55. To, co zůstalo za námi…

Nick se vrátil za mnou na chatu a vítězoslavně mával onou flashkou.
„Je to teda malý zázrak vzhledem k mé nepořádnosti, že jsem ji vůbec našel.“
„Super, však už hořím nedočkavostí!“ pochválila jsem jeho výkon.
On ji ale položil na stůl a provokativně prohlásil: “To tě teda ještě chvíli budu muset udržovat napnutou, miláčku. Nejdříve totiž musíme dodržet slib…“
„Ujišťuju tě, že v tomhle směru hořím nedočkavostí mnohem víc,“ prohlásila jsem a hodila po něm takový pohled, že nemohl absolutně pochybovat o pravdivosti mých slov.
Tentokrát jsme společně stvořili žhavě erotický příběh ve sprše…

Leželi jsme nazí na pohovce a užívali si dozvuky společné extáze.
„Jaká je tvoje nejsilnější vzpomínka z doby toho našeho prvního napojení?“ vznesla jsem otázku ještě se zavřenýma očima schoulená v jeho náručí.
„No, ten úplně nejúžasnější zážitek bylo jednoznačně promísení našich duchovních těl a nepopsatelný orgasmus celé mé bytosti,“ hlesl bez zaváhání.
„Dobře, to rozhodně pro nás oba,“ souhlasila jsem s chápavým úsměvem. „A co třeba tvé úplně první uvědomění, že někoho cítíš, vnímáš, ‚slyšíš‘?“
„Tak to se mi vybavuje zvláštně jasný pocit, že se někdo dotýká přímo mého srdce, tedy na duchovní úrovni, hladí ho a tak jaksi probouzí, léčí, utěšuje… A po pár dnech mi v hlavě naopak pořád znělo, že si mě přestáváš všímat, musíš to zavčas utnout a já tvé pohnutky přece chápu. Bylo to jako když mě necháš spadnout ze sedmého nebe do očistce. Jako když mi vezmeš něco, na čem jsem se stal závislý a mám absťák. To tvoje omílaní, že to přece chápu, mě nakonec tak vytočilo, že jsem švihl skleněnou lahví o zeď. Naštěstí jsem byl zrovna sám venku na hřišti…“
„No, ten tvůj výbuch jsem zaznamenala naprosto jasně,“ zachichotala jsem se. „I ta slova, co jsi tak peprně použil.“
„Jo, že ti seru na nějaký pochopení, viď?“ věděl hned, co mám na mysli a taky se zasmál. „Teď už mě snad chápeš, jak mi bylo. Ale proč jsi ty vlastně tak náhle otočila?“
„Dozvěděla jsem se na internetu, že máš přítelkyni.“
„Aha… To zase všechno vysvětluje mně…“
„A co třeba naopak něco vtipného?“ napadlo mě.
„Hmmm,“ hlesl a ukázal mi v mysli jednu takovou zápletku, která vznikla mým nepochopením situace. „To ses pro změnu vytočila ty a vyhrožovalas mi, že mi nakopeš můj duchovní zadek!“
Oba jsme vyprskli smíchy.
„Za to se znovu omlouvám. Ač už jsem to udělala hned poté, co jsem zjistila, že se ti stýskalo po Caroline, se kterou jsi nemohl být, i když měla zrovna narozeniny, protože jsi byl na turné. Jenže tvoje stýskání bylo tak ubíjející…“ objasňovala jsem to nedorozumění.
„V pohodě, vzpomínám už jen na tu vtipnou hlášku. Ale bylo by zajímavé, kdybys tu svou hrozbu provedla!“ rozesmál se znovu při té představě.
„K tomu, díky bohu, nedošlo,“ uznala jsem s úlevou.
„Jo, a taky bylo k popukání, jak jsem se o tobě snažil co nejvíc zjistit, vyloženě se ti vrtal v mysli a ty jsi mě pak jednou sprdla, ať dám chvíli pokoj, že jdeš na záchod a tam s tebou fakt být nemusím. Přišlo mi to děsně srandovní, zato ty jsi ze mě byla docela na nervy, že jo?“ vytáhl další skvělý zážitek. Teda jak pro koho.
„Tos mě zas ty pro změnu neuvěřitelně… štval a doháněl tím svým šmírováním k šílenství!“ vybavilo se mi naprosto jasně to zoufalství.
„Tak to promiň, lásko, já tě chtěl prostě co nejlíp poznat a jinou možnost jsem neviděl,“ udobřoval si mě mazlivě a chlácholivě hladil po vlasech jako malé dítě.
