Solidní masáž

Tímhle to prý nekončí, dneska má se mnou větší plány. Takhle tajemnou ji žeru. Ruku v ruce jdeme uličkami Prahy dvě, chce to prý kafe. Díváme se kolem sebe, ale asi není důvod více hledat. Kousek, hned za rohem je Café Neustadt, hipsteří oáza s dobrým kafem a často i zajímavým programem. Slovo dalo slovo a jdem tam. Tomu budou už tak dva měsíce, co jsem tam naposledy byli a bylo to něco! Natka mě vytáhla na promítání skoro stoletého filmu, a to od nikoho jiného než od velkého šíleného němého Charlieho Chaplina. Seděli jsme tam na nádvoří pod hvězdnou oblohou, popíjeli víno a do toho koukali na plátno na geniální vizionářský dílo Moderní doba. Ono by to bylo dobrý samo o sobě, ale byla tam k tomu i živá hudba. Říkali si Dva a ti dva tomu filmu teda dodávali úplně jiný rozměr. Buď to bylo nějaké esperanto nebo si ten jazyk zkrátka jen vymysleli, ale jinak to ani být nemohlo. Tomu prazláštnímu, ale božsky melodickými zpěvu ten jazyk sedl jako prdel na hrnec. Já vím, jak je to debilní metafora, ale tak jsem to cítil. Pak si vytáhli dráty ze svých nástrojů a začli s těmi konci, co byly pod proudem rytmicky třít o své oblečení, no to jsem nezažil. Veškerá ta směsice zvuků, výšek, zpěvu a tónů dávala filmu perfektní atmošku a smysl. Škoda, že se toho Charlie nedožil.

Ale to už sedíme zpět na místě činu. Já si usrkávám svou překapávanou kávu, Natka zas flat white s vymlíkovanám obrázkem. Usrkávám teda dost opatrně, dost jsem se totiž přežral. Tam odkud já pocházím, v tom našem bláznivým uhelným městě je taková roztomilá tradice, že vše, co dostanete na stůl, to se musí taky sníst, nebo narvat do kabelky. Ale ani drobek nazmar. U nás se jinak drobku říká krušinka. Teda ani krušinka nazmar. No a tihle lidi, mí rodilí krajani jako, pak šíleně trpí u švédských stolů. Berou si toho hromady, fakt kopce, i když je jim jasný, že na tom stole zkrátka něco musí zůstat, ale stejně to do sebe sypou hlava nehlava. Máme to v krvi, generace po generaci nám to do ní vryla. Jsou v tom doslova vydřené peníze, uhlí za nehtama, v očích a vlastně všude, a proto jsem se taky teď na tom running sushi přežral jako hovado. To jen tak na vysvětlenou. Popíjíme, kecáme, posloucháme pro nás neznámou indie kapelu. Zní to dobře, ony teda tyhle kapelky zní všechny stejně, ale stejně je to dobrý. Kila sushi a kafe asi není ideální kombinace. Jen co dohrála písnička a rozhostilo se naprostý ticho, tak mi to nějak uklouzlo a já si uprdl. Byl to úplně obyčejný pšouk v naprosto neobyčejnou a nevhodnou dobu, stane se. Zareagoval jsem ale docela pohotově. Mohla uběhnout tak půl sekunda a docela nahlas jsem si šoupl židlí po zemi. Byl jsem sám sebou dost překvapený, tedy jak tím prdem, tak i pohotovými reflexy. Nevím, koho jsem obalamutil, okolí jsem moc nezkoumal a zrovna začla hrát další indie písnička, ale Natku jsem tedy neobelhal. Vyprskla svůj doušek kávy, vyvalila oči, otevřela pusu a její údiv se pomalu měnil v úsměv a ten za chvíli zas v solidní záchvat smíchu. To mé šoupací kamufláži moc nepřispělo, docela solidně mě polil stud, cítil jsem, jak mi červenaj uši, ale byl jsem rád, že ji to pobavilo, že se směje, to mě vždycky dojme a sejme.

