NA KOPEČKU - PIANISTA (část první)

Znáte takový ten pocit, když sedíte zasmušile v místnosti se svými problémy a pak najednou do ní někdo vstoupí a aniž by cokoliv řekl, jako by se rozsvítilo? Přitom aniž by začal metat kotrmelce, vykouzlí vám na rtech usměv, rozhostí se u vás pojednou podivný klid, vaše problémy vám v tom okamžení přijdou naprosto malicherné a je vám vnitřně zčistajasna nádherně a vy vůbec netušíte proč? Naopak jindy zas přijdete na autobusovou zastávku a tam stojí jeden jediný člověk, který se na vás usmívá, je slušně oblečen a ačkoliv ani nepromluví, ani vám nikdy nic neprovedl, tak vás okamžitě neskonale štve a vy najednou cítíte podivnou nervozitu a nejradši byste se sbalili a prostě zmizeli k Neumětelům?
Tak mně se to občas přihodí. Nevím, snad je to nějaká energie, která nás coby lidské bytosti obklopuje a šíří se kolem nás, kam až je schopná dosáhnout. Snad je to ona pověstná aura, o které se mluví a píše v esoterických kruzích. Ačkoliv se v tom vůbec nevyznám a k ničemu z toho nemám pražádný důkaz, vím, že to funguje.
Když jsem poprvé vstoupil na pokoj pana Hulána, stál u okna a ani se neotočil. Pozoroval dovádějící partu pohybově neomezených staroušků, kterak v zahradě hrají ruské kuželky. Díval se téměř nehnutě ven opřený o své dvě francouzské hole. A to byl právě ten pověstný okamžik, kdy se ve mně najednou rozhostil podivný klid. Nedá se to úplně popsat, ale prostě mi najednou bylo tak nějak dobře. Cítil jsem, že tenhle chlápek mě bude bavit.
„Dobrý den, pane Huláne,“ řekl jsem zvýšeným hlasem, jak už ostatně v tomto domově bylo zvykem, „my se ještě neznáme. Já jsem tady nový a asi se nějaký čas budeme vídat. Jmenuji se Oskar.“
„Já vím,“ řekl v klidu, „Věrka mi o vás včera řekla a nemusíte na mě křičet, já slyším i trávu růst,“ a koukal dál přes čerstvě umytá okna, na kterých bylo poznat, že tentokrát se Irenka snažila a objela u toho mokrým hadrem i rám. Pozoroval smějící se skupinku kolem rotující koule na tyči, která díky někomu ze zúčastněných, čas od času, nějakou kuželku praštila do palice, až udělala pár přemetů a ztratila se v přilehlém pažitu. To potom všichni tleskali, provolávali dotyčnému slávu a ti rozohněnější tloukli holemi o betonový povrch hrací plochy.
„Přišel jsem vám změřit teplotu,“ oznámil jsem mu teď už normálním hlasem.
„A…,“ ozvalo se od okna zpoza jeho zad. To „a“ bylo takové to zvláštní A, které očekávalo ještě něco naléhavější než jen obyčejné a.
„A zahnat vás do postele.“
„No konečně jsme se dopracovali k jádru pudla.“
Otočil se a byl to on! Můj starý známý. Tedy ne doslova, ale já měl najednou ten pocit, že se známe odjakživa. Měl jsem dojem, že jsme spolu kdysi, jako kluci, kradli dřevo z lesů Marie Terezie, že nás naháněli biřici, když jsme na polích kutali brambory. Ale néé, tak starý zase nebyl, ale ten pocit ve mně stále byl. Možná v jiném životě, jiné dimenzi. Ve tváři měl podmračený výraz, ale v očích mu svítily rebelské hvězdičky a plápolaly šibalské plamínky. Občas mu koutek úst vystřelil vzhůru, to když mu bolest v noze připomněla, že je stále s ním, ale pořád z něj vycházel ten příjemný klid.
„Viděl jste tu babku Mrázkovou? Jak kmitá nožkama kolem kuželů? A ta vypracovaná lýtka, když se jí nadzvedne sukně ve větru. Teda já vám povím, je to pěkná potvůrka.“
Koutky mi cukaly ve snaze vyprsknout ve smích, ale držel jsem se statečně. Pan Hulán bude asi pěknej proutník, říkal jsem si a ten bezva pocit z člověka ve mně ještě vzrost.
„Pojďte, zalezeme si do kutlochu,“ pomalu jsem ho uchopil za paži a nasměroval nekompromisně do postele. Měl totiž probíhající chřipku, ale snášel ji dobře, a jak jen to bylo možné, utíkal z lůžka pryč.
„To vás na mě navedla Štěpánka, že jo? Potvora. Viděla mě, i když jsem se snažil ukrýt za lampou!“
„Ne, ne, Přišel jsem sám a bez upozornění,“ uklidňoval jsem ho.
„Ale no tak. Dobře vím, že to byla ona. Viděl jsem ji, jak mává mým směrem.“
„Asi jen nějaký obtížný hmyz.“
„Sama je obtížný hmyz!“
Třicet sedm pět. Přikryl jsem ho až po bradu a na chvíli otevřel okno dokořán.
„Trochu vyvětráme, ať nám bacily mohou odletět ven. Mimochodem, ta lampa vás kryje hodně blbě.“