Radikální řez VII.

VII.

Sílící dotek blížícího se podzimu neodvratně zkracoval nadvládu dlouhých dní. Přišel doslova ze dne na den. Horké slunce si přes poledne ještě dokázalo prosadit svou, ale příroda v hlubinách Veltrudského lesa se již pomalu halila do nažloutlých odstínů. Černí ješterníci lezli na vysoké vrcholky Bludných skal, aby zachytili zbývající energii slábnoucích slunečních paprsků. Paroží jelenů se dostávalo do posledního růstového stádia, jen aby je jejich hrdí majitelé s příchodem prvních mrazivých měsíců odhodili jako nepotřebné koruny králů, kteří nemají dědice. Den se chýlil ke konci. Černá opona posetá modrými diamanty přikryla Viridis. Do hvozdu, v němž stála osada Třískoviště, vstoupila tma. Vítr se proháněl v bludišti stromů a zářící měsíc nad mraky připomínal oko slepého vlka.

Ruměj Blatný si oblékl svůj mechově zelený kabát a sešel do přízemí hájovny, kde na něj čekali zástupci. Po dnešní rozmluvě s Lignumem se fořt rozhodl pro celonoční hlídkování. Ne, nezačal věřit na vlkodlaky, ale zavrhnout možnost, že vrahovo konání nějak souvisí s úplňkem, popírat nešlo. Jeho lidé, vybavení sekyrami, bodly a dlouhými noži, se po poradě rozmístili na svá stanoviště. Fořt všem rázně zdůraznil, aby během noci nezamhouřili oka a jali se prozkoumat jakýkoliv podezřelý zvuk. Sám Ruměj Blatný si jakožto jediný majitel střelné zbraně naplánoval pravidelné pochůzkové okruhy zahrnující pilu, stáje, modlitebnu, lázně, sklad zásob, jídelnu, radní budovu a rozsáhlou oblast s domky drvoštěpů, která od zbytku osady stála trochu bokem. Po zaúkolování svých lidí, si fořt naplnil kožený vak silným čajem, hodil si pušku na rameno, zapálil louč a vyrazil z hájovny do úzkých uliček Třískoviště. Bylo krátce po třiadvacáté hodině.

Lignum tou dobou již několik hodin seděl na vyvýšeném kopečku a sledoval Kleret. V zádech měl hranici lesa a před sebou čistý výhled. Ostří jeho dlouhé obouruční sekyry bylo obohaceno stříbrem. Zachovalý relikt z dávných časů. Na sobě měl zpevněný kožený kabát a kalhoty, kde vnitřní vrstvu tvořily vysušená vlákna divokých bodláků. Oděv, který dokázal odolat drápům i zubům. Po svých předcích zdědil, kromě výšky a impozantní síly, také zbystřený sluch a ostřejší zrak, jež dokázal lépe proniknout temnotou hlubokých nocí. Svého koně nechal ve stáji, aby jej případný pach divokého monstra zbytečně nevyplašil. Od Ramady dostal bylinný lektvar zvyšující bdělost a tělesnou teplotu, neboť si v zájmu nenápadnosti nemohl dovolit rozdělat oheň. Lignum pojídal plátky sušeného vepřového masa a hleděl na třípatrový dům Bořivoje Polného. Nejvyšší bod uprostřed tábora, v němž se ještě stále svítilo.

Zástupce společnosti Kleret smýšlel v podobném duchu jako Ruměj Blatný. I on proto trval na zvýšené ostražitosti a do hlídání tábora naverboval i několik řadových zaměstnanců. Po včerejší noci nechtěl nic riskovat. Se západem slunce odeslal dopis do Rubmanova, pak si dal pečené kuře s vařeným bramborem a večeři zapil světlým ležákem. Nyní, krátce po půl dvanácté v noci, přebíral poslední hlášení od Romana Fouska. Strážný se v domě svého šéfa hlásil každé dvě hodiny s podrobnou zprávou o aktuální situaci. Jelikož v táboře nadále panovalo ticho a klid, odebral se Bořivoj Polný na lože. Než se za ním zavřely dveře, přikázal ještě Fouskovi zapálit v okolí tábora další louče a v případě nutnosti mu dal svolení kdykoliv jej vzbudit. Unavený strážný si k sobě přivolal šest mužů, kterým nařídil přinést dalších třicet loučí ze skladu, pak zalezl do strážní budovy, pověsil pušku, sedl si na židli a oddal se krátkému spánku.

Zbývalo posledních pár minut do půlnoci. Jan Patrych netrpělivě přešlapoval po své světnici a usrkával odvar z mladé smrkové větvičky. Občas otevřel jednu ze zamčených okenic a bezcílně nahlížel do nepropustné tmy. Před chvilkou u něj na zápraží stanul fořt s přáním klidné noci. Vzhledem k tomu, že ostatní domky drvoštěpů takto důkladně nekontroloval ani fořt, natož jeho zástupci, dovtípil se Jan, že Lignum fořtovi sdělil patrně více informací, než si původně myslel. Avšak Jan si nepřipadal být nijak důležitý. Nevěřil v pojítko mezi ním, vraždami ani záhadným vrahem. Popravdě silně pochyboval o existenci vlkodlaka. Vražda Václava Pěničky vše změnila. Začínal mít Třískoviště plné zuby. Kdyby Ramada a Lignum vynesli skutečnosti o nálezu v Bludných skalách na světlo, mohl být Václav Pěnička opatrnější. Mohl žít. Ta myšlenka jej ubíjela. Mrštil s hrnkem o stěnu a hlasitě zaklel. Navzdory svému přesvědčení, sáhl intuitivně do dubové truhlice s osobními věcmi a vytáhl stříbrný řetízek od matky, který si dal na krk. Ramada ho prý měla po celou noc hlídat, ale za celý den ji nepotkal. Opět vykoukl z okna a po chvilce zachytil žluté oči velkého víra, jež seděl na větvi malého cedrovce. Náhle mu hlavou probleskla nedávná slova Ramady. „Pomohlo mi oko nočního krále.“

Vojtěch Zvlčil měl za sebou další perný den. Po krádeži slepic sice přijmul fyzické potrestání, čímž si zajistit opětovný vstup do řad drvoštěpů, ale jeho závislost na alkoholu z něj učinila nespolehlivého jedince, který byl nebezpečný sám sobě i ostatním. Již pár měsíců pomáhal v kuchyni a po odpoledních štípal dřevo pro Petra Malince, hostinského v místní putyce. Ta se nacházela v zadní části jídelny, kde si drvoštěpové dávali dostavení po práci.

Měl toho za dnešek dost. Vaření tuřínů, loupání brambor, štípání dříví a kydání hnoje v malém vepřinci. Vyplatilo se. Láhev s pálenkou za odvedenou práci měl položenou na stolku vedle postele. Ležel s polštářem pod hlavou, hleděl do stropu a jeho otupělou hlavou proudily temné myšlenky. Okenice od jisté noci pravidelně zavíral. Potem zvlhčená košile se mu lepila k tělu stejně, jako divoké pramínky hnědých vlasů. Byl nervózní. Sedl si na postel, popadl láhev a dopřál si poctivý doušek, který okamžitě zmírnil třes rukou. Nečekané křupnutí jej donutilo přišpendlit zrak na protější okenici. Ohlušující rána vyrazila okenici z pantů. Vojtěch Zvlčil se začal sunout do rohu postele, přitáhl si kolena k bradě a věděl, že zírá do očí samotné smrti. Smrti, o které věděl, že si pro něj dříve či později přijde.