Kafe dopito, pak se takových patnáct, dvacet minut ruku v ruce motáme uličkami Prahy jedna. Vodičkova ulice, Myšákova Gallery a Františkánská zahrada. Tam si na chvíli sedáme a užíváme si téhle skryté zelené planetky v jinak betonového vesmíru. Když v tom, zčistajasna se před námi zjeví drobný nahrblý děda. Kouká na nás a usmívá se takovým tím přiblbým úsměvem jako z těch čínských šaolinských filmů. Těch filmů, kde se tihle dědečkové tak blbě usmívají, tváří se, jako by měli celý svět u zadku a užívají si toho, že jim to už nemyslí a pak na vás vytáhnou pozici jeřába, vyskočí dva metry do výšky a rozsekaj vás na maděru. Tenhle dědulínek na nás ale vytahuje šachy a povídá:

„Zahrajeme si?“ a kouká přitom na mě.
„Chodíte tady často?“
„Tak třikrát do týdne.“
„Víte co, já se za Vámi někdy zastavím a dáme partičku, teď máme ale se slečnou jiné plány.“
„Dobře, beru tě za slovo.“ povídá Yoda a šourá se směrem k jiné oběti. Chvíli mi ho je až líto. Bylo to od něho hezký. Tohle ztělesněné staří face to face mě často i dost sejme. To uvědomění si smrtelnosti své vlastní i ostatních. Třeba je to jen mým věkem a ve stáří to člověk už neřeší a má úplně jiné myšlenky nebo se dokonce těší na smrt. Třeba, zeptám se ho na to příště.

To si to už ale šlapem dál. Palác u Stýblů, Václavák, Můstek a děsně dlouhý francouzák na Havelské. Jsme v sobě, jazyky spolu tančí a svět se na chvíli zas schoval. Na chvíli se mi i zatmí před očima. Skoro ještě poslepu jdeme doleva, doprava, rovně a doleva a jsme tady. Stoletý baráček Prahy jedna se vším tím pozlátkem, co k němu patří. Honosné balkóny, řecké sochy až po střechu a starodávná dřevěná okna. V přízemní tohohle skanzovního kousku je thajský masážní salón.

„No nene, my jdeme do masážního salónu?“
„Jo jdem. Říkal si, že by si potřeboval srovnat.“
„Jo to jo, na masáži jsem nebyl dobrých pět let.“
„Není to ale jen tak ledajaká masáž, ale párová.“
„Ty bláho, co to je? To je erotická masáž?“
„Ježiš ne, to by si chtěl?“
„Ale proč by ne, život je krátký, zkusit se má všechno.“
„Jako, že bychom vedle sebe leželi a někdo by nám to udělal?“
„Když to takhle říkáš, tak to zní dobře.“
„Ty si fakt prasák.“
„V dobrém nebo zlém?“
„Pojď jdeme.“

