Pokračování povídky s prvky fantasy.
05.06.2023 1 205(4) 0 |
VI.
Václav Pěnička byl nalezen okolo páté hodiny ranní, brzy poté, co se pan Fousek vzbudil a uvědomil si, že už svítá. Střídání strážní hlídky mělo přitom proběhnout ve dvě hodiny po půlnoci. Po svižné obchůzce tábora si pan Fousek všiml pootevřených dveří do chlívku uvnitř výběhu prasat a nápadné rudé skvrny na zemi. Letmé nahlédnutí do prostor chlívku u něj vyvolalo šok následovaný okamžitým zvracením. Kombinace čpící moči, exkrementů, zatuchlé slámy a mrtvoly samotné nešlo vzdorovat. Popadl uvnitř ležící pušku, vystřelil do vzduchu, doběhl k táborové zvonici a začal bít na poplach. Do několika minut už se ve výběhu motala více než desítka zvědavců, kterým se po nahlédnutí do chlívku naskytl hrůzný pohled.
Roman Fousek napočítal na těle sedmatřicet bodnořezných ran. Značná část útoku mířila na oblast genitálií. Václav Pěnička seděl na hliněné zemi, opřený zády o zeď. Pod ním byla ještě vlhká rudohnědá louže. Rozhalená košile a kalhoty stažené na půl žerdi odkrývaly rozsah celkové devastace těla a také zuřivost, s níž vrah ke svému ďábelskému činu přistoupil. Oblast rozkroku vypadala jako zčernalý, vykotlaný kmen starého stromu. Na pravé straně břicha, těsně vedle pupku, ležela příčně položená asi deset centimetrů dlouhá řezná rána. Byla rozšklebená a čněly z ní zbytky vnitřností. Valnou většinu střev už prasata stačila roztahat po celém chlívku. Hruď posetá hlubokými ranami připomínala malé políčko rozryté rýčem. Nebýt krční páteře, ležela by hlava pana Pěničky někde opodál.
Krátce před šestou hodinou vyrazil táborový posel Radovan Pecíř na svém štíhlém hnědákovi do Třískoviště. Okolo sedmé už byl zpět i se správcem osady Kostějem Strnadem, jehož holá hlava se v ranním slunci leskla jako pozlacený obelisk. V tu dobu už ve výběhu nervózně přešlapoval Bořivoj Polný, oděný do černého fraku. Vedle něj stál Roman Fousek a dřevěný ohradník výběhu hlídali dva statní muži, kteří odháněli další houfy zvědavých očí. Správce Třískoviště zastavil u výběhu, sesedl z koně a zamířil rovnou k zástupci společnosti Kleret, z něhož na první pohled odkapával nahromaděný hněv.
„Proč s vámi nedorazila i ta bláznivá bosorka a ten přerostlý kolohnát, co se za ní všude táhne jako smrad?“ vystartoval pan Polný, aniž by si lámal hlavu s pozdravem. „No jen se běžte podívat dovnitř pane Strnade. Vlkodlak si asi popletl dny a vyměnil zuby za ostrý nůž.“ Správce si dopředu zavdal, že diskusi nebude zbytečně vyhrocovat. „Hluboce mě mrzí, k čemu zde v noci došlo pane Polný, ale nemusíte být nepřátelský a vypouštět tak jedovatá slova. Já přeci nikdy netvrdil, že věřím té alternativě s… vlkodlakem.“ To slovo mu nešlo přes jazyk. „Vy možná ne, pane správce, ale někteří lidé, za které přebíráte plnou zodpovědnost, ano.“ Jedno z prasat prošlo okolo mužů a otřelo se o tmavě černou nohavici pana Polného. Ten čuníka okamžitě nevybíravě nakopl do zadnice. „Krucinál! To je už můj druhý člověk. Druhý! Teď se tu teprve začnou dít věci, na to vemte jed.“ Rozhněvaný pohled nalezl svůj další cíl. „Co čumíte?“ rozkřikl se pan Polný na skupinku mužů stojících u ohradníku. „Nemáte co na práci?“
