42. Já jsem tvá odpověď

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla a duší bloudila kdoví kde. Vyrušilo mě až klapnutí vchodových dveří. Dorazil Nick.
„Ahoj, tak jak?“ kývnul na mě na přivítanou. V jeho hlase zněla spíš zvědavost, než obavy.
„Ahoj, vše v pohodě, holky už jsou v postelích,“ ujistila jsem ho s úsměvem.
„Super! Jen na ně kouknu a hned jsem zpět,“ mrknul na mě a skoro po špičkách zmizel za rohem.
Uvědomila jsem si, že má úplně jiné vyzařování než při našich předchozích setkáních. Poprvé jsem ho zažívala vibrovat v páté dimenzi...
„Páni, ony opravdu spí!“ vracel se nadšeně. „Čekal jsem, že bude Hope ještě civět do mobilu a ono ne! Jsi hotová kouzelná chůva!“
„Anebo jsem je tak unudila!“ vyhrkla jsem rozverně.
Nick vyprsknul smíchy. Pak nesouhlasně prohlásil: „Pokud jsi měla i před nimi hlášky tohoto typu, tak z tebe musely být naopak nadšené.“
„Jo, mám pocit, že jsme si to všechny tři moc užily,“ přitakala jsem spokojeně a vděčně.
„Nejspíš mě svými vyprávěními zítra ani nepustí ke slovu.“
„A jak ty? Vystoupení bylo evidentně úspěšné a pro tebe naplňující. Konečně celý záříš,“ dovolila jsem si přiznat mu svůj dojem.
Trochu překvapeně se mi zadíval do očí. Jako by mnou projel elektrický proud. S ním to udělalo očividně to samé.
Rozpačitě uhnul pohledem. „Ano, bylo to super, atmosféra strhující, vždycky mě to pohltí, nabije, jak říkáš – rozzáří. Stejně jako když skládám písničku, ať už hudbu či text… Určitě to samé prožíváš při psaní svých příběhů.“
Jen jsem souhlasně kývla.
„O čem jsou hlavně tvoje příběhy? Tedy kromě těch povídek, co tady teď píšeš…“ zajímal se a při druhé větě se lehce začervenal.
„Erotické příběhy píšu poprvé,“ užívala jsem si ještě chvíli jeho roztomilou stydlivost. „Většina mých románů je… řekněme esoterického rázu. Trocha psychologie, duchovna, tajemna, osudovosti…“
„Vážně?“ Koukal na mě trochu podezíravě. A pak přidal fatální otázku: „A máš s těmihle věcmi třeba i nějaké osobní zkušenosti nebo je to všechno jen fantazie?“
„Správná otázka…“ uklouzlo mi tiše. „Pro někoho fikce, pro někoho skutečnost.“
Tázavě se na mě podíval. „A pro tebe?“
„Jelikož jsi nic z toho ode mě nečetl, můžu vlastně klidně přiznat, že jsem to všechno prožila na vlastní kůži,“ došlo mi pobaveně.
„Trochu mě děsíš,“ připustil váhavě. Pár vteřin v něm probíhal jistý vnitřní boj. Rozum či intuice? Jelikož momentálně vibroval poměrně vysoko, rozhodl se uposlechnout to druhé… „Co takhle ještě chvíli posedět a popovídat si o tom? Zvědavost holt zvítězila. Dáš si třeba trochu vína?“
„Ráda, díky,“ souhlasila jsem a snažila se nevypadat příliš nadšeně.
Za okamžik se vrátil s lahví vína a skleničkami.
„Tak povídej, copak chceš probrat,“ vyzvala jsem ho poté, co jsme se oba napili.
„Já?“ zatvářil se, jako bych ho přistihla při činu.
„Co bys tak asi mohl chtít probrat s někým, kdo se ti právě přiznal, že má spoustu mystických zážitků…“ pokrčila jsem výmluvně rameny.
Zatvářil se dost podezíravě. „Proč mám pocit, že znáš předem každé slovo, které se chystám vyslovit?!“
„Přeháníš. Jen se dokážu na druhé dost naladit.“
„To často zažívám skrze Angel…“ dostal se tím hned k jedné skutečnosti, kterou chtěl zmínit. „Ona je jak rentgen a ultrazvuk dohromady a k tomu ještě empatik, telepat… Čekám už jen, kdy začne hýbat věcmi na dálku a někam se teleportuje. Jsem blázen do sci-fi a ona je jak nějaká úžasná postava z takového filmu.“
„Jo, všimla jsem si. Jasná mimozemšťanka, E.T. se může jít zahrabat,“ potvrdila jsem jeho dojmy. „Ona je prostě nádherná, stará, láskyplná, moudrá duše. A mimochodem Hope je na tom dost podobně, jen je opatrnější v projevování svého potenciálu.“
Nick nějakou dobu mlčky zpracovával mnou vyslovené informace o jeho dětech. Vlastně to přijímal líp, než jsem doufala…
„Hm, zní to šíleně, ale ta vzpomínka, co se mi k tomu teď vybavila, je neméně zvláštní… A přitom vím jistě, že se to stalo, prožil jsem to,“ připustil zadumaně a dal se do vyprávění. „Hope byly čtyři roky, když jsme počali Angel… Ještě jí o tom nikdo z nás nestihl říct, když sama přišla za mámou, pohladila jí břicho a řekla, že je tam schovaný malý anděl. Trvala na tom, že je to Angel. Celé těhotenství o ní tak mluvila, občas i přímo k ní… To ona svým způsobem vybrala její jméno, nebo ho snad prostě už znala…“
„Nemám co dodat. Na všechno sis odpověděl sám,“ upozornila jsem ho jemně.
Hluboce si povzdechl.
„To ale není jediný mystický zážitek ve tvém životě,“ vyslovila jsem za něho.
„Hlavně ne první…“ navázal okamžitě na má slova, jako by se bál, že to zůstane dál nevyřčené. „Ten jsem zažíval docela dlouhou dobu, ještě než jsme se s Caroline vůbec zasnoubili…“
Přejel mi mráz po zádech při myšlence, že možná tohle už je ten okamžik, pro který jsem sem přijela.
„Dodnes netuším, do jaké míry to bylo skutečné…“ pokračoval. „Ale tolikrát jsem si byl bytostně jistý, že jsem telepaticky a emocionálně napojený na nějakou ženu… Bavil jsem se s ní, jakoby stála hned vedle mě. Cítil jsem všechny její silné pocity. A bylo to oboustranné. Poznala, když jsem se trápil. Dokázali jsme se utěšit navzájem, zahrnovali se láskou, podporou a pochopením… Je něco takového vůbec možné?“
„Ano, je,“ zněla má neochvějně jistá odpověď. „Vím to, protože jsem to sama taky zažila.“
Hleděl přímo na svou odpověď. A přesto mě stále neviděl…