Za dobrotu

                        ZA DOBROTU

    Od kraje silnice odjížděl autobus a vedle něj poskakovala nějaká mužská postavička, zřejmě neúspěšný dobíhač. Když jsem na motorce dojížděl až k němu, za zadním oknem autobusu jsem ještě zahlédl rozesmáté tváře a snad i někdo zamával. Lidský cynismus nezná mezí. Zastavil jsem u toho člověka a nabídl mu odvoz. Byl to stařík, zadýcháním a rozčilením celý zarudlý.
    „A to budeš hodnej, mladej,“ breptá potěšeně. „Zmetek jeden mizerná!“ zahrozil ještě pěstí za autobusem a už se mi usazoval za zády. Ale jen jsme se rozjeli, začal za mnou křičet a tlouci mi do zad. Já však pomaleji nemohu, chci předjet ten autobus a milého dědu do něj posadit, kam až bych ho mohl vézt, než na nejbližší zastávku? Musí to prostě tu chvilku vydržet.
    Předjet autobus se nám skutečně podařilo a v první zastávce za vsí jsme byli minutku před ním. A děda zase spustil: „Kdo ti říkal, abys mě odvez sem?!“
    „A kam až bych vás vezl, takhle nalehko?“
    „Ale já jsem sem nechtěl!“
    „Nebojte, tady si nastoupíte, já už tomu autobusákovi domluvím, to si bude pamatovat.“ Mezitím autobus přijel a otevřel dveře. Hrdinně se do nich cpu:
    „To se dělá, takhle ujet člověku před nosem?“
    „To vám řekl on?“ zeptal se řidič trochu udiveně.
    „To mi nemusí nikdo říkat, to jsem sám viděl.“
    Stařík se už cpe na schůdky za mnou: „Já jsem sem nechtěl!“ volá na řidiče někudy pod mým loktem.
    „Tak proč jste sem s ním jezdil?“ opět se diví řidič.
    „Já myslel, že by mě moh hodit domů, když tys mě tak zavez, a než jsem stačil říct…“
    Teď jsem se divil já: „Proč tedy za váma tak hrozil?“
    „Cha! Já ho nemoh dostat z autobusu. On sem jen nesl támhle bábě kufry a pak se tu dal s kdekým do hovoru. Tak jsem s ním holt kousek popojel, jinak by nevylez.“
    „Však tě to příde draho, zmetku jeden mizerná,“ ječí mi děda někde v podpaží, „počkej večír!“
    „No jó, máte u mne pivo, dědku.“
    „Jedině tak, jedině tak,“ pochvaluje si děda a spokojeně couvá ze schůdků. Já zahanbeně couvám za ním. Teď ho budu muset odvézt zpátky do vsi, to se nedá nic dělat.
    „Teď mě budeš muset odvízt zpátky do vsi, to se nedá nic dělat.“
    Autobus odjel a já s povzdechem beru motorku za řidítka. Jenže člověk míní, policajt mění. A přijeli hned dva. Vylezli z auta a hned ke mně: Doklady, spolujezdec bez přilby, pokuta. Nemalá.
    „Pánové, kousek jsem s ním popojel, to snad nemusí být hned tak zle.“
    „Jo, kolem toho autobusu by stálo to popojetí za změření.“
    „Já pro něj chtěl akorát něco udělat…“
    „Cesta do pekel je dlážděna samými dobrými úmysly.“
    „Nó, filozof mi tu chyběl, kór v uniformě. Vždyť já ho stejně musím hodit zase zpátky.“
    „Já jsem sem nechtěl!“ informuje dědek mládence v černém.
    „To jste ho sem odvez proti jeho vůli?“
    „No že by zrovna takhle…“
    „Přesně tak!“ prská dědek záludně. „Já chtěl domů.“
    „Já myslel, že honí autobus, tak…“
    „A teď zpátky, říkáte. A máte pro něj přilbu?“
    „Jak pro něj můžu mít přilbu? A pokutu už jsem zaplatil, tak se snad nic nestane.“
    „Pane, copak si tohle můžete předplatit? Jó kdybysme to věděli, tak si na vás počkáme tam, pak byste to měl za jedny peníze, ale takhle? To by byla recidiva! A na recidivisty je už jinej metr, a ještě k tomu přes naše výslovný upozornění, to pámbu s váma.“
    „Tady vidíte, že zlo plodí zase jenom zlo,“ dodal k tomu filozof, „jednou jste na šikmý ploše…“ Beznadějně mávl rukou.
    „Na Vencu si posviťte!“ spustil dědek zase, „ten mě odvezl ze zastávky až ke křížku, a to ví, jakej jsem na nohy, zmetek jeden mizerná!“
    „Proti vaší vůli?“ zajímá se zase jeden z policistů.
    „I bodeď, to se ví.“
    „No tak Vencu si podáme. Vždyť to je únos! Na to jsou klepeta.“ Policista si významně dal zápěstí k sobě. Pak se oba pomalu otočili ke mně. Je jasné, že i já jsem únosce.
    „Já se do těch vašich srandiček zatáhnout nenechám!“ vyprskl jsem. „Na to mě to přišlo už moc draho.“
    „Podívejte, ten přestupek tu byl, to si nemůžete stěžovat.“
    Já už se ale nedám vyrušit. „A vy,“ ukazuji prstem na dědka, „vy jste obyčejnej udavač. Toho Vencu jste teď normálně prásknul policajtům.“
    „Nenechá se zatáhnout,“ ušklíbl se jeden policista k druhému.
    „A to s ním máte dohodnutý vyrovnání,“ pokračuji bez zábran, „že u něj máte pivo!“
    „No a co? Takhle do něj ještě rád zazdí prcka.“
    „Tak to jste tedy vyděrač. To je nejhnusnější zločin, abyste věděl; a vy to tak necháte?“ obrátil jsem se k policistům.
    „To asi nenecháme,“ zavrtěli hlavami jako jeden muž a se zájmem se zadívali na obstarožního zločince.
    Já ovšem kuji železo dokud je žhavé a snažím se se ctí opustit místo činu: „Takovýho člověka si k sobě na motorku nevezmu, vždyť by to mohla být spoluúčast!“ Opět beru motorku za řidítka a kvapem odjíždím. Svědomí mám čisté, dědu jsem zanechal v těch nejsprávnějších rukou, jaké si mohl přát. Jeho oblíbené sousloví „zmetku jeden mizerná“ jsem však ještě slyšel docela jasně. A musím mu přiznat, že znělo upřímně.