Kostěj Strnad zabloudil očima k bráně, kterou projížděli dva jezdci na koních. „Támhle přijíždí ten ,kolohnát‘ pane Polný. Můžete mu klidně předvést ukázku vaší květnaté mluvy.“ Pichlavý pohled zástupce Kleretu připomínal hada, který hypnotizuje svou budoucí kořist. „Máte mě snad za slabocha, pane Strnade?“ Pronášel ta slova téměř šeptem. „Nemějte obavy, jak jsem před chvilkou podotkl, teď se tu začnou dít věci.“
Zaměstnanci Kleretu s úžasem i neskrývaným respektem hleděli na obrovského černého koně, který pomalým klusem projížděl hlavní cestou tábora. Bílý kůň Ruměje Blatného vedle něj vypadal jako neškodné hříbě. Jezdci dorazili na místo, uvázali koně a prošli brankou do výběhu. Pan Polný s rukama v bok a kyselým úšklebkem ve tváři ihned vypálil sarkastický šíp. „Á, tady jsou. Mysliveček, co loví rypatce a jeho šaman se zálibou v pohádkách.“ Ruměj Blatný výpad ignoroval a rovnou zamířil k chlívku. Spěšně nahlédl dovnitř, pak popadl dřevěná dvířka, vyrval je z pantů a mrštil s nimi o zem. Václava Pěničku si oblíbil. Vidět člověka, s nímž si rád povídal v takovém stavu, jej rozlítilo a hluboce zasáhlo. „Dřeva máme dost,“ spustil pan Polný „nedělejte si s tou škodou hlavu.“
Fořt neměl na arogantní chování náladu a popravdě se mu zástupce Kleretu začínal protivit. „Nechte si ty poznámky pane Polný a raději nám předložte nějaké smysluplné informace o tom, k čemu tady vlastně došlo.“ Pan Polný pokynul hlavou na Romana Fouska, který se ihned ujal slova. „Sedmatřicet bodnořezných ran. Alespoň tedy prozatím. S nebožtíkem dosud nikdo nemanipuloval, tudíž nevím, v jakém stavu se nacházejí třeba záda. Není pochyb o tom, že šlo o brutální likvidační zákrok s jediným cílem. Zrovna tak mohu vyloučit útok jakéhokoliv zvířete. Jde o práci zatraceně ostré čepele a ruky, která ji vedla. Hlava je téměř oddělená od těla, genitálie chybějí. Buď si je vrah odnesl nebo je sežrala prasata. Na severním konci tábora je plot trochu ušpiněný od hlíny a krve. Právě v tom místě musel vrah přelézt plot. Těžko říct, jestli do tábora vniknul krátce po večerce nebo dřív. Václav Pěnička musel zemřít někdy mezi dvanáctou a druhou hodinou ranní, tedy v době, kdy držel stráž.“
„Řekl bych, že k tomu mohlo dojít krátce po půl druhé.“ pronesl ledabyle Bořivoj Polný. „Z čeho tak usuzujete?“ zajímal se Kostěj Strnad. „Dlouho do noci jsem procházel účetnictví a studoval knihu o dějinách Calculusu. Po půl druhé, možná ve tři čtvrtě jsem zaslechl pronikavý zvuk podobný tomu, které vydalo tamto prase, když jsem jej nakopl. A skutečně. Sice byla značná tma, ale zahlédl jsem ve výběhu obrys pobíhajícího prasete. Nepřikládal jsem tomu velký význam. Prase se zkrátka nějak dostalo z chlívku a ráno ho zase někdo zažene. Hotová věc. Krátce na to jsem zhasl a šel spát.“ Lignum nemohl tuhle vodu padající na mlýn nechat bez odezvy. „To jste celý vy, panstvo z vyšší vrstvy. Čeledín by neváhal ani minutu. Nejen že by to prase zahnal, ale možná mohl zachránit i život pana Pěničky. Bohužel. Prase jste zahlédl vy a nehnul brvou.“
