3. Co chci a co potřebuji zažít…

Toho muže, o kterém mi Katka s Pavlou vyprávěly, jsem v obchodě několikrát zahlédla. Ano, byl hezký, sympatický a působil jako milý, hodný člověk. Ale… Něco ve mně se vzpíralo. Při myšlence, že bych s ním měla mít vztah, ve mně něco podrážděně ‚vrčelo‘. Jindy to zas bylo jak prosebné zakňourání malého dítěte: „Ne, já nechci…“ Fakt jsem netušila, o co jde.
Asi v půlce července mě na jedné seznamce zaujal muž jménem Radek. Byl blázen do sci-fi a měl dar skvělého vyjadřování. Psal na facebooku krátké postřehy o dění ve svém životě. A jelikož jsem odmalička vášnivá čtenářka a zároveň i autorka spousta básniček a příběhů, jeho talent jsem hned rozpoznala a naprosto mě uhranul.
Začali jsme si psát. Byl unešený ze zjištění, že mě jako ženu také fascinuje sci-fi. Prý ještě nikoho takového nepoznal. Začetl se do mých básniček a moc se mu líbily. Čím dál víc jsme zatím jen na dálku souzněli. A to byl důvod, proč se rozhodl přijet za mnou přes půl republiky a poznat se osobně.
Nervózně jsem ho čekala na hlavním vlakovém nádraží. Přišel ke mně se slaměným kloboukem na hlavě, který hned přede mnou sundal a řekl: „Ten jsem si vzal, abych před tebou mohl smeknout. Jako poklonu tvým nádherným básním.“
Bylo nám spolu moc fajn. Měli jsme si pořád o čem povídat, filozofovat, párkrát jsme se o něčem přeli, ale i to bylo zajímavé, konstruktivní, žádné hádání a trvání na svém názoru. Poprvé v životě jsem měla pocit, že jsem s někým, kdo mi rozumí…
Nakonec jsme spolu strávili celé odpoledne, romantický večer venku u rybníka a přespali v hotelu, i když jsem měla původně v plánu jet večer domů. Všechno bylo úžasně spontánní, plynulo lehce a něžně.
Druhý den ráno jsme spolu ještě posnídali a já pak musela odjet rovnou do práce na odpolední směnu. Rozloučili jsme se s pocitem, že mezi námi opravdu začalo něco moc krásného…
„No tak, honem povídej!“ motala se kolem mě nedočkavě zvědavá Katka. „Jak ti s ním bylo a bylo něco?“ Při posledním slově významně zaházela obočí.
„Vždyť víš, co jsem ti o úletech na jednu noc říkala. Na tom se nic nezměnilo,“ musela jsem ji zklamat. „Takže nádherné techtle, jak ty říkáš, ale mechtle zatím ne. Každopádně vypadá to víc než nadějně.“
I tak byla s mým hlášením spokojená. A já v tom zas po dlouhé době byla až po uši. Ajaj.

S Radkem jsme si psali jako dva něžně zamilovaní blázni. Byly to dva týdny omamného vznášení se v sedmém nebi. Než přišel o to tvrdší pád…
„Ladi, moc jsem o nás přemýšlel. Fakt tě mám rád, jsi krásná, hodná a zvláštní žena, ale když to vezmu z té realistické stránky, nefungovalo by nám to kvůli té velké vzdálenosti. Ty sem nepůjdeš kvůli dětem a já taky nedokážu opustit to, co tady mám. Přátele, práci… Moc mě to mrzí, ale bude lepší to zavčas ukončit,“ napsal mi jednoho večera.
Opět se mi zhroutil svět. Zoufalství, bolest, vztek… Ale rozum věděl, že má Radek pravdu. Trvalo mi pár týdnů, než jsem mu dokázala odpustit. Své pocity jsem vtiskla do básničky, což mi jako vždycky pomohlo znovu se trochu vzchopit.

Pohaslá

Když hvězdy padaly,
spadlo i pár mých snů.
Okamžik zoufalství.
"Nesmím! Já nezhasnu!"

Slova, co působí,
jak sprcha chladivá,
duše se od pláče
jen tiše zachvívá.

Venku je přes třicet,
v mém srdci padá sníh.
Takhle to nekončí
ve šťastných příbězích...

Blížil se konec prázdnin a s ním i mé brigády. Trvalé místo pro mě, bohužel, momentálně neměli. Ale mohla jsem počítat s tím, že pokud by se naskytlo, budu první, komu ho nabídnou. Mezitím jsem sehnala práci v obchůdku s bižuterií.
Kolegyně si ještě potřebovaly dočerpat dovolené, díky čemuž se mé působení v obchodě prodloužilo ještě o další dva týdny.

Začátkem září jsem začala mít neodbytné nutkání najít si onoho pana Svobodu, co mi ho holky předhazovaly už před začátkem brigády, na facebooku. A požádat ho o přátelství. Pár dní jsem ten pocit zaháněla, ale on naopak stále sílil. Bylo to, jako když máte neustále za zadkem někoho, kdo vám hučí do ucha, ať něco uděláte. A pořád dokola. Nakonec přišlo jasné ultimátum: „Dokud to neuděláš, nedáme ti pokoj!“ Tušila jsem, že je to moje vyšší Já a k tomu celá moje duchovní sebranka/ochranka a myslí to smrtelně vážně.
Nemělo cenu se dál vzpírat. Takže jsem vzala mobil a prostě splnila to, co po mně tak urputně vyžadovaly.
Ten osvobozující klid a ticho…
Než jsem si uvědomila, do čeho mě to uvrtaly…