29. Jak daleko je to do páté dimenze?

Následující den jsme byli pozvaní na zahradní oslavu u sousedů. Bylo nádherné počasí a já se moc těšila na příjemný relax. Proto jsem vůbec nechápala, proč mě najednou uprostřed zábavy přepadla otrávená nálada a nechuť se dál bavit. Krk jsem měla stažený a začalo mě bolet na hrudi. Intuice mi napověděla, abych se šla podívat na internet, co se děje s Nickem.
Ano, byla tam odpověď.
„Lidi, jak já nesnáším, když jsem nachlazený! Strašně moc mě mrzí, že jsem musel zrušit dnešní koncert, ale moje bronchitida je opravdu akutní...“
„Tak už se konečně pohni z místa, Nicku!“ zaúpěla jsem nahlas. Ještě že jsem se zavčas ‚uklidila‘ z doslechu i dohledu ostatních lidí…
Vrátila jsem se na oslavu a snažila se aspoň trochu si to ještě užít. Ale copak to jde, když druhá část vaší duše strádá?

Té noci se mi zdál velmi živý sen…
Byla jsem na nějaké menší oslavě. Seděla jsem u stolu vedle Haničky, povídaly jsme si o knize, kterou jsem zrovna psala. Z druhé strany hned vedle mě seděl Nick. Byla jsem k němu otočená zády a on si mě taky vůbec nevšímal, jako bych tam vůbec nebyla. Kreslil jakési komiksové obrázky. Vypadalo to, že se naprosto ignorujeme. Já ale stále intenzivně vnímala jeho blízkost…
Po chvíli se zvedl a někam odešel. Najednou se u mě na stole objevila kytice. Vůbec jsem si nevšimla, jak se tam vzala, kdo ji tam dal, nic. Přesto jsem věděla, že je od Nicka.
Nějakou dobu jsem si jí nevšímala. Pak se tam objevila Caroline a jen tak mimochodem poznamenala, že bych si tu kytku měla dát do vody, jinak bude brzy mimo svůj účel.
Rozhlížela jsem se po Nickovi, ale už se nevrátil.
Následoval ještě jeden kraťoučký sen, ve kterém jsem byla jen já a Nick. Tak zvláštně, až obřadně mi podával krabici, nějaký dárek a telepaticky mi nádherně hluboce upřímně řekl: „Děkuji.“ Sálala z něj láska, vděčnost, pokora a úleva...
Ráno jsem si překvapeně uvědomila, že už mě nic nebolí…
„Takže si to v sobě konečně dořešil…“ konstatovala jsem s úlevou a hřejivým pocitem u srdce.

„Ty sny podle mě jen potvrzují všechno, na co jsi vědomě přišla. Musíte se svým způsobem rozejít, ale na té nejvyšší úrovni zůstáváte stále spolu a jednou se sejdete i na té hmotné,“ přednesla mi své dojmy z mých snů Hanička. „Tak mě teď napadlo...“ Sundala si z krku řetízek s přívěskem a použila ho jako kyvadélko.
„Zajímavé,“ promluvila po chvíli práce s řetízkem. „Ptala jsem se, jestli se sejdete v tomhle životě, ale nechtělo mi to dát jasnou odpověď. Tak jsem zkusila třetí dimenzi – jasné ne. Zato na setkání v páté dimenzi to hned odpovědělo ano.“
„Z toho jsem trochu zmatená. Jako by pro nás byla možnost přesunout se do páté dimenze ještě v tomhle životě. Proto to nechtělo odpovědět, jestli se v něm sejdeme nebo ne...“ dumala jsem.
„Jo, máš pravdu, vypadá to tak,“ kývala zamyšleně. „No, ale to můžeš brát pozitivně – jako výzvu k větší práci na sobě, možnost urychlit svůj vývoj, duchovní růst!“
„Hm, to je možný… Ale to musí taky Nick. Kdo ví, jestli tam jako dvojplameny musíme vstoupit společně nebo můžeme každý zvlášť, třeba i v jinou dobu...“
„To už asi moc pitváš,“ zasmála se upřímně Hanička. „Nechtěj tlačit na pilu. To může být hodně kontraproduktivní, obzvlášť co se duchovního vývoje týče.“
„Se ňák vyznáš,“ mrkla jsem na ni provokativně a obdivně zároveň.
„To víš, vedle tebe nejde zůstat v tomto směru nedotčena,“ rýpla si taky se smíchem.
„Tak to máš recht,“ uzavřela jsem to s naoko vážným výrazem a to už jsme se upřímně rozesmály obě…