5. Naše „prokletí“

Víkend utekl rychle jako vždycky. Bylo tu pondělí a s ním i ono očekávané rande.
„Pořád jsi tak nervózní?“ zjišťovala dopoledne v práci starostlivě Katka.
„Už ani ne, kupodivu,“ uvědomovala jsem si díky její otázce tu zvláštní skutečnost. „Jako by najednou bylo všechno na správné cestě.“
„Tak ať ti ten pocit vydrží,“ mrkla na mě spiklenecky. Měla jsem stejné přání…

Doma jsem se pečlivě připravovala – vybrala jsem si oblečení, ve kterém jsem se cítila příjemně. Modrá sukně mi ladila k očím a obtažené růžové tričko s průstřihy na ramenou podtrhovalo mou ženskost.
„Seš pořád moc hezká, něžná blondýnka nato, že už ti bylo osmnáct podruhé,“ pochválila jsem se vtipně. Navíc mi spousta zákazníků nechtělo věřit, že už mám dva náctileté syny a tipovali mi o deset let méně. Ještě se tak na to vždycky cítit…
Spěšně jsem ukončila lichocení a zvedání sebevědomí, byl nejvyšší čas vyrazit na autobus.
„Kam zase jdeš, mamčo?!“ ozvala se za mnou vyčítavá otázka. Mladší syn Matěj .
„Jdu s někým na kafe, o půl šesté jsem zpátky. Ve tři přijede ze školy Luky a taky se tu za chvíli staví táta, takže ti to rychle ufrnkne,“ dala jsem mu víc než vyčerpávající odpověď.
„A to se mnou nemůžeš být doma? Potřebuju něco vysvětlit do školy…“ kňoural dál ten můj dvanáctiletý závislák.
„Ale Maty, však to ještě stihneme, neboj,“ ujišťovala jsem ho neoblomně, dala mu pusu a mizela. Kdo má doma Raka rakovitého, což je v překladu člověk se Sluncem a ascendentem ve znamení Raka, ví, jak dokáží být tihle klepeťáci neodbytní hráči na city. Takové byly mé astrologické poznatky přímo v praxi.

Dorazila jsem ke smluvené kavárně přesně ve tři. Sešli jsme se přímo u dveří.
‚Zdá se, že dochvilnost je naše společná ctnost, prima,‘ ocenila jsem v duchu.
Pozdravili jsme se a usadili venku ve dvoře kavárny.
„Už bychom si mohli tykat, ne? Já jsem Lada,“ začala jsem vstřícně a přitom vyrovnaně, až mě to samotnou překvapilo. No, však trapnosti jsem měla vybráno na hodně dlouho dopředu.
„Ondra,“ usmál se spokojeně.
Z Ondry se vyklubal příjemně ukecaný a vtipný týpek, jak by řekl můj starší syn Lukáš. Vůbec jsem neměla potřebu sama něco povídat. Tak moc bylo jeho neustálé vyprávění a komentování okolí zajímavé. Hltala jsem každé jeho slovo a podvědomě nasávala informace o něm a jeho osobnosti. Spontánní, upřímný, jeho přímost byla často až zarážející. Nebál se, že se urazím, neřešil to. Sice jsem párkrát až nenápadně zalapala ohromením po dechu, ale v jeho projevu prostě nebylo nic zákeřného, manipulativního, záměrně urážejícího. Byl sám sebou, na nic si nehrál. Dokázal si dělat legraci i sám ze sebe. A to bylo naprosto neocenitelné.
V jedné chvíli kouknul na hodinky a vytáhl z kapsy sáček s několika prášky, které následně zapil limonádou.
„Ani se nezeptáš, na co to mám?“ podíval se na mě tázavě.
„Čekám, že mi to sám vysvětlíš, když budeš chtít,“ pokrčila jsem rameny s bohorovným klidem. Ve skutečnosti jsem hořela zvědavostí.
„Mám poúrazovou epilepsii,“ osvětlil to jednoduše v pár slovech a ukázal na jizvu, která mu vedla na pravé straně hlavy od čela až do týla. „Ten úraz se mi stal před víc než dvaceti lety, epilepsie se projevila několik let poté. Naštěstí díky těm lékům už nemívám záchvaty.“
Pak mi popsal, jak ty jeho záchvaty probíhaly a že, bohužel, zrovna v jeho případě bývaly dost silné a nebezpečné.
„Sice poznám, když to na mě jde, ale zastavit to nedokážu. Takže je to na tom člověku, co je poblíž, aby mě ochránil a zabránil zranění, především hlavy. Zbytek se dá většinou nějak napravit.“
Mluvil o tom s takovou klidnou samozřejmostí, až mě to ohromovalo.
„A ty si pak z toho průběhu nic nepamatuješ?“ ujasňovala jsem si informace.
„Ne, úplně mě to vypne,“ ujistil mě, že jsem to pochopila správně.
Myšlenky mi úletly ke vzpomínkám na mé vlastní záchvaty spojené s panikou a úzkostí.
„Máš s něčím takovým zkušeností?“ optal se zvědavě.
„Co se týče přímo epilepsie, tak ne…“ zaváhala jsem, jestli zmínit i můj zdravotní problém. Ale přišlo mi to fér. „Když už jsme v té upřímnosti ohledně takových nepříjemných zážitků a zkušeností… Zřejmě se to nedá srovnávat, ale já díky přetížení začala mít panické ataky. To jsou stavy podobné infarktu. Taky žádná sranda. Akorát je u toho člověk celou dobu při vědomí a má pocit, že zešílí hrůzou…“
Chvíli jsme mlčeli a přemýšleli o právě odhalených skutečnostech.
„Dalo by se to brát jako něco, co nás může svým způsobem sbližovat a zároveň pomoct lépe se vžít do toho druhého…“ usmála jsem se na něho povzbudivě po pár minutách ticha.
„To rozhodně,“ oplatil mi úsměv a jako by se po tomto mém prohlášení rozplynula nějaká jeho velká obava…
Ještě jsme nějakou dobu u tohoto tématu zůstali a svěřili si podrobněji svá „prokletí". Vždyť každý máme nějaké slabé místo, svou „achilovku". A nejsme proto méně hodni respektu a lásky. Právě takováto životní úskalí a příkoří v nás totiž probouzí to nejcennější – soucit a empatii.