspoň zmínka,ale tady vůbec nic. Jen že tam bydlela rodina, s dcerou. Matka si po smrti otce vzala jeho přítele Jonata Lencla,který převzal příjmení po rodině Haroldových. Jinak nic. Nic o dceři ani kdy byl dům postaven. Opřel se o polštář a říkal si že je to zvláštní. Zítra bude muset jít do knihovny.