Veliké Tao nemá žádnou bránu, ale má sušenky

„A takhle tedy převedeme zlomky na společný jmenovatel,“ zakončila svůj výklad Františka Svobodová a věnovala třídě široký, svítivý úsměv. „Je to docela snadné, že? Má někdo nějaké otázky?“

Do vzduchu se téměř okamžitě vymrštila Magdina ruka, útlá paže posetá souhvězdími drobných světle hnědých skvrnek. Mladá učitelka na ni povzbudivě kývla.

„Jaký je společný jmenovatel všeho?“ zeptala se dívka bezelstně.
Pečlivě modelované křivky Františčiných rtů vzaly za své. Zřejmě se jí tvář zformovala do nějakého nezvykle tupého tvaru, protože Magda se pokusila svůj dotaz upřesnit. „Myslím jako úplně všeho,“ vysvětlila. „Jak najdeme ten?“

Františka si v duchu povzdechla. Další z nečekaných myšlenkových zatáček, kterých jsou schopné snad jen děti… a také další z každodenních zákeřností pedagogické práce, na něž je ve škole nikdo nepřipravil. Ale chtělo by to s něčím přijít. Žáci by měli dostávat odpovědi na své otázky, dokud jsou ještě dostatečně zvídaví na to, aby se vůbec na něco ptali.

„Já se nad tím zamyslím,“ slíbila. „A zítra ti to řeknu.“

Ten zvláštní dotaz byl přilnavý jako kouř; vsákl se jí do kůže a už se jí nepustil. Znovu ucítila jeho vůni, když seděla ve sborovně u šálku rozpustné kávy s barvou a příchutí podzimního bláta. Tak tedy společný jmenovatel všeho. Nakonec, proč ne. Nejlepší bude, když se po práci prostě zastaví v knihovně a porozhlédne se po nějaké přívětivé filosofické knížce. Trochu si toho přečte a pak se pokusí sesmolit nějakou rozumnou odpověď, takovou, kterou by dokázalo pobrat desetileté dítě.

V autobuse se přistihla, jak si se zájmem prohlíží zašlou podlahu; snad poprvé si všimla, že její nevábná patina je ve skutečnosti skromný tanec neviditelných lidských šlépějí a malých teček všech odstínů šedi. Nad tím prostým zjištěním se pousmála. Vůz se s každou další zastávkou nemilosrdně plnil cestujícími; své místo na sezení po chvíli přenechala staré paní ve vybledlém růžovém kabátu.

„Tati, proč je tu tolik lidí?“ zeptal se chlapeček s tváří barokního andělíčka a plyšovým dinosaurem v náruči.

Tatínek měl péřovou bundu a hlavu plnou mastných vlasů skláněl nad telefonem. „Protože se vracejí z práce,“ odvětil poněkud nepřítomně.

„Ale ne,“ opáčil synek. „Já se ptám, proč je tu tolik lidí.“

„Vždyť ti to říkám,“ povzdechl si otec. „Všichni byli v práci a teď se musí vrátit domů.“

„Ne,“ zopakoval chlapec, tentokrát už značně netrpělivě. „Já se ptám, proč. Proč. Chápeš?“ Jeho zoufalství z odvěké hlouposti dospělých se smísilo se zadýchaným vzduchem; mělo tmavě modrou barvu a dalo se na něj sáhnout. Tatínek obrátil oči v sloup a jeho pohled znovu zprázdněl.

Konečná zastávka zastihla Františku nepřipravenou. Po jejím ohlášení ji zabrnělo v uších; monotónní ženský hlas vyplivl dočista jiné slovo, než čekala. Zatřásla hlavou, aby se zbavila té náhlé, syrové disonance. Něco se muselo pokazit; nejspíš se jí rozzářené číslo linky nějak pokroutilo před očima a poskládalo se do úplně jiné podoby. Vlčí mlha unavených učitelek. To se asi občas stává.

