Cestou .

Příteli, vstávej v ráno ranních mlh,

neuslyšíš jináč zpěvu pestrých vlh.

Příteli, vstávej v ránu,

je tu jak v nebeském chrámu.

Švitoření v tom tichu

a hladem možná ti bude kručet v břichu,

dívat se budeš, dívat tam dál,

tam rozprostírá se oblak sál.

Tak tedy vstávej, šup a dup a cupi cup.

A vstávej do toho dne,

ne ležérně ale odhodlaně

a dlaně nastav slunci,

nech dopadnout nejednu unci

jejích paprsků, té sluneční koule,

jež vytváří se na ní boule,

snad výbuchy čehosi, tam nedozříš.

A výš a výš vlhy táhnou

a k úlu míří a tam život hýří,

aby ony braly, život je takový,

jeden žije pro druhé

a nic z toho není.

Život jde dál

a leccos se v něco jiného mění.

Tak vstávej v těch ranních mlhách

a vlha štěbetá a její houpavý let,

ze zobáku jí odkapává med,

ráno, to ráno. 

Tak vstávej, nenech se prosit,

snídani nebudu ti v lože nosit.

Vstávej.

Tvá reptavá slova mě nezajímají.

Oči se ptají, ty je nevnímáš,

zajídáš můj pohled svými slovy

a nechceš, abych tě budila.

Den nový tak krásně započal

a ty jsi své dlaně spolu vzal

a v mé samotě ponechal

a štěbetání vlh tě nedojímá.

Nezajímám tě ani já?

Proč? Tak nevím,

po té noci vášně

brzy odkvetla tvá slibovaná láska.

Naletěla jsem,

byla jsem asi ne jedna tvá plavovláska

a tak končím, končím s hovorem

a s chórem vlh odcházím

s tím ranním oparem.

Nepiš mi, nepiš žádný list,

ta slova nemohla bych číst,

bude do nich vetkána lež.