„Vždyť víš, že já to chápala už tenkrát, miláčku,“ zašklebila jsem se vesele a potvrdila to dlouhou pusou na jeho našpulené rty.
„A teď bychom mohli konečně kouknout na ty moje zápisky na flashce,“ rozhodl rázně, vytáhl notebook, flashku a otevřel na ní ten správný soubor.
„Jo, ty tvoje verše, cos mi jednou napsala na twitter…“ vybral první poznámku. „To mě pěkně zmátlo… Ale, bohužel, než mi došlo, že bys to mohla být ty a než jsem se rozhoupal zareagovat, tak jsi ten příspěvek smazala.“
„Hm, vyměkla jsem,“ přiznala jsem s trochou lítosti v hlase. „Ale ten zmatek, co jsi měl kvůli tomu v hlavě, jsem jasně vnímala. Právě kvůli tomu jsem se rozhodla to vzít zpět. Už ani nevím, co přesně v těch rýmech bylo…“
„Něco v tom smyslu, jaké je cítit pocity někoho jiného, jako by byly tvé vlastní…“ vybavil si okamžitě.
„To teda bylo hodně okatý,“ uchichtla jsem se. „No nic, co tam máš dál?“
„Jak jsem se odhodlával požádat Caroline o ruku…“ přečetl s povzdechem. „To byl pro mě fakt masakr po všech stránkách.“
„A tím pádem i pro mě,“ ušklíbla jsem se výmluvně. „Navíc já netušila, co se vlastně děje...“
„Fakt jsem se to snažil zvládnout sám, ale marně. Všechno se ve mně vzpíralo, křičelo, že nechci… Jenže rozumově, a vlastně s odstupem času vím, že i intuitivně, mi bylo jasné, že je to nevyhnutelné. Měl jsem si tím projít, manželstvím s Caroline a dalším odloučením od tebe…“
„Ano, cítila jsem, jak jsi trpěl…“ posteskla jsem si taky. „Ale ještě mi vysvětli to tvé duchovní vrhnutí se na mě, prosím tě!“
Nick se se zatvářil pěkně rošťácky a přiznal, jak moc si to užil a jak mu to aspoň na chvíli ulevilo: „To byla naprosto spontánní reakce, přísahám! Jako když skočíš po záchranném laně. To pevné obejmutí a vášnivé líbání s tebou mi pomohlo vyventilovat ten tlak, aspoň na nějakou dobu se oprostit od toho mého dilema se zasnoubením a probudilo ve mně novou sílu. Díky tomu jsem to pak byl schopný opravdu uskutečnit. Než to na mě zase potom dopadlo. Že už fakt nemůžu couvnout…“
„Jó, to byl pořádný tobogan emocí…“ vybavila jsem si znovu ty chvíle.
„A teď ohledně toho tvého kritického období,“ nadhodil další téma. „Proč jsi se, sakryš, tak bránila mé pomoci a podpoře?“
Zatvářila jsem se omluvně a přiznala: „Nechtěla jsem být na tobě závislá, miláčku. Potřebovala jsem to zvládnout sama. Což bylo zbytečný a pyšný gesto, jak už dnes vím…“
„Stejně jsem tvé odmítání nedokázal respektovat, lásko. Byl jsem vnitřně přesvědčený, že ti mám pomáhat, ať chceš nebo ne. A v té době jsem tak jasně pochopil a zažil, jak je nemožné nic nedělat, když cítíš něčí utrpení jako by bylo tvé vlastní. I já tě často žádal, aby ses mi nepletla do života, ale to v našem případě nešlo. Když něco ubližovalo jednomu, byl to problém i toho druhého, protože to taky cítil, prožíval.“
„Jo, bylo to složité a zároveň tak jednoduché...“ povzdechla jsem si. „Poslouchat srdce a nenechat si do ničeho kecat rozum…“
Zbytek poznámek už se týkal situací, na které si Nick vzpomněl předtím sám od sebe.
„A uvědomuješ si událost, u které sis byl naposledy jistý, že jsme ještě napojení?“ zamyslela jsem se nakonec.
Nemusel dlouho přemýšlet. „Když přicházela na svět Hope…“
„Tak to souhlasí,“ pousmála jsem se něžně.
„Ona a pak i Angel byly jako hojivá náplast na otevřenou ránu, kterou ve mně způsobilo mé odpojení od tebe, Gabi…“
To všechno už zůstalo za námi. Tady a teď jsme byli opět celiství…