„Vy se ani nepovažuje na někoho ukazovat, natož vznášet obvinění, Lignume. Vaše teorie jsou užitečné, jako pěstování brambor v zimě. Raději se vraťte do jeskynní nory za tou vaší ježibabou a povězte jí, že se vlkodlak naučil pracovat s nožem, neboť si patrně nechtěl zničit své pěstěné drápy.“ Ruka Lignuma vystartovala rychle. Límec fraku zmizel v masivní sevřené pěsti. Pan Polný se vznášel ve vzduchu, kopal nohami do všech stran a pěstičkami bezmocně tloukl do obrovské paže. Kostěj Strnad se chytl za lysou hlavu a cosi pokřikoval. Před výběhem se začal srocovat dav. Roman Fousek namířil zbraní na Lignuma. „Okamžitě ho pusťte!“ Fořt váhal asi dvě vteřiny, než svou zbraň pozvedl proti Fouskovi. „Přestaňte mířit na Lignuma a vy Lignume toho okamžitě zanechte!“ Sevření povolilo. Bořivoj Polný dopadl zadnicí na zem. Rozvířený obláček prachu u něj spustil záchvat kašle. „Skončil jste Lignume! Dnes večer posílám poštovní ptáky s dopisem do Rubmanova. Do dvou týdnů tu bude úřadovat ruka zákona. Skupina pravých vyšetřovatelů, kteří najdou viníka. A pište si Lignume, že v dopise vylíčím, jak se mnou bylo zacházeno.“
Lignum se otočil a odkráčel ven z výběhu. Sedl si na lavičku vedle malé kaple a hleděl do země. „To se nějak urovná, pane Polný,“ provolával Kostěj Strnad znepokojeným hlasem a pronásledoval zástupce společnosti Kleret, který nasupeným krokem odcházel ke svému domu.
Lignum byl zmatený. Ramadě věřil, ale co má tohle znamenat. Spletla se? Úplněk má být až dnes v noci a čin navíc provedl vrah s nožem v ruce. „Já myslel, že potomci Zeleného lidu jsou pověstní svou vyrovnanou povahou.“ Fořt si sedl vedle Lignuma, který na něj trochu provinile pohlédl. „Jestli něco víte nebo snad tušíte, tak teď je ideální doba,“ řekl fořt klidným hlasem a čekal na odpověď. „Uprostřed Bludných skal je propast plná koster. Ne, nemusíte se obávat,“ pronesl Lignum, když ve tváři fořta zahlédl zděšení. „Jde o zvířecí kostry všech druhů a velikostí. Stovky koster. Ramada věří, že je tam odhazoval stejný pachatel, který teď začal zabíjet lidi.“ Ruměj Blatný si odpustil jakoukoliv poznámku o zbytečném tajnůstkářství a raději zamířil k podstatným věcem. „Dobře. Dejme tomu, že je to pravda a počítejme s tím, že vrahem je člověk. Nemocný člověk, který vraždí zvířata pro potěšení a po nějaké době přejde na lidské oběti. Otázka zní: dělá to někdo z Třískoviště nebo je tím pachatelem někdo odsud?“
Lignum si v hlavě urovnal myšlenky. „Vidím to na někoho od nás. Bludné skály jsou od Kleretu přeci jen velmi vzdálené a ty mrtvoly zvířat tam někdo odhazoval řadu let. Tedy ještě před tím, než tu Kleret zahnízdil.“ Ruměj Blatný si pažbou pušky podpíral bradu a přemýšlel nahlas. „To zní logicky, ale logické nejsou ty vraždy samotné. Myslím to provedení a výběr místa. První případ vypadal skutečně na útok zvířete než na vraždu. Ale i tak. Říkal jsem si, že pokud za tím stojí člověk, musí pocházet z Kleretu. Hned vám povím proč. Pachatel zabije člověka, kterého důvěrně zná a provede to zde. Náhle se lekne, protože ví, že nechce být prozrazen. Odtáhne mrtvolu do lesa, kde ji s pomocí nějakých nástrojů zohaví a následně se s ní trmácí až do Třískoviště. Záměr je zřejmý. Přinutit všechny, aby buď uvěřili v útok zvířete nebo alespoň vrhnout stín podezření na obyvatele Třískoviště. Docela to sedí, jenže teď je tu tahle čerstvá řezničina.“
