39. Milostné epizody mé duše

Prohlížela jsem si svoje nahé tělo ve velkém zrcadle, které bylo taktéž úžasnou součástí skvostné koupelny. Právě jsem dopřála všem svým smyslům osvěžující sprchu. Připadala jsem si jako znovuzrozená bohyně lásky. Prsa stále pěkná a poměrně pevná, ač odkojila dvě děti, bříško už zase ploché a hladké, ani stopa po prožitých těhotenstvích, boky klenuté tak akorát a zadeček oblý souměrně k obdařenějšímu poprsí. Teprve během partnerství se Šimonem jsem se naučila své tělo milovat. A od té doby jsem měla pocit, jako bych přestala fyzicky stárnout. Duše zrála a moudřela, tělo se uzdravovalo, mládlo a krásnělo. Časem jsem pochopila, že i to je následek a dar páté dimenze…

Dny ubíhaly, aniž bych nějak zvlášť vnímala tok času. Můj notebook se rychle plnil romanticko-erotickými povídkami. Samy bez vyzvání přicházely, nechaly se mnou prožít a tak přirozeně, barvitě, realisticky zaznamenat.
Dokázaly mě zastihnout ve vířivce a rozjitřit mé smysly až přes hranici extáze… Jindy jen tak při relaxaci na terase prodchnuly celou mou bytost stupňujícím se chvěním v každé buňce mého těla i v těch nejskrytějších zákoutích mé duše… A když jsem se v lese či na louce oddala celou svou podstatou sluncem prohřáté zemi, procházelo mnou až euforické vlnobití… Jako bych prožívala milování se samotnou přírodou, duchem lesa, nejrůznějšími éterickými bytostmi toho místa. Doslova jsem si užívala vášnivé líbánky… Sama se sebou? Vesmírem? Svým animem? Ty prožitky byly prosyceny něčím tak nadpozemským, že to bylo stěží uchopitelné a popsatelné. A přece jsem tam vnímala esenci čehosi… kohosi známého.
Pak mi ty zážitky začaly chodit čím dál častěji ve snech… Někdy jsem se po nich vzbudila uprostřed noci a musela je začerstva zaznamenat. Jindy přicházely až nad ránem a já se s nimi pozvolna probouzela, bez obav, že mi ty něžné i vášnivé obrazy vyblednou příliš snadno.

Koncem druhého týdne mého pobytu mě zaujalo hemžení u nedaleké chaty. Rozeznala jsem siluetu dospělého muže a dvou dívek. Starší černovlasé mohlo být tak třináct nebo čtrnáct, už se jí postava rýsovala do ladných ženských křivek. Sršelo z ní sebevědomí, ale zároveň pokora k něčemu vyššímu… Mladší blondýnku jsem tipovala tak maximálně na deset. Sálala z ní ještě roztomilá dětská naivita, ale i zvláštní síla a čistá moudrost…
Holky pobíhaly kolem auta, jejich táta vytahoval cestovní tašky a kufr a nějakou dobu zůstával trpělivý k jejich řádění. Pak už se je ale rozhodl usměrnit poměrně jemným okřiknutím: "Hope (čti Houp = naděje), přestaň Angel (čti Endžl = anděl) provokovat a pojďte si každá vzít svůj batoh!“
Převalila se přese mě tsunami ochromujících pocitů. Podle postavy jsem ho takhle na dálku nepoznala, ale ten hlas ho jednoznačně prozradil. Nick…
Málem se mi podlomila kolena. Opatrně jsem popošla k nejbližšímu velkému stromu a opřela se o něj zezadu celou svou postavou. Požádala jsem ho telepaticky o sílu a vyrovnanost a hned mu i předem poděkovala. Okamžitě jsem se cítila jako napojena na silný zdroj energie.
Nick jakoby můj citový šok vyslaný vůči němu podvědomě zaznamenal. Zarazil se a na chvíli hleděl mým směrem. Pak zase pokračoval v odnášení věcí do chaty. Ač jsem měla oči zavřené a hlavu opřenou o strom, jeho občasné kouknutí na mou maličkost mi neuniklo. Vysílal ke mně zvědavé pohledy a hlavou se mu honila otázka, proč jsem mu čímsi povědomá…
Cítil v sobě zmatek, ale neměl čas ho momentálně řešit. Nakonec zamkl auto a šel se s dětmi zabydlet. Naše napojení se však začalo tímto letmým setkáním pomalu obnovovat…