30. Jak dlouho ještě…?

Nickův život se srovnal. Byl v podstatě spokojený a já začínala mít pocit, že už se nejspíš nepotřebujeme cítit a že se to mezi námi ukončuje. Jenže vždycky, když jsem si začínala být jistá, tak mě hned nějaká další událost rychle vyvedla z omylu…
Ano, měla jsem „v merku" datum, kdy má vyjít jeho nové album, dokonce jsem si je předobjednala. Ale nakonec to byla jeho nedočkavost a natěšenost, co mě na tu chvíli upozornila…
„Už jsi slyšela ty nové písničky?“ ozvalo se ve mně trochu nejistě toho dne.
Docela rychle mi to docvaklo. „Takže tvé nové album už vyšlo… Hned, jak to půjde, poslechnu si ho, neboj,“ ujistila jsem ho. „A gratuluji!“
„Díky… Vlastně jsi byla nejen mou Múzou, ale i spoluautorkou… Však pochopíš…“
Tak z toho mě pořádně zamrazilo.
Sám název alba napověděl až dost: SPOLEČNĚ NA CESTĚ.
Nejdřív jsem si pustila stejnojmennou písničku… A mé tušení se naplnilo – text byl podle té mé básničky, kterou jsem napsala z Nickova pohledu na mé odmítání jeho pomoci, u které jsem tak jasně cítila, jak vnímá a hltá každé mé slovo...
A ty ostatní? No, minimálně polovina byla na motivy nějaké mé básničky nebo aspoň o tom, co jsme spolu prožívali…
A Haniččina vize se tak naplnila hned několikanásobně…

Nesnažili jsme se nijak dál oslovovat, kontaktovat. Snad jsme oba opět doufali, že se naše napojení ukončí, přetrhne vydáním toho našeho společného díla, čímž album Společně na cestě bezesporu bylo. Takový jeden velký mezník, který by mohl udělat tečku za naším příběhem…
Ale nestalo se. Muselo přijít ještě dalších pár momentů, více či méně významných, které jsme měli prožít společně…
Třeba jednou jsem věděla, že je zrovna na turné po Evropě a tak jsem si sama pro sebe přemýšlela: „Kde teď asi zrovna je? Že by v Itálii?“
Hned nato mi Nick telepaticky odpověděl: „V Rakousku.“
A já ho zase začala cítit, jako by byl se mnou.
„Proč já pořád ještě musím cítit tvoje pocity?“ zeptala jsem se mimoděk.
„Já zase stále slyším tvoje myšlenky…“ povzdechl si on.
Jindy jsem zase jen tak přemýšlela o svém vztahu k jednomu příteli, který mi byl čím dál bližší. A náhle jsem pocítila, jak se mi „někdo“ podíval do hlavy a následoval pocit mrzutosti, podrážděnosti. Jako by se mu nelíbilo, že je v mých myšlenkách jiný muž…
Prostě sem tam jsme se jeden druhému „ozvali“, ač to bylo většinou jen na moment. Jako bychom se báli zůstávat déle, aby nás to zase nevtáhlo…

Až jednou se to znovu hodně vyostřilo. Nick opět prožíval nějaké těžké období…
Jeden den jsem měla pořád jakousi depresivní náladu a druhý den to přešlo v ubíjející pocit smutku. Cítila jsem čím dál větší tíhu na hrudi, až se to skoro nedalo vydržet. Říkala jsem si, že už je to fakt na hranici snesitelnosti, ale neměla jsem pro takové pocity vůbec žádný důvod. Pak přišla myšlenka: „Je fajn, nebýt v tom sám…“ A následoval pocit provinilosti… vůči Caroline. Jako by přemýšlel, jestli je to vůči ní fér…
Pocity smutku a toho, že mi něco nebo někdo strašně chybí, přetrvávaly. Pořád jsem nechápala, z čeho pramení. Tak jsem se aspoň pokusila pomoct si svou osvědčenou terapií a napsala jsem o tom báseň.

Postrádám...

Smutek mě ubíjí...
Tak čeho se mi nedostává?
Kéž tuším, co to je,
smím obhájit svá práva.

Stesk srdce rozdírá...
"Však po kom?" ptám se.
Mít aspoň představu,
jsem blíže spáse.

Prosím tě, žádám tě,
odhal mi, kdopak jsi!
Skonči to drásání
duše mé na kusy...