1. Duše na prohlídce pekla

Snad tisíckrát jsem spílala své vlastní duši, co jsem si to, proboha, na sebe v tomhle životě vymyslela za dramatickou tragikomedii. Vždyť už odmalička mě měli za přecitlivělou holčičku, snílka, mimozemšťana, psychicky labilní, praštěnou, občas i šílenou, naivní, prostě mimoně. A já většinu života žila s otázkou, proč jsem na tenhle svět vůbec lezla. Vždyť sem vůbec nezapadám, nepatřím, nedávám to tady, nechci tu být!
O ‚nadpřirozené‘ zážitky nebyla v mém životě nouze, co má paměť sahá. A když k tomu přidáte bujnou fantazii manifestující se v tajemných příbězích a hluboce prožívaných verších, máte můj obraz nechápané bytosti kompletní. Nicméně ta pravá smršť měla teprve přijít.
Byla jsem zrovna v období, kdy mému manželství odtikávaly poslední hodiny. Těšila jsem se, jak budu šťastně rozvedená a naleznu po letech svůj klid. Odpočívání v pokoji se ale nekonalo. Ač to zní jakkoliv morbidně, i to bych častokrát během své následující životní cesty brala…
„Konečně budu svobodná, bez neustálého dohledu člověka, který mě má za blázna už jen proto, že píšu básničky. A to nemá ani potuchy, co jsem za ty roky po jeho boku zažila za neuvěřitelné zážitky! Měla bych rezervé v blázinci do smrti jistý… Teď ovšem zase začnu volně dýchat a žít.“
Sakra, jak šeredně jsem se mýlila! Peklo a očistec na střídačku. Dobře, i záblesky ráje, připouštím. A s patřičnou vděčností. Bez těch chvilek oddechu bych ‚chcípla' nebo zešílela bez pardónu.
V partnerské sféře se to tedy vyvíjelo momentálně dle mých představ. Ovšem nečekaný úder přišel odjinud. Trochu dost jsem přecenila své síly a vzala práci ve fabrice. Směny dvanáctihodinové - denní, noční. Pro takovou citlivku masakr na druhou. Ale jelikož další mou ‚ctností' byla tvrdohlavost, rozhodla jsem se zatnout zuby a všem ukázat, že na to mám. Ano, radši padnout, než být zase za tu křehuli. No, tak jo, vyšla první varianta.
Opakované záchvaty slabosti a bušení srdce mě několikrát donutily ukončit směnu předčasně. Pár varování, políčků, facek a pak už pořádných kopanců v podobě stavů podobných infarktu byla jasná znamení. Ale já ještě potřebovala dorazit. Poslední zhroucení na hranici zešílení mě nepustilo dál. Následovala vyšetření srdce a konečná diagnóza – přetížení a z toho vznikající panické ataky. Ten časový úsek, než mi zabrala antidepresiva, se nedá popsat, ani zapomenout. Duše se vydala na prohlídku pekla a tělo si vzala s sebou.
V noci jsem se probouzela s pocitem, že mnou prostupují nejhorší hrůzy a děsy všech úrovní světa. Jako když vám někdo pustí šílený horor a znemožní zavírat oči. Sledujete a nedokážete přestat. Neznáte děj, postavy, nic, cítíte jen tu nejhlubší temnotu...
Pokaždé jsem se hnala ven, bosá stála před domem a snažila se to udýchat a rozdýchat. Srdce bušilo šílenou rychlostí, jako by mělo každou chvíli explodovat. Pak se po nekonečně dlouhých minutách náhle uklidnilo až tak, že jsem měla pocit jeho totálního zastavení. Což mi způsobilo další šok, který jsem instinktivně řešila bouchnutím se do hrudi, jako bych ho chtěla znovu nastartovat, probudit k životu.
Samota mě děsila k smrti. Strach, že mě přepadne zas jeden z těchhle stavů a já to neustojím a omdlím. Myšlenky, jak se mám dokázat postarat o své dva syny, když nezvládám ani sama sebe. Můj skoro bývalý manžel mi hodně pomohl, za to mu budu vždycky vděčná. A nejen za to, samozřejmě. Je to dobrý člověk, jen jsme prostě dva naprosto opačné, neslučitelné extrémy.
Nějak jsem to nakonec dala. Musela. Naštěstí jsem v tom úžasném pocitu úlevy netušila, že mě čekají další zážitky odstínů pekla…