4. Jako správná puberťačka

„Ježišmarjá, vždyť já dneska nemůžu jít do práce! On tam určitě přijde!“ panikařila jsem. Takže dle šéfovy vtipné hlášky: Chtěla, nechtěla - musela.
Přišel a já byla podle očekávání totálně odvařená. Zalezla jsem do skladu jako srab a jen tak občas vykoukla a zpovzdálí zjišťovala, kde zrovna je.
„Ladi, on se tam pořád rozhlíží, nejspíš tě hledá,“ upozornila mě rozpačitě kolegyně Alča.
„Já vím, Ájo, ale koukej, jak vypadám! Copak tam takhle můžu jít?“ hájila jsem se silným argumentem.
Jako na potvrzení mých slov zrovna prošla kolem starší kolegyně Anička a trefně poznamenala: „Tys něco pila nebo proč jsi tak rudá?“
Nedokázala jsem se ovládnout. To psychické vypětí a hořící obličej.
„Opláchni se studenou vodou a běž tam, Láďo,“ povzbuzovala mě Katka. “To dáš, není ti patnáct!“
Já se ale momentálně cítila jako pravá puberťačka. Nicméně dala jsem na její radu a roztřesená jako ratlík vyrazila vstříc svému osudu.
Jak jsem se objevila na prodejně, už byl u mě.
„Ahoj, jste to vy, kdo mě na facebooku požádal o přátelství?“ zeptal se přímo.
„Ano, to jsem já,“ přiznala jsem s pousmáním.
„A šla byste se mnou někdy na kafe?“ pokračoval narozdíl ode mě naprosto klidně a sebevědomě.
„Ráda,“ odpověděla jsem opět stručně a dál urovnávala a leštila, co se dalo. Jen tak stát a povídat si s ním, to bylo prostě nad moje síly.
„Tak třeba zítra odpoledne?“
„To můžu až tak v šest, mám teď odpolední,“ povedlo se mi na chvíli rozumně přemýšlet.
„A příští týden?“
„To by bylo lepší, až budu mít ranní,“ připustila jsem stále nervózní jak sáňky v létě.
„O půl třetí v pondělí?“ nadhodil.
„Dobře,“ odkývala jsem mu to. Pak jsme se pozdravili a on odešel.
Zapadla jsem do šatny a snažila se vzpomenout, co se vlastně stalo. Během pár minut se u mě objevily Katka s Pavlou.
„Tak co, máte rande?“ vyzvídala Pavla.
„Asi jo,“ zatvářila jsem se nejistě. „Pozval mě v pondělí na kafe.“
„Super!“ zajásala Katka.
„Holky, já byla tak strašně trapná!“ zaúpěla jsem zoufale. „Rudá jak rajče, poletovala jsem jak naspídovanej blázen a mluvila jak dítě s omezenou slovní zásobou!“
„To neřeš, Ládi,“ konejšila mě Katka. „To je známka toho, že ti není lhostejný!“
„Přesně!“ souhlasila Pája. „A jestli za to stojí, tak ho tohle neodradí.“
„Díky, holky, ještě že vás mám…“