NA KOPEČKU - PIANISTA (část druhá)

Pan Hulán si to hodně, ač o francouzských holích, štrádoval po domově jen proto, aby byl poblíž kuchyni a mohl nasávat různé vůně a zároveň laškovat s kuchařkou Naděždou, neboť ženy miloval a nemohl bez nich být. Občas ho ale potrápila slinivka a to polehával a nenápadně kňoural do peří.
„Je hladová, potvora,“ říkával, když se mu připomněla. Tím zlobil sestřičky a hlavně vrchní Jandovou.
„Jednou vás odvezou a už si vás tam nechaj!“ vyhrožovala, ale on nedbal a na diety z vysoka kašlal.
„Co bych jako z toho života měl,“ mával rukou a za zády na vrchní vyplazoval jazyk, a že mu to šlo!
Jinak měl pan Hulán na svůj věk vynikající apetit. Kdyby to šlo, prostě by se věnoval prachsprostému obžerství dennodenně a nic by ho nezastavilo. Na každičké jídlo se těšil jako malé dítě na Vánoce. Byl za ně neskonale vděčný a hlasitě a zcela od srdce za něj pokaždé poděkoval. Také ho hlasitě okomentoval většinou samými superlativy nebo jen tak slastným mručení. Občas se otočil na výdejní okénko a gurmánským gestem vysekl Naděždě poklonu. Ta se jen zasmála a mávla rukou, jakože není zač, což byla svatá pravda, neboť s jeho výrobou neměla pranic společného, protože se dováželo z místní vývařovny a ona to jídlo jen udržovala při teplotě a házela na talíře. To ostatně bylo dobře, neboť občas dokázala připálit i vodu. Přesto mu ale za jeho gesto chvály poslala koketně vzdušnou pusu, což přivítal s rozkoší ještě větší, než kdyby mu přidala knedlík navíc. Ovšem nenechme se mýlit, neboť tím by zcela jistě a bez ostychu rozhodně nepohrdnul. Vzdušný polibek zachytil do dlaně a „zastrčil“ si ho do kapsičky u županu.
Často jsem mu jídlo přinesl na stůl, neboť se svými holemi byl pohybově omezen a patřilo to tak nějak k nepsanému zákonu jídelničky a všichni, kteří měli službu a chvilku času, tu laskavost pro staříky dělali s radostí a bez přemlouvání. Vždycky jsem si všiml těch jeho šťastně se pohybujících očí po talíři. Nejprve ho obkroužily kolem okrajů a pak to vzaly několikrát od kraje ke kraji jako by ho vylizovaly. Poté se zabodly do středu připravené krmě a zorničky se rozšířily v gastronomickém orgasmu.
„To si dneska ale pošmákneme,“ říkával slastně a celý se na to jídlo třásl, „to si to pěkně užijeme,“ a mnul si svoje vrásčité ruce, „jste moc laskav, Oskare a velice děkuji,“ opřel si nezbedné, „tančící“ hole o stůl a pak už jen nechal příbor přirozeně kmitat a vyzvánět božskou cinkající melodii.
Nezapomněl se přitom upřímně zadívat hluboko do očí Theodoru Topinkovi, který s ním většinou sdílel stůl ve stejnou dobu a byl pro něj neskutečný frfňa, neboť se často příborem jídlem jen tak vztekle brodil. Pak mnohokrát jídelnu opouštěl hladový, zato spokojený, že mohl aspoň zasvinit nůž i vidličku a okolí kolem talíře.
„Kdybys už nemoh, Theo nebo, nedej bože, kdyby ti nechutnalo, tak mi to sem přihraj, já to sjedu za tebe. Jo a Míro,“ otočil se na pana Zelenku, „ty tu zeleninu moc nemusíš, viď.“
Ano, ano, tak takový to byl jedlík. A když mu nedal Topinka, tak se vždycky našel někdo, kdo zrovna trpěl nechutenstvím a tak měl pianista vždycky jídla dostatek.
Jo, to jsem vám vlastně neřekl. Pan Hulán byl v mládí pianistou. Ne že by koncertoval po obřích síních doprovázen nějakou operní divou s velkými plícemi, to zas ne. Ovšem i tak si velkých, středních i těch malých užil až hanba.
Tatínek ho v dětství jednoho dne vzal za pravé ucho - vždycky mi ho ukazoval, že ho má větší – a dotáhl ho k učiteli hudby. Tomu nastrojenému kruťákovi v kostěných brýlích, který se jmenoval Krupka, přikázal, ať z něj třeba vymačká duši, ale ten kluk bude umět na klavír a hotovo! A ten pan učitel ho mořil, třískal a drezíroval jak krotitel divého tygra v cirkuse, až se milý Ludvík, pan Hulán se jmenoval Ludvík, dočista naučil hrát všechno, co se na klavír hrát dalo. No a mladý Ludvík toho potom využíval, kde jen mohl.