Autobus ji slušně, ale důrazně vypudil ze svého nitra kdesi uprostřed hrubého, omšelého sídliště. Zmateně zamrkala; stála před nízkou betonovou zídkou, podél níž se táhla ledabylá řada přetékajících popelnic, a její nohy se zarývaly do mřížoví popraskaných dlaždiček a rušily jeho nepravidelnost. Zdá se, že knihovnu dnes už nestihne. Letmo pohlédla na tabuli s jízdními řády a posadila se na lavičku. Určitě pojede něco zpátky, každou chvíli, jinak to snad ani nejde. Vždycky přeci něco jezdí zpátky.

Navlhlé vnitřnosti kontejnerů se téměř neznatelně vrtěly a vrhaly do prostoru hrsti nasládlého zápachu. Mávla nad tou nepříjemností rukou. Má přeci najít společný jmenovatel všeho. Úplně všeho.

Jak že to bylo? Taková ta přihlouplá hra, kterou se holky druhačky dokážou bavit celou věčnost. Ta o té tetičce, která přijela z Číny a přivezla škopíček špíny. To se musí pokaždé na začátku zadrmolit jako nějaké tajnůstkářské zaklínadlo. A pak se pokračuje: a v tom škopíčku byla Františka, lavička, popelnice, drolící se zídka, protivně uchechtaný smrad, členité siluety odtažitých domů, bledé obliny husí kůže na rukou, zvolna chladnoucí polévka oblohy v žalozpěvech dorůstajícího večera… čím že to začínalo?

Ta paměť! Ve svých necelých dvaceti šesti letech je už Františka zjevně prakticky za zenitem. Kdyby jí tak hlava fungovala alespoň natolik, aby dokázala odpovídat na ty věčné, komplikovaně prosté dětské otázky... a vůbec, proč se své svěřence tak urputně snaží přesvědčit, že převod zlomků na společný jmenovatel je jednoduchý? Sama se s tím přeci tak natrápila, když byla malá; byla to doba vysilujících bojů s armádou zákeřných číslic, které před ní poskakovaly v drzém papírovém valčíku. Táta jejich tanec neviděl a občas jí vlepil pár pohlavků. Jak jako že to nejde? Jsi blbá po mámě, tak je to! Budeš ráda, jestli vůbec doděláš základku. A ta maturita, to nedopadne dobře… A že chceš na vysokou? Prosím tebe, a na co? Ty bys mohla nanejvýš tak učit prvňáky, to je tvoje intelektuální úroveň…

Jak že to bylo? Františka a popelnice a drolící se zídka… a co když to Magda ve skutečnosti ví? Co když ji tou podivnou otázkou jen zkouší? Ta malá potvora! Měla si toho všimnout hned; té dívce se tak šibalsky blýskaly oči, takové tajuplné třpytky na duhovce. A co teď s tím? Možná prostě zítra přijde do třídy a holčičky se zeptá; obrátí celou situaci naruby jako ponožku, přeskupí figurky na šachovnici do těžko uvěřitelné kombinace, učitelka stane u nohou žákyně a se vší pokorou, kterou v sobě dokáže vytušit, jí bude klást otázky. Nebude se na ni zlobit, slibuje, vůbec se na ni nebude zlobit, tu neomalenou lest jí úplně odpustí, jen když jí to děvče prozradí odpověď, která ji během posledních pár chvil začala přímo nezdravě zajímat.

Tak kde je ten autobus? Autobus, prosím! Alespoň malinký kousek autobusu; takový, který bez úsilí vklouzne do náprsní kapsy. Jak působivé by teď bylo skrýt prokřehlé paže v rukávech saka od některého z nezkažených, samotářských módních návrhářů! Vzduch ztrácí svou bolest, je perlivý a průzračný. Možná tu někde dokonce žijí volavky; jestli ne tady, tak za městem, za mlčenlivou periferií, kde si krajina dokázala podržet své zásluhy a nevzdala se ani živoucího kolísání svých rybníků a říček. Ach, bylo by tak krásné vidět volavku, jak rozpíná svá popelavá křídla! Bylo by světlo; nebe by se pro tu slavnost zahalilo do mléčné běloby, tak neúprosné jako nikdy předtím. Bylo by světlo, tolik světla! Dlouhá žlutá stébla už brzy ztichnou, bez odporu se přitisknou k zemi a pak –