41. Večer s andělem a nadějí

Dle předešlé domluvy jsem přišla k Nickovi do chaty o půl šesté večer. Odjížděl trochu nervózní, ale byla jsem si jistá, že ho to rychle přejde. Jen na pár vteřin jsem udělala to, co fungovalo před lety. Představila jsem si, jak mu pokládám ruku na srdce a uklidňuji ho…
„Tak co byste rády podnikly, holky?“ vznesla jsem zvídavý dotaz na úvod.
„Co takhle jen tak pokecat?“ navrhla Hope. „Že bychom se o tobě něco dozvěděly.“
„Jo, jaké je to být spisovatelka? Píšeš taky pohádky?“ začala se hned zvědavě vyptávat Angel.
„No, pohádky přímo pro děti ne…“ přiznala jsem zamyšleně. „Ale když byli moji synové malí, ráda jsem jim vyprávěla vlastní vymyšlené pohádky na dobrou noc. Anebo upravovala ty klasické tak, aby byly srandovní. Vždycky je to hrozně rozesmálo, takže naopak nemohli usnout... Ale stálo to zato, takhle si užívat společné večery.“
„A jak máš velké děti? Jsou to teda kluci? Jak se jmenují?“ zajímalo hned Angel.
„Mám dva kluky, Ladislava a Jana. Oba už jsou dospělí… Zanedlouho budou moct vyprávět pohádky vlastním dětem. Třeba si pak vzpomenou na nějakou, co slyšeli ode mě…“ zasnila jsem se trochu.
„Táta nám taky vyprávěl vymyšlené příběhy, když jsme byly menší…“ zavzpomínala Angel s něžným pousmáním.
„Máma nám zase radši pohádky četla z knížek,“ podotkla k tomu Hope. „Byly to příběhy i z dalekých cizích zemí, to bylo úžasné…“
„A kde vlastně máte teď mámu?“ vypadlo ze mně spontánně.
Hope hned ochotně a hrdě odpověděla: „Máma rozjela firmu, která se věnuje zdravému životnímu stylu, výživě, cvičení a tak. Teď má nějaká jednání v Los Angeles. A jelikož má táta momentálně volnější program, tak nás vzal na tuhle prima dovolenou.“
„Tak to je paráda, že si takhle vycházejí vstříc,“ komentovala jsem to spokojeně.
Ještě jsme chvíli debatovaly o knížkách, příbězích vymyšlených i ze života, a pak Angel navrhla, abychom si zahrály nějakou stolní hru. Ohromně ji bavilo vysvětlovat mi, jaká jsou pravidla, jak se hraje. Já je pak na oplátku naučila jednu karetní hru od nás z České republiky. Byly nadšené a těšily se, až se s ní pochlubí kamarádkám.
Kolem půl deváté Angel naznala, že už je unavená, šla se osprchovat a vyčistit zuby. Hope mi ještě chvíli vyprávěla o domově, škole a kamarádkách. Dokonce se mi svěřila, že se jí líbí jeden kluk z vyšší třídy. Její důvěra mě až dojala…
To už se ale přišla rozloučit Angel. Zašla jsem s ní do jejího pokoje, počkala, až se uloží, popřála jí dobrou noc a chtěla odejít. Ona mě však ještě zastavila: „Gabi, bylo mi s tebou moc fajn, mám tě ráda.“
Málem jsem se rozbrečela dojetím a vděčností. Její vyznání bylo tak nádherně bezprostřední, upřímné…
„Děkuju, Angel, taky tě mám ráda a moc jsem si to s vámi dnes užila. Dobrou noc a krásné sny, andílku.“
Vrátila jsem se do obýváku, sedla si na gauč a jen tak koukala z okna.
Za chvíli přišla z koupelny Hope. „Půjdu si taky lehnout. Díky za krásný večer s tebou, Gabi. Je to až zvláštní a skvělé, jak si rozumíme. Mám pocit, že jsem s tebou naprosto v bezpečí, stejně jako všechno, co ti říkám. Cítím, že mi rozumíš, chápeš, dokážeš si cokoli živě představit, zažít, vcítit se…“
„Možná si to uvědomuješ právě proto, že sama jsi taky taková…“ přišla mi pro ni odpověď.
„Tak nad tím se zamyslím,“ usmála se trochu tajemně.
„Děkuju, Hope, bylo mi s vámi oběma moc fajn. A vážím si tvé důvěry,“ dodala jsem ještě. Pak jsme si popřály dobrou noc a ona odešla do svého pokoje.
Přemýšlela jsem, do jaké míry si asi Nick uvědomuje, jak nádherné, výjimečné duše se mu rozhodly narodit…