40. Ve vánku osudu

Druhý den ráno jsem si četla potěšující zprávy z domova. Synům Láďovi a Honzovi se vedlo moc dobře jak v práci, tak ve vztazích. Sandra byla z mých povídek nadšená, až vzrušená. Každý den jsem jí posílala k přečtení jen jednu, aby to s ní „neseklo", jak jsem jí provokativně upozorňovala. No, a Šimon se mi rozněžněle přiznal, že potkal ženu, ze které mu srdce i intuice nadšeně bily na poplach. Vše se tedy ubíralo tím správným směrem…
Chvíli má mysl ve vzpomínkách jen tak bloudila po domovině, když jsem pocítila neodbytné nutkání zajít na recepci. A jelikož jsem měla bohaté zkušenosti, že takovéhle impulsy intuice není radno přehlížet, poslechla jsem.
Jakmile byla recepce na dohled, zahlédla jsem, jak dovnitř vstupuje Nick s dcerami. To už bylo samo o sobě vysvětlení, proč mě to tam tak táhlo.
Pomalu jsem vcházela a jen lehce mávla na Robbieho za pultem, abych nerušila jeho rozhovor s Nickem. Ten mě ani nezaregistroval. Hope a Angel mě s úsměvem pozdravily a dál se věnovaly čemusi v mobilu. Zastavila jsem se u velké mapy okolí, která tam visela na zdi. Během chvilky jsem pochopila, co ti dva řeší za problém.
„Ano, pane, pokusím se sehnat vám nějakou paní na hlídání na dnešní večer. Snad budeme mít štěstí, je to dost narychlo…“ ujišťoval Nicka recepční.
Bez rozmyšlení jsem k nim přistoupila. „Dobrý den, promiňte, zaslechla jsem, jaké máte naléhavé potíže a mohla bych pomoci."
Nick se na mě překvapeně otočil.
„Gabriela Svobodová, těší mě,“ podávala jsem mu klidně ruku.
„Nick Richardson, rád vás poznávám. Už jsem vás vlastně zahlédl včera při příjezdu,“ vzpomněl si okamžitě. „Máte zvláštní jméno, zřejmě nejste Američanka.“
„Ne, jsem Češka,“ odvětila jsem stručně.
To už se ale do toho nedočkavě vložil Robbie: „Paní je spisovatelka a píše tu svou další knihu!“
„Vážně?“ zaujala Nicka jeho překotná informace. „A co teď zrovna píšete, jestli se můžu zeptat.“
Trochu jsem se zaculila a hrdě odpověděla: „Sbírku romanticko-erotických povídek.“
Nick se zhluboka nadechl, a pak mu naprosto upřímně uklouzlo: „Tak tu bych si rád přečetl…“ A pak pro jistotu rychle dodal: „A nebudu jediný.“
Všichni tři jsme se tomu uvolněně zasmáli.
„Abych se vrátila k tomu, co jsem zaslechla, že řešíte – můžu vám děvčata večer pohlídat, pokud nemáte námitky. Moje povídky jim, samozřejmě, předčítat nehodlám!“ ujistila jsem ho se smíchem.
„Paní, co se měla o holky dnes večer postarat, má akutní zdravotní problémy a já mám vystoupení, které bych nerad takhle narychlo rušil,“ vysvětloval. Pak si mě chvíli ostražitě prohlížel. Postřehla jsem, že se podvědomě obrací na svou intuici pro radu... „Mám z vás dobrý pocit… Vaše charisma je až fascinující…“ Na moment se zarazil, a pak rozpačitě dodal: „To jsem asi zrovna nechtěl říct nahlas.“
„Paní je moc milý, zábavný, empatický člověk, jak jsem ji za ty dva týdny měl tu čest poznat,“ zachraňoval tak trochu situaci Robbie. „A to její charisma tu obdivuje kdekdo. Ovšem Gabi je nedosažitelná, tajuplná samotářka…“ Tím osobním oslovením v poslední větě dával hrdě najevo, že on se se mnou už přece jen přátelsky sblížil.
„Zas tak hrozné to se mnou není,“ snažila jsem se zlehčit jeho „nařčení“. „Jen jsem prostě často až příliš ponořená do svého poslání, které tady mám. A to je psát.“
„Táto, ta paní se mi moc líbí,“ ozval se za námi náhle něžný hlásek.
Otočila jsem se a hleděla do nebesky modrých, bezelstných, moudrých očí.
„Jo, tati, mně taky připadá v pohodě. A jak ji odsouhlasila naše předvídavá Angel, je to jasnačka,“ přidala se k mladší sestře Hope.
„Tak to je rozhodující. Holky mají překvapivě přesný odhad na lidi. Angel častokrát zná předem i povahu dotyčného…“ odhalil nám Nick pro někoho až neobvyklé schopnosti svých dětí. Mně však bylo hned jasné, že se s děvčaty poznáváme a souzníme na úrovni duší.
„Vypadá to na všestranný souhlas zúčastněných,“ zhodnotil to Nick nadšeně a s úlevou. Na šestou mám vystoupení v Summervill, končit bych měl v devět. Budu se snažit být zpět co nejdřív.“
„Hlavně v klidu a bezpečně,“ upozornila jsem ho, že nemusí spěchat. „A říkejte mi, prosím, všichni Gabi,“ dodala jsem ještě pro uvolnění zbytku napětí, tedy především toho Nickova.
„Prima, Gabi,“ přijaly to s nadšením jednohlasně Hope a Angel.
„To zní krásně, Gabi,“ přidal se Nick. „Já jsem prostě Nick a jsem neskonale vděčný, že mi vás osud takhle přivál do cesty.“
Netušil, jak hlubokou pravdu právě vyslovil. Za nás oba.