„Stopy na plotě ukazují na někoho zvenčí a navíc ta samotná vražda. Očividně použil nůž, žádné pokusy o napodobení zvířecích zubů a drápů. Nechápu to Lignume. Jsou snad dva? Spolupracují spolu? Dělá to jeden člověk, který vraždí různými způsoby?“ Povzdech Lignuma byl upřímný a odevzdaný. „To nevím pane Blatný, ale přeci jen tu je jistý pojící prvek v podobě chybějících genitálií. Alespoň to tvrdil ten ostrostřelec Fousek a konečně vy sám jste mrtvolu viděl na vlastní oči. Mimochodem, děkuji že jste se za mne postavil.“ Ačkoliv při těch slovech hleděl Lignum na špičky svých bot, fořt poznal upřímnost v jeho hlase. „Oba jsme součástí Třískoviště a měli bychom držet při sobě, byť se naše pohledy na život a na svět v mnohém liší.“ Tichý souhlas vydal za tisíce slov. „Je mi líto, jak dopadl pan Pěnička. Takhle by chlap neměl umírat. Vím, že jste si k sobě našli v uplynulých týdnech cestu.“
„Našli Lignume, ale to je teď bezpředmětné. Nejdůležitější je dopadnout ten chorý mozek, který tohle způsobil. Přísahám, že toho prasopsa osobně zastřelím, pokud se mi taková příležitost naskytne. Máte nějaký plán?“ Lignum vstal, vytáhl z náprsní kapsy své konopné košile fajfku a otočil se čelem k sedícímu fořtovi. „Je mi jasné, že na monstra z dávné minulosti nevěříte, ale já osobně tak nějak tuším, že dnešní noc rozhodne o tom, na kterou misku vah se jazýček vychýlí. Stále věřím v jediného pachatele. Potřebuji však jistotu. Potřebuji zjistit, zdali jde o chorou nebo prokletou duši. Pokud se úplněk ukáže jako mylné vodítko, uvítám odbornou pomoc zvenčí. Ten dopis je asi jediná rozumná věc, kterou ten hlupák doposud udělal.“
Václav Pěnička byl nalezen okolo páté hodiny ranní, brzy poté, co se pan Fousek vzbudil a uvědomil si, že už svítá. Střídání strážní hlídky mělo přitom proběhnout ve dvě hodiny po půlnoci. Po svižné obchůzce tábora si pan Fousek všiml pootevřených dveří do chlívku uvnitř výběhu prasat a nápadné rudé skvrny na zemi. Letmé nahlédnutí do prostor chlívku u něj vyvolalo šok následovaný okamžitým zvracením. Kombinace čpící moči, exkrementů, zatuchlé slámy a mrtvoly samotné nešlo vzdorovat. Popadl uvnitř ležící pušku, vystřelil do vzduchu, doběhl k táborové zvonici a začal bít na poplach. Do několika minut už se ve výběhu motala více než desítka zvědavců, kterým se po nahlédnutí do chlívku naskytl hrůzný pohled.
Roman Fousek napočítal na těle sedmatřicet bodnořezných ran. Značná část útoku mířila na oblast genitálií. Václav Pěnička seděl na hliněné zemi, opřený zády o zeď. Pod ním byla ještě vlhká rudohnědá louže. Rozhalená košile a kalhoty stažené na půl žerdi odkrývaly rozsah celkové devastace těla a také zuřivost, s níž vrah ke svému ďábelskému činu přistoupil. Oblast rozkroku vypadala jako zčernalý, vykotlaný kmen starého stromu. Na pravé straně břicha, těsně vedle pupku, ležela příčně položená asi deset centimetrů dlouhá řezná rána. Byla rozšklebená a čněly z ní zbytky vnitřností. Valnou většinu střev už prasata stačila roztahat po celém chlívku. Hruď posetá hlubokými ranami připomínala malé políčko rozryté rýčem. Nebýt krční páteře, ležela by hlava pana Pěničky někde opodál.
Krátce před šestou hodinou vyrazil táborový posel Radovan Pecíř na svém štíhlém hnědákovi do Třískoviště. Okolo sedmé už byl zpět i se správcem osady Kostějem Strnadem, jehož holá hlava se v ranním slunci leskla jako pozlacený obelisk. V tu dobu už ve výběhu nervózně přešlapoval Bořivoj Polný, oděný do černého fraku. Vedle něj stál Roman Fousek a dřevěný ohradník výběhu hlídali dva statní muži, kteří odháněli další houfy zvědavých očí. Správce Třískoviště zastavil u výběhu, sesedl z koně a zamířil rovnou k zástupci společnosti Kleret, z něhož na první pohled odkapával nahromaděný hněv.
