|
Příběh propojených duší - román
 24.09.2022 0 295(4) 0 |
O pár měsíců později jsem se dočkala vysvětlení. Caroline s Nickem oznámili, že čekají miminko. Díky této radosti dokázali přiznat svůj předcházející krušný zážitek – Caroline jednou potratila. Nick k tomu dost upřímně přiznal, že se z toho naprosto zhroutil a pár týdnů se utápěl v zoufalství a depresích. Bylo to právě v té době, kdy jsem cítila ty ohromné vlny smutku a stesku…
Tak moc se těšil na svého prvního potomka… Brzy oznámil, že to bude holčička a vše je v pořádku.
Cítila jsem, jak prožíval příchod na svět svého prvního dítěte. Ale probíhalo to jen tak jaksi mimovolně... Nijak jsme to spolu neřešili, nekomunikovali. Byl v té době už zcela ponořený do svého vlastního života, kde jsem neměla své místo, kde mě již nepotřeboval. Jeho nádherná nová role ho zcela pohltila – hrdý, milující táta...
Trochu mě to mrzelo, přiznávám. A že jsem se chvíli cítila až zneužitá, to taky. Přesně to byl ovšem náhled mého ega. Vyšší Já mi téměř ihned ukázalo tu skutečnou podstatu. Ano, stála jsem mu po boku v jedné jeho složité a důležité životní etapě, ale bylo to přece i o mně. Tolik jsem se toho naučila sama o sobě, o partnerství… Uvědomila jsem si, že si ho vážím mnohem víc právě za to, že se rozhodl tak, jak se rozhodl – vzít si Caroline, založit rodinu. Byť mě to určitou dobu hodně bolelo. Měl se tak rozhodnout a dokázal to. A vím, že ani on to neměl vůbec jednoduché. Byla jsem na něho svým způsobem hrdá a na sebe taky, že jsem mohla být u toho a ustála to. Ne, nenalhávala jsem si, že všechno proběhlo bezchybně, to by bylo hloupé a naivní. Ale smysl toho všeho mi postupně docházel. Ne v hlavě, ale v duši. Ty prožité zkušenosti s ním a díky němu uvnitř mě dozrávaly a tvořily ze mě novou Gabrielu… Můj život nabíral směr, kterým jsem se dlouho neodvažovala vydat. A to byla ta výhra, ta odměna za to všechno…
Tak moc se těšil na svého prvního potomka… Brzy oznámil, že to bude holčička a vše je v pořádku.
Cítila jsem, jak prožíval příchod na svět svého prvního dítěte. Ale probíhalo to jen tak jaksi mimovolně... Nijak jsme to spolu neřešili, nekomunikovali. Byl v té době už zcela ponořený do svého vlastního života, kde jsem neměla své místo, kde mě již nepotřeboval. Jeho nádherná nová role ho zcela pohltila – hrdý, milující táta...
Trochu mě to mrzelo, přiznávám. A že jsem se chvíli cítila až zneužitá, to taky. Přesně to byl ovšem náhled mého ega. Vyšší Já mi téměř ihned ukázalo tu skutečnou podstatu. Ano, stála jsem mu po boku v jedné jeho složité a důležité životní etapě, ale bylo to přece i o mně. Tolik jsem se toho naučila sama o sobě, o partnerství… Uvědomila jsem si, že si ho vážím mnohem víc právě za to, že se rozhodl tak, jak se rozhodl – vzít si Caroline, založit rodinu. Byť mě to určitou dobu hodně bolelo. Měl se tak rozhodnout a dokázal to. A vím, že ani on to neměl vůbec jednoduché. Byla jsem na něho svým způsobem hrdá a na sebe taky, že jsem mohla být u toho a ustála to. Ne, nenalhávala jsem si, že všechno proběhlo bezchybně, to by bylo hloupé a naivní. Ale smysl toho všeho mi postupně docházel. Ne v hlavě, ale v duši. Ty prožité zkušenosti s ním a díky němu uvnitř mě dozrávaly a tvořily ze mě novou Gabrielu… Můj život nabíral směr, kterým jsem se dlouho neodvažovala vydat. A to byla ta výhra, ta odměna za to všechno…
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
31. Naše nová já… : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : 32. Umět milovat „normálně“
Předchozí dílo autora : 30. Jak dlouho ještě…?
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 1» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Angelon [17], Zoe [14], Vavrys [13], Jaruska [12], Deer [10], Leonn [3], Dalmet [3], rebarbora [2]» řekli o sobě
Martin Patřičný řekl o (ne)známá_firma :Před pár lety literatura přežila i svůj šílený nadbytek, těch, kdo píší, začalo být víc, než těch kdo čtou…ale – došlo k něčemu jinému: Tak dlouho se čekalo, že knihu zlikviduje televize, že knihy a čtení změní čtečky a audioknihy, o internetu nemluvě. Ale njestalo se to. Co se stalo doopravdy? Proměna je v tom, že vyhrály ženy. A vůbec nejde a nešlo o nějaké zápolení či o vítězství. Prostě jen daleko víc žen než mužů kupuje knihy, daleko víc žen čte a dnes myslím že i víc žen píše. Ženy zkrátka převzaly žezlo i otěže literatury a muži se sami odsunuli na vedlejší kolej, mimo mísu. Co všechno se muselo stát a stalo se od těch časů, kdy muži psali skoro všechny knihy a stvořili i všechny ženské postavy, o tom mám pár poznámek pod článkem. Literatura, královna kniha, byla vždycky něčím a nějak „ohrožená“. Teď tedy odkládá brnění a obléká košilku a sukni. Proměna literatury začíná. Co přinese, bůh suď. Nebo spíš bohyně?
