Radikální řez V. (druhá část)

V. (druhá část)

Sklady s uskladněným dřevem i pilu měl Václav Pěnička zdárně za sebou. Nyní procházel kolem spících železných strojů, jejichž žravé čelisti kácely stromy se silou divoké vichřice. Siluety strojů pod měsíčním svitem vypadaly, jako prokletí démoni z pekelných hlubin. Pokrok pro Kleret, zánik pro staré tradice. Teď si akorát vzpomněl. Ráno se musí za Ruměje Blatného přimluvit u svého šéfa. Má svou vlastní pušku, je rozumný a jistě bude daleko spolehlivější než Roman Fousek, který při každém střídání nadává a zkracuje si obchůzky. Jestli bude mít pan Polný nějaké námitky, ihned mu do tváře vmete odhodlání, jaké fořt vkládá do objasnění té brutální vraždy. To by snad mělo stačit. Na příští rok by tak mohl získat spolehlivého přítele.

Po jídelně a kapli se dostal k velkému výběhu prasat, kde se zastavil. Ani nevěděl proč. Opisoval půlkruh, prořezával lampou okolní tmu a pečlivě poslouchal. Prasata spokojeně spala. Už chtěl odejít, ale osten podezření jej donutil stát na místě. Zmocnil se ho zvláštní pocit. Jakoby ho někdo pozoroval. Sundal si z ramene pušku, prstem odklopil kladívko a s pomocí světla z lampy znovu zkontroloval, zdali je náboj ve své komoře. Otevřel branku výběhu a vyšel pomalým krokem k jednomu z chlívků. Lampu v jedné ruce, zbraň ve druhé. Sílící vítr se zakusoval do vzdálených stromů. Jindy blátivý terén byl ztuhlý, vysušený horkým dnem. Dřevěný kolík od dvířek ležel na zemi. Buď někdo zapomněl prasata zajistit a nebo je ten někdo uvnitř chlívku. Zaváhal. Upřeně hleděl na dřevěné dveře. „Jestli je někdo uvnitř, nechť okamžitě vyleze. Mám tu nabitou zbraň!“ Žádná odpověď, jen občasné zachrochtání. Vložil si poutko lampy mezi zuby, pozvedl hlaveň zbraně a prsty volné ruky zajel do zející škvíry.

Opatrně zabral. Ozvalo se táhlé zavrzání ztuhlých pantů. Václav Pěnička zadržel dech a prudce trhnul dveřmi. Ze tmy se vyvalil zápach staré slámy, doprovázený hlasitým rykem stvoření, které kolem něj proběhlo. Málem po té běžící věci vystřelil, než si uvědomil, že jde o obyčejné prase. Vydechl si úlevou. Bude ho muset zase zahnat. „Zatracená práce,“ sykl si pro sebe a ohnul se pro lampu, která mu úlekem vypadla z úst. Zvedal se z podřepu, narovnal ztuhlá záda a namířil lampou do černé díry před sebou. V nažloutlém světle se zaleskla chladná ocel, která s rychlostí podrážděného chřestýše vyrazila vpřed a pronikla hluboko do jeho krku. Z přeťatých tepen začala tryskat krev plnící jeho ústa. Chtěl zvednout hlaveň, ale tu už svírala cizí ruka. Ostří proniklo až k jeho krční páteři a s trhnutím uhnulo doleva. Čepel vylezla ven, asi centimetr pod pravým uchem. Pak se zabořila do břišní dutiny. Sprška rudé tekutiny zkrápěla jeho lehký kabát a lněnou košili. Po návalu hrůzy se jeho poslední myšlenky stočily k neopravené střeše na rodinném domku. Tuhle práci již nedokončí. Nad Kleretem dul noční vítr. Okno v domě pana Polného zhaslo.

* * *

Zuby dlouhé břichatky se v pravidelném rytmu zakusovaly do mohutného kmene cedrovce. Slepené pramínky vlasů padaly Janu Patrychovi do obličeje. Rameno ho od pravidelných pohybů pálilo hořkosladkou bolestí. Druhou rukojeť pily svíral Tomáš Kalous. Znali se od dětství. Křemíkov byl malým městem, na které měl Jan Patrych krásné vzpomínky. Tam se narodil a tam poznal i svého nejlepšího přítele. Kalousovi bydleli hned vedle rodinného domu Patrychů. Oba chlapci spolu trávili každou volnou chvíli a oba na slovo poslouchali své autoritativní matky, které do jisté míry zastávaly funkci otců, kteří valnou část roku trávili na Viridisu. Tomáš o svého otce přišel, když mu bylo pět let. Zavalil ho padající dub. Bolestná doba. Tomáš od těch dob smutně pokukoval po Janovi, jehož tatínek se v zimních měsících vracel domů.

Patrychovi nějakou dobu finančně podporovali paní Kalousovou, která se se ztrátou manžela nedokázala nikdy vyrovnat. Pracovala v docích, kde třídila námořními loděmi dopravené zásilky ovoce, zeleniny a obilnin. Calculus je tvrdý vůči všemu živému. Nedají se tam pěstovat plody ovoce, neroste tam tráva natož stromy. Tomášova matka se od té tragické ztráty musela daleko více ohánět, což si brzy vybralo daň na jejím podlomeném zdraví. Z Tomáše byl osmiletý sirotek, ale Patrychovi se nepřízeň osudu snažili zmírnit. Přijali jej jako vlastního syna a dokončili jeho výchovu. Kromě jedné opilecké hádky v pozdějších letech, ze které si Jan prakticky nic nepamatoval, byli oba dva nerozluční. Společně vycestovali na Viridis, kde poznali dřevorubecké řemeslo, společně prošli výběrovým řízením, složili zkoušky a navázali na tradici svých otců a dědů.

Konečně se ozvalo varovné zapraskání. „Pozor, padá!“ Po výkřiku Jan upustil rukojeť pily a společně s Tomášem začal couvat po ústupové cestě. Dopad těžkého stromu rozechvěl zem a poslal do prostoru menší tlakovou vlnu. „Vypadá to na začátek parádního dne,“ zvolal Tomáš zvesela. „Když myslíš,“ pronesl Jan a otočil se směrem k hloučku opodál stojících drvoštěpů. „Můžete toho krasavce začít porcovat.“ Jan si snažil zachovat dobrou náladu, ale stále jej trápila téměř dva týdny stará událost, kterou prožil v útrobách Bludných skal. Ramada si ho zavázala mlčením. Ačkoliv se v zájmu bezpečí snažil nositelku přimět, aby svůj nález vynesla na světlo, nic nezmohl. Ramada nechtěla tajemného vraha vyplašit. Čekání na dnešní úplněk tak Janovi přišlo, jako vyhlášení rozsudku nad další nevinnou obětí. Pokud ale další vražda - jestli k ní vůbec dojde - přinese poznatky vedoucí k dopadení viníka, asi to za ten risk stojí. Ne! Bylo mu z toho na zvracení.

„Jane! Pojď ke mně.“ Lignum se zády opíral o pokácený kmen stříbrného jehelníku. Tento prastarý, leč nemocný strom, drvoštěpové káceli plné dva dny a dnes z rána jejich úsilí definitivně podlehl. Ležící kmen byl natolik mohutný, že vedle něj Lignum působil jako neškodný trpaslík. „Co si přejete, mistře.“ Lignum si potem zbroceného mladíka prohlížel a ústy vypouštěl dým z fajfky. Osvalené předloktí založených rukou Lignuma připomínalo dva na sobě ležící špalky. „Přeji si, abys měl dnešní noc oči na stopkách. Víš dobře, co tím mám na mysli.“ Jan samozřejmě tušil, že je Lignum s Ramadou v neustálém spojení. „Vím, můj mistře,“ odpověděl Jan „ale přijde mi trochu nespravedlivé dávat všanc život kteréhokoliv člověka.“ Byl rád, že tu větu mohl konečně vyřknout nahlas. Záda Lignuma se odlepila od kmenu.

„Teď mě poslouchej a poslouchej dobře. Na té chůzi jsi byl a viděl jsi jak jsou vůči slovům Ramady všichni přísedící hluší a slepí. Některé lidi je pro získání pozornosti potřeba praštit palicí po hlavě. Musíš pochopit, že neexistuje žádné jiné řešení.“

„Jedině s další obětí snad začne brát vedení Třískoviště a Kleretu věc vážně. Možná ti to tak nepřijde, ale mým cílem je sjednocení lidu. Jakmile všichni přijmou pravdu, budeme moci spojit sílu a vzdorovat temnotě. Já sám dnes v noci nepůjdu spát a vydám se na kraj lesa, abych měl tábor Kleretu neustále před očima.“

„Já to chápu,“ přemýšlel Jan nahlas. „Doufáte, že vlkodlaka přistihnete při činu, ale co pak? Jak se s ním chcete vypořádat?“ Dým Lignumovi vycházel z nozder, jako drakovi před spalujícím útokem. „O to se ty nemusíš starat, Jane Patrychu. Hlavně buď v noci doma a drž jazyk za zuby. Ramada bude tvůj domek bedlivě střežit celou noc.“

„Lignume!“ Ruměj Blatný seděl na bílém koni a ve tváři měl vepsaný velmi vážný výraz. „Zpět do práce,“ řekl Lignum a vyšel v ústrety fořtovi. Prohodili spolu jen několik slov, po kterých se Lignum rozeběhl za svým obrovským černým plnokrevníkem a vyhoupl se do sedla. Záhy jej plácl dlaní přes záď a spolu s fořtem vyrazili tryskem do hlubin lesa. Ranní slunce plující nad mraky mělo krvavý nádech.