Už jako mladík po vyučení, učil se koželuhem, hrával po barech. Utíkal od ne zrovna voňavé práce jak jen to šlo k nejbližšímu piánu, které se, co čert nechtěl, nalézalo zrovna v baru Ponorka. Otec by z něj asi příliš radost neměl, ale jelikož zemřel a Ludvík zjistil, že si docela v baru vydělá, vyměnil smrádek z kůží raději za ten cigaretový. Později pak zakotvil ve větší vinárně a tam oblažoval dámy svým luzným zjevem a zručným prstokladem po mnoho let. Musím poznamenat, že jeho skvělý prstoklad používal i jinde. Rozehrával těla dívek, slečen i zralých žen, ať již zadaných nebo rozvedených a ty pak rozvibroval do neskutečných kmitů, až z nich prý přecházel zrak. Ony pak vydávaly přehršli různých zvuků a tónů, z nichž on se radoval, neboť jejich ženství využíval jako hudební nástroj Bohem k tomu určeným. Jeho zážitky byly úsměvné, poučné, laskavé, občas i trochu drsné a hlavně bylo mnoho z nich s hvězdičkou. Začal kouřit doutníky a pít. Pokud produkoval, tak víno a po produkci i nějakou tu kořaličku. Hrál karty a po nocích plátýnko. Vyhrával velké sumy a ty potom zase několikrát prohrál. Vždycky ale zůstal soudný a věděl, kdy má přestat a tak se životem prohrál bez dluhů.
Vyprávěl mi historky, u kterých by se červenal snad i samotný Casanova. Ty mne bavily nejvíce. I když jsem občas zapochyboval o jejich důvěryhodnosti. Občas vyprávěl žertovné historky, to když byla poblíž nějaká ta žena, pokud možno ve větším množství a v tom se proměnil v Menšíka a Sováka zároveň a to už jsem si nebyl vůbec jistý, jestli mu mohu cokoliv z toho věřit. Jedno ale bylo jisté. Stal se v tu chvíli miláčkem dámského uřehtaného obecenstva a náramně si to užíval. Ty bytosti miloval a nemohl bez nich být.
Jednoho nedělního dne, což byly vždycky služby na prd, si pana Hulána odvezla sanitka s údajnou srdeční slabostí, ze které se nakonec vyklubala malá mrtvička. Naštěstí. Tedy v uvozovkách. Již takhle se špatně pohybujícího upoutala ho nakonec natrvalo na vozík. Ovšem on to opět vzal po svém jako daň za probenděný život a kolečka si brzy osvojil a dokázal jich plně využít. Nabízel sestrám, že je povozí. Neopomněl samozřejmě dodat, že na ocásku. Hlásil se k rozvozu obědů. To bylo ovšem Štěpánkou okamžitě razantně zamítnuto, neboť apetit mu zůstal a vysloužil si u ní přezdívku Baloun. Proháněl se po chodbách a pletl se nám pod nohy a přitom vnucoval historky, které jsme již slyšeli mnohokrát, i když pokaždé překvapivě jinak. Nebo si jen tak zajel k piánu a hrál si pro potěšení, čímž přivábil pár spřízněných duší, které si s ním společně zanotovali pár hitů. Piáno totiž stálo v rohu jídelny přímo pod televizí. Proč? Inu, jídelnička byla zároveň zavedena i jako společenská místnost, proto se tam daly nalézt i věci, které byste v jiných jídelnách hledali marně.
Vždy o různých svátcích tam předváděl svůj repertoár místní umělec s heligonkou. Nějaký Mireček, kterého si místní chasa oblíbila a zvala k různým oslavám. Ten rozhodně neopovrhnul panem Hulánem, který se vždy razantně vrhnul ke klapkám a už se barák třásl v základech. Oba měli zvučné hlasy a přehršli písní v zásobě. A nemusím asi říkat, že ne všechny byly slušné. Za chvíli to tady vypadalo jako na dobře rozjetém mejdanu a jen málokdo z kolemjdoucích by dal ruku do ohně za to, že se za okny jídelny nechlastá.
Piáno už dávno osiřelo. Pana Ludvíka Hulána nakonec slinivka opravdu dohnala, i když před ní statečně celou dobu utíkal. Ovšem, kdybyste se zeptali Štěpánky nebo Nadi, svorně by vám dosvědčily, že čas od času se v jídelně ozve nějaká klapka v piánu sama od sebe a to pak vzniklý tón doznívá mezi zdmi hodně dlouho a zůstává po něm prý neobyčejné krásno.
A ty holky ví, o čem mluví.