A vede mě za ruku do toho doupěte neřesti. Teda kéž by.
Béžové stěny, orientální dekorace, Budha sem, Budha tam a támhle zase Ganéša a mraky falešných svíček. Na křesílkách sedí thajky, kecají nebo se dívají do telefonu. Možná to budou vietnamky, kdo ví, já teda ne. Fajn by bylo, kdybych si mohl svou masérku vybrat, však už je po očku očumuju. Bylo by lepší si vybrat tuhle vymakanou, co má pracky jak Pepek námořník nebo roztomilou lolitku, co sedí v koutě a bude mi vzdychat pod každým náročnějším hmatem? Kdyby jen Natka věděla, co se mi honí hlavou, tak mě propleskne raz dva. No jo, když já to zas dlouho neměl, to pak jde IQ stranou a z člověka se stává mrduchtivěj lidoop. Jsme už u pultíku, asiatky si teda bohužel nevybíráme a hlavní masérmáma nás vede někam úplně dozádu do nejposlednější místnosti. Poručila nám, ať se svlékneme jen do spodního prádla, usadila nás do pohodlných křesílek a pak se ztratila. Seděli jsme vedle sebe, polonazí, já si shodou okolností vzal jedny z mých hezčích trenek, ona měla na sobě černé průsvitné prádlo od DKNY, znám ho moc dobře, koupil jsem jí ho na nározky. Sluší jí to, skrz ten průsvitný náznak látky jasně vidím její bradavky. Je oblečená, a přitom tak neskutečně nahá. Chtěl jsem ji, musí to vědět, zrovna když jsem se chtěl o něco pokusit, tak se rozletí dveře, objeví se v nich naše asiatky, ukloní se nám, šoupají nám pod nohy lavor s navoněnou vodou a začínají nám mydlit nohy. Já si dávám ruce do rozkroku, abych tak skryl svou rozdováděnou erekci a dále se už nechávám unášet těmi božskými doteky. Ojíždějí nám každý záhyb, kloub, každý milimetr našich prstů, no nebe. Jedna z těch chvil, co se člověk bojí, že za chvíli skončí, a tak místo, aby si ji užíval, tak s hrůzou očekává, kdy nastane ten poslední chvat a finito. Masáž naštěstí trvá nějakých patnáct minut, pak si nás položí oba na jedno velké lehátko, břichem dolů a jde se na záda. Ležíme blízko sebe a držíme se za malíčky. Nejdříve si nás nažhaví baňkami, těmi vytvářejí podtlak po celých zádech a jen si představuju, co za stopy to na našich zádech zanechává. Netrvá to dlouho a jde se na regulérní masáž, na chvíli vypínám. Deset minut a zas zapínám, ty kila sushi dělají divy a docela se to ve mě mlátí hlava nehlava. Kdybych jen já věděl, co nás čeká. Kdybych jen já věděl, tak se stejně nejspíše přežeru.

„Co na to říkáš?“
„Moc dobrý, díky Natko.“
„To jsem ráda.“
„Na co myslíš?“
„Na sex.“
„Jak jinak.“ usmívá se přitom se známým obličejem, který říká, však já tě znám.
„Co dalšího by si chtěla zažít?“
„Neblázni, nejsme tu sami.“ povídá.
„Prosím vás, přitlačte mi prosím trochu více nahoře na krku, mám pocit, že se mi tam dělá nějaký hrb.“
„Já nemluvit česky.“ odpovídá mi moje masérka, která může mít tak lehce pod pade. To Natku si vzala do parády odhaduju taková hezčí třicátnice.
„Tak vidíš, tady to máš, nerozumí nám.“
„Ok no, težko říct. Poslední dobou jsem dost spoko a líbí se mi to. Pamatuješ, jak jsme šukali, tak týden v kuse, každý den? Po pár dnech jsme se prošukali do takový hezký harmonie. Žádný spěch, jen jsme si užívali každý zásun. Bylo to skvělý“
„Bylo, měli bychom se sobě navzájem věnovat častěji. Takže si spoko a nic dalšího už nehledáš?“
„To zas neříkám. Krom toho, o čem jsme se tehdy bavili poté slavné muzejní noci, tak bych chtěla vyzkoušet třeba takový ten klišé sex v kabinkách. Skoro mi to připadá jako povinnost. Kdo nezažil, jakoby nevěděl, co je sex na veřejnosti.“
„Ok, v tomhle ti rád posloužím.“
„Beru tě za slovo.“
„Já si třeba vždycky chtěl zaprcat v bazéně. Lidi kolem nás chodí a nemají vůbec páru, že si na mě napíchnuta.“
„Mazec, jdem do toho.“ a takhle pokračujeme dobrých dalších deset minut až máme popsanou zvrhlou imaginární áčtyřku. Úplně nakonec Natka přidá poslední položku.
„A taky sex z lásky.“
„Ten si ještě neměla?“
„Měla, kdysi dávno a možná mám teď.“
Úplně mě to odzbrojí, rozbuší se mi srdce, vypne mozek, spadli mi pojistky a je tma. Absolutně nenalézám slov, a přitom bych tak moc chtěl.
„Máme hotovo, byla to docela fuška. Záda máte oba ztuhlá až to zdravé není.“ povídá krásně česky mladší thajka.
„Jé vy mluvíte česky? “
„Jasně. Jen moje kolegyně nemluví“ šibalsky se na mě usmívá a mě pomalu dochází, čeho všeho byla před chvílí svědkem.