„Proč s vámi nedorazila i ta bláznivá bosorka a ten přerostlý kolohnát, co se za ní všude táhne jako smrad?“ vystartoval pan Polný, aniž by si lámal hlavu s pozdravem. „No jen se běžte podívat dovnitř pane Strnade. Vlkodlak si asi popletl dny a vyměnil zuby za ostrý nůž.“ Správce si dopředu zavdal, že diskusi nebude zbytečně vyhrocovat. „Hluboce mě mrzí, k čemu zde v noci došlo pane Polný, ale nemusíte být nepřátelský a vypouštět tak jedovatá slova. Já přeci nikdy netvrdil, že věřím té alternativě s… vlkodlakem.“ To slovo mu nešlo přes jazyk. „Vy možná ne, pane správce, ale někteří lidé, za které přebíráte plnou zodpovědnost, ano.“ Jedno z prasat prošlo okolo mužů a otřelo se o tmavě černou nohavici pana Polného. Ten čuníka okamžitě nevybíravě nakopl do zadnice. „Krucinál! To je už můj druhý člověk. Druhý! Teď se tu teprve začnou dít věci, na to vemte jed.“ Rozhněvaný pohled nalezl svůj další cíl. „Co čumíte?“ rozkřikl se pan Polný na skupinku mužů stojících u ohradníku. „Nemáte co na práci?“
Kostěj Strnad zabloudil očima k bráně, kterou projížděli dva jezdci na koních. „Támhle přijíždí ten ,kolohnát‘ pane Polný. Můžete mu klidně předvést ukázku vaší květnaté mluvy.“ Pichlavý pohled zástupce Kleretu připomínal hada, který hypnotizuje svou budoucí kořist. „Máte mě snad za slabocha, pane Strnade?“ Pronášel ta slova téměř šeptem. „Nemějte obavy, jak jsem před chvilkou podotkl, teď se tu začnou dít věci.“
Zaměstnanci Kleretu s úžasem i neskrývaným respektem hleděli na obrovského černého koně, který pomalým klusem projížděl hlavní cestou tábora. Bílý kůň Ruměje Blatného vedle něj vypadal jako neškodné hříbě. Jezdci dorazili na místo, uvázali koně a prošli brankou do výběhu. Pan Polný s rukama v bok a kyselým úšklebkem ve tváři ihned vypálil sarkastický šíp. „Á, tady jsou. Mysliveček, co loví rypatce a jeho šaman se zálibou v pohádkách.“ Ruměj Blatný výpad ignoroval a rovnou zamířil k chlívku. Spěšně nahlédl dovnitř, pak popadl dřevěná dvířka, vyrval je z pantů a mrštil s nimi o zem. Václava Pěničku si oblíbil. Vidět člověka, s nímž si rád povídal v takovém stavu, jej rozlítilo a hluboce zasáhlo. „Dřeva máme dost,“ spustil pan Polný „nedělejte si s tou škodou hlavu.“
Fořt neměl na arogantní chování náladu a popravdě se mu zástupce Kleretu začínal protivit. „Nechte si ty poznámky pane Polný a raději nám předložte nějaké smysluplné informace o tom, k čemu tady vlastně došlo.“ Pan Polný pokynul hlavou na Romana Fouska, který se ihned ujal slova. „Sedmatřicet bodnořezných ran. Alespoň tedy prozatím. S nebožtíkem dosud nikdo nemanipuloval, tudíž nevím, v jakém stavu se nacházejí třeba záda. Není pochyb o tom, že šlo o brutální likvidační zákrok s jediným cílem. Zrovna tak mohu vyloučit útok jakéhokoliv zvířete. Jde o práci zatraceně ostré čepele a ruky, která ji vedla. Hlava je téměř oddělená od těla, genitálie chybějí. Buď si je vrah odnesl nebo je sežrala prasata. Na severním konci tábora je plot trochu ušpiněný od hlíny a krve. Právě v tom místě musel vrah přelézt plot. Těžko říct, jestli do tábora vniknul krátce po večerce nebo dřív. Václav Pěnička musel zemřít někdy mezi dvanáctou a druhou hodinou ranní, tedy v době, kdy držel stráž.“
„Řekl bych, že k tomu mohlo dojít krátce po půl druhé.“ pronesl ledabyle Bořivoj Polný. „Z čeho tak usuzujete?“ zajímal se Kostěj Strnad. „Dlouho do noci jsem procházel účetnictví a studoval knihu o dějinách Calculusu. Po půl druhé, možná ve tři čtvrtě jsem zaslechl pronikavý zvuk podobný tomu, které vydalo tamto prase, když jsem jej nakopl. A skutečně. Sice byla značná tma, ale zahlédl jsem ve výběhu obrys pobíhajícího prasete. Nepřikládal jsem tomu velký význam. Prase se zkrátka nějak dostalo z chlívku a ráno ho zase někdo zažene. Hotová věc. Krátce na to jsem zhasl a šel spát.“ Lignum nemohl tuhle vodu padající na mlýn nechat bez odezvy. „To jste celý vy, panstvo z vyšší vrstvy. Čeledín by neváhal ani minutu. Nejen že by to prase zahnal, ale možná mohl zachránit i život pana Pěničky. Bohužel. Prase jste zahlédl vy a nehnul brvou.“
„Vy se ani nepovažuje na někoho ukazovat, natož vznášet obvinění, Lignume. Vaše teorie jsou užitečné, jako pěstování brambor v zimě. Raději se vraťte do jeskynní nory za tou vaší ježibabou a povězte jí, že se vlkodlak naučil pracovat s nožem, neboť si patrně nechtěl zničit své pěstěné drápy.“ Ruka Lignuma vystartovala rychle. Límec fraku zmizel v masivní sevřené pěsti. Pan Polný se vznášel ve vzduchu, kopal nohami do všech stran a pěstičkami bezmocně tloukl do obrovské paže. Kostěj Strnad se chytl za lysou hlavu a cosi pokřikoval. Před výběhem se začal srocovat dav. Roman Fousek namířil zbraní na Lignuma. „Okamžitě ho pusťte!“ Fořt váhal asi dvě vteřiny, než svou zbraň pozvedl proti Fouskovi. „Přestaňte mířit na Lignuma a vy Lignume toho okamžitě zanechte!“ Sevření povolilo. Bořivoj Polný dopadl zadnicí na zem. Rozvířený obláček prachu u něj spustil záchvat kašle. „Skončil jste Lignume! Dnes večer posílám poštovní ptáky s dopisem do Rubmanova. Do dvou týdnů tu bude úřadovat ruka zákona. Skupina pravých vyšetřovatelů, kteří najdou viníka. A pište si Lignume, že v dopise vylíčím, jak se mnou bylo zacházeno.“
Lignum se otočil a odkráčel ven z výběhu. Sedl si na lavičku vedle malé kaple a hleděl do země. „To se nějak urovná, pane Polný,“ provolával Kostěj Strnad znepokojeným hlasem a pronásledoval zástupce společnosti Kleret, který nasupeným krokem odcházel ke svému domu.
