33. Čas dopsat náš román

To, co jsem zažila během následujících třinácti let, je už samostatný příběh. Román o lásce, zoufalství, trpělivosti, síle, odvaze, euforii, šílenství, pokoře, pochopení, odpuštění… Prostě takových těch „klasických" peripetiích dláždících cestu hledání a poznávání sama sebe…
Svět se za ty roky hodně změnil. Jak jinak taky. Každou vteřinu se dějí změny, ač je ani nevnímáme… A ona tajemná, různě, až fantasticky a fanaticky představovaná, očekávaná pátá dimenze? Ano, byla tu. Tedy pro některé z nás. Ať už stále, většinou nebo jen občas… To jen lidské bytosti si ji v sobě mohly nastavit, pokud v ni uvěřily, rezonovaly s ní, vibrovaly na její frekvenci. Svět sám nepotřeboval a nebyl povinen nám oznamovat: „Ták, teď šup přeskočit z hutné 3D přes vrtošivou 4D do ráje 5D!“ Ne, on sám už tam dávno byl. Dveře nechal otevřené dokořán a dál se nestaral. Každý sám za sebe, každý svým tempem…
Já tam tedy většinou byla. A jelikož se v páté dimenzi naše touhy, myšlenky, ale i strachy nepoměrně rychleji zhmotňují a uskutečňují, můj sen stát se spisovatelkou, se splnil. Záměrně zmiňuji i ty strachy, poněvadž s tím jsem si taky zažila docela krutou zkušenost. Nicméně strach už do páté dimenze nepatří, proto „stačilo“ dostatečně se v ní ukotvit a nepadat moc často o dvě „patra" níž.
Takže právě v té době jsem byla mámou dvou jedinečných dospělých synů, jednou šťastně rozvedená, ve vztahu s úžasným, vědomým mužem, autorka úspěšných románů, které se začínaly překládat do cizích jazyků a z nichž jeden se měl brzy stát podkladem pro scénář k filmu.
Občas jsem se pozastavila a zeptala se svého vyššího Já: „Kam ještě dál smím zajít?“ Pokaždé přišla nová, dechberoucí inspirace. A já vibrovala v lásce, pokoře, vděčnosti.
Mé příběhy oslovovaly lidi svou upřímností a autentičností. Ano, všechny jsem je sama prožila až na dřeň. V různých časech, dimenzích, prostorech… Jen ten jeden zůstával stále nedopsaný, nedožitý, s otevřeným koncem…
Až jednoho dne, zrovna když jsem dokončila jedno své dílo, přišel jemný pokyn: „Je čas dopsat ten tvůj tak dlouho rozepsaný příběh…“
Netušila jsem, jakým směrem mě to „hodí“. Nesnažila jsem se vědět. Naučila jsem se důvěřovat svému vyššímu vedení.