Radikální řez V. (první část)

V.

„Odkud vlastně pocházíte?“ Vzduchem prosvištělo zasyčení. Pára od vodou pokropených lávových kamenů zaplnila prostor lázní, kde se mísila vůně levandule, vonných olejů a mýdla. Nahá těla mužů buď seděla na lavicích z ohoblovaných prken nebo volným krokem mířila do venkovní části s uměle vytvořeným jezírkem. Těsně u východu vedle sebe seděli dva potem pokrytí muži. „Placáky. Malá víska asi pět mil od Rubmanova,“ odpověděl Ruměj Blatný a rukou si při tom masíroval ztuhlý krk. Jeho společník Václav Pěnička pracoval pro Kleret jako noční hlídač. Navzdory pokrokovým strojům na zpracování dřeva, nedisponoval rozsáhlý tábor Kleretu lázněmi. Jednou týdně proto pan Pěnička absolvoval vydatnou procházku do Třískoviště a kromě lázní si dopřával i rozhovory s místním fořtem. Spojovala je záliba ve zbraních a lesní zvěři. „A kde se vlastně vzala vaše vášeň pro zvěř?“

„V mladí jsem měl možnost navštívit ostrov Zerudas, kde jsem poprvé uviděl živé stromy na vlastní oči. Dosti exotické stromy oproti tomu, co nabízí Viridis. Kromě divoké zeleně se to na Zerudasu hemžilo i roztodivnými zvířaty a já si je zkrátka zamiloval. A teď opravdu nemyslím jen chuť masa.“ Oba dva se té poslední poznámce zasmáli. „V Třískovicích jsem deset let,“ pokračoval fořt. „Můj předchůdce vydatně chlastal. Co vím, tak byl zpitý pod obraz i toho dne, kdy nedopatřením zastřelil jednoho mladého drvoštěpa, který si uprostřed práce odskočil na velkou stranu, jestli mi rozumíte. Ten hlupák si myslel, že z křoví leze medvěd a stiskl spoušť. Bohužel pro něj nešlo o medvěda, ale o mladého kluka. Osada Cypřišnice mlela tou dobou z posledního a já chytil šanci za pačesy. Starej ožrala dostal provaz a já převzal jeho funkci. Jak vidíte pane Pěničko, historie se zase opakuje. Dekáda je pryč a máme tu další mrtvolu. Když jsme u toho, co pan Polný? Už mu trochu zchladla hlava?“ Václav Pěnička pokrčil rameny. „Co by? Je teď vůči všemu a všem podezřívavý. Samozřejmě nepochybuje o tom, že Lumíra Vávru zabil někdo z Třískoviště. Jeho podezření ještě umocňuje neodvratný úplněk.“ Do rozprouděné konverzace náhle pronikl dunivý baryton.

„Že by velký pan Polný začal uznávat moc úplňku?“ Lignum se z oblak páry vynořil jako skalní gólem. Jeho masivní, ostře řezané svalstvo svým způsobem tvrdou skálu připomínalo. Mokré rozpuštěné vlasy mu vlály okolo hlavy a plnovousem mu stékaly kapky vody jako déšť, který proniká kořenovým systémem stromu. „To určitě ne,“ začal pan Pěnička s vyvracením sarkastické poznámky „ale sází na úvahu, kterou mu nepřímo vnukla vaše ctěná nositelka světla. Sice nevěří na existenci vlkodlaků, ale myslí si, že se vrah vlkodlačím monstrem inspiroval, aby do srdce společnosti Kleret zasel strach.“ Lignum nechal tu větu bez reakce. Sáhl do svého pověšeného vaku, vytáhl fajfku a s pomocí křesadla rozdmýchal v napěchovaném kotlíku žár. „Proboha, Lignume,“ spustil fořt s doprovodným kašlem „to si tu smradlavou fajfku nemůžete odpustit ani tady?“

„Já myslel, že pro smrad máte přirozeně vrozenou slabost.“ Začal Lignum. „Po staletí stačil vám, lidem z Calculusu páchnoucí zemní olej, jehož pálením v kamnech jste se snažili zahřát končetiny. Stromy ještě nezneužíváte tak dlouho, aby příjemné teplo a dřevěné kostely zcela popřely minulost vašich předků. Nebo se snad mýlím fořte?“ Ruměj Blatný si ho měřil hněvivým pohledem. „Že to říkáte zrovna vy, Lignume. Král dřevorubeckých pluků, pod jehož velením padají stromy jako na porážce.“ Lignum vydechl namodralý kouř, který se záhy ztratil v páře a pod vousy se mu rozlil mírný úsměv.

„Ani všechny osady, co tu dříve po staletí fungovaly, by nedokázaly během jediného týdne pokácet setinu toho, co Kleret se svými nenasytnými stroji. I když tady stromy rostou dvakrát rychleji než kdekoliv jinde, z dlouhodobého pohledu jde o neudržitelný stav. Zdá se vám Viridis nekonečný? Nenechte se vysmát. Vše má své hranice a ani Viridis není výjimkou. Jednoho dne to tento kontinent vrátí Kleretu i s úroky, a já budu u toho.“ Ruměj Blatný si pohrdavě odfrkl. „Ano, budete u toho a hned vedle vás bude stát nositelka světla, které naivně věříte každé slovo.“

„Vy snad fořte děláte jen to, čemu bezmezně věříte? O útoku rypatců máte sám silné pochybnosti, ale přesto všude kolem líčíte pasti. Chováte se jako pavouk spřádající sítě pro kořist, která stejně nepřijde. Kostěj Strnad vydal rozkaz a tak poslušně posloucháte. Chápu to. Děláte to, co dělat musíte. Já Ramadě naslouchám. Respektuji ji a respektuji její myšlenky. Není to o tom věřit někomu každé slovo, ale zamýšlet se nad těmi slovy.“

„A co jiného mám podle vás asi tak dělat Lignume? Mám pod sebou pět mužů, pět amatérských napodobitelů zákona, jejichž primárním cílem je doplňování soli do krmelců a přepočítávání jelenů. Nemáme žádné moderní vybavení ani znalosti školených vyšetřovatelů. Ano, mám pochybnosti. Mám dokonce velmi silné pochybnosti, ale útok divoké zvěře se teď jeví jako jediné rozumné východisko. Nemůžeme se honit za vrahem, o kterém nikdo nic neví, natož za vlčími bytostmi z pohádek nositelky světla.“

Pro Václava Pěničku byla už ta slovní přetahovaná trochu nepříjemná. „Pánové, snad se nebude provokovat v takovém příjemném prostředí, kde má hrát první housle především relaxace. Chápu Lignume, proč v mnoha ohledech stojíte za nositelkou světla. Její život je spjat s historií tohoto kontinentu stejně, jako ten váš. Zrovna tak chápu i pana Blatného, jehož nadřízeným je správce osady Kostěj Strnad. Ovšem nejdůležitější je holá skutečnost, že zde mimořádně ohavným způsobem přišel o život člověk, na kterého doma čekala rodina. Po okolí pravděpodobně pobíhá pomatený šílenec. Sice nikdo neví kde se skrývá a ani neznáme jeho budoucí záměry, ale vím jistě, že vaše slovní třenice nikam nevedou. Tady pan Blatný líčí pasti na rypatce, kteří se tu léta nevyskytují a vy, Lignume, si prohráváte s myšlenkou o existenci dávno vyhubených tvorů.

Lignum se nad oběma muži tyčil jako zadumaný obr. Po krátkém váhání naslinil prst a uhasil žár v dýmce. Ruměj Blatný souhlasně pokynul hlavou. „Co ten mladík Lignume? Jak je na tom?“

„Dobře. Celý týden zastával lehčí práci na pile, aby si trochu pročistil hlavu. Je houževnatý, zvládne to.“ Z venkovního jezírka přišel Tomáš Kalous a všechny obdaroval veselým úsměvem. „Dobrý den,“ pozdravil mladý drvoštěp a mírně se před Lignumem uklonil. „Můj mistr má pravdu. Znám Jana od dětských let a vím, že toho kluka jen tak něco nerozhází.“ Tomáš už se chystal odejít do zadní části lázní, kde měl pověšené osobní věci, ale Lignum mu zastoupil cestu. „Koně?“ Ačkoliv stál Tomáš v pozoru, sahal svému mistrovi sotva do úrovně hrudníku. „Vysušení, vyhřebelcovaní, ustájení a připravení na další pracovní den, mistře.“ Po této větě Lignum svého drvoštěpa propustil.

„Mládí přijímá životní rány snadněji než starý pes, který je už dokonale otupělý,“ konstatoval Ruměj Blatný a pozoroval odcházejícího drvoštěpa. Pak se zvedl a podíval se venkovními dveřmi ven. „Za týden tu bude horko, pánové. Pojďme se raději zchladit, dokud ještě můžeme. Třeba na něco zajímavého přijdeme.“ Po těchto slovech vyrazil Ruměj Blatný k jezírku, následován Václavem Pěničkou a Lignumem.

* * *

Byl to zatraceně teplý, potem ulepený týden. Teď však venku úřadovala nepropustná tma. Nadcházející noc ovládne oblohu úplněk. Václav Pěnička si pod světlem petrolejové lampy kontroloval pušku a popíjel čaj. Strážní budovu sdílel se svým kolegou Romanem Fouskem, který tvrdě spal na jedné ze dvou postelí. Do střídání zbývala necelá hodina. Ještě jedna obchůzka tábora a bude moci konečně ulehnout. Dal si pušku přes rameno, popadl lampu a vyšel ven. Od šumícího moře vál příjemný vítr. Vzduch byl cítit solí a pryskyřicí z dřevařského skladu. Na rozdíl od Třískovic byl rozsáhlý tábor společnosti Kleret obehnán vysokým dřevěným plotem. Trasa byla stejná. Osada zaměstnanců, sklad dřeva, přilehlá pila, stanoviště těžké techniky, jídelna, malá kaple, výběh prasat a dům pana Bořivoje Polného, v němž se i teď, hodinu po půlnoci, stále svítilo.

Dal se doleva. Kráčel po úzké cestě pokryté smrkovými prkny a brzy míjel vstupní bránu do tábora. Zkontroloval zámek držící obě strany křídlových vrat a pokračoval k osadě zaměstnanců. Minulá návštěva lázní mu přinesla zajímavé poznatky a plány do nadcházejících dní. S Rumějem Blatným si na dnešní odpoledne domluvil schůzku. Společně prozkoumají kurník Jana Patrycha a jeho přilehlé okolí. Třeba najdou nějakou dříve opomenutou stopu. Dobrodružné pátrání na vlastní pěst. Příjemný pocit mu zaplnil mysl. Fořt měl srdce na pravém místě, neboť chtěl té krvavé záhadě přijít na kloub i navzdory faktu, že zmasakrovaný Lumír Vávra nepatřil mezi obyvatele Třískoviště. Mohl si vše odbýt nalíčením pastí a svůj volný čas vměstnat do soukromých záležitostí, ale zbytečně zmařený život měl přednost. Fořt měl v plánu celý týden vyslýchat náhodně vybrané drvoštěpy i když se o tento úkon již postarali nadřízení jednotlivých pracovních skupin. Je pečlivý.

Škoda, že podobná slova uznání nemohl použít na Lignuma. V jezírku toho už moc nenamluvil a spíše poslouchal. Zvláštní člověk. Václav Pěnička toho o zdejších poměrech příliš nevěděl. Ještě před třemi měsíci hlídal výrobnu zlatých šperků v Kotevní ulici, jen kousek od přístavu. V posledním týdnu rázně zpacifikoval nočního lapku, za což dostal zlatý řetízek a dvoudenní placené volno. Hned dalšího rána však přede dveřmi jeho domku, kde žil s ženou a dvěma dětmi, stanul Bořivoj Polný se zajímavou nabídkou. Půlroční, dobře placená práce pro společnost Kleret. Možnost vidět na vlastní oči kontinent Viridis jej uchvátila. Žena zprvu trochu protestovala, ale příslib velkorysého platu byl silnější. Barák už dávno potřebuje novou střechu a navíc se každého půl roku bude moci vrátit domů. Budoucnost měla světlé obrysy, které ostře kontrastovaly s temnotou černé noci.