Lignum byl zmatený. Ramadě věřil, ale co má tohle znamenat. Spletla se? Úplněk má být až dnes v noci a čin navíc provedl vrah s nožem v ruce. „Já myslel, že potomci Zeleného lidu jsou pověstní svou vyrovnanou povahou.“ Fořt si sedl vedle Lignuma, který na něj trochu provinile pohlédl. „Jestli něco víte nebo snad tušíte, tak teď je ideální doba,“ řekl fořt klidným hlasem a čekal na odpověď. „Uprostřed Bludných skal je propast plná koster. Ne, nemusíte se obávat,“ pronesl Lignum, když ve tváři fořta zahlédl zděšení. „Jde o zvířecí kostry všech druhů a velikostí. Stovky koster. Ramada věří, že je tam odhazoval stejný pachatel, který teď začal zabíjet lidi.“ Ruměj Blatný si odpustil jakoukoliv poznámku o zbytečném tajnůstkářství a raději zamířil k podstatným věcem. „Dobře. Dejme tomu, že je to pravda a počítejme s tím, že vrahem je člověk. Nemocný člověk, který vraždí zvířata pro potěšení a po nějaké době přejde na lidské oběti. Otázka zní: dělá to někdo z Třískoviště nebo je tím pachatelem někdo odsud?“
Lignum si v hlavě urovnal myšlenky. „Vidím to na někoho od nás. Bludné skály jsou od Kleretu přeci jen velmi vzdálené a ty mrtvoly zvířat tam někdo odhazoval řadu let. Tedy ještě před tím, než tu Kleret zahnízdil.“ Ruměj Blatný si pažbou pušky podpíral bradu a přemýšlel nahlas. „To zní logicky, ale logické nejsou ty vraždy samotné. Myslím to provedení a výběr místa. První případ vypadal skutečně na útok zvířete než na vraždu. Ale i tak. Říkal jsem si, že pokud za tím stojí člověk, musí pocházet z Kleretu. Hned vám povím proč. Pachatel zabije člověka, kterého důvěrně zná a provede to zde. Náhle se lekne, protože ví, že nechce být prozrazen. Odtáhne mrtvolu do lesa, kde ji s pomocí nějakých nástrojů zohaví a následně se s ní trmácí až do Třískoviště. Záměr je zřejmý. Přinutit všechny, aby buď uvěřili v útok zvířete nebo alespoň vrhnout stín podezření na obyvatele Třískoviště. Docela to sedí, jenže teď je tu tahle čerstvá řezničina.“
„Stopy na plotě ukazují na někoho zvenčí a navíc ta samotná vražda. Očividně použil nůž, žádné pokusy o napodobení zvířecích zubů a drápů. Nechápu to Lignume. Jsou snad dva? Spolupracují spolu? Dělá to jeden člověk, který vraždí různými způsoby?“ Povzdech Lignuma byl upřímný a odevzdaný. „To nevím pane Blatný, ale přeci jen tu je jistý pojící prvek v podobě chybějících genitálií. Alespoň to tvrdil ten ostrostřelec Fousek a konečně vy sám jste mrtvolu viděl na vlastní oči. Mimochodem, děkuji že jste se za mne postavil.“ Ačkoliv při těch slovech hleděl Lignum na špičky svých bot, fořt poznal upřímnost v jeho hlase. „Oba jsme součástí Třískoviště a měli bychom držet při sobě, byť se naše pohledy na život a na svět v mnohém liší.“ Tichý souhlas vydal za tisíce slov. „Je mi líto, jak dopadl pan Pěnička. Takhle by chlap neměl umírat. Vím, že jste si k sobě našli v uplynulých týdnech cestu.“
„Našli Lignume, ale to je teď bezpředmětné. Nejdůležitější je dopadnout ten chorý mozek, který tohle způsobil. Přísahám, že toho prasopsa osobně zastřelím, pokud se mi taková příležitost naskytne. Máte nějaký plán?“ Lignum vstal, vytáhl z náprsní kapsy své konopné košile fajfku a otočil se čelem k sedícímu fořtovi. „Je mi jasné, že na monstra z dávné minulosti nevěříte, ale já osobně tak nějak tuším, že dnešní noc rozhodne o tom, na kterou misku vah se jazýček vychýlí. Stále věřím v jediného pachatele. Potřebuji však jistotu. Potřebuji zjistit, zdali jde o chorou nebo prokletou duši. Pokud se úplněk ukáže jako mylné vodítko, uvítám odbornou pomoc zvenčí. Ten dopis je asi jediná rozumná věc, kterou ten hlupák doposud udělal.“
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Radikální řez VI. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Radikální řez VII.
Předchozí dílo autora : Radikální řez V. (druhá část)
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Duše zmítaná bouří reality [17], Asinar van Martinaq [17], Burak [12], Therésia [12], Erma [11], ŠoDO [7]» řekli o sobě
Mitzi řekla o LoveWillTearUsApart :Byl jednou jeden sladký sen, který vlastně možná ani nebyl tak sladký... Na to, abych pohádku dokončila, nemám nervy, zbývá mi jich už jen na snění.