2. Na cestě lásky sama k sobě

„Ahoj, jmenuji se Lada Křížová. Skončila jsem na antidepresivech, protože jsem trapně citlivá, hodná až blbá, rozdávám i to, co nemám.
Takhle nějak bych se mohla uvést potenciálnímu partnerovi. Teda pokud bych chtěla, aby hned utekl.
Ne, musím se sebou něco dělat. ‚Trapně citlivá‘ změníme na ‚velmi senzitivní'. Hodná, ale vocaď pocaď. A rozdávám jen to, čeho mám sama dost.“
V té době jsem toho ještě moc o zákonech Vesmíru nevěděla, ale zrovna tohle pravidlo už mi bylo dostatečně jasné: Dokud si v sobě nevyřeším určité komplexy, budu si do života stále přitahovat ty stejné typy partnerů. A že mi to ještě pár zájemců o vztah dalo jasně najevo! Teda ne, že by přišli a řekli: „Hele, tohle nemáš vyřešené, takže jsem tady!“ Jen prostě celkem brzy začali vystrkovat růžky a mně se hned zježily vlasy hrůzou na hlavě, protože mi to bylo v tu chvíli naprosto jasné.
Nejdřív mi zavolal jeden muž, co si mě našel na seznamce. Psát si se mnou nechtěl, radši rovnou setkat, na netu si prý člověk o sobě může vymyslet, co chce. Ano, to je sice pravda, ale to, s jakou vehementností do mě hučel, mi rozsvítilo všechny varovné kontrolky v mysli i pocitech. Tlačil mě do něčeho, co chtěl on a neohlížel se na to, že je mi to nepříjemné. Snažil se mě manipulovat a to už jsem odmítala znovu zažít. Adié.
Další adept mi začal psát na facebooku. Nevypadalo to marně. Tak jsme se za pár dní sešli v nedalekém městě. Stále jsem nevětřila nic podezřelého. Ale pak jsem trochu zvolnila tempo a hoch se začal vybarvovat. Snažil se ve mně vyvolat žárlivost, že když na něho nemám čas, jde za kolegyní. Na pokec? No, to se prý ještě uvidí. Sama jak jsem se zmínila o nějakém známém, už byl protivný jako… malé, uražené děcko. V hlavě mi začala ječet siréna na poplach. Dala jsem se na ústup. Zavčas.
Ta změna v mém nastavení začínala být jasně patrná. Cítila jsem omamnou hrdost. Dokázala jsem odmítnout pocit viny, že někomu ubližuji. Objevovala jsem svou vnitřní sílu a dala sama sebe na první místo. ‚Chovej se k druhým jako sám k sobě.‘ Já se to potřebovala naučit obráceně: ‚Chovej se k sobě jako k těm druhým.‘ Šlo to pomalu a ztuha, ale nevzdávala jsem to.

Jeden večer jsem se dvěma kamarádkami z naší vesnice, Katkou a Pavlou, seděla venku u ‚šenku', což je něco jako místní hospoda. Holky mi domluvily na letní prázdniny brigádu v obchodě, kde samy pracovaly.
„A už máme zmapovaný chlapy, co tam chodí a jsou nezadaný,“ hlásily mi tu nejdůležitější věc. „Jeden je výraznej tím, že má na hlavě velkou jizvu. Ale je hezkej, sympatickej a rozvedenej. To víme jistě. Akorát neznáme křestní jméno, jen příjmení - Svoboda.“
„Tak to zní vážně jako souvislost s tím, co teď nejvíc chci. Svobodu, i když jen s malým písmenem,“ odvětila jsem se zájmem.
„No, vidíš, třeba je to fakt znamení!“ chytla se toho Katka.
A vlastně bylo…

Po určité době jsem ovšem začala nabývat pocitu, že snad ani žádného chlapa nechci. Užívala jsem si čím dál víc svou ženskost a svobodu. Zaměřila jsem se na lásku a něhu sama k sobě a připadala si čím dál víc sexy a žádoucí. Povznášející zážitek…
Katka, Pavla a ostatní kolegyně v práci byly moc fajn a tvořily souznící kolektiv, který mě přátelsky přijal mezi sebe. Šéf mi rychle přirostl k srdci a já mu evidentně taktéž sedla. Práce mě moc bavila a ačkoliv jsem docela samotářka a introvertka, ta spousta zákazníků mi nedělala problém. Naopak. Nebyl to totiž klasický velký supermarket, spíš menší obchod pro jednu část města. Ale jelikož byl hned kousek pod nemocnicí, bylo tu stále dost živo. Přesto tu panovala příjemná, až domácká atmosféra. Na čemž měla obrovskou zásluhu parta milých a vstřícných zaměstnankyň s bodrým vedoucím v čele.
Moje nové vyzařování spokojenosti a ženskosti okolí brzy navnímalo. Muži se za mnou otáčeli, často nemohli odtrhnout oči a rádi se se mnou dávali do řeči. Dovolila jsem si i lehce provokovat. Horké léto tomu jen nahrávalo. Ale jen po jasnou hranici.
Kamarádky a kolegyně si také všimly té mé velké změny. Z nejisté šedé myšky se vyloupla charismatická bohyně.
„Hele, tak když se ti nechce zatím do vážného vztahu, užívej si prostě jen tak nezávazně!“ nadhodila zapáleně jednoho dne Katka. „Dovol si nějaký ten úlet!“
Rozhodně jsem zakroutil hlavou. „Ty, v tomhle mám jasno, to by neklaplo. Nedokážu se vyspat s někým, ke komu nic necítím. A kdyby se to přece jenom v zamlžení smyslů, třeba v opilosti, povedlo, akorát bych se za to nenáviděla a měla z toho trauma. Jako kdybych tím znásilnila svou duši. A já už nechci nikomu dovolit, aby mi ubližoval. Tak proč bych to měla sama sobě dělat já…“