Tančím životem

S lehkým porovnáním antracitového motýlka, vcházím na rozlehlý parket. Svižnými, avšak rozvážnými kroky směřuji k jeho opačnému konci. Za doprovodu hlubokého dýchání se mi nepatrně rosí čelo. Zastavuji se. Naposledy si uhladím límec svého saka, lehce se ukloním a nabízím rámě s dotazem o svolení k tanci.

Smím prosit?
Nesmělým šepotem,
optal jsem se na jméno,
odpověděla:
Tvá cesta životem.

S obavou, co mě asi čeká, jsem ztěžka polknul. V tu chvíli se z reproduktorů ozvalo vybrnkávání kytary Guy Davise. Ples začal a já ve čtyřčtvrtečním taktu kráčel po nejosamělejší silnici, kterou znám.

V rytmu blues,
učím se vztahu,
mezi mužem a ženou.
Pevnému jako stisk,
a něžnému jako,
její lokny na ramenou.

Muzika dohrála a já se dal do promenády. Předchozí zážitek ve mně zanechal smíšené pocity. A tak pln napětí pnu sluch, která melodie protne ticho. Už z první vteřin poznávám, že je to Patti Page. V duchu dávám svým nohám pokyn v podobě “RAZ“ a celá Tennessee sleduje můj ladný waltz.

Vedu v tanci,
avšak v životě,
v tom nevynikám zcela.
I proto tu jsem,
abych se učil,
a hudba přitom provázela.

Z ničeho nic v sále zavane vítr. Táhne před sebou mlhu vášně a chtíče. Mlhu malovanou brazilským akvarelem. Nabírá na síle. Vichřice jménem Gal Costa už obrací vše vzhůru nohama.

Tančíme sambu,
vábíme své smysly.
Za uchem orchidej,
každá příchozí žena.
Rvou ze mě šaty,
vroucí orgie.

Čeká mě ještě tolik tanců. Teskné. Nutící užívat si daný okamžik. Kladoucí důraz na lásku. Opilé zábavou. Občas mi dochází dech, ale chci pokračovat. Budu pokračovat. Dokud vyčerpáním nepadnu na znak a spolu se zhasínajícími světly